RockShock

Internetový rockový magazin

Vladimír ‘Boryš‘ Secký – Nemám rád škatulkování

Text: Luboš Hnát
Foto: archiv Vladimíra ‘Boryše‘ Seckého, Jiří Olszar

VLADIMÍR ‘BORYŠ‘ SECKÝ se na naší hudební scéně pohybuje již více než čtyřicet let, jeho žánrový rozsah je velmi široký. V následujícím rozhovoru mimo jiné prozradil, na kolika nahrávkách se podílel. Probrali jsme však celou jeho bohatou kariéru.

Pocházíš z velké muzikantské rodiny, hudbou jsi byl odmalička obklopen. Vedli tě k ní rodiče nějak cíleně, nebo jsi ji objevil sám?
Děda hrál amatérsky na trubku a v kostele na varhany. Táta to po něm zdědil a taky od mlada hrál v okresních kapelách, než si založil vlastní. Tam jsem s ním začal v patnácti na tancovačkách a plesech a pak po něm kapelu převzal. Teď v tom pokračuje můj mladší brácha. Vyrůstal jsem obklopený muzikou a to vás prostě poznamená.

Předchází tě pověst nejlepšího českého saxofonisty. Jak těžké bylo se k tomu dopracovat?
No to nevím, ale děkuju za kompliment. Muzika není sport a nedá se tím pádem změřit, kdo je nejlepší. Není to tak, že je to ten, kdo zahraje nejvíc not. Hraju, jak jsem se k tomu za léta praxe dopracoval, ale opravdu si nemyslím, že jsem nejlepší. Spousta kluků hraje stylem, který se mi líbí – jen se o nich bohužel tolik neví, protože zatím neměli tolik štěstí jako já.

Pojďme to tedy vzít od začátku. Dočetl jsem se, že tvým prvním nástrojem bylo piano, později ho vystřídal klarinet. Proč?
Měli jsme ho u babičky v pokoji a jako kluci jsme na něj chodili nejdřív brnkat. A když rodiče viděli, že máme asi nadání, tak jsme začali s bráchou chodit na hodiny. Nejdříve do osvětové besedy a potom do lidové školy umění. Jednou jsem byl s tátou na zkoušce kapely a tam se mi zalíbil bubeník. Seděl jsem vedle něj a hrozně mě to vzalo. Ale naštěstí jsem poslechl tátu, který říkal, že s bubnama budu mít strašnou práci se stěhováním, a tak jsem si vybral saxofon. Problém byl v tom, že saxofon se v 70. letech nikde nevyučoval, tak jsem začal s klarinetem, který je dost nátiskově podobný. No a asi ve třinácti letech mi táta sehnal starý saxofon na vyzkoušení, a bylo rozhodnuto.

Jak těžké bylo přejít z klávesového na dechový nástroj? Vždyť nejen hra, ale i muzikantské myšlení musí být jiné, je to tak?
Nástroje jsou to sice úplně jiné, ale muzika je pořád stejná. Navíc já jsem nepřecházel z jednoho na druhý, ale jen jsem si k pianu přidal dechový nástroj, což je celkem běžné. Podle potřeby jsem to potom střídal. Dokonce jsem asi dva roky hrál v tehdejším západním Německu na klávesy s barovou kapelou.

Přiznám se, že světových hráčů na saxofon moc neznám. Máš nějaký vzor nebo někoho, koho obdivuješ?
No popravdě, taky nejsem moc znalec, ale mám raději saxofonisty, kteří dokážou zahrát sólo zdánlivě jednoduše. Třeba jenom tak, že rozvedou trošku základní melodii. A to platí i pro ostatní instrumentalisty – nejen pro saxofonisty. Nemám rád, když někdo hraje miliony not, které nemají smysl. Prostě když předvádějí, jak jsou technicky vybavení, to nemá s muzikou nic společného. Moc mě zaujal Gerard Allbright, vynikající saxofonista, hrál například s Philem Collinsem. Ale je spousta vynikajících saxofonistů, stačí kliknout na YouTube, a nezkouknete to do konce života.

Pojďme přímo ke tvé kariéře. Spolupracoval jsi a stále spolupracuješ s mnoha hudebníky různých stylů, nedělá ti problém mezi nimi přecházet?
Myslím, že těch stylů není tolik, nemám rád škatulkování. Vlastně ani nevím, kam koho zařadit. Hraju muziku, která mě baví, a neřeším, jestli to pojmenujeme pop, rock anebo blues.

Které spolupráce si ceníš nejvíc?
To je těžké říct. Z každé spolupráce se dá vytěžit, jde jen o to, co člověk chce: jestli slávu a prachy, anebo možnost si zahrát a něco se naučit. Nejdéle hraju s Pavlem Sedláčkem – od roku 1984 –, a díky němu jsem se jako vesnický kluk dostal mezi pražské muzikanty. Pak už stačilo jen předvést, co umím, a být ve správný moment na správném místě. Jak se říká, štěstí přeje připraveným.

Od svých patnácti let jsi působil v kapele svého otce Iris Band, kde jsi vydržel téměř patnáct let. Jaké to pro tebe bylo?
Bylo to občas divoké, jako všude mezi dvěma generacema. Hráli jsme svatby, plesy, vesnické zábavy – a tam člověk přehraje opravdu hodně muziky – a generačně jsme na to měli každý svůj názor. Při nedělních obědech jsme to potom řešili a pořád se dohadovali. Ale nebylo to nic osobního, prostě k věci. Musím ale říct, že nejvíc jsem se asi naučil právě od táty, a to nejen co se týká muziky, ale i třeba přístupu k lidem. I když byl kapelník, nedával to najevo, nikdy se nad nikoho nepovyšoval. A toho se snažím držet.

Své první zahraniční angažmá jsi s kapelou Rogallos získal už v roce 1985. Jak k tomu došlo?
Zase náhoda; nebo štěstí. Protože už na střední škole jsem se rozhodl, že chci být ‘profi‘ muzikantem, musel jsem si udělat přehrávky. Kamarád z Brna, se kterým jsem vojančil v AUSu (Armádní umělecký soubor – pozn. red.), mi to domluvil a v hotelu Slovan, kde se přehrávky konaly, jsem se potkal s klávesákem z Rogallos a dozvěděl se, že shánějí saxofon a trumpetu na letní kšeft do Rakouska. Přehrávky jsem udělal a ještě zlanařil Pepíka Mikulu – vynikajícího trumpeťáka, takže jsme v roce 1985 vyrazili na ‘západ‘.

Zaujalo mě, že ses v roce 1987 zúčastnil soutěže amatérských zpěváků, kde jsi obsadil třetí místo. Proč tedy nejsi moc vidět za mikrofonem?
Ta soutěž byl jen takový hec s kamarádama. Já tam hrál v doprovodném bandu. Nejsem zpěvák, pomáhám s vokálama. Něco málo bych i sólově zazpíval, ale většinou mám v puse saxofon, takže to moc nejde. (úsměv)

V roce jsi 1996 jsi spoluzakládal doprovodnou skupinu Boom!Band. Dá se říct, že jde o tvoji domovskou kapelu?
Přímo u zrodu jsem nebyl, protože v tu dobu jsem měl angažmá v Rakousku a nastoupil jsem až po cca dvou měsících, ale za hlavní kapelu Boom!Band považuju. Už jsme toho spolu odehráli docela dost a doufám, že ještě odehrajeme. I když už to není jako před pětadvaceti lety a pár lidí se vyměnilo, pořád je to pro mě srdcová záležitost.

Na kolika deskách jsi vlastně hrál? Někde jsem zaznamenal informaci, že jich bylo asi 300. Vedeš si nějaký přehled?
Snažil jsem se o to. Dříve bylo dobrým zvykem pozvat na křest nové desky hlavně lidi, kteří se na ní podíleli: muzikanty, vokalisty, zvukaře a ostatní. Každý dostal desku a ta se zapila. To už ale dávno neplatí. Stává se, že tě ani neuvedou na obalu, o Intergramu (spolek, který vykonává na území ČR kolektivní správu práv souvisejících s právem autorským, konkrétně práv výkonných umělců – pozn. red.) ani nemluvím. Takže se kolikrát ani nedozvím, jestli moje nahrávka byla použita na CD, do televize anebo jen tak do šuplíku. I když i dnes ještě existují výjimky, ale paradoxně jde většinou o lidi, za kterými nestojí velké firmy a platí si všechno sami nebo ze sponzorských darů. Ale abych ti odpověděl, přibližně po 400 nahrávkách jsem to přestal počítat.

V Bílé nemoci bavíš publikum svými tanečky, označil by ses za šoumena?
To nevím, já se pohybuji na pódiu spontánně, nedokážu stát jako sloup a ‘jen‘ hrát. Stejně jako žák Svátek ve filmu Marečku, podejte mi pero. Ten musel u diktování sekretářce taky chodit. Mám rád, když je na pódiu zábava, a prostě si to takhle užívám. Ale jestli jsem šoumen, se musíš zeptat kolegů.

Nejnovější kapelou, v níž tě mohou fanoušci vidět, je Flamengo Reunion Session. Jak se ti hrají party legendárního Honzy Kubíka?
Je to pro mě velká čest a radost si zahrát s takovejma osobnostma. Je neskutečný, jak moderně a vkusně v těch 70. letech Kubík hrál. Bohužel emigroval, a to je škoda. Další věc, za kterou nesnáším komouše.

Snažíš se je hrát co nejvěrněji originálu, nebo uplatňuješ nějaký svůj specifický styl? Jak kdy. Když slyšíš sólo v Dirty Dancing nebo v I Will Allways Love You, ten originál je tak zažitý, že asi nemá cenu ho moc měnit. Ale jinak se snažím hrát sám za sebe a snad se mi to i daří. Párkrát už jsem slyšel: „Hele, nenahrávals náhodou to a to sólo? Znělo to jako od tebe.“


DALŠÍ ROZHOVORY

Shlédnutí: 607

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *