RockShock

Internetový rockový magazin

NASTY RATZ – Second Chance?

Sleaszy Rider Records / 37:01

Štěstí přeje odvážným. Ačkoli to donedávna nevypadalo s existencí předních tuzemských sleazemetalerů Nasty Ratz vůbec růžově, karta se nakonec obrátila a na předvánoční trh (13. 12. 2019) přistane pokračovatel úspěšného prvního regulérního alba First Bite (nepočítáme-li debutové EP I Don’t Wanna Care) s příznačným názvem Second Chance?

Proč druhá šance? Zcela jednoduše. NR v r. 2017 prošli zásadní krizí, když se trojice tehdejších spoluhráčů (T. Gunn – kytara, N. Allin – baskytara, R. Wild – bicí) rozhodla nečekaně opustit jejich řady (později Double Raw), aby nechali leadera, zpěváka a zakladatele Jakea Widowa opět na bodu jedna. Zdálo se, že spravedlnost má zavřené oči a není cesty ven, i když se jim dařilo jak doma v ČR, tak i v zahraničí, kde měli v té době nasmlouvané koncerty a těšili se rostoucí popularitě evropských příznivců. Naštěstí J. Widow zachoval chladnou hlavu, nehodil flintu do žita ani nestáhl ocas, nýbrž se problému postavil čelem a začal hledat náhrady na otevřené hráčské posty. Do sítě se nakonec chytili baskytarista a klávesista Xriss String, bubeník a perkusionista Randy Dee plus mladý talentovaný kytarista Mick Rook, kterého později nahradil střelec Jordy Riot.

V této sestavě jsou funkční od r. 2018 a víceméně nahráli většinu materiálu na toto druhé album, které otevírá streetová hymna The Waste s dravou dynamikou a poselstvím o následování svých snů, kterým musíte jít nekompromisně naproti. Singl s klipem Against The World byl vpuštěn do světa již na sklonku minulého roku a je jednou ze tří skladeb na albu, které nebyly nahrány aktuální sestavou. O kytary se v tomto případě postaral Mick Rook, který šikovně vestavěl své sólo do přechodu a táhnul hru správným směrem až ke konci. Někdy má člověk pocit, že stojí sám proti celému světu, který pro něj vytváří jednu velkou zhmotněnou bariéru. Je čas povstat a bojovat za svá práva, jinak zapadnete v davu. Díky ďábelskému swingu zní komorní barvou kláves a sborů další Let’s Drive jako neřízená mašina neznající hranice a neuznávající pravidla.

Je čas lehounce přibrzdit. Při Right Now zmírníme a potopíme se do zastřených vokálů s decentně ponurými plochami. Sloky jsou táhlé a v refrénu to vypadá, že J. Widowovi každou chvilku vyskočí srdce z krku. Nechává tam vše, co má. Následuje balada The Last Kiss naplněná emocemi jakožto ohlédnutí za zjevně nevydařeným vztahem. Kdo by očekával standard, bude na konci v rozpacích, protože v závěru se nečekaně tempo změní v jízdu na pekelných koních. Kryj si záda! Watch Your Back pro změnu popohání napumpovaná baskytara překypující solidním groovem s přídavkem řízného riffu a vynalézavých popových klávesových prvků, vše doplněné o naštvané frázování nesoucí se v klasickém duchu skupiny. Jedna z nejlepších věcí v jejich dosavadním katalogu. Přejděme k hostování. Tentokrát vypomohla Rendy (Sour Bitch) v lehce punkové odpichovce Pop Shit vkusně prošpikované dudami ve skotském pubovém stylu. Po lehkém vybočení, které sem tam není na škodu, se vracíme zpět k osvědčenému receptu. Zdánlivě netypický, až bluesově laděný začátek Street Kids nechává dýchat klávesy hammondovým nádechem a za mladistvým pokřikem se skrývá dřina a sebeobětování.

Druhou ze tří již vydaných skladeb je singl/klip Price Of Love z r. 2017 nahraný ex-sestavou. Co ji odděluje od ostatních, je produkce. Kromě T. Baldera, který se podílel na zvuku, ji ve finále produkoval věhlasný americký producent Beau Hill (Ratt, Warrant, Winger, Unruly Child, Kix, Europe, Alice Cooper, Steve Stevens, Gary Moore), jenž se postaral i o mix a mastering. Po hudební stránce obsahuje vše, co klasický hard rock má obsahovat. Švih, nápad a zajímavost. Třetí ze tří již zveřejněných singloklipů je vážná Poetic Justice, ve které opět zazní kytarista Mick Rook s ostrými beglajty v rychlém tempu s podkladem z akustických kytar, jež nutí tryskat textovou inspiraci ven hlava nehlava. Produkci v tomto případě provedl Egor Erushin a jedná se zatím o jeho první a poslední práci pro tento spolek. Zbytek osmi skladeb produkčně zastřešil začínající slovenský producent Rony Janeček a ve finále odvedl kus poctivé práce.

V dnešní době není jednoduché přijít s něčím, co už buď někde nezaznělo, nebo nebylo donekonečna plagiované, ale Nasty Ratz si našli vlastní cestu, jak si ze svého žánru urvat to svoje a přefiltrovat to do vzorce, který pro ně výtečně funguje a zní věrohodně a opravdově. Není proto důvod se ohlížet do zpětného zrcátka, protože jejich cesta vede směrem vpřed a ještě dozajista nějakou tu půlnoční míli potrvá. Vítejte v nové etapě, kde pro slabší jedince není místo a naděje vždy umírá poslední.

minimum 1, maximum 5

Viktor Loukota

www.nastyratz.eu


DALŠÍ RECENZE

Zhlédnutí: 137

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *