Metallica, Ghost, Bokassa
18. srpna 2019, Praha, Letiště Letňany
Text: Viktor Loukota
Foto: Jiří Rogl
Jen málokdo v hudebním průmyslu má tu možnost si diktovat podmínky a naplánovat si trasu dle vlastního uvážení a potřeb. Kolosální Metallica je již třetím rokem na turné k zatím poslednímu dvojalbu Hardwired… To Self-Destruct a zdá se, že skončí na žebříčku nejvíce výdělečných šňůr v historii. V tomto cyklu se v Praze ukázala již podruhé, ovšem s jinými speciálními hosty. S tím rozdílem, že v této konfiguraci měla oproti koncertu v O2 Areně v r. 2018 daleko víc prostoru pro seberealizaci. Přibylo více projekce na obří hradbě tvořící jednu velkou obrazovou plochu, pyrotechniky a prostranství, kam zavítalo ten den přibližně 70 000 diváků.
Úvodem letištní plochu rozdunělo norské trio BOKASSA. Kdyby došlo na škatulkování, bylo by možno je zařadit do kategorie stoner rocku s evidentními vlivy punku a metalu. Populární vlna tohoto hybridu je sice v jistých kruzích pořád in, ale nebude trvat dlouho a skončí zase tam, odkud oficiálně přišla. Vzpomeňme na žánrově blízké Kvelertak či The Sword, kteří taktéž Metallice předskakovali, ale na jiných turné. Nic velkého se s nimi vesměs také nekonalo. Hrát po klubech je jedna věc, ale velká pódia vyžadují více praxe a náležitou koncentraci. Chápejme krok headlinera, že si zde zahrál na charitu, ale ve srovnání s Ghost se trojice místy ztrácela na obřím jevišti jako zatoulané dítě uprostřed lesa, jež pomalu křičí o pomoc. Reakce davu byly proto místy skeptické a nepomohl jim ani fakt, že jaksi nedozráli na jistou úroveň, aby mohli hrát pro masy. Tréma a nervozita vzaly zasvé a bylo jasné, že zde nestačí jenom řezat do nástrojů a řvát do mikrofonu. Umění tkví úplně někde jinde. Adekvátní čas pro hraní si na rádoby hvězdy vypršel a za doslovnou Impending Doom či frašku Walker Texas Danger tak zaslouženě vyfasovali odznak dřevorubců dne.
Kdo měl všech pět pohromadě a věděl, kam umělecky míří, byli jednoznačně GHOST. Multiinstrumentalista a frontman Tobias Forge ví, jak správně držet šestičlenné spřežení The Nameless Ghouls na uzdě a jak naaranžovat celou show bez slabých momentů. Pódium přetvořené k obrazu svému, včetně vyjímající se kulisy v podobě katedrály, která zdobí grafickou tematiku vizuálního konceptu, tak skvostně podtrhovalo duchovní atmosféru. Výhodou bylo, že i když byl jasný den, neubíralo to nikterak na celkovém dojmu. Pro podporu aktuálního alba Prequelle samozřejmě zvolili zkraje intro Ashes a pokračovali dále s dvojkou Rats, jak je tomu i na zmíněné nahrávce. Nebylo místa, které by Cardinal Copia neprošel, a často pro lepší komunikaci s publikem bylo využíváno molo s výchozím bodem na ploše stání u pódia.
Pěkná to podívaná s rituálním nádechem absolutismu a víry ve svého pána. Ven ze začarovaného kruhu za pomoci Cirice a náhlý zpětný tah, kdy mytologická Miasma ožila vrcholným, až jízlivým saxofonovým sólem, jež obstaral hostující Papa Nihil, který byl kvůli svému rádoby špatnému zdravotnímu stavu s asistencí jak přiveden, tak odveden ze scény. Ryzí teatrálnost. Year Zero zaprášila Mummy Dust a na bálovém parketu se začalo znovu tančit s magickou Dance Macabre. Úderem Square Hammer se hodinové divadelní představení proměnilo v pouhopouhou vzpomínku na uhrančivou seanci, ze které se zdálo nebýt cesty ven. Vzpomínky zmatněly a vypařiliy se jako sen do ztracena. Prokletí je neúprosné.
Osud občas nezná smilování. Další, kdo nečekal na odpustek, byla zocelená METALLICA, která by mohla vyprávět spoustu různých příběhů a některé z nich si pravděpodobně vezme s sebou i do hrobu. Na impozantní produkčně projekční ploše se nejprve objevila kultovní scéna z filmu The Good, The Bad & The Ugly z r. 1966. Nesmrtelná melodie, jejímž autorem je věhlasný italský skladatel Ennio Morricone, je dnes již nedílnou součástí jejich koncertů a přes to vlak prostě nejede. Naprostým protipólem uhrančivé předehry byla tak zahajující a střelhbitá Hardwired, která naráz rozpohybovala dav na všech zeměpisných stranách. Vybouchly balony na věžích pódiové hradby, a aniž by se nějak výrazně opakovali, zvolili střední tempo v Memory Remains, kdy ke konci nejprve nechali zpívat část Marianne Faithfull věhlasné publikum a pak to zakončili zrychlenou hrou, která na studiové nahrávce není.
Blesková jízda Ride The Lightning a zatěžkávací kolo Harvester Of Sorrow. Neodpustitelné. The Unforgiven s projekcí ze slavného videoklipu neomylně zabodovala a mísení akustických prvků s elektrickými dodalo skladbě nový rozměr. Trpká balada a jedno z nedoceněných děl v jejich diskografii. Odvážný frontman a kytarista James Hetfield pozdravil všechny všudypřítomné a rozdával pozitivní energii. Zpět do současnosti, kdy došlo na řezavou Here Comes Revenge a žhavou Moth Into Flame plnou okolních plamenů. Následoval odpočinkový proslov, kdy Hetfield poděkoval příznivcům za přízeň a podporu jejich práce, kdy bylo cítit, že se snaží nedělat mezi lidmi bariéry, což je správné a úctyhodné. Po otázce, jestli chtějí něco tvrdého, spadl na všechny těžký nosný pilíř jménem Sad But True. Směle rozdrtil všechny na prach a po dlouhé době zazněla také zřídkakdy hraná The Day That Never Comes s tklivou ústřední melodií a dramatickým, rapidně zrychlujícím závěrem. Něco na odlehčenou.
Komická vložka baskytaristy Roba Trujilla a kytaristy Kirka Hammetta a jejich super číslo Jožin z bažin, vypůjčené od I. Mládka. Tohle už bohužel zaznělo na koncertu v r. 2018, a jak se říká, opakovaný vtip přestává být vtipem. Opomeneme-li naprostou nesrozumitelnost a komolení včetně refrénu, dalo se to považovat za klasickou časovou záplatu. Navázalo baskytarové sólo jako pocta Cliffu Burtonovi s prvky instrumentálky Orion. Minuty zde utíkaly o něco pomaleji. Rozproudit krev měla až zběsilá Frantic, která cíleně dráždila usínající svými lasery. To, co se však odehrávalo za scénou, byla pyrotechnická příprava na protiválečnou One. Výhodou bylo rozlehlé letištní prostranství, protože v menších prostorech tuhle parádu prostě nevykouzlíte. Všichni zasvěcení již tušili, co se chystá. Dav se ztrácel v oparu kouře včetně explozí, šlehajících plamenů z přídavných věží či vystřelených světlic připomínajících siluety bitevních letek. Na všech stranách paralyzovaný dav pak probudilo k životu pomalé vybrnkávání.
Po lobotomii přišla loutkohra. Do Master Of Puppets bylo publikum vtaženo výrazně více. Zpívaly se sloky i melodický sólový kytarový přechod. Vše podtrženo projekcí nekončícího moře křížů padlých válečných hrdinů z přebalu ikonického alba. Zlomový moment a odbourání poslední bariéry bylo překvapivé přiblížení bubeníka Larse Ulricha i s jeho náčiním blíže k lidem, aby tak zpříjemnili předním liniím celkový dojem z koncertu. Komu se to jinak poštěstí. Jen ať zvony zvoní pro For Whom The Bell Tolls. Scéna se poté zbarvila do červena, a už tady byla sama zubatá Creeping Death. Pár žertíků do éteru a nástup demoliční čety. Seek And Destroy našla svou cílovou skupinu a poté se členové rozprchli do zákulisí. Výčet věcí byl poměrně rozmanitý a každý si z toho mohl odnést to své. Nadšenost byla na místě. Kdyby existovala jedna věc, která jejich show charakterizovala, byla by to pravděpodobně adrenalinová injekce. Zcela nečekaně se vzhledem k blížící se desáté hodině večerní přidávalo. Jedna věc, kterou vás život naučí, je nikdy neříkat nikdy. Ledaže preferujete posmrtnou variantu. Co bude potom, je už věc jiná.
Spit Out The Bone závodila s časem jako běžec na krátkou trať a na pozadí se objevila i česká vlajka s logem skupiny. Na ničem jiném nezáleží. Balada Nothing Else Matters zjemnila chod koncertu a dala prostor i pro procítěné uvolnění. Lze ocenit i nenásilný přechod do energičtější Enter Sandman jakožto vrcholné části noci s působivějšími efekty, osvětlení nevyjímaje. Střípek The Frayed Ends Of Sanity v outru poslední hrané skladby podtrhl blyštivý ohňostroj v samotném finále vystoupení a zařadil se do kategorie nezbytných nočních vizuálů. Poté, co odevzdali nástroje asistentům, se zavzpomínalo na jejich návštěvu v r. 1996, rozdali suvenýry a na projekci se objevil sestřih z právě odehraného koncertu včetně záběrů z příprav ze dne konání, a protože se celé vystoupení za pomoci moderní techniky natáčelo, je dost možné, že v budoucnu bude také aspoň zčásti zveřejněno. Hezký způsob, jak působivě zakončit blažené reakce početného publika. Ještě aby ne. Od produkce k hraní všechno na nadstandardní úrovni.
Není obecným tajemstvím, že se zde jedná o jednu z největších legend tvrdšího žánru, která ustála své krizové kariérní momenty a víceméně věhlasně dominuje kovové scéně již necelé čtyři dekády. Nějak se zkrátka vydělávat musí. Zda se jedná o nadhodnocený zkomercializovaný produkt, nebo o zaslouženou odměnu za léta krve, potu a slz není k posouzení na mé straně, nýbrž na straně publika, které se očividně každým rokem rozrůstá – a to je jasným pozitivním poznatkem. Inu, kdo čekal víc, měl smůlu, a kdo čekal míň, byl nadmíru překvapen.
Metallica setlist:
Hardwired, The Memory Remains, Ride The Lightning, Harvester Of Sorrow, The Unforgiven, Here Comes Revenge, Moth Into Flame, Sad But True, The Day That Never Comes, Jožin z bažin, bass solo, Frantic, One, Master Of Puppets, For Whom The Bell Tolls, Creeping Death, Seek & Destroy, Spit Out The Bone, Nothing Else Matters, Enter Sandman
Ghost setlist:
Ashes, Rats, Absolution, Ritual, From The Pinnacle To The Pit, Faith, Cirice, Miasma, Year Zero, Mummy Dust, Dance Macabre, Square Hammer
- Black Tiger – Křest alba Alive
- GATE Crasher pokřtili nové CD Pro tohle my žijem
- Pačess s Bárou Basikovou zavítali do Barráku
- Harlej opět vyprodal Lucernu a již se pomalu chystá dobýt O2 universum
- Judas Priest, Saxon, Uriah Heep – Ďábelské kalení oceli
- Doga se na své jarní tour zastavila na Vysočině
Views: 62