Wacken Open Air 2018

WACKEN OPEN AIR 2018
2.–4. srpna 2018, Německo, Wacken

Text: Eva Houšková
Foto: Eva Houšková, archiv RockShocku (ilustrační foto)

Letos vyrážíme z Prahy na metalový svátek, 29. ročník kultovního festivalu Wacken Open Air, pouze ve dvou. Odjezd je stanoven na brzké odpolední hodiny, chceme jet na pohodu, dělat přestávky podle potřeby, protože obě za sebou máme náročný předešlý den a málo spánku a v celé Evropě panují tropická vedra. Stavíme se ještě nakoupit nějaké pití a potraviny a tradá směr Šlesvicko-Holštýnsko.

Cesta probíhá celkem v pohodě, až na pár drobných zádrhelů, jako je například neplánovaná objížďka (a tím pádem i zajížďka), kdy napříč přes cestu stojí hasičský vůz a několik německých hasičů a nikoho nepouštějí dál – zřejmě na trase zuří oheň. To nás ale nerozhází, přece nespěcháme, takže ‘no stress’. Taky proč spěchat, když check-in má otevřeno nonstop…. To ještě netušíme, že letos je to trochu jinak. (Poznámka 1: příště si pořádně přečíst zaslané pokyny celé.) K akreditačnímu místu nakonec dorazíme v 00.05 a zjišťujeme, že je zavřeno; plánovaná přestávka je od 24.00 do 06.00. Je to trochu k vzteku, přijet o 5 minut dřív, máme po starosti. Takhle nám ovšem nezbývá nic jiného než zůstat na přilehlém parkovišti (bez akreditace do kempu nemůžeme) a přespat těch pár hodin v autě. A nejsme jediní, kdo si takhle ‘naběhl’, pár dalších aut zajíždí taky na parkoviště, případně se vrací domů, pokud to mají blízko. Nenecháme si ale kazit náladu, bouchneme šampáňo dovezené pro tento účel, a pijeme ho z petek. (Poznámka 2: příště nezapomenout vzít hrníčky!) Pak si zalezeme do auta a pokoušíme se aspoň na chvíli usnout a přitom nezaspat otevření check-in.

Čtvrtek 2. 8.
Budík je docela hnusná věc, zvlášť v 5.45 ráno. Ale musíme se donutit vyhrabat ven a jít si stoupnout do menší fronty, která se zatím u check-in vytvořila. Pověstná německá přesnost ovšem dostává trhlinu, protože místo v 6.00 otevřou až v 6.30. Mátožně si vyzvedneme akreditace, pásky na vstup a až později zjistíme, že nám nějak ‘zapomněli’ dát foto pásky. Už se mi to ale nechce řešit a po dlouhé cestě a minimu spánku toho ani nejsem schopná. Nakonec usoudím, že je to jedno, do fotopitu se stejně kromě pár vyvolených nikdy nikdo nedostane, a aspoň se nebudu muset v tom vedru vláčet po areálu s velkým foťákem, vystačím si s malým kompaktem a mobilem. Další zkouška odolnosti nás čeká u VIP kempu (ten už asi bohužel napořád zůstane na vzdálenějším místě od areálu a dopravy shuttle busy se nezbavíme). Naštěstí vše proběhne hladce, a v prostoru téměř úplně obsazeném novináři, kapelami a TV štáby na třetí pokus najdeme ideální místo mezi dvěma karavany, kam se vejde naše autíčko i oba stany. Záhy objevíme další nespornou výhodu tohoto fleku: i když v poledne slunce pere na stany seshora, dopoledne na ně padá aspoň trocha stínu od karavanu zprava (v něm, jak později zjistím, přicestovala finská kapela Awake Again, jedni z finalistů Wacken Metal Battle) a odpoledne zase z karavanu zleva. Co víc si přát, zvlášť když je na pastvinách, pověstných každoroční proměnou v bahnitý Woodstock, po celé tři dny sucho a vedro jako (wackenská) kráva…

Stany stojí, a my, únava neúnava, vyrážíme omrknout zázemí pro tisk, takzvanou backstage zónu. Dáme si dvě tři piva Beck’s, prolistujeme program a snažíme se z něj vyeliminovat alespoň to pro nás nejzajímavější – ovšem jako vždy se to všechno prostě stihnout nedá… Pak zajdeme do press stanu podívat se na tiskovou konferenci s Udem Dirkschneiderem. Prezentuje na ní i pár songů ze svého nového alba Steelfactory a pustí povedené lyric video ke skladbě Make The Move. Po malé pauze se koná další zajímavá tiskovka, kterou si nemůžeme nechat ujít – Behemoth. Málokdy má člověk šanci vidět polské muzikanty bez make-upu a masek; zato mezi novináři sedí dívka v kapuci a s dokonale provedeným Nergalovým pódiovým líčením. Také Poláci mají zaděláno na nové album; na rozdíl od Uda, kterému vyšlo koncem srpna, to své chystají na podzim. Ještě se podíváme do areálu aspoň na kousek setu VINCE NEILA. Prakticky celý setlist tvoří skladby jeho bývalé domovské kapely Mötley Crüe. Nejdřív se mi chvilku zdá, že se nestihl rozezpívat, ale za chvíli už rozjede Dr. Feelgood úplně v pohodě a dává do toho všechno, stejně jako bubeník, který si vesele vyskočí na bicí a tříská do nich vestoje. V Shout At The Devil mi chvilku dokonce hlasově trochu připomíná Biffa Byforda, ale možná jsou to jen halucinace z nevyspání. Prostě už přichází nevyhnutelná krize, a jestli chceme z večerního programu něco mít, je potřeba dohnat spánkový deficit. Vracíme se při Looks That Kill a doznívající baladě Home Sweet Home a odjíždíme shuttlem do kempu, kde na chvilku zalezeme do rozpálených stanů.

Pochopitelně chci stihnout vystoupení BEHEMOTH, tak se snažím jen odpočívat, ale najednou se probudím a zjišťuju, že je 19.20 – a set Poláků začal v 19. 15! Tryskomyší rychlostí na sebe naházím oblečení, beru s sebou vše nezbytné a letím na shuttle. Než se ovšem dostanu do areálu, je už kus koncertu v háji… Dorazím před Harder Stage akorát na novinkovou God = Dog z budoucího alba I Loved You At Your Darkest (jeho vydání je avizováno na 5. 10.) s chorálově hymnickou pasáží, naživo vyznívá dost bezútěšně a stejně i končí, což tak ovšem právě má být. Následující recitativ vzývající Lucifera avizuje neméně pochmurnou Messe Noire končící ďábelským smíchem. Viděla jsem Behemoth několikrát, za plného slunce i za tmy, tentokrát hrají opět za světla, ale koncertu to ani tentokrát nijak neubírá na síle. Ohně na pódiu ďábelsky šlehají, začátek Alas, Lord Is Upon Me evokuje obskurní panoptikum jak vystřižené z doprovodné skvadry Alice Coopera, záhy přechází do hutného pomalého nářezu s Nergalem recitovanými pasážemi a vyústí v chaos. Sethova sóla a vyhrávky místy vyznívají až psychedelicky, Infernovy bicí jsou přesné a lehounce mění tempa, všechno to do sebe zapadá a dohromady tvoří jitřící atmosféru – nebýt takové vedro, běhal by člověku mráz po celém těle. Nádhera. Setlist je takovým průřezem z několika alb, nechybí Blow Your Trumpets Gabriel, Decade Of Therion či Slaves Shall Serve. „Ein, zwei, drei, für” – Nergal německy odpočítá začátek Chant For Eschaton, což vyznívá skoro vesele, ale po chvíli song upadá zpět do temného středověku a napětí v něm dramaticky roste. Set končí klasicky víceméně rytmickou O Father O Satan O Sun! se zajímavým kytarovým riffem a skoro se zdá, jako by plameny z pyroefektů zachvátily bicí i Nergalův mikrofonní stojan. Pak už jen pokynutí, a pekelné pohádky je konec.

Ne tak pekelnému slunečnímu žáru, proto je potřeba doplnit tekutiny a načerpat síly na večerní show JUDAS PRIEST. V prvních chvílích při Firepower se leknu, že Rob Halford bude mít taky problém s hlasem, ale možná to byl jen špatně nastavený mikrofon, těžko říct, každopádně už v navazující Grinder se dostává do své obvyklé formy. Během show nechybí Halfordovo klasické převlékání – zajímalo by mě, kolik těch super kožených bund a kabátů vlastně ve své garderobě má… Robova hlasová siréna v The Ripper se záběry upomínajícími na známý případ Jacka Rozparovače na zadním plátně už zní skoro jako zamlada. Zaplněný areál nadšeně spolupracuje, z pódia to musí být skvělý pohled na les do rytmu tleskajících rukou desetitisíců fanoušků a kapela si to viditelně užívá. Kromě Roba asi nejvíc kytarista Richie Faulkner, evidentně rozený showman, každou chvíli se mazlí s kytarou, gestikuluje zřejmě na nějakou vyhlédnutou fanynku v kotli a naznačuje, aby se mu dívala do očí, a dopřává nám všem nádherná sóla. Lightning Strike doprovází stylově projekce blesků, Saints In Hell zase ‘loutkové divadlo’ s padlými anděly, dravci, netopýry, hady i satanášem. Robův ječák nabírá na síle, a to už přichází šlapavá klasika Turbo Lover, kdy refrén zpívá (a ne naposledy) snad celý obří kotel. Do roku 1984 se sáhne s dvojicí skladeb z alba Defenders Of The Faith – pomalou Night Comes Down a naopak rychle uhánějící Freewheel Burning –, na něž navážou pěkně gradující Guardians a Rising From The Ruins z letošní novinky Firepower. Nemohou samozřejmě chybět ani rozezpívávačky s fanoušky, kteří nadšeně opakují Robovy nápěvy „ououou, aououou”, ani frontmanův příjezd na pódium v sedle ‘Killing Machine‘ harleye, v němž i odzpívá skladbu Hell Bent For Leather. Po několika dotazech, co chceme slyšet jako přídavek, nemůže přijít nic jiného než lidmi vyvolávaná další klasika Painkiller. A protože jde o poslední koncert čtvrtečního programu, záhy se dočkáme ještě několika přídavků. Pochopitelně Breaking The Law, bez kterého se, stejně jako bez předešlé pecky, koncert JP prostě jen těžko obejde, zrovna tak jako bez rokenrolové vypalovačky Living After Midnight, do všech se opět zapojují hlasivky většiny přítomných. Rob ještě vyhecuje lidi k dalším společným zpívánkám, to se mu prostě neomrzí. Při loučení se na plátně přes logo kapely ‘snese’ dolů velký nápis ‘The Priest will be back’ – a s tímto příslibem se pomalu rozcházíme. Dnešní program končí lehce po půlnoci, a tak v backstagi ještě znovu doplníme tekutiny a pak odjíždíme do kempu. I tak se do spacáků dostaneme až nějak kolem čtvrt na tři…

Pátek 3. 8.
Vstanu celkem rozumně kolem deváté hodiny, dám si sprchu a nezbytnou ranní kávu ve stánku v kempu a pak už zase hurá busem do backstage. Čeká nás nabitý, navíc ještě delší program. Počasí se nemění, stále panuje vedro, což je pro tento festival poněkud netypické – za těch 8 let, co sem jezdím (s jedinou přestávkou, tuším v roce 2015), jsem něco podobného zažila jenom jednou, jen ty teploty byly tenkrát maličko nižší a jeden den dokonce asi 3 minuty pršelo. I když předpovědi hovořily jasně, uvědomuju si další nedostatek – nevzala jsem si roušku proti prachu. (Poznámka 3: pokud se meteorologická situace bude opakovat i příští rok, nezapomenout roušku!) Zato mám s sebou – úplně zbytečně – super nové holinky. No, třeba je využiju někdy příště… Šátky přes nos a roušky všeho druhu tu nosí spousta lidí a dělají dobře – na troud vysušené pastviny místo bláta produkují jemňoučký prach, který občasné závany lehkého horkého větříku víří a dopravují neomylně do očí, uší, nosů a následně i plic metalheads. V některých okamžicích jsou vidět i lehce průsvitná oblaka prachu, která vítr zanáší ke kapelám hrajícím na stagi.

Nejdřív zhlédneme část setu CANNIBAL CORPSE, kteří hrají čtvrt hodinky po poledni. Kultovní brutal/deathmetalová kapela v čele s Georgem ‘Corpsegrinder’ Fisherem si svůj dnešní setlist poskládala především z posledního alba Red Before Black, ke kterému přidali hned několik zásadních hitů, a její brutální projev ve žhavém poledním slunci fanoušky ještě více rozžhavuje. Chce to ovšem další pauzu, protože dnes nás pravděpodobně čeká časté přecházení od Faster Stage k Harder Stagi a zase zpět. Faster Stage si pak od 13.25 zaberou AMORPHIS se svým melancholickým dark/folk metalem severského střihu. Po obou stranách pódia nechybí tradiční Thorova kladiva a Finové svůj set rozjedou s The Bee z letošní novinky Queen Of Time (z té pak dají ještě Daughter Of Hate). I následující The Golden Elk, Sacrifice nebo Silver Bride se nesou v podobném duchu a tempu. Tomi Joutsen je ve výborné formě, lehce přechází z growlingu do čistého zpěvu melodických pasáží. Nádech poklidného smutku občas oživí třeba Bad Blood s až skočným, folkově načichlým motivem nebo orientem lehounce šmrncnutá The Castaway. Ostatně ty orientální názvuky jsou místy patrné i v jiných skladbách, jako třeba v Death Of A King. Celkově vše ale plyne tak nějak příjemně, v poklidu, jako předlouhé severské noci, dokážou zaujmout i přesvědčit kotel, aby si známé popěvky zazpíval s nimi, třeba jako v závěrečné House Of Sleep – jejich koncert ovšem zaručeně nikoho neuspal.

Kvůli nutnému občerstvení vynecháme na sousední Harder Stagi Korpiklaani a vrátíme se, když začíná nizozemská EPICA s krásnou Simone Simons v čele. Tu už fanoušci za zvuků symfonického intra Eidola, které je zároveň intrem na jejich albu The Holographic Principle, netrpělivě vyvolávají. Během ní postupně všichni muzikanti nastoupí na pódium a hned navážou něžnou Edge Of The Blade, po které fanoušky rozkočkují s The Essence Of Silence, která je řízným opakem svého názvu. Simonin operní vokál kontrastující s občasným drsným chraplákem kytaristy Marka Jansena je typickým poznávacím znamením a kořením jejich sympho metalu. Simone má na víčkách nalepené výrazné třpytky, takže když přivře oči, vypadá to, jako by na vás svítícíma očima hleděla nějaká tajemná bytost. Victims Of Contingency už je pěkná divočina a klávesista Coen Janssen se odpoutá od svého statického nástroje tím, že použije obloukovité přenosné klapky, se kterými může bez problému pobíhat po celém pódiu. Nemůže samozřejmě chybět klasika Cry For The Moon, hit z prvního alba The Phantom Agony, jejíž slogan „forever and ever” zpívají všichni fanoušci. V závěru Sancta Terra už ale Coenovi pódium nestačí – i s klávesami hupne rovnou do kotle a užije si crowd surfing, aniž by při tom přestal hrát. Bodyguardi zřejmě trochu trnou, ale rozjásaný kotel ho nakonec v pořádku vrátí zase zpátky. Koncert spěje do finále, zbývá už jen hymnická Beyond The Matrix a s Consign To Oblivion se kapela za nadšených ovací rozloučí.

Další z kapel, které si nechci nechat ujít, jsou CHILDREN OF BODOM, ty jsem totiž naživo ještě neviděla (nebo si to aspoň nepamatuju). A Finové rozhodně nezklamali, naopak, jejich set je plný síly, syrovosti i vybroušených technických momentů. Hned na začátku jsou do kotle vhozeny obří míče, které fanoušci postupně odpinkávají dál a dál, až zmizí v nenávratnu. Setlist je sestavený převážně z nejznámějších skladeb starších alb, začíná se s Are You Dead Yet? a In Your Face, které disponují tou správnou dávkou deathmetalové atmosféry a okamžitě podněcují metalheads k zuřivému třepání hlavou. Frontman Alexi je při zpěvu spíš přišpendlený u mikrofonu, zato mě uchvacují jeho zvláštně ‘disharmonické’ vyhrávky a sóla. Jedinou novější peckou je I Worship Chaos, která pocházíze stejnojmenného, zatím posledního alba z roku 2015. A nejen při ní se v našlapaném kotli tvoří zběsilé circle pity, do kterých se mohou zapojit jen pořádně otrlí jedinci. Bouři nadšení vyvolávají i Blooddrunk, Angels Don’t Kill či Hate Me! Mě osobně víc zaujmou kousky s ‘pomalejšími’ pasážemi (pokud se tedy o nějaké pomalosti dá vůbec mluvit), třeba Everytime I Die nebo Downfall, víc při nich vyniknou jednotlivé fragmenty, a to i díky skvělému zvuku, který je tady v podstatě pravidlem. Koncert zakončí adrenalinové Hate Crew Deathroll a Towards Dead End, a já odcházím hudebně naprosto spokojená.

Spalující vedro ovšem panuje stále, a tak se vracíme do kempu vyždímat svršky a dát si osvěžující (pár vteřin) sprchu. Při osušování objevím na noze zakousnuté klíště. Tak to je teda metal… Společnými silami zákeřníka vydolujeme a zneškodníme sežehnutím pekelným plamenem zapalovače a já jen doufám, že promořenost šlesvicko-holštýnskcýh klíšťat encefalitidou a borreliózou není v tento rok moc vysoká. A protože nejen muzikou, ale i atmosférou živ jest wackenský člověk, oželíme pár dalších koncertů (Nightwish, Doro, Running Wild…) a jdeme si prohlédnout Wackinger Village. Zatímco VIP kemp zůstává na pro mě ne úplně ideálním místě, areál letos doznal i některé pozitivní situační změny. Z prostoru backstage se už do areálu nechodí ‘nahoru po schodišti dolů’, ale trochu oklikou po rovině, a obří stan se dvěma stagemi je v docházkově příjemné vzdálenosti backstage, takže se do něj člověk nemusí plahočit přes půlku pastvin. Jiná věc už je, že kvůli atraktivitě programu na dvou hlavních stagích se do něj stejně podíváme pouze jednou, a to ještě fakt jen na pár minut… Ve Wackinger Village je toho spousta ke koukání (i pití, jídlu a vůbec), mrkneme třeba i na kousek výuky boje s mečem, vyfotíme si některé zajímavé artefakty a pak už je zase čas na hudební dění. Čekají nás totiž další pecky.

IN FLAMES začínají 15 minut po půlnoci, konečně je tma a teplota neatakuje tropické hodnoty. Stále populární kapela švédské deathmetalové scény čelí po vydání posledního alba Battles kritice kvůli odklonu od svých kořenů, jejich hlavní devíza, tedy silné melodie, ale zůstává zachována, stejně jako projev zpěváka Anderse Fridéna. Ten neopomene pochválit fanoušky za to, že tady v takovém vedru vydrželi už celý den (dva), zatímco on pil v klimatizovaném pokoji pivo. Také prohlásí, že hodlají hrát ještě aspoň dalších 25 let – ovšem podle reakcí spoluhráčů se o tom předem evidentně s kapelou neporadil… Naživo ovšem ani náhodou nevyměkli, ten náboj tam rozhodně je, což dokáže hned úvodní My Sweet Shadow a ještě umocní následující Pinball Map. Anders dávno shodil dlouhé vlasy a nechal si místo nich narůst vousy à la jeho kolega kytarista Björn Gelotte (u něj mi vždycky připadalo, že je má připevněné na bradě gumičkou). Jeho hlas je jistý a plný energie, a když jednu skladb”u zakončí bubeník úderem do činelu, prohlásí to bryskně za drum solo’, což rozesměje kapelu i fans. Jejich muzika nutí k podupávání i zapřisáhlé introverty, a když lidi skandují Andersovo jméno, skromně prohlásí: „Shut up, my friends, enjoy one more song!” Anders vůbec často vtipkuje, evidentně je v pohodě a koncert si viditelně užívá. Už poněkolikáté vyzývá dav, aby dal ruce nahoru, a tradičně také „Scream for me, Wacken!” (To tu pochopitelně používá spousta frontmanů, ale není se čemu divit, takový kotel se jinde hned tak nevidí.) Mají taky super zadní projekci (že by byl jejím autorem častý tvůrce jejich klipů Patric Ullaeus?), nechybí plameny, petardy… Setlist tvoří skladby z alb vydaných od roku 2000, vyskákat se všichni můžou třeba při Everything’s Gone, Cloud Connected, The Mnirror’s Truth a dalších, pomalejšími zástupci pro zklidnění jsou třeba Here Until Forever a The Chosen Pessimist. Na závěr zazní hitovka Deliver Us a symbolicky The End z poslední desky (z ní zazněla ještě The Truth). Kapela se pak uklání fanouškům na všechny strany a za zvuků outra pomalu a spokojeně odchází ze scény.

Páteční program je prodloužený, a tak se ještě aspoň na chvíli přesuneme k vedlejší stagi, kde v 01.45 začnou hrát GHOST. Lepší dobu si snad nemohli přát – fanoušků je tu stále spousta, atmosféra je elektrizující a do toho přichází na pódium Tobias Forge ve stylovém fráčku s ozdobným vyšitým ‘metálem’ ve tvaru obráceného kříže, černě podmalovanýma očima a tenkým knírkem. Trochu připomíná Gomeze Addamse kříženého s nějakým upírem, snad pro tu hubenou postavu. Ostatní muzikanti mají stejné zlatavé masky s rohy, podle postav oblečených do také stejných černých obleků tipuji, že je mezi nimi minimálně jedna, možná dvě ženy. To už se ale do šlapajícího podkladu line hypnoticky snový Tobiasův vokál ve skladbě Ashes. Scéna se schodištěm mi trochu evokuje show Kinga Diamonda, na zadním plátně je však obraz se třemi gotickými okny – v těch bočních se dole tísní hříšníci a z prostředního hledí na muzikanty i fanoušky tvář Papa Emerita, tedy jednoho z předešlých Tobiasových alter ego. Po novinkové Rats frontman přivítá fanoušky „good evening” (ačkoliv jsou dvě hodiny ráno, ale ‘morning’ by vyznělo hloupě). A jede se dál: melancholická Absolution, chvílemi málem popově vyznívající Ritual přelévající se do hard rocku a se zvláštním atmosférickým kytarovým sólem. Nádherně strašidelná Cirice plyne pomalu jako mrazivá píseň žalující v refrénu tichým zoufalstvím „can’t you see that you’re lost without me?”… V tuto noční hodinu fakt paráda. Následující instrumentální Miasma evokuje záhrobní klid, kapela prostě umí navodit tu správnou atmosféru, ke konci tempo zrychlí a opět si vychutnáme krásné kytarové sólo. Na horní plošinu je pak přiveden Papa Nihil, který song doprovodí na saxofon. Poté se ozve středověký chorál vzývající Lucifera, tedy začátek Year Zero, která končí kolovrátkovými klávesami. A to už přichází chvíle pro smutně krásnou He Is, kde klávesy hrají nejdřív ve spinetovém rejstříku, aby se později přepnuly na klasický klavírní, a její atmosféru perfektně dokresluje couvající půlměsíc na obloze. Tu následně smete psychedelií říznutá vypalovačka Mummy Dust. Po Tobiasově otázce „Are you ready dance with death?” přichází melodická Dance Macabre s melodickým, až popovým refrénem, ostatně Švédi melodie vždycky uměli. Ale to už nás pomalu přemáhá únava z celého dne, a tak za zvuků téhle skladby pomalu odcházíme na jeden z posledních busů, abychom se dostaly v rámci možností co nejrychleji do spacáků. Ne že by tedy zalehnutí někdy ve 4 ráno bylo nějak zvlášť brzké, ale co, dospíme to někdy jindy.

Sobota 4. 8.
Poslední den je tady. Ráno nás opět přivítá sluneční praženicí, kterou sprcha stěží nějak zvlášť ovlivní. Na dnešní dopoledne máme v plánu návštěvu městečka, to taky vždycky stojí za to. Je to jednak pěkná procházka – on tu člověk za ty tři dny vůbec nachodí spousty kilometrů – a jednak tady vládne taky úžasná atmosféra. Nemůže chybět ani káva na zahrádce u našeho oblíbeného stánku z loňska – letos vypadá zvelebeně, výdělky z festivalu jsou zřejmě uspokojivé. A to je fajn. Všichni jsou v pohodě, potkáváme zvláštní týpky, třeba postavu v princeznovských šatech a paruce, pod níž je chlap, a podobně. Jenže tady si chodí každý, v čem a jak chce, nikdo se tomu nediví a nikdo nikoho neodsuzuje. Vždyť je to tu jen jednou za rok. Do areálu se vracíme vstupem z města, který se nachází na opačné straně, a proti nám se pomalu sune dřevěný vůz s různorodou posádkou tažený místo koně jakýmsi barbarem ve zvířecí kůži. Cestou k pódiím si ještě projdeme nekonečné řady stánků s metalovým zbožím úplně všeho druhu – tady by se člověk vybavil od hlavy až k patě. Vrátíme se přes backstage, kde narazíme pro změnu na pózujícího podivného šamana, jeho maska je dokonalá – ale kdoví, kdo se za ní skrývá… A za chvíli si to sem přihasí místní srandisti, ohlašující se už zdálky melodií The Final Countdown od Europe, která tady takhle pochoduje každý rok a vyhrává známé osmdesátkové hity. Osmdesátkové mají i stále stejné oblečky – pruhované nebo leopardí upnuté legíny, barevná sáčka, paruky s dlouhými vlasy a hudební nástroje, které se dají nosit, od kytary přes trubku, velký buben či harmoniku až po vozembouch. Chvíli nám hrají a pak zase odpochodují potěšit svou muzikou další. My si sjedeme busem do kempu na oběd a po něm rychle zpátky do areálu.

Zajdeme se na chvilku pobavit u už rozjetých ALESTORM. Oni tihle Skotové totiž zábavní jsou a sledovat je, jak se při svých skočných pirátských písničkách vyblbnou na pódiu, kde nechybí po stranách obří nafukovací kačenky ‘do vany’, je jako být na bláznivém mejdanu. Tomu odpovídají i názvy skladeb, třeba Drink nebo Hangover, což je pochopitelně každému pirátovi, i tomu hrajícímu pirate metal, velmi dobře známé. Zvlášť frontman Christopher Bowes v pravém skotském kiltu, bejsbolkou na hlavě a klávesami na krku, které mu nahrazují dudy, to pěkně zvesela rozjíždí. Právě při Drink kačenky najednou putují do poskakujícího kotle a je škoda, že nedopluly až k nám, protože jsou fakt boží. Ale takovou vanu, kam by se vešly, stejně nikdo nemá. No nic, jdeme se taky napít.

Na Faster Stagi pak začíná v 17.00 hodin francouzská progresivně deathmetalová GOJIRA. Hutné spodky, energie, ale i skvělé melodie a specifický chraplavý a zároveň čistý vokál, to vše se na nás hrne okamžitě od úvodní Only Pain ze stále aktuálního výborného alba Magma (2016). Ale nebojí se zalovit ani v debutu a přehrát skladbu Love, která je jako krásná noční můra. Nemůže chybět těžkotonážní psycho Stranded následovaná instrumentálním snovým začátkem Flying Whales, při které nad kotlem pro změnu ‘poskakují’ nafukovací kytovci, trochu netradičně přerušená krátkým přivítáním Joea Duplantiera (který mi vizáží maličko připomíná kadeřníka Jean-Luca ze sitcomu Krok za krokem), a hned následuje přechod do drsnější polohy. V The Cell uhánějí bicí až speedmetalovým tempem, zatímco na zadním plátně zuří bouře, blesky, tempo se záhy přemění do houpava a rytmična v naléhavém refrénu, a zase kulomet bicích, do toho skvěle s hudbou synchronizované šlehající plameny… Atmosféra je vynikající, stejně jako výkon kapely. Její hudba vás vcucne a pozve na cestu astrálními světy, která pokračuje zadumaně melodickou instrumentálkou Terra Inc. A po znepokojující L’Enfant Sauvage si Mario Duplantier střihne kratší, ale důmyslné sólo na bicí. Mystická Shooting Star a výbušná Explosia set Francouzů zakončí, ale dočkáme se i přídavků v podobě gradující skladby Silvera s naléhavě melancholickým refrénem a válcující Vacuity s krásnou, až chorálně vyznívající pasáží střídající se se strojově pochodovým tempem. Parádní zakončení celkově bezchybného výkonu.

Potřeba občerstvení je značná. Občas sice najdeme i v areálu kousek neobsazeného stínu, ale toho je tu pomálu. Na několika místech se můžete nechat osvěžit vodou z hadice, ale ta jsou trochu mimo hlavní dění. Zajdeme si tedy do zázemí na bůhvíkolikátý drink, aby bylo tělo i duše aspoň trochu čerstvější na další kapelu, kterou nechceme rozhodně propást, tedy partičku kolem vynikajícího kytaristy a skladatele Michaela Amotta ARCH ENEMY. Slunce se pomaloučku kloní k západu, jeho paprsky ale stále žhnou, nicméně ještě žhavější show ohlašuje znějící intro Ace Of Spades od Motörhead. A jakmile se na stagi s tóny The World Is Yours objeví frontwoman Alissa White-Gluz, okamžitě dav ožije a všichni mají oči jen pro ni. Je prostě neuvěřitelná. Každou chvíli roztočí modrý kolotoč se žlutými záblesky svých vlasů, skvěle zvládá growling i čistý melodický zpěv, neúnavně lítá po celém obrovském pódiu a i z detailních záběrů na obřích obrazovkách je vidět, že jí nic nečiní žádný problém, je krásná. Celá kapela je dokonalá a Alissa tuhle dokonalost korunuje, je prostě až tak dokonalá, že mě už poněkolikáté napadá, jestli je vůbec skutečná… Zazní War Eternal, My Apocalypse, The Race, You Will Know My Name, setlist je sestavený převážně ze skladeb posledních dvou alb War Eternal a loňské Will To Power, ale zaloví se i v dřívějších dobách, třeba s Ravenous, Bloodstained Cross, Dead Bury Their Dead či We Will Rise. Popisovat tuhle muziku slovy nemá moc smysl, zvlášť naživo má v sobě kapela tak velký potenciál, že se to prostě musí slyšet a vidět. Vynikající výkony samozřejmě podávají i při sólech se střídající Michael Amott a Jeff Loomis, které bezpečně tvrdí precizní dvojka baskytarista Sharlee D’Angelo a bubeník Daniel Erlandsson. Mezitím už se konečně setmí a pyroefekty náležitě dokreslují atmosféru. Bohatá přídavková část začíná skladbou Avalanche, po níž si Loomis dá další parádní kytarové sólo, poté se k němu postupně přidají Amott, D’Angelo a Erlandsson a scéna nabývá dojmu Reonových obrazů, přelévající se do Snow Bond a poslední Nemesis. Za zvuků outra Fields Of Desolation se kapela s nadšenými fanoušky po svém brilantním výkonu rozloučí.

Přesouváme se k sousední Harder Stagi, kde se za čtvrt hodinky chystá monstrózní show HELLOWEEN s show PUMPKINS UNITED. Už vloni vyjeli na tuhle tour, pro niž obnovili, respektive rozšířili svoji sestavu o oba bývalé frontmany. S Andim Derisem se tak o mikrofon dělí Michael Kiske a Kai Hansen – ten samozřejmě přispívá i svou kytarou. Všude se v této souvislosti mluvilo o reunionu roku a i tady jsou zařazeni jako vyvrcholení celého festivalu, tak jsem zvědavá, jaké to bude. Fanoušci netrpělivě vyřvávají své oblíbence, kteří se nakonec objeví na pódiu, aby začali klasikou Halloween zpívanou společně Andim a Michaelem a doprovázenou patřičně ‘strašidelným’ tematickým videem na zadní stěně. Zatímco Kai vypadá ve skvělé náladě a přátelsky se špičkuje s baskytaristou Markusem Grosskopfem, Michael jako by trochu přibral, ale v duetu s Andim je jeho zpěv ještě v pořádku. Show samozřejmě nepostrádá obrovskou dávku pompéznosti, na to už jsme ostatně u Andiho zvyklí, ale tentokrát se mi zdá, že i on to dnes poněkud přehání. Kapela ovšem šlape naprosto perfektně a tři kytary si nijak nekonkurují. Následující Dr. Stein pěvecky obstarávají na střídačku i společně opět Andi a Michael, a to už je v jeho sólových pasážích docela znát, že se u zpěvu chvílemi trochu trápí. Poté Andi v proslovu uvede, že kapela má na téhle tour „special guests” – a překvapivě místo bývalých frontmanů představí bubeníka Daniela Löbleho. Zřejmě vtip. Při následující I’m Alive to vypadá, že Michael konečně přece jen ‘chytá ten správný dech’. Následuje další klasika Are You Metal, což je pro Andiho veliká soukromá zábava. Vyřádí se u ní při dirigování obrovského ‘kotelního’ sboru, který diriguje rukama i šviháckou hůlkou, ale poněkud to protahuje. No co, když to lidi baví… Mě už to ale pomalu bavit přestává. Klobouk a hůlku využije Andi ještě při Perfect Gentleman a pak se konečně dostává ‘ke slovu’, tedy ke zpěvu i Kai Hansen. Ten si s obrovskou chutí uvede a dá medley songů Starlight / Ride The Sky / Judas. Přitom zůstává vysmátý, řádí i s kytarou a je na něm vidět, že se opravdu královsky baví a je prostě ve formě. No a tím pro mě dnes Helloween tak trochu končí, hlásí se únava a taky si chci uchovat pozitivní dojem z právě viděného. Odcházíme si dát poslední drinky do backstage, kde sledujeme zbytek dvouapůlhodinové show už jen na obrazovce, ale vnímám to spíš jen jako příjemnou powermetalovou kulisu. Po posledním přídavku, kterým nemůže být nic jiného než pecka I Want Out, se na nebi rozprsknou světla závěrečného ohňostroje. Zítra nás čeká ‘long way home’, takže po zhasnutí poslední petardy zamíříme busem na poslední noc do kempu, přičemž oželíme poslední In Extremo, ale už nemáme víc sil. Jako tradičně pořadatelé oznámí první potvrzené kapely pro příští ročník – ale zahlédnu jen jména Powerwolf a Sabaton. Poslední noc se v kempu moc nevyspíme, jeho obyvatelé průběžně přicházejí, někteří ještě do rána paří, jiní balí věci a stany a dost aut při vidině nedělních kolon průběžně odjíždí. Nakonec přece jen usnu a doufám, že mě nějaké to auto omylem nepřejede i se stanem. Ráno je pohled na částečně vylidněný kemp trochu smutný a taky už sem nastupují první uklízecí čety. Takže sprcha – tentokrát už teče jen studená, kafe a odjíždíme taky. A doufáme, že se tu příští rok zase setkáme…

Mezitím přibyly potvrzené kapely pro příští, jubilejní 30. ročník W:O:A 2019. Rozjedou to tu například Airbourne, HammerFall, Krokus, Opeth, Parkway Drive, Queensryche či Within Temptation a průběžně budou oznámeny další a další. Jen vstupenky už jsou klasicky, tak jako tomu bývalo v dřívějších letech, beznadějně vyprodané…

Visits: 70