Letošní SORFEST potěšil příznivce death metalu, punku i country music
4. června 2022, Ostrava, Slezskoostravský hrad
Text: Jana Navrátilová, Jiří Olszar
Foto: Jiří Olszar
Slezskoostravský hrad v Ostravě se po necelém roce opět proměnil v kolbiště novodobých ‘hudců‘, kteří přímo mezi hradbami svedli zajímavé muzikantské souboje, jež dokonce přesahovaly zavedené rock/metalové hranice. 14. ročník Slezskoostravského Rock-Festu byl opět velice pestrý, a na své si tak mohli přijít jak příznivci brutálního death metalu, skočného punku, tak i country. Hudebníci, kteří se nevešli na dvě hlavní scény, chladili své vášně u řeky Ostravice, kde se představili na Loděnici stage, která už neodmyslitelně patří k festivalu a pravidelně se zde představují především mladé a neokoukané skupiny, jež úspěšně bojovaly v soutěži kapel Líheň.
Počasí se zdálo být těsně před festivalem docela nepříznivé, ale jak se nakonec ukázalo, vypršelo se jen cestou do Ostravy. Na místě už bylo vše v pořádku a jen drobně zamrholilo během úvodního koncertu na Nádvoří stage. Zde celý festival odstartovala ostravská kapela DEGRADACE. Už při pohledu na zpěváka a baskytaristu Rudeeho bylo tak nějak jasné, co od kapely asi čekat. Baskytara Gibson Thunderbird signovaná Alvinem Gibbsem, členem kultovních U.K. Subs, tak trochu naznačovala hudební směr skupiny. Hned zkraje začali představovat své nové album Last Souls, které je žánrově poměrně bohaté – skočný punk, šlapající hardcore i odlehčený rock. Z novinky zazněly například Máš svůj svět, Všechno bude fajn, později třeba i ‘pinkfloydovka‘ 5 AM Eyes, kterou si zazpíval skotský kytarista Alec Munro. Ze starších pak vytáhli například Je mi zle, Nejsem sám, při které Rudee s povděkem zhodnotil situaci pod pódiem, aby v závěru pozdravil všechny vyjebané kokoty s pravěkou No Image No Style. Degradace neznalé určitě příjemně překvapila, znalé by jistě hezky rozpogovala, ale těch pravých punks zde zatím moc nebylo.
Pořadatelé se mohou mimo jiné pyšnit tím, že daný časový plán je vždy přesně dodržován, takže po doznění posledních tónů se mohli všichni okamžitě přesunout na Aréna stage, kde již byla připravena tvrdá plzeňská sebranka INNERSPHERE. Tahle deathmetalová smečka není ostravským fans vůbec neznámá. Pravidelně se na Ostravsko ráda vrací, a jak hned v úvodu zmínil frontman Míra Litomerický, viděl zde spoustu známých tváří. Zároveň uvedl, že se nebudou příliš vykecávat a dají prostor hlavně své muzice. Nutno podotknout výborné muzice. Prostor dostávaly především kousky z posledního alba Omfalos, ale úvod patřil temné Impure z debutu Amnesia. Pak už ale přišel na řadu pekelně horký Fire, titulní Omfalos nebo našlapaná a brutálně taneční Blackness. Minulou desku ještě připomněli s náladovou When The Empire Falls, do ‘pravěku‘ se vrátili s nekompromisní pumelicí Distatnt Space, aby pak všechny v závěru zavedli do temného lesa s Black Forest. Skvělá jízda byla podtržena i výbornými muzikantskými výkony. Z hustého kouře vystupovali všichni doslova jako démoni z pekla. Zezadu to jistil, i když dopředu moc neviděl, mladý talentovaný Filip Wintr, který jako by pokračoval v loňském představování mladých bubenických talentů.
Pravé Mrazení slibovalo i vystoupení brněnských GATE CRASHER, pro které je vystupování na festivalech druhou přirozeností. Stejnojmennou titulní peckou tak odstartovali svou jízdu, které se již zúčastnilo mnohem více fanoušků. Ti totiž do areálu stále pomalu přicházeli, vytvářeli čím dál lepší atmosféru, a mohli si tak s kapelou zanotovat třeba něco o prolhaných elitářských bestiích či se nechat rovnou setnout Gilotinou. Ale protože mnohým na krku hlavy ještě zůstaly, mohli je ještě třeba potrápit Hlavolamem a klidně i Desetkrát za sebou. Zatím divokou jízdu zklidnili pomalejší Pastí, kterou ale oživili sehranými pohyby a sladěnou pohybovou choreografií. Nejen fanoušci, ale i samotná kapela byla evidentně spokojena a kytarista Ondra Novák si koncert pochvaloval slovy: „SORFEST je fakt pěknej festival a užíváme si zde nejlepší Večírek!“ Tradičně se ale chopil mikrofonu i baskytarista Michal Macek, aby oblepil všem ústa sladkou Láááskou. Vystoupení bylo tradičně skvělé, našlapané i uvolněné, ale protože každá prdel jednou končí, přišel čas se rozloučit. A aby fanoušci na GATE Crasher nezapomněli, věnovala jim kapela Vzpomínky, protože ty nikdy nestárnou.
Po sedmi letech přijel tentokrát na Aréna stage VILÉM ČOK se svou srdeční záležitostí, kapelou BYPASS. Čas rychle utíká, tak byla nasnadě otázka, zda předvede podobně živelnou show jako minule, nebo se na pódiu objeví roztřesený Ropotámo. Naštěstí platila první úvaha a představil se přímo jako nejstrašlivější ze všech strašliváků. Úvod patřil kultovní skladbě Anděl fantazie (původně od Nové růže), kterou „nikdo líp nezahrál než my“, jak se Vilda pochválil. S tím se dalo vlastně souhlasit, protože nový Bypass je složený z opravdu vynikajících muzikantů. Z festivalu byl evidentně nadšený a během skladby ‘výběrovské‘ Habaděj uvedl: „Jsem šťastnej jako Roman Skamene, když prodával bony před Tuzexem.“ Nezapomínal ani na své fanynky, kterým věnoval song Zbožňuju tvou buchtu. Přestože dostávaly prostor především dobře známé hity, přišla i ochutnávka novější tvorby z loňského alba 4 kruhy. Já Terminátor, ozdobená i maskou samotného Arnolda, byla věnována i s poklonou hlavnímu pořadateli Marcelovi Pažickému. Není třeba pochybovat, že poklona byla zasloužená. Ó hory, ó hory dostala všechny do varu a ožil i kostlivec v Čokových rukou, který hupsnul kytaristovi rovnou za krk. V druhé půlce se kapela vracela do vskutku hluboké minulosti. Od Kaťáků to byl třeba 30 let starý kus Půlnoční závodní dráha, Jirku Korna připomněli s Karel nese asi čaj – samozřejmě patřičně přitvrzenou – a kultovní Na václavským Václaváku, kterou jako jedinou složil Vilda pro album Straka v hrsti, když ostatním ‘Pražákům‘ došla pára. Opravdu skvělou show zakončili songem Když do pekla, tak s kytarou na krku. Všichni ale doufají, že cestu do pekla ještě nechystá a dál bude na všechny otvírat svůj ‘zubatý amplion‘, kterým ten den rozesmál i sluníčko, jež se poprvé prodralo mezi mraky.
Na Nádvoří stage už bylo vše připraveno a podle židlí na pódiu bylo jasné, že tady bude zřejmě ‘asi jinej gang‘. A taky že ano. Na pódium nakráčel nestor české coutry music IVAN MLÁDEK se svým BANJO BANDEM a ze strany rockových a metalových fanoušků se dočkal vřelého přivítání. Tady se dalo očekávat, že bude hudba proložena i vtipným mluveným slovem. A hned v úvodu Ivan poznamenal, že u jednotlivých skladeb bude zmiňovat i autora, což bylo v případě Koukejte vycouvat poměrně jednoduché, když většinovým autorem je sám Ivan Mládek. První polovina koncertu byla pojata jako představování jednotlivých členů. Před uvedením Láďa jede lodí představil banjistu Vítězslava Marka, se kterým hraje už 50 let. Nic víc jsme se ale nedověděli, protože si na nic hezkého nevzpomněl. Poté přivítal na pódiu stále ‘jednoduchou‘ Lenku Plačkovou, která svojským způsobem interpretovala lidovku Když jsem já sloužil. Údajně ji to šlo mnohem lépe než minule, ale lidi stejně dostala do kolen, Mládek všechny ujišťoval, že bude hůř a hráč na banjolele Jan Mrázek si málem ukroutil hlavu. Toho mimochodem představil jako bývalého majitele pohřebního ústavu, který ale dojel na to, že nabízel každý třetí pohřeb zdarma. Libuna, která byla počata v biografu, zatím seděla se svou baskytarou jen vzadu, ale pak si to napochodovala přesně v duchu písně Praha–Prčice pěkně k mikrofonu a kromě zpěvu dala k dobru taky nějaké historky, zejména z cest po Americe. Na puritánské Američany zareagoval i samotný Mládek, když popisoval velikost povolených plavek pro muže, které musí sahat do poloviny stehen, u černochů po kolena. V jedné z průpovídek se Ivan Mládek docela lekl, když zaslechl opodál zvučící Hentai Corporation. Netušíme, zda má o téhle kapele nějaké povědomí, ale přesně ve stylu Radka Škarohlída poslal jednoho fotografa pěkně do hajzlu. Na pódiu nemohl chybět ani nejkrásnější chlap celého ansámblu – Lenka Šindelářová. Ta interpretovala pro všechny zamilované dvojice a trojice píseň Včera večer u sila. A že Ivan Mládek a spol. na podobné festivaly opravdu patří, dokázala skupina v samotném finále coverem Jožin z bažin od metalové legendy Metallica…
Jak bylo avizováno, na druhé stagi už měli naladěno ‘hoši od bobří řeky‘, aby spustili svou žánrově těžce zařaditelnou show. HENTAI CORPORATION, tedy především Radek Škarohlíd je pověstný svým provokativním vystupováním, a tak byli všichni zvědaví, jak se bude do publika trefovat letos. Zdá se, že tentokrát nebyl tolik ostrý jako minule a často sestupoval z pódia k fanouškům, aby se s nimi vřele objal nebo jim dokonce nabídnul i jägermeistera. Je fakt, že je dnes těch slovních rozmíšek více než dost, tak proč to ještě přiživovat – a taky proč znovu dostat po hubě kvůli nepochopení. Smysl pro humor a prořízlá pusa mu ale zůstaly, takže jsme se třeba hned v úvodu dozvěděli, jak přišel na svět. Teorie o přeskakování spermií Roba Halforda ze zadku jeho matky do dělohy byla opravdu odvážná, a tak jsme si my novináři mohli tento zajímavý poznatek zapsat do análů. Nezapomněl prohrábnout ani své spermie mikrofonem, jestli správně přeskakují. Co se týče samotné kapely, ta nastoupila ve slušivých šedesátkových košilkách s hudební vizí rozbít vše, co je hudebně jednoduché a mainstreamové, což ostatně potvrdila i úvodní Synthetic Limits, postavená na hardcoru, metalu, psychedelii a kdoví čím ještě. Žánrové mantinely zkrátka vzaly za své, a tak si mohli fanoušci smlsnout třeba na dalších sračkách jako Tragedy Of Uncle Hitler, Grétě věnovanou odpadkovou Thrash Island, ujetou Paralyzed nebo pořádně našlapanou No More Love, kdy jednomu z fanoušků ochutnal frontman i jeho drsnou bradavku. Radek bedlivě pozoroval fanoušky a jeho kopulační pohyby naznačovaly, co by s některými zřejmě rád provedl, tedy s výjimkou Jaroslava Flegra, kterého zde také objevil. To už jsme se ale pomalu blížili do finále, kde zazněla patrně nejoblíbenější sračka Equilibristic Brides. Ještě poslední společná fotka s fanoušky, kterou si pak pověsili na vymrdané sociální sítě, a byl konec tohoto vypečeného večírku.
Časový plán byl doposud bezvadně dodržován, jen u slovenských BIJOUTERRIER byl menší skluz. Pro skupinu to bylo letošní první open air vystoupení, takže se jim zvukovka malinko protáhla. Nervozita byla evidentní hlavně na zpěvačce Zitě Rigondeaux, která si nejprve vylila pití při nástupu na scénu, aby se pak polila dalším pitím i přímo na pódiu. Pak už se ale otřepala a s celou bandou rozjela příjemnou punkovou show, byť maličko klidnější než třeba v podání Degradace. Příliš času jsme ale kapele nevěnovali, neboť další dění probíhalo i na Loděnici stage, kde se program logicky kryl s tím hradním. Zde se představily čtyři úspěšné kapely ze soutěže Líheň, kterou měl tradičně na starosti moderátor Marcel Gajdáček. Konkrétně tedy THEM SWITCHEROOS, STARTUP, DAZED AND CONFUSED a zrovna v době našeho příchodu právě vystupující ERIN. Tuhle ostravskou hard & heavy partu si možná festivaloví fanoušci pamatují ještě pod názvem Reconquista. Doba si ale žádá své, a tak došlo na menší personální proměnu i změnu názvu. A to vše evidentně kapele prospělo. Je vidět jasný vývoj a dokonalý smysl pro živou prezentaci. Nechyběly tak jejich tradiční modré uniformy, živá lidská pyramida, bezvadná komunikace s publikem a skvělá dynamická muzika, která mimochodem rozvlnila i postarší ‘brazilskou‘ fanynku s igelitkou. Vstup na Loděnici stage byl tradičně zdarma, proto se přišli podívat i ne zrovna praví příznivci rocku a metalu, ale Erin nakonec strhli úplně všechny. Na hlavní stagi ještě byli ‘v turniketu zaseknutí‘ Bijouterrier, aby vše završili nakonec hitem Prečo plačeš, Vilém?, tentokrát bez Viléma, který ten den ale určitě neplakal.
Přestože si fanoušci dopřáli svou porci prvotřídního death metalu v podání InnerSpehere, čekala je ještě další brutální nálož, a to v podobě kultovních HYPNOS. Ti se hned v úvodu vrhli do představování zatím posledního alba, a to přímo titulní The Blackcrow. Deska sice vyšla už v roce 2020, ale jak připomněl frontman Bruno, naživo ji vlastně kvůli koronaviru neměli moc šancí představit a právě na SORFESTu byla jedna z příležitostí, takže si to deathmetaloví ‘profesoři‘ řádně užívali. A jak dále Bruno prozradil, festival se mu hodně líbil a uměl by si představit, jak si jej užívá i z pohledu fanouška. S Hypnos se zřejmě na takto žánrově pestrou akci dostane jen málokdy, takže respekt pořadatelům, že se nebáli vpustit do arény i takovouto krvelačnou bestii. Bruno a spol. se nejen jim odvděčili precizním výkonem, který místy i slušně roloval ponožky, jako třeba v další bestiální novince Plunged Into Cacophony / Procession To Babylon. Fanoušci se skvěle bavili, ti nejdivočejší vytvořili i menší circle pit, ostatní se nechali přímo ponořit do tekutých písků (Liquid Sands). Hodně rychle utekla tahle pekelná jízda zakončená skvělým remakem už více jak dvacetileté záležitosti In Blood We Trust, která je rovněž součástí alba The Blackcrow jako bonus.
Na areál se začala pomalu snášet tma, a tak docela pěkně vynikla ohnivá show legendární kapely TLUSTÁ BERTA z Jindřichova Hradce. Ta je na světě už 30 let (možná dokonce 31, ale to si prý už nikdo nepamatuje), přesto hned v úvodu zpěvák Pavel Přenosil s apartním kloboučkem zjišťoval, kolik zdejších fans kapelu zná. Přihlásilo se jich sedm, což jej mile překvapilo, protože počítal tak se třemi. Bylo tedy jasné, že tady bude i veselo. Kapela hrála na pohodu songy, které měly potenciál dobré zapamatovatelnosti, takže přestože publikum texty moc neznalo, poměrně dobře se chytalo. Celý set odstartovala skladba Vítejte v džungli, která měla opravdu hitový nádech. Skupina dokázala nejen pobavit, ale i poradit, co třeba dělat, když vám není zrovna nejlíp – Všechno léčím sexem. Tlustá Berta má evidentně ráda Mejdany, takže nechyběla ani tahle ‘zpiťarská‘ pecka. Naplno se rozjela ohnivá show logicky při Jako ďábel. Dobře šlapající rockové vály pak vystřídal cajdák Bláznivá Zuzana, která možná taky tajně ukrývala peklo v tangách, a proto dostala povolení na První vyholení. Jak prozradil zpěvák, v jejich stánku s merchem bylo údajně možné zakoupit právě glejt na vyholení a samozřejmě i barbus. Pohodový večírek krásně ubíhal, lidi se bezvadně bavili a Tlustá Berta se ‘prostřílela‘ až k poslednímu fláku Nejsem starej. Úsměvy na tvářích naznačovaly spokojenost na obou stranách, ale víc zřejmě na straně kapely, protože se jim pěkně rozrostl počet příznivců z původních sedmi.
Poslední kapela na Aréna stage přijela až z britského ostrova Wight. Trojice GRADE 2 je na světě od roku 2013 a na kontě má tři řadová alba, několik EP a speciální akustické edice svých původních nahrávek. Do Ostravy ale přijeli plně elektrifikovaní. Bylo docela zvláštní, že ačkoliv se jedná o mladé muzikanty, evidentně jim kolovala v žilách krev zašpiněná klasickým britským Oi!/punkem 70. let. V začátcích údajně přehrávali covery z raných období The Stranglers, The Jam, Booze And Glory nebo Lionʼs Law. To je patrně do jisté míry poznamenalo, i když dnes už hrají vlastní autorskou tvorbu. A nepoznamenalo je to vůbec špatně. Vystoupení bylo patřičně energické a svižné, hudba místy fanoušky přitlačila až hradcorové stěně. A jak se na správný old school punk sluší a patří, vše bylo pěkně neuhlazené, syrové a živelné. Příznivci klasického punku, kterých zde ale moc nebylo, by si tenhle divoký set jistě bezvadně užili. Ti, kdo si je nenechali ujít, byli rozhodně spokojeni.
Čas značně pokročil a v programu už zbývala jediná kapela. A když se říká to nejlepší nakonec, tak to stoprocentně platilo o novojičínské partě PORTA INFERI. Hned v úvodu, kdy se rozezněly první tóny Digital World, bylo evidentní, že to jsou opravdoví profíci, a měli dokonale zmáknutý zvuk, což byla samozřejmě i zásluha pana zvukaře. Nutno ale dodat, že hodně dobrý zvuk byl dopřán všem účinkujícím, a to přesně podle jejich žánrového zaměření. Porta Inferi hraje hodně tvrdě a hodně nahlas – a přesně tohle lezlo i z reproduktorů. Stylově by se dala zařadit do nové škatulky powercore, ale takové sjednocení asi není úplně přesné, jak vysvětlil frontman Radim Korbel. A fanouškům to bylo vlastně tak nějak u zádele, protože Portu zbožňují v jakékoliv poloze, takže všichni divoce křepčili u drsných pecek či si s chutí zazpívali spolu s kapelou, jako třeba v případě skladby Svobodná cela. K pořádnému procvičení hlasivek ale mělo teprve dojít. Mezitím však došlo na smutné loučení. Už delší dobu avizoval baskytarista Jarda Dobrota, že řady kapely opustí, a právě SORFEST byl jeho velkým finále nebo, jak doslova řekl zpěvák Radim, tohle byl pro něj jeho první poslední koncert. Došlo samozřejmě na dojemné objímání a předání dárku na památku, a přestože se všichni snažili rozdávat své úsměvy, bylo evidentní, že emoce v tu chvíli byly doslova před výbuchem. Všechny emoce tak vypustili do toho, co umí nejlépe – hrát a zpívat –, takže v druhé půlce už hráli doslova jako o život. Ne že by tak nehráli i jindy, ten večer to ale bylo nějak víc magické. Pěkně fanoušky vyburcoval i Radim Korbel v uvolněné Vrať se nám. Ostravští fans zpívat prostě umí, a tak s přehledem převálcovali celou republiku. Pomalu se blížila půlnoc, a aby se všem nejen dobře usínalo, ale hlavně dobře vstávalo do krásného rána, přišla na řadu ‘poslední‘ výstižná věc Beautifil Morning. Jak už to ale chodí, bez přídavku by to nešlo a rozjetý dav by je ani nepustil. Takže ještě Butterfly Effect, rozloučení s fanoušky, společná fotka, ale ani to ještě nebylo úplné finále. Porta Inferi to ten večer natolik rozparádila, že předepsaný setlist odehrála rychleji než obvykle, a tak zbyl ještě čas na neplánovaný drsný bonus One Life’s Enough. To už byla definitivní tečka. Jen ještě došlo na další emotivní loučení, kdy baskytarista Jarda sestoupil přímo k fanouškům a se všemi se osobně rozloučil. Je ale skvělé, že se rozloučil právě na SORFESTu, kde patřila Porta Inferi k hvězdám letošního ročníku.
Světla zhasla, poslední tóny dozněly, a fanoušci se tak mohli spokojeně vydat ke svým domovům a vstřebávat dojmy. A dojmy byly jistě jen pozitivní. Pořadatelům SORFESTu se kromě skvělé organizace opět podařilo spojit muzikanty a kapely, které jen tak běžně na jednom festivalu neuvidíte. Všechny kapely předvedly nadmíru skvělá vystoupení. Možná na tom mělo svůj podíl i kouzlo hradních prostor, ale více zřejmě i podpora fanoušků, kteří zde nebyli vyloženě žánrově omezení, byli maximálně v pohodě a vytvořili bezvadnou, téměř rodinnou atmosféru. Určitě se sem budou tak jako my rádi vracet, stejně tak jako samotní interpreti.
- Harlej opět vyprodal Lucernu a již se pomalu chystá dobýt O2 universum
- Judas Priest, Saxon, Uriah Heep – Ďábelské kalení oceli
- Doga se na své jarní tour zastavila na Vysočině
- Forrest Jump a Porta Inferi oslavili v MC Jižák rok od premiéry songu Jeden tým
- V MeetFactory bylo zahájeno turné Citronu Síla návratů
- Komunál a Protheus vyprodali Chlumec
Visits: 4407