STRYPER – Even The Devil Believes
Frontiers Records / 46:34
Po 37 letech na scéně, výměně baskytaristy, zdravotních problémech kytaristy Oz Foxe a pouhé dva roky po lehce kontroverzním posledním studiovém albu God Damn Evil přicházejí nábožensky založení Stryper se svým nejnovějším božím počinem Even The Devil Believes. Ten se zrodil v polarizovaném světě pandemie, nesnášenlivosti, dělení a politického vitriolu. Není to sice zrovna ideální prostředí pro kreativní proces, ale na druhou stranu zůstávají díky bohu i nadále velmi kvalitativně konzistentní a drží se oddaně své zajeté značky.
To znamená, že není pravděpodobné, že si získají ty, kteří se neztotožňují s jejich vyznáním či vizuální stránkou, ale naopak naštve ty, kteří už dávno nad nimi zlomili hůl jakožto lacinou pózou, jak se svou výjimečností zaprodat širší veřejnosti. Stryper jsou jasným prototypem kapely, která své příznivce nemá v úmyslu zklamat, ba naopak se jim snaží dodat víru a sílu v sebe samotné. Tentokrát jim to klaplo dvojnásobně.
Ale znovu, v dnešní době lidé jen hledají něco, čím by se mohli případně rozrušit, a vždy mi připadalo fascinující dvojí měřítko, že je společensky přijatelné zpívat o ďáblovi, ale pro mnohé urážlivé, aby skupina zpívala o Bohu. Myslím, i když to není zrovna něčí parketa, není to přece jenom potenciálně pozitivní přínos pro vesmír mít více písní o lásce, odpuštění a životě podle zlatého pravidla? Téma novodobého křesťanství je odvěká bitva, kterou Stryper vedou už skoro čtyři dekády, a zatímco někteří nosí svou víru v rukávu, mnoho dalších přijme jejich tvorbu jako jasnou odpověď. Proč by ďábel nemohl věřit ve vyšší síly?
Rekordně toho zřejmě nezlomí příliš mnoho nového, ale kdo vlastně ano. To je jedna z jejich silnějších devíz, protože víte, co dostanete. Je tím prudký, stále úžasný zpěv frontmana Michaela Sweeta, jenž je také vynikajícím kytaristou či dvorním producentem, nepoddajný kytarový tón Oz Foxe, stylová hra na bicí Roberta Sweeta a dunivá baskytara nováčka Perryho Richardsona (ex-Firehouse) včetně výborně napsaných skladeb s vkusně okázalými kytarovými sóly a třpytivými, vrstevnatými vokály, v nichž sedí jakési kouzlo. Od r. 2013, počínaje No More Hell To Pay přes Fallen a i zatím ze všech nejtvrdší God Damn Evil,jsou všechna alba pozoruhodně propracovaná a ohlašují spolehlivý návrat do dob jejich komerčního zenitu s To Hell With The Devil (r. 1986).
Odložíme-li jejich textový obsah, máte zde spoustu chytlavých písní, které se houpají v tvrdším rytmu, s tím, že jak stárnou, zní kupodivu lépe. Mnoho kapel z 80. let nemůže říci oproti tomu ani popel.
Prvotřídně napumpovaná Blood From Above udává nekompromisní takt, v jakém duchu se zbytek kolekce ponese. Určitá podobnost s o hodně starší sestrou The Reign (In God We Trust – r. 1988) by tady sice byla, ale modernizace jejich zvuku dosti napomohla k tomu, aby to znělo současně a opravdově, jako kdysi v dobách jejich největší popularity. Zatímco jiným nestačí dech, jim to očividně nedělá problémy. Tvrdou realitu známky stárnutí může vykazovat každý, ale výhodou je dokonalé maskovaní. Když nebudete žít tak tvrdě jako vaši souputníci, můžete dokonce všechny přežít. To neznamená, že chlapci byli čistí jako právě napadaný sníh, viz období alba Against The Law (r. 1990), které zaznamenalo ne až zase takový přešlap hudební, jako spíše kariérní, vedoucí k rozpadu o rok později.
Každý je zranitelný a nikdo není neomylný. Zřejmě právě díky vynucené pauze jsou Stryper stále hodně aktivní a silnější jako nikdy předtím. Rozchod s původním baskytaristou Timothym Gainesem v roce 2017 se zdál být plný dramatu, ale přidáním Perryho Richardsona do svých žlutočerných řad, který na této nahrávce debutuje s kapelou ve studiu, se zdálo být vítaným a správným rozhodnutím. Jeho zkušenosti, přídavek důslednosti a profesionality, zde září jako svítící hvězda. Jako ze sloganu vystřižená singlovka Make Love Great Again je další ukázkou, jak vytvořit frázi vyvolávající malou diskusi ohledně polarizace Trumpova hesla o vzkříšené Americe. Není žádným tajemstvím, že frontman M. Sweet je v globálním dění jako doma a sem tam se veřejně nebojí promluvit o svých názorech, ať politických, či sociálních, o hudbě nemluvě. Píseň sama o sobě je něco jako pohled ze tmy do světla s vyhlídkou lepšího rána. Nečekejte sacharinové vokály, ale pěkně nabroušenou poezii. Sborový refrén, který obsahuje všechny charakteristické prvky, je dobře naplánován mezi sólové sekce, a tvoří tak vkusný celek.
Nezapomenutelná Let Him In je opět rychlejší, okamžitě přístupná a obsahuje další aspekty vlastního zvuku. Nejde o úplné ošizení, ale spíše o referenční bod. Velké podezření padá na cílenou strategii, kdy si nahrávku v podstatě užíváte a berete ji jako zábavnou jízdu na horské dráze. Má to retro atmosféru a nic tomu neubírá na drajvu. Šlechetná Do Unto Others je pro ně velmi typická a verš s pomalejším, hymnickým sborem slouží jako přehlídka silných hlasivek a odvážnějšího tónu leadera Michaela Sweeta, který v průběhu let dosáhl vyzrálých pěveckých kvalit. Upřímně má ve svých hlasových fondech více testosteronu než před několika desítkami let, a to je tady samozřejmě ku prospěchu věci. I ďábel věří v Even The Devil Believes, která také spadá do škatulky vintage exponátů, s některými extra rytmickými vychytávkami, které poskytl bratr Michaela Sweeta, bubeník Robert Sweet, někdy také označovaný jako vizuální časoměřič. Jeho ladný, netoporný styl bubnování zaujme na této skladbě trochu více pozornosti, aby to náhle rozbil skvělý kytarový duel M. Sweet / Oz Fox, kdy originální úvod sólování smísí paletu netradičních škál a barev tónů jejich nástrojů. Kytarové sólo nemusí obsahovat vždy nové prvky, ale když je provedeno opravdu dobře, aby vše zapadalo přesně tam, kam patří, není třeba to překombinovávat.
Při ochutnání nepoznané How To Fly, což je ta plodnější a pomaleji se pohybující stopa, objevíme sborové vokály podobné ELO/Queen, které nejsou obvykle v jejich repertoáru umístěny, ale v tomto případě zázračně fungují a dodávají skladbě nečekaný zvrat. Rozdělující Divider opět přitvrzuje, až se kameny drolí v prach. Tmavší barva vokálů a hromadné pokřiky vyzývají okamžikem imaginární dav k účasti, a kdyby nebylo devastujícího dopadu pandemie na scénu živé hudby, tohle by jistě byla žhavá koncertní hymna. Za půlkou alba se vznášíme uprostřed víru s pocitem vyproštění, hlubokého nádechu a stoupání do nebeské výše. Dalším zvratem, v pořadí osmým, je This I Pray, jež pozvolna staví na akustické kytaře a melodii, která mírně zavání vlivem stylu country a je schválně načichlá westernovým feelingem. Balady tu u nich vždycky byly a budou. Tak to prostě je. Aniž by tu byla pozvánka úplně na místě, Invitation Only znovu rozproudí frontu, s okamžitě přístupným veršem a nezapomenutelným sborem, který znovu testuje hranice míchání sladkých harmonií s nervózními kytarami, ale samotná melodie je dostatečně silná na to, aby mohla předbíhat a držet se ve vaší hlavě, jak dlouho to jen půjde. Extra body za harmonizující kytarové sólo, které je zábavné a nenudí. Trocha rozšířených klávesových ploch na refrénu pěkně přidává vrstvy a staví celek výš a výš.
Ke konci narážíme na oddanou For God’s Rock‘n’Roll, což zní, jako by to mohlo být klidně napsáno pro KISS v éře bez make-upu. Michael Sweet nezní jako Paul Stanley, ale struktura a kadence je velmi podobná, a to neberte jako zlou výtku. Jenom jako výlet do klasické staré školy, aniž by to znělo starobyle. Uzávěrem záznamu je nadsazená Middle Finger Messiah, která znovu znervózní ty konzervativce, kteří rádi zpochybňují jejich upřímnost, protože flirtují s pošpiněním posvátného, překroucením této fráze. Ve stodole začíná hořet a vibrace dodávají vokálům trochu zlomyslnosti, aby to znělo autentičtěji. Jak to začalo, tak to také končí.
Nakonec Stryper přinesli světu po čertech solidní nahrávku, která spravedlivě třímá kovovou pochodeň z 80. let, a i kdyby se to neosvědčilo u nových konvertitů, zcela jistě to posílí stávající základnu. Pro ty, kteří se diví, jak mohou i po těch všech letech pokračovat ve své oddané pouti: je to proto, že dělají odvážné věci a nebojí se tu a tam zariskovat. Za svou práci si zaslouží zcela jistě aspoň trochu úcty a obdivu, i když si třeba nyní myslíte opak.
Pokud to podmínky dovolí a v budoucnu na jejich koncertech budou opět znovu lítat bible vzduchem, bude to jenom dobře, a to i navzdory krušným časům, které planetu sužují. Děj se tedy vůle boží. Amen!
Viktor Loukota
- THE ROLLING STONES – Hackney Diamonds
- JAG PANZER – The Hallowed
- KOLEKTIV AUTORŮ – Vojtěch Lindaur: Manitou sin desi
- CHURCH OF MISERY – Born Under A Mad Sign
- CONDENADOS – El Camino de la Serpiente
- MARTIN POPOFF – AC/DC: Album po albu
Views: 822