RockShock

Internetový rockový magazin

Slezskoostravský hrad byl po roce opět dobyt příznivci kvalitní muziky

1. června 2024, Ostrava, Slezskoostravský hrad

Text: Jana Navrátilová, Jiří Olszar
Foto: Jiří Olszar

Už pošestnácté vyrazili nejen rockoví fanoušci do areálu Slezskoostravského hradu v Ostravě, aby si zde po celý den užili spoustu kvalitní muziky v rámci SORFESTu. Line-up se sice doslova na poslední chvíli trochu upravil, což ale tradiční či nové návštěvníky nijak neodradilo. Festival se již dlouhodobě vyznačuje tím, že si zde na své přijdou nejen příznivci rocku a metalu, ale i dalších hudebních žánrů. Podle toho vypadalo i samotné složení fanoušků či muzikantů. K vidění tak byli nejen rockeři a metalisti, ale také pankáči, dokonce i hokejisté, Siréna, páter, indián a další záhadné bytosti pohybující se na nádvoří, v aréně i na ochozech hradu.

Fanoušci byli evidentně natěšení (i žízniví), neboť hodně z nich už postávalo před hradní bránou, než se otevřela i pro veřejnost. A zejména ti místní se určitě těšili na první kapelu, a to přímo domácí PRIMARY RESISTANCE. Tahle drsná hardcore/metalová smečka vznikla vlastně jako nové působiště muzikantů z na čas uspaných či definitivně pohřbených kapel jako Disfigured Corpse, BoycoTT, Deaf1culto nebo Deaf99. Návštěvníci byli i svědky zvukové zkoušky, která se bohužel nějak nedařila, a nepříjemně tak ukrajovala čas pro samotný koncert. Frontman Vláďa Třískala viděl, že tudy cesta nevede, a tak zavelel ke startu, a ‘primárky‘ dolaďovaly zvuk za pochodu. Kapela má na kontě dvě EP, ale vzhledem ke zkrácení setu došlo k většímu představení právě toho druhého s názvem Smash The Evil Inside. Brutální otvírák Change My Way přivedl všechny na tu správnou cestu, byť zvuk ještě stále nebyl stoprocentní. Těžkotonážní New Generation už na tom byla o poznání lépe, takže všichni puberťáci už mohli být ve svém živlu. Z prvního EP se do setlistu vešla jen zuřivá Warzone, tedy nejlepší kus z nahrávky. Zpěvák Vladis byl možná trochu rozmrzelý kvůli problémům se zvukem, přesto – tak jako celá kapela – nic neodflákl a neopomněl všechny přítomné pozdravit typickým „Baník, pičo“. A nebyl ten den rozhodně jediný, kdo tento tradiční slogan vyslovil. V publiku se mezitím objevily i první punkové divoženky, které si pěkně smlsly na závěrečné For My Family od Agnostic Front, která je punkem hodně načichlá. Bezva začátek fesťáku, jen škoda toho zvuku a nedostatku času.

Primary Resitance byli tedy první kapelou na Aréna Stagi, ale prakticky vzápětí se mohli návštěvníci pohodlně přesunout k Nádvoří Stagi, kde to pro změnu odstartovala babská skupina KAPRIOLA. V tomto případě šlo o ‘kultivovanější‘ muziku a i oko rockerovo mělo na čem spočinout. Přestože hodiny ukazovaly čas 12.40, zpěvačka Michelle publikum prozíravě pozdravila „dobré ráno, Ostravo“, a kapela tak mohla odstartovat svou ‘ranní‘ rock/metalovou show. Bylo zřejmé, že holky postupem času dozrály i přitvrdily. Novější věci už měly totiž mnohem tvrdší sound. Kapriola má své kořeny právě v Ostravě, což bylo znát i na početnějším publiku před pódiem. Během let se skupina poměrně dost proměnila a i letos představila novou tvář, a to šikovnou bubenici Simonu Šlechtovou, která si s kapelou evidentně dobře sedla. Z původní sestavy zůstala už jen zakladatelka Dona Michelle. Ta kromě kytary zručně ovládá i housle, ale s těmi se vytasila až v samotném závěru, kdy skupina (skoro) premiérově představila novou skladbu. A pokud se někdo opravdu probral ze snu až na samotný závěr koncertu, mohl si vychutnat skutečný Sen v podání Kaprioly, a to opět v doprovodu houslí.

Fanoušků pozvolna přibývalo, počasí zatím přálo, a další kapela už byla připravena ke své produkci. Slovenské divočáky MINNOR si mnozí zřejmě pamatují ještě pod názvem Minor, což byl vlastně původně projekt bubeníka Milana Macháče (ex-Cells, OLD ad.). Ten ale skupinu v roce 2021 opustil a zbylí členové se spolu s novým bubeníkem vydali na novou kapelní cestu. Jak měl vypadat původní setlist, netušíme, ale podobně jako u Primary Resistance jej museli podrobit přísné ‘dietě‘. Na nové desce skupina právě pracuje, a tak dostala největší prostor nahrávka Book Of Shadows, tedy poslední řadovka dřívější sestavy. Úvod patřil deathmetalové rubanici Revelation 13 s lehkým thrashovým aroma, nechyběla ani zadoomaná N.O.X nebo deathové sypačky Invocation a Saint Amonous. Mezi ně se prodrala i postarší šleha Atoxma. Škoda, že kvůli časovému skluzu nedostali Minnor více prostoru. Našlápnuto měli opravdu hodně dobře a jejich skladby ‘o zaľúbenosti‘ byly prostě skvělé. A dvakrát škoda, že se nedostalo na nové singly Nevermore a Rue dʼAuseil, které zní díky crossoverově modernímu pojetí velice zajímavě. Tak snad příště.

Krátce před festivalem museli pořadatelé oznámit dvě zásadní změny v line-upu. Kurtizány z 25. avenue se omluvili vzhledem k nemoci, Limetall byli odvoláni kvůli momentální nejisté situaci v kapele. Prvním náhradníkem byla velice populární skupina PORTA INFERI. V roce 2022 zde celý festival velkolepě uzavírali, a protože zrovna neměli do čeho píchnout, na nabídku bez váhání kývli. Menší problém znamenala absence kytaristy Honzy Nogy, který odjel na dovolenou. K velké radosti svých fans ale přivezli do Ostravy jednu ‘dobrůtku‘. Konkrétně tedy bývalého baskytaristu Jardu Dobrotu, který se zde před dvěma lety s kapelou loučil. Podobně jako holky z Kaprioly popřáli všem přítomným krásné ráno, respektive odstartovali svůj set chytlavým songem Beautiful Morning. One Lifeʼs Enough nabízela otázku, jak prožít svůj život. Samozřejmě si jej co nejvíce užít, než se rozpadne na jedničky a nuly, jak naznačil další luxusní kousek Digital World. Zpěvákovi Radimovi Korbelovi se pro změnu rozsypalo ABS a při svém divokém pohybu málem sestřelil kytaristu Mirka Andrassyho. Mezitím stihli poslat pozdrav do Španělska kytaristovi Honzovi v podobě skladby Vrať se nám. Dozvuky hokejového stmelení pak připomněla Svobodná cela a kytarista Mirek v dobrém rozmaru nabídl i návštěvu stánku s merchem. K mání byly údajně i dámské kalhotky, které prý nejlépe seděly zpěvákovi Radimovi. S touhle partou vynikajících muzikantů se prostě člověk nikdy nenudí. Frontman ještě rychle zarecitoval báseň o tuleni a zpěvná Blacksmith udeřila naposledy do pekelné kovadliny.

Každý festival má nějakého černého koně. Pro náš redakční tým to byli určitě slovenští GLOOM. Tahle gothicmetalová formace je na světě už více jak dvacet let a na kontě má tři výborná alba. Do setlistu zařadili především skladby z posledních dvou nahrávek – Catharsis (2017) a Awaken 2020. Samotný začátek patřil svižnější Feel The Pain a emotivní Everything Ends. Jedinou připomínkou debutu Nostalgia pak byla hořkosladká Kiss To Goodbye (Farewell). Skvěle rozjetá jízda pokračovala s dalším dobře šlapajícím songem Souls Walk Apart. Gothic metal je ve své podstatě dosti temná muzika, takže nikoho ani nepřekvapilo, že se obloha zatáhla temnými mraky a déšť byl doslova na spadnutí. Ten se po chvíli skutečně spustil, ale to nijak nebránilo skalním fanouškům, aby si hájili své vydobyté pozice v aréně. Skupina dobře se bavící fanoušky odměnila novinkou Vanisher a úžasnou hitovkou Fatal Trust. Výborných gothicmetalových seskupení není u nás či na Slovensku mnoho, ale Gloom patří rozhodně k těm nejlepším a určitě by bylo skvělé, kdyby k nám zavítali častěji. Jedná se o partu nejen skvělých muzikantů, ale i hodně pohodových lidí. Pokud jsou vaše srdcovky například Sentenced nebo For My Pain…, Gloom vám jistě také zalezou pod kůži.

Jedna slovenská kapela přivolala déšť, na druhé zase bylo, aby jej odehnala. Legendární METALINDA určitě ale věděla jak na to. Za těch 40 let, co je na scéně, už jistě ví, jak poručit větru a dešti. Zpočátku ale poroučela především hlasivkám posluchačů. Ostatně kdo by se pěvecky nezapojil u takových tutovek jako Zaľubená žaba nebo Kovový kráľ. Skupina ale bojovala dál s deštěm – nejdříve něžně (Láska zvíťazí), aby nakonec podepsala smlouvu s ďáblem (Mefisto). Až pohodová Sila je v nás srazila nepříznivé počasí konečně na kolena. Zpěváka Andyho Hudáka tato skutečnost natolik naladila, že se nebál přiznat, že mu chybí sex. Asi mi chýba sex ale opakovalo i publikum, překvapivě ale jen ženská část. Chlapům zřejmě nechyběl… Ti byli spokojeni s tím, že skončili se školou, popíjeli víno a naučili se pár anglických slovíček. Ještě chvíli sice skupina volala Slnko nevychádzaj, ale to už bylo natolik zvědavé, co se v areálu děje, že si nakonec prodralo cestu mezi mraky. Čas byl ale neúprosný, a tak slova „vypršal náš čas, už musím ísť“ byla více než výstižná. Andy nezapomněl, ostatně jako všechny slovenské kapely, pogratulovat našim hokejistům a tu bratrskou soudržnost ještě Metalinda zpečetila rockovými verzemi hymen obou národů. Kapela si pochvalovala nejen skvělou atmosféru, ale vůbec celý festival. Kytarista Peter Sámel se podělil i o zajímavý poznatek. Letošní SORFEST se pyšnil pořadovým číslem 16, čili stejným číslem, které má i seznam jejich vydaných alb. Prozradil ale, že na novém albu už pracují. Jaké bude, to se teprve uvidí. Naživo je ale Metalinda pořád ve skvělé formě.

„Mrdejte a užívejte léto,“ přivítal se s publikem kytarista a zpěvák Zdeněk ‘Krkavec‘ Růžička z legendárních SPS, a bylo vymalováno. Dobrá nálada, skvělá zábava a úsměvy na tvářích se přepnuly do nonstop režimu, jak se na správnou punkovou show sluší a patří. Pankáči říkají věci na rovinu a v úvodu zahraná To už tady bylo byla vzpomínkou nejen na zkurvený komunismus. V setlistu nemohla samozřejmě chybět ani kultovní Máma, kdy přítomní fans pomalu rozjížděli divoké pogo. ‘Krkavec‘ byl docela překvapen, že si můžou zahrát mezi ‘metálama‘, ale asi neměl jen zmapovanou historii festivalu. Potěšeni tímto faktem hodili do publika téměř hardcorem načichlý granát Milionář, který fanoušci odjistili v již divoce vířícím mosh pitu, aby vzápětí zákeřně zaútočili s dalším kultem Bastard, který nekompromisně vyhnal z kanálu všechny krysy tak Jako kdysi. Aréna Stage byla v tu chvíli pod plnou palbou slunečních paprsků. ‘Krkavec‘ se pokoušel o Útěk z reality, ale nakonec musel jen konstatovat: „Kurva, to je hic!“ Zatím největší kotel v ʻaréněʻ si užil i pravěkou Černá ruka či poměrně novou Vršovickéj voříšek a roztočila se zde i Ruská ruleta. Frontman se také přiznal k fotbalovému fandovství, takže si rovněž s chutí zařval „Baník, pičo!“, i když si po chvilce uvědomil, že je vlastně Bohemák. V tu chvíli to ale bylo každému ‘šumák‘ a nebyl jediný důvod smutnit. Jeden vlastně ano, byli jsme u konce.

Takže přesun zpět na nádvoří, kde už byl připraven páter, nikoliv však Šoustal, ale Poly a jeho skvadra INSANIA. Po bezbřehém odvazu tak přišel čas na něco intelektuálnějšího pro všechny ‘inženýry‘ a absolventy vysoké školy života. Insania je na světě už hezkou řádku let, a přestože v počátcích koketovala i s thrash metalem, vždy byla jiná a originální. A originální je stále, jak bylo patrné i zde na SORFESTu. „Všechno funguje, déšť je v prdeli,“ informoval Poly všechny bratry a sestry a šlo se rovnou na věc. Všichni zamilovaní si tak hned v úvodu smlsli na Chyby, co stihneš jen jedenkrát. Polyho skvělé texty je potřeba číst tak trochu mezi řádky, především pak když jsou psány švabachem. Pravda je pěkná svině, zejména když je obalena cynickým humorem. Ještě však nepřišel čas na poslední slovo, ale na pořádný tanec haka haka. Bylo evidentní, že u muziky Insanie se nemusí jen duševně rozjímat. Zapomenutý setlist na zemi poněkud zmátl frontmana. Zaľúbená žaba patřila přece jen do jiného uměleckého směru, takže zde jen úsměvně přeskočila mezikapelní jiskra a mohlo se jít dál na klasiky jako třeba Joe si nepohlídal záda, kterou po chvíli vytěsnily Polyho kecy. To už ale přišel čas na to, vypustit mezi hradby nějakou pekelnou bestii. Jedeme peklo byl ten správný ‘hopsa hejsa‘ song, který si tak trochu protiřečil s tvrzením kapely, že není pro masy. Lidé se bavili naprosto skvěle. Mezi dalšími příběhy z naší ‘zeměplacky‘ nechyběly Ať kypí žluč, Večer, kdy Freud zpíval basem, Nebe a Nietzsche či Volný radikál. Nejen radikálové byli Polym upozorněni, že i oni přivezli nějaký merch, který byl k mání v muslimském stanu s mečem. Pokud si někdo myslel, že kecá, tak jej jednoduše vyvedl z omylu, protože na všechno měl důkazy, třeba i na Placatej svět anebo na to, že nám Bůh poskytuje jisté sexuální služby. Tak jako dobrý sex musí ale všechno jednou skončit, a tak se nachýlil čas i pro Insanii. Všechno už bylo řečené a nenažrané hyeny sfoukly poslední svíci. Tady není co dodat, prostě paráda.

Jak už bylo v úvodu zmíněno, pořadatelé řešili poměrně krátce před festivalem dvě změny v line-upu. Jenže přímo v den konání přišla další nemilá zpráva, že se kvůli zdravotním problémům bubeníka Zdeňka Kluky musela omluvit i legendární skupina Progres 2. Hlavní organizátor Marcel Pažický na tuto situaci ale bleskurychle zareagoval. Nažhavil telefon a náhrada byla během chvilky na světě. FORREST JUMP byla rozhodně povedená volba. Kapela kolem Pepy Michálka nezaváhala ani na chvilku, přestože ji čekal ještě večerní koncert v nedalekých Vyšních Lhotách. Frontman dal jasný povel: „Já začnu, ty přidáš se,“ což hned v úvodu dobře zafungovalo, když měli všichni stejnou DNA. Energii, která z toho tryskala, všichni poslali Zdeňkovi Klukovi, aby se z nepříjemné patálie co nejdříve vylízal. I zde byly patrné dozvuky hokejového mistrovství. Baskytarista Aleš Kuča měl na sobě dres s číslem 84 (Tomáš Kundrátek), frontman Pepa se pro změnu pyšnil číslem 83 a nápisem ‘Kill ʼEm All‘. O jeho favoritovi nebylo určitě pochyb. Zda měla mumie (Nela Valůšková) nějaký dres pod obvazy, nebylo patrné, ale s radostí se nechala unést Na křídlech nočních můr. Prostor pro zamilované nabídla starší Orgasmix, aby následně pěkně vysála energii Z pijavic. Stáhnout někoho do hlubin se snažila tajemná Siréna (Adél Valůšková). Její úmysl naštěstí nevyšel, a tak zase Ráno mohlo vyjít slunce a všichni si mohli být blíž, tedy přímo Uprostřed magnetických polí. Pepa se trochu bál, zda zvládne Truet (v originále s Honzou Toužimským a Martinem Kapkem), ale obavy byly zbytečné. Po zásluze potrestal všechny přítomné a dal to z plných plic. A aby taky ne, když má holky pořád na své straně. Ve finále dovedli fanoušky do Zapomenutého světa, aby jim ještě před porážkou dali prostor i za mikrofonem – tradiční to zpestření lidovky Zafúkané. Vítr z hor zavál příjemně naladěné publikum zpět na nádvoří, kde byl připraven další program.

Jan ‘Protheus‘ Macků dorazil do Ostravy i se svým stejnojmenným projektem PROTHEUS a snažil se všem ukázat, jak je to momentálně s jeho rozpoložením mezi tvrdší a měkčí muzikou. Setlist čerpal samozřejmě z jeho dvou sólových alb Závislosti a Nepřestávej snít, ale nechyběly ani nějaké bonusy. Proth je zpět vše odstartovala a byla to vlastně taková Cesta mezi téměř pop-rockovou pohodovkou a znatelně tvrdší Ženy, ženy, ženy, při které se už přece jen více vařila krev. Zpěvák popřál stylově všechno nejlepší k MDŽ, a to všem bez rozdílu pohlaví, neboť ten den, ostatně jako všude, kde se hraje dobrá muzika, se slavil Mezinárodní den života. Fanoušci si koncert i příjemný vlahý podvečer užívali a studené bylo jen pivo a ráno v Pro tvoji vůni, která rovněž připomněla zatím poslední album. A zůstalo u něj i s pořádným rock’n’rollem Mírov. Pár dní před festivalem vydal Protheus duet Horečka letní noci se zpěvačkou Izabel, a protože ji měl po ruce, dali si jej zde rovnou naživo. Sám jí předpověděl velkou budoucnost, takže uvidíme. Talent určitě má. Druhá bonusová skladba Hrobokop byla důkazem toho, že Protheus pořád umí dělat tvrdou muziku. Doufejme tedy, že se nejedná jen o labutí píseň a na nové album napíše pár dalších podobných fláků. Na působení v Dymytry pak zavzpomínal se společným songem s Arakainem Žít svůj sen, na letošní turné s Komunálem pak navázal skladbou Múzy a nezapomněl všechny pozvat na říjnový megakoncert ve Foru Karlín. Mezi ně ještě vměstnal titulní Závislosti. Tahle pasáž u publika fungovala nejlépe a fanoušci směle zapojili i své hlasivky. Pod širým nebem ještě povstal fénix z popela a tím účinkování Prothea a jeho party v Ostravě skončilo.

Jako předposlední se na Aréna Stagi představila symphonicmetalová skupina SURMA. Kdo byl přítomen na minulém ročníku, jistě si dobře pamatoval zpěvačku Viktorii Surmøvou, která se zde představila společně s Rimortis. Teď si ji mohli všichni vychutnat v plné parádě se svou vlastní kapelou. Ta má na kontě zatím jen debutové album The Light Within, které ovšem vyšlo u renomovaného labelu Metal Blade Records. A trpěliví fanoušci se dočkali téměř celého jeho přehrání. Koncert odstartoval přesně jako na albu, tedy intrem Rendition a silně melodickou a slušně šlapající Reveal The Light Within. Přestože teplota už docela poklesla, spoře oděné Viki to nijak nevadilo. Řádila na pódiu jako živel a nabádala všechny, aby řádili také, což se víceméně dobře dařilo. Poměrně brzy zazněla skvělá válečná hymna Cages Of Rage, patrně nejznámější a nejchytlavější věc celého alba. Nehnala se nijak za maximální rychlostí, ale pěkně pochodově šlapala a měla slušný basový spodek, o který se mimochodem staral Dan Friml, jinak zpěvák a kytarista výborných Mean Messiah. Tahle smečka by festivalu také slušela, tak uvidíme, jestli Dan něco nedomluvil. Pojďme ale zpět do říše zázraků, konkrétně k další úderné záležitosti Like The River Flows. Zde Dan zapojil i svůj chraplák a model ‘beauty and the beast‘ byl rázem na světě. Skvělým sólem se zde blýsknul kytarista Radim Baštinec a nebyl to rozhodně jeho jediný kytarový pamlsek. Aby byl výčet členů kompletní, je třeba zmínit ještě zkušeného bubeníka Alexandra Zhukova, jinak známého například ze ska/punkové kapely Rumaska či z dřívějšího působení v mnoha ruských kapelách. Ke slyšení byla ještě například něžná Emptiness (Is No More) či trochu progresivní Fire And Wind. Samotný závěr proběhl opět přesně v duchu albového playlistu, tedy solidní powermetalovou jízdou Lost To Time a outrem Deconstruction. Pro nás hodně milé překvapení v podání velice zručných muzikantů a skvělé Viki.

To už jsme šli ale pomalu do finále festivalu. Nepřišel však kouzelník, ale další náhradník. A když náhrada, tak přímo legendární. Tepličtí HLAHOL letos slaví rovných 40 let existence, a tak se dalo očekávat, že tentokrát to bude opravdu velké. Principál Milan Korda měl v zásobě nepřeberné množství hlášek, které by samy o sobě vydaly na samostatný report. Milan se hned v úvodu pochlubil, že od rána do večera dřel jako kůň, ale že by sem přijel zrovna odpočívat, to nehrozilo. Hlahol se držel svého hesla, že patří k nejenergičtějším kapelám u nás. V samotném závěru zpěvák prozradil, jaké kapely mají v oblibě. To, že mají oba kytaristé rádi AC/DC, ani prozrazovat nemusel, neboť třeba taková Myčka nesla také výrazné australské stopy. Těžko říct, jestli si Hlahol dokázali v začátcích představit, že tady vydrží tak dlouho, ale Nostradamus v tom měl určitě jasno. Něco zamilovaného samozřejmě také nesmělo chybět. Několikrát protáhli sem a tam černou díru, protože pravá Láska je ta, kdy postel praská. Tepličtí měli svou show opravdu vyšperkovanou a třeba pyroefekty byly permanentně v provozu. Nikdo z fotografů se raději ani neodvážil do míst pod pódiem. Ostatně třeba takový Dalajláma by určitě neměl radost z vůně grilovaného masa, když odmítl dorazit třeba na Milanovu zabíjačku. Frontman se nezapomněl pochlubit, že všechny songy jsou vlastně o něm, protože je hnusně krásný, načež kytarista Lubor Illeš bleskově dokončil jeho myšlenku slovem „cyp“. Tepličáci a Ostraváci nemají společné jen nadávky, ale třeba i vztah k uhlí, takže hnědé z pódia pozdravilo to černé. Celebrita s pudrem ve tváři aneb Casanova, tak to byl další kousek pro zamilované, tedy ženy, neboť pro muže byl postrachem. Jestli měl i velké péro, to netušíme, ale je fakt, že Milan měl velkých per hned několik, když se ozdobil jako Náčelník Apačů. 40 let na scéně, to není žádná prdel, a tak Hlahol popřáli nejen sobě, ale i všem fanouškům a nenápadně i Milanovi, který slavil krátce po festivalu (3. 6.). Heffron se k oslavě velmi dobře hodil, a protože má frontman rád Mötorhead, dostal pěkně naloženo v divoké Lemmy. Cesta do Ostravy byla dlouhá, ale rozhodně se vyplatila. Oslavu si užili doslova všichni.

V line-upu už zbývalo jediné jméno. Ostravští NAHUM zde v roce 2021 stage málem zbořili, což se ostatně dalo očekávat i letos. Zuřivá Raging Chaos tradičně otevřela jejich set a nutno dodat, že tahle už letitá thrash/deathová palba pořád funguje jako skvělý otvírák. Ostatně i krvelačná Grand Finale nekompromisně zaťala své spáry do nevinných obětí. Skladby v setlistu pocházely především z alb And The Chaos Has Begun (2015) a Within Destruction (2018) a je zajímavé, jak jsou texty propojené i s dnešní dobou. Svět prostě umírá už dlouho, což jenom podtrhla devastující Whores Of War nebo temná Between The Hammers Of Doom. Nahum mají vskutku hodně depresivní texty, ale budou-li na světě fungovat podobně skvělé kapely, nebude ještě tak zle. Sbírka ‘zamilovaných písní‘ obsahovala i pěkně zuřivou The Clash Of The Fury či prohnilou divočinu Rotten Lies. Nahum ještě zaveleli k poslednímu útoku – The Last Attack Of Final Cataclysm –, ale protože fanoušci zůstali u Aréna Stage v poměrně hojném počtu, dostali ještě pěkně šťavnatý smrtící přídavek. To byla zároveň tečka za celým SORFESTem a taková pomyslná třešnička na festivalovém dortu.

SORFEST byl tedy zdárně za námi a nutno říci, že i letošní ročník se opět velmi povedl. Úvodní problém se zvukem byl vlastně jediným zádrhelem celého dne. Jinak měli pořadatelé vše profesionálně zmáknuté a potěšili všechny nejen tradičně různorodým výběrem kapel, ale třeba i velice rychlou reakcí při shánění náhradníků za odvolané účinkující. Ani v jednom ze tří případů nesáhli vedle, takže kvalita line-upu nijak neutrpěla. Bezvadně bylo připraveno i vše pro pro komfort návštěvníků. Nezbývá tedy nic jiného než se těšit na sedmnáctý ročník. Ten se uskuteční 31. 5. 2025 a mezi prvními potvrzenými nechybí jména jako KRUCIPÜSK, ALKEHOL a TÖRR. Takže za rok na viděnou!


DALŠÍ REPORTÁŽE

Líbil se vám tento článek?

Zde jej můžete ohodnotit!

Průměrné honocení 5 / 5. Počet hlasů: 2

Zatím žádné hodnocení! Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Views: 1782

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *