CONDENADOS – El Camino de la Serpiente

Evil Confrontation Records / 46:16

Chce to občas udělat změnu, takže tentokrát z jiného soudku, který tady už dlouho nebyl, i z jiného kontinentu než evropského. Jde o Chile, tedy zemi, ze které se už ve světě prosadilo více kapel. Condenados jsou mixem zápalné směsi heavy rocku 70. let a tehdy vznikajícího heavy metalu, který generuje intenzivní emoce mezi fanoušky toho nejhutnějšího a nejvnitřnějšího soundu.

Jejich první dvě alba z roku 2011 a 2017 procházejí epickými a obtékajícími cestami na jedné straně a temnými i přímými na straně druhé. Na zbrusu nové nahrávce nazvané El Canino de la Serpiente kapela, respektive duo muzikantů, představuje osvěžující heavy houpavý sound a skladby zpívané ve španělštině, které neomylně působí jihoamerickým dojmem s naštvanou, ale vysoce precizní atmosférou, kterou u mnoha skupin už neuslyšíte. To svým způsobem dává najevo vokalista a kytarista Fernando Vidal, který album takto komentuje: „Toto album je výsledkem tvrdé práce s neúnavným hledáním autentického heavyrockového zvuku. Je to rána brokovnicí do tváře, která nenechá nikoho lhostejným.“

El Camino de la Serpiente zde zachycuje samotnou podstatu konceptu heavy rocku v myslích Fernanda Vidala a Matíase Hernándeze (bicí, baskytara). Album bylo produkováno ve vlastním domácím studiu kapely, aby věrně reprezentovalo jejich názory na hudbu s ohledem na nahrávání, mixování a mastering, jakož i nedílnou součást celého uměleckého procesu, který toto album představuje. Bubeník a baskytarista Matías Hernández také náležitě oceňuje, že oba dovedli vytvořit takové dílo, na které jsou moc hrdí a jehož každý aspekt je tak čistý a věrný duchovnímu zdroji, jak jen mohl být.

V krátké procházce mezi jednotlivými 12 skladbami vyberu jen tu lepší polovinu. Intro na úvod velice zaujalo a čertovské El Diablo je svou atmosférou opravdu ďábelské a strašidelné. Naprostým vrcholem, jak hudebním, tak pěveckým, je ale Mi Maldición. To jsem opravdu nečekal, že Fernando Vidal dovede pěvecky takto excelovat v patřičně vypjatých frázích. To stejné platí o kytaře v La Mano del Destino a také v Tierra de Cementario, kde mi silně připomíná Tonyho Iommiho z Black Sabbath i s podladěnou a navrstvenou kytarou. Také závěrečný song Lucifer svou kvalitou vydatně vyčnívá. Troufám si tvrdit, že od této desky už nebudou Condenados patřit mezi neznámé kapely.