Pepíno Sodomka – Bigbít v srdci aneb Bible českého rockera

Text: Zdenek Svoboda
Foto: archiv Pepína Sodomky

Je řada lidí, kteří rozdávají radost na pódiu, je řada lidí, kteří se o to starají za scénou, a potom jsou tu lidé, kteří stojí před pódiem a žijí bigbítem. Jedním z nich je i PEPÍNO SODOMKA. To samo by asi stačilo na rozhovor, ale řada z nás ví, či tuší, že je těsně před vydáním jeho kniha Bible českého rockera, a to už je pořádný důvod dovědět se o tom něco víc.

Ahoj, Pepíno, sice jsem v úvodu něco naznačil, ale není to určitě jediný důvod, proč jsem tě oslovil. Samozřejmě že kromě jiného jsme i přátelé a tak trošku mě nakopla i návštěva vašeho R-klubu v Chrudimi. Ten večer byl pro mě přece jen trochu jiný.
Ahoj, Zdendo, předem díky za přizvání k rozhovoru. O tom, že jsme přátelé, není třeba pochybovat, osobně si vážím toho, co konkrétně ty pro český bigbít děláš, viz například tvůj sekeřický festival (Hliňák Fest, pozn. red.), což je hodno obdivu a respektu.

Jaká byla tvá cesta k muzice, potažmo k bigbítu? Kdy se ti poprvé zachvělo rockové srdce a při čem?
Rocková muzika mne oslovila už coby dítko školou povinné. Naproti našemu bytu bydlel starší kluk jménem Petr Holeček, který už bohužel mezi námi není, a on mi začal půjčovat své desky. Byly mezi nimi alba Jirky Schelingera, Vladimíra Mišíka, Katapultu atd. a jejich písničky se mi nejen moc líbily, ale taky mi hodně už tehdy dávaly. První rockový koncert, na kterém jsem byl, bylo vystoupení kapely Katapult ve slatiňanské sokolovně. Dalo mi neuvěřitelně moc práce ukecat mámu, aby šla se mnou, protože jsem tehdy chodil do sedmé třídy a na večerní koncert by mne samotného dovnitř nepustili. Rád vzpomínám i na období, kdy jsem přišel na internát, bylo mi 15 let a uslyšel jsem od kamaráda prvně nahrané album British Steel od Judas Priest, to byla pro nás naprostá bomba. Potom samozřejmě začalo období chození víkend co víkend na bigbítové tancovačky, každou sobotu jízda do Pardubic na černou burzu, kde jsme kupovali desky, které jsme nahrávali na kotoučáky, a tak pořád dokola. Kdo zažil, jistě mi dá za pravdu, že to byly prostě parádní časy.

Co hudební nástroj, nikdy jsi to nezkoušel – kytara, zpěv?
Jako kluci jsme s kamarády spřádali plány a snili o tom, že uděláme kapelu, z níž si každý ‘sedne na prdel‘, a to bylo už na základce. V patnácti jsem si koupil baskytaru, kamarád, co hrál na kytaru, mi ukázal pár akordů a u souseda a dobrého kamaráda Pavla Vojáčka, který měl bubny doma u nás v bytovce, jsme ke zděšení sousedů začali zkoušet, ale nějak ta trpělivost a vůle v té době chyběly. Jediný, kdo vytrval, je bubeník Pavel Vojáček, který chodil i do hudebky a dříve hrál ve skupinách S.T.B. (Starý tvrdý bochník), Marlen, Atrey a nyní působí v pardubické bandě jménem WO.CO.DE.

Když se trochu ohlédneš zpět, změnila se nějak atmosféra na bigbítech, pominu-li, že jsme starší a krásnější?
Neřekl bych, že se tolik změnila. Dříve šlo většinou o tancovačky, kde jsme ‘řádili‘ několik hodin, dá se říct v kuse, nyní jde o koncerty, kde se sice možná na oko tolik nepaří, ale zase je kolem vidět mnoho lidí, kteří tu hudbu prožívají, doslova jí žijí, což dokáže opravdu pohladit po duši.

Kde se vzal nápad napsat vlastní knihu? Byla to momentální situace, nebo už to v tobě zrálo delší dobu?
Zdendo, tohle je můj sen už od dětských let. Neuvěřitelné, jak čas letí. Je to o tom, že člověk si pořád říká „potom to udělám“, a najednou koukáš, že už ti je přes 50 let a že by se fakt začít chtělo. Možná že v tomhle věku začínat s psaním knih a zakládat své vlastní knižní vydavatelství je trochu bláznivý nápad, ale jak se říká: „Kdo nic netvoří, je netvor.“ Proto jsem se rozhodl do toho jít.

Myslím, že to je správná volba. Sny si člověk musí plnit nebo se o to aspoň snažit. Takhle budeš jistě rozdávat i radost…
Určitě myslím, že nikdy není pozdě. Když si člověk uvědomí, že už mu je přes padesát, není důvod slovy rockera házet kytaru do žita. A pokud se to někomu bude líbit, budu rád a bude to samozřejmě další vzpruha do další práce.

Je pravda, že do dnešní doby těch informací o tvé knize mám poskrovnu, tak mně a ostatním trochu přibliž, o co jde.
Samozřejmě že jak tato první kniha, tak i další zamýšlené budou většinou mířené do řad rockerů. Bible českého rockera, jak se má knížka jmenuje, je určená všem, kdo mají rockové srdíčko, pro které není rock pouze hudba. Nejde o nějakou rockovou encyklopedii, ale pojednává o tom, jaký že je vůbec rockerův život v naší zemi, jako také o těch, kteří pro tuhle muziku u nás něco udělali. Samozřejmě jsem si vědom, že někdo podotkne, proč v knize není zmíněna ta či ona událost či kapela, ale rockový svět je opravdu obšírný a nakonec o těch významných jménech rockové historie si lze vše v dnešní době lehce dohledat. Šlo mi o to, nastínit, jaký že vlastně je život rockera v Čechách. A beru to i jako splacení dluhu, který vůči rocku cítím, protože mi v životě dal opravdu mnoho. Řekl bych, že jsem se pokusil o otisk stopy, který rock zanechal v mém srdci, obrazně řečeno to dát na papír, to je celé.

Tím jsi asi trefil do černého, mám to podobně s tím splácením dluhu muzice a kapelám. Akorát trochu jinak – ty na papíře a my v Sekeřicích. Ten rock/bigbít, je to životní styl?
Za mne jednoznačně je. Nejde jen o muziku nebo styl v oblečení. Stojím plně za názorem Dana Horyny, který říká, že rockeři jsou jedna velká rodina, že není rozdílu mezi těmi nahoře a těmi dole, jako i to, že většinou jde o navenek pro někoho možná drsné lidi, kteří ale většinou jsou citliví a srdeční. A právě příslušnost k tomuto ‘rockovému kmeni‘ mi dává určitou volnost, je to druh jakési osobní svobody, což konkrétně pro mne znamená hodně moc.

Napadá mne určité slovní spojení, když si na tebe vzpomenu nebo mám příležitost s tebou mluvit – renesanční člověk. Jsou věci, které mnozí lidé nechápou nebo jim nevěří. Vše přepočítávají na peníze. Vím, že ty to máš jinak, a řekl bych, že kalkul a vypočítavost ti jsou cizí. Takže, je to hodně finančně náročné vlastním nákladem vydat knihu?
K vydání knihy vedou dvě cesty. Buď oslovit vydavatele, který většinou chce vydávat zavedená jména a o začínající moc nestojí. Pokud by ti i přesto nabídl, že tvoji knihu vydá a tedy náklady s tím spojené uhradí on, musíš počítat s tím, že tvoje odměna jako autora bude mizivá. Pro příklad, většina knihkupců požaduje provizi kolem 50 % z celkové ceny knihy, ty jako autor dostáváš kolem 10 %. Po pravdě mi přijde doslova jako zlodějina, že knihkupec, který tě u pultu ‘zkásne‘, má 5x více než ten, kdo knihu napíše. Proto jsem volil cestu vydat knihu sám na vlastní náklady, což není zrovna levná záležitost. I její distribuci si budu pomocí sociálních sítí zařizovat sám, jako i ty další knižní tituly. Rovněž plánuji jejich prodej na rockových akcích, až se opět svět vrátí ‘do normálu‘ a bude možné zase zpívat a hrát.

Tak to tě rádi uvidíme a uvítáme v Sekeřicích na Hliňáku.
To jsem moc rád, protože Sekeřice jsou jedno z kultovních míst, co se týče českého bigbítu, a vracet se tam je fakt až něco kouzelného.

Možná trošku škoda, že se kniha nestihla vydat před Vánoci, určitě by pod stromečkem potěšila spoustu lidí.
To je jistá pravda, myslel jsem, že se to stihne, bohužel nynější situace vše komplikuje. Kniha je v tiskárně a pevně věřím, že v brzké době bude již v distribuci.

Největší zásluhu máš na knize určitě ty, ale jistě se najdou tací, které by bylo dobré zmínit.
V první řadě kamarád, tatér a malíř Matěj Klempíř, který je autorem obálky knihy a je to opravdu fantastický človíček. No a v té druhé je to Dan Horyna, který mi je obrovskou inspirací. Svého času bylo moje sebevědomí doslova na bodu mrazu a bez něj je fakt obtížné cokoliv vytvářet. Navíc po různých mých životních pádech si v mém nitru deprese a stres podávaly ruce, fakt blbé období. A právě Dan byl takovým mým vzorem, kam je až z úplného dna možné se odrazit a čeho dosáhnout. Řekl bych, že jeho životní příběh je nejsilnějším, co znám, a můj názor je, že by stál i za zfilmování, byl by jistě hnacím motorem pro řadu lidí i mimo rockovou sféru, kteří Dana třeba tolik neznají.

Když říkám o tobě, že máš bigbít v srdci, o Danovi mohu říci, že má srdce na dlani, a jsem velice rád, že jej mohu nazývat přítelem. Vždy mi vyšel vstříc, ať už šlo o vystoupení, radu a pomoc. A energie, kterou předává na svých vystoupeních, je neskutečná.
Souhlasím stoprocentně s tím, co říkáš, Zdendo. I já si osobně opravdu moc vážím Danova přátelství, jsem moc rád, že je na světě někdo takový jako on. Vzhledem k tebou zmíněné energii dodám zážitek z letošního Rockového masopustu, kde Dan vystoupil s Benefitem a ‘řádil‘ tak, jako vždy a jak ho známe. Vedle stojící kamarád v mém věku, když Dana sledoval, si z ničeho nic povzdechl: „Jo, kéž bych měl aspoň 20 % energie, co má Dan…“ A to myslím hovoří za vše.

Myslím, že jsi zapomněl na jednoho velmi důležitého člověka, bez kterého by to nešlo. Myslím, že nejsem závistivý člověk, ale nejen já, ale i ostatní ti tak trochu závidí tvoji Marušku a zároveň ti ji i přejí.
Jistou pravdou je, že bez Marušky bych se nepohnul ani o milimetr, ona je příčinou toho, že jsem našel vlastně sám sebe. V období, kdy jsem strmě mířil tam dolů, to byla právě ona, kdo se jako opravdový strážný anděl zjevil a pomohl mi najít moji ztracenou, možná bez ní i nikdy neobjevenou vlastní životní cestu. Patří jí můj opravdu obrovský dík.

Jde o prvotinu a těsně před vydáním, takže starosti máš úplně jiné, ale jak tě znám, už se určitě líhne další nápad.
Opravdu to tak přesně je. Právě pracuji na povídkové knize, která bude rovněž z rockového prostředí. Jde o příběhy obyčejných lidí, které budou z velké části skutečné. Tedy se zde řada z nich může poznat.

Takže nemáš stanovené mantinely? První kniha retrospektivní, druhá povídková a další třeba próza nebo detektivka?
Nijak jsem předem nenastavoval žánrové mantinely. V hlavě mám těch nápadů více, ale jak Bible českého rockera, tak i druhá, povídková, jsou mířené do rockových řad. Jistý odklon do budoucna bude, nicméně chci opravdu psát o obyčejných věcech a lidech pro čtenáře, kteří jsou řekněme na podobné životní cestě a vlně jako já, kteří život berou jinak, nemají ho nastavený pouze na materiální hodnoty a dokážou i v časech, kdy lidem většinou vládne zloba a nenávist s naprostou absencí citu a pochopení, hledat ty krásné a pozitivní věci. Album Radima Hladíka a jeho kapely Blue Effect Svět hledačů je mi v tom jakousi inspirací, a proto chci o onom hledání toho dobrého psát nadále.

Tady nejsem moc silný v kramflecích, ale vím, že když vyjde nová deska, probíhá křest a u knihy myslím autogramiáda. Plánuješ něco takového?
Jelikož jsem myslel, že má kniha bude na světě už v průběhu roku, byl jsem předběžně domluvený s kamarádem Michalem Kuchaříkem, že knihu pokřtíme na jeho vyžickém festivalu, zvaném OdyssFest. I ten se bohužel kvůli covid krizi nekonal, tedy uvidíme, co v novém roce bude možné. Pokud to jen trochu půjde, rád bych v tomto směru něco udělal.

Blíží se konec roku a můžeme se ohlédnout zpět. Jaký byl pro tebe ten letošní?
Letos, vzhledem k situaci, to bylo těžké, ale rád bych zmínil Rockový masopust, který pořádá kamarád a rockový srdcař Pavel Šurkala. Proběhl v srpnu v Újezdu u Přelouče a tenhle festival je vždy takovým návratem do starých dobrých časů bigbítových tancovaček.

Nedávno jsem si přečetl tvé pojednání k Vánocům. Jak je budeš trávit ty? Klasika – kapr, bramborový salát, pohádky a nějaké vánoční tóny?
Tak určitě se nezapojíme do šiku ‘supermarketových‘ bojovníků. Chceme s Maruškou v kruhu nám blízkých lidí zažít pohodové, samozřejmě že bigbítem provoněné klidné dny.

Rád bych tobě i Marušce popřál krásné a pohodové svátky a budu se těšit na tvou knihu. Chtěl bys na závěr ještě něco osobního vzkázat našim čtenářům?
Věřte rockové muzice! Ona dokáže pohladit, jako i nakopnout, když je třeba, a to je strašně moc. Nenechte se rozeštvávat mediální masáží, a i když to zní jako klišé, mějte se rádi. Ukažme všem ostatním, že právě rockeři jsou těmi, kdo umí táhnout za jeden provaz. Rock on!

Views: 2139