RockShock

Internetový rockový magazin

Ozzy Osbourne, Hollywood Vampires, Jonathan Davis, Lords Of Black

13. června 2018, Praha, letiště Letňany

Text: Viktor Loukota
Foto: Jiří Rogl (Ozzy Osbourne – ilustrační foto)

Legenda zůstane legendou. Návrat božského Ozzyho Osbournea v rámci mini festivalu Prague Rocks se rozhodně zapíše do našich kulturních dějin jako velmi zdařilý. Lví podíl na tom měla ‘Madmanova’ dobrá fyzická kondice a jeho osvědčený doprovod, v jehož čele stál ztracený syn, kytarista Zakk Wylde, který dodával vystoupení hutnou energii a drive. Výběr předskokanů také nebyl k zahození a to z větší míry přispělo k celkově pozitivnímu vývoji této unikátní akce.

Ať si každý říká, co chce. Dle organizátorů se na pražskou zastávku Ozzyho údajně posledního světového turné, s nadsázkou nazvaného No More Tours 2, dostavilo přes třicet tisíc zvědavých hlav, ze všech koutů světa. Ta první rozlučka proběhla už v r. 1992, kdy si to management nakonec kvůli okolnostem rozmyslel. Magistrát vyšel v tomto případě pořadateli vstříc, aby se mohlo skončit o trochu později, a došlo i na některá dopravní omezení či posílení linek metra. To je vše v pořádku. Horší byla koordinace davu u omezeného počtu vstupních bran, kvůli kterým bylo zkrátka nemožné zastihnout španělské LORDS OF BLACK v akci. Směs power metalu, rychlého sólování a kopáků spolu s charismatickým projevem Ronnieho Romera, jenž současně působí i v nynější verzi Rainbow starého excentrického šibala Ritchieho Blackmorea, byla sice dobrým startem, ale ostatním seskupením prostě kvalitativně nebyla schopna konkurovat. Jako propagace novinky Icons Of The New Days ale více než dostačující. Kde jinde se více zviditelnit než na akcích tohoto typu. Velkou škodou je, že přílišné vykrádání odkazu Ronnieho Jamese Dia může spíše uškodit nežli nakopnout slibnou kariéru. Originál je originál, a plagiát se nepřijímá. Světlou stránkou je, že Romero to podává vcelku přesvědčivě a nikoho při tom prakticky neurazí.

V opačném případě je druhý skokan roku JONATHAN DAVIS pravým opakem plagiátorství. Originální směsice elektroniky, orientálních vlivů s temně melancholickou dramaturgií se přesvědčivě trefovala do pochmurného počasí a celkových vibrací festivalu. Vystoupení se točilo hlavně kolem jeho aktuálního sólového výletu Black Labyrinth. Při zohlednění, že včetně Davise stálo na pódiu dalších pět muzikantů, není zrovna lehké všechny party správně interpretovat tak, jak je to finálně navrstvené ve studiu. Výrazný kontrabas, elektrická viola, syntetizátory, kytara a tribální bicí, které obsluhoval parťák z KoЯn Ray Luzier (KXM, David Lee Roth), ve výsledku našly svou cestu domů a působily kompaktně a ne uměle. Stěžejním bodem se stala terapeutická Basic Needs s efektním sólem na bicí a takřka závěrečná What It Is s chytlavým refrénem a tahem na bránu rádií a jiných mediálních outletů.

Nachové pozadí vystřídal emblém netopýra a na scéně se začaly dít nevídané věci. HOLLYWOOD VAMPIRES – tlupa ostřílených muzikantů, kde v čele stál ikonicky neohrožený leader Alice Cooper, poslušně nakráčela na scénu, a strhla se bouře. Po Cooperově levici stál kytarista Joe Perry (Aerosmith) a na opačné straně zase herecký chameleon Johnny Depp. Nesmíme opomenout dva členy AC Bandu, a to excelentního bubeníka Glena Sobela a mistrovu pravou ruku Tommyho Henriksena, který také zastává roli hudebního direktora. Sebranku pak doplnili šikovný baskytarista Chris Wise (The Cult, Ace Frehley) a klávesista Buck Johnson. Při rozjezdové I Want My Now se kola mašiny dostala do takových otáček, že zatáhnout za brzdu by byla sebevražda. První ze dvou originálů z eponymního alba z r. 2015 Raise The Dead udala tempo pro další hodinku slavných coververzí zesnulých hrdinů a vzpomínek na kamarády z druhé strany. Stmelenou Five To One / Break On Through od The Doors vystřídala houževnatá The Jack z obsáhlé diskografie australské legendy AC/DC, kdy při Ace Of Spades (Motörhead) nečekaně převzal roli frontmana baskytarista Chris Wise. Solidní jízda. Akustická předehra modly Baba O’Riley od britských titánů The Who se dočkala trochu jiného zpracování. Zpomalené frázování a pár kliček navíc zachránila mini exhibice bubeníka Glena Sobela, který svými kejklemi odvedl pozornost od zmiňovaných malých dírek. Na druhou stranu skladba perfektně zapadala jak textem, tak hudebně do atmosféry koncertu na letištním poli plném lidí, pisoárů a bahna.

Poslední ozdobou byla podprsenka hozená na pódium, kterou následně Johnny Depp s úsměvem zavěsil na stojan mikrofonu k trsátkům. Druhá a poslední z originální tvorby As Bad As I Am jakožto součást de luxe edice debutu není zase až tak veřejnosti známá, nicméně její syrový odpich byl znatelný v každém odehraném beglajtu. Nehynoucí anthem I’m Eighteen plný nostalgie a vzpomínek na bouřlivé mládí překombinovala zakopaná Combination od letců Aerosmith, zpívaná logicky jejich kytaristou Joem Perrym, načež se přihlásil o svůj kus koláče Johnny Depp s urgentním a trochu punkovým coverem People Who Died (The Jim Carroll Band). Po chaosu nastala pohoda. Při sexuálně laděné Sweet Emotion (Aerosmith) se většina podělila o svůj kus oné sladké emoce a s příchodem oslavné Heroes od geniálního Davida Bowieho opět převzal žezlo Johnny Depp. I v jeho podání to vyznělo výborně a Orient expres mohl svištět dál po kolejích do další stanice s Train Kept A-Rollin’ (Tiny Bradshaw cover). A hurá do školy. Srdce probodnuté dýkou, vyryté na školní lavici, zná snad každý z nás. School’s Out prostě nesměla chybět na této přehlídce nestárnoucích rockových klasik a s tradičním zakomponováním Another Brick In The Wall od Pink Floyd, jak už se to u nich stalo rutinním zvykem, právem vytřela davu zrak. Do publika se nahrnuly firemní balony, dirigent Cooper točil svou neodmyslitelnou hůlkou a jeho cylindr odolal všem nežádoucím vlivům okolního světa. Svým energickým vystoupením smetla šestice všechny karty ze stolu a již od první noty si svým charismatem získali kompletní kontrolu nad letňanským publikem. Zazvonil zvonec a pohádky byl konec. Hvězdný orchestr si zabalil fidlátka a po setmění se už čekalo na příchod proklamovaného prince temnot.

Jen ti nejpovolanější z nejpovolanějších vesměs vědí, o čem tady bude řeč. Úvodní projekce byla pojata jako průřez kariérou a na obřích obrazovkách se promítalo interpretovo mládí, dobové fotografie a sestřih živých vystoupení. Teatrální nástup pak rozčísla památná věta: „Let the madness begin!” Pod tyčícím se obřím křížem ve středu jeviště za hecování obecenstva odhodil OZZY OSBOURNE svůj kabát a na čtvrtou odstartoval Bark At The Moon. Adrenalinový nájezd a kytarová akrobacie ve dvojici Mr. Crowley či I Don’t Know z průlomové jedničky Blizzard Of Ozz jenom umocňovala smutek ze zážitku, který se už nemusí opakovat. Zabrousilo se i do raných začátků Black Sabbath s metaforickou Fairies Wear Boots. Až na Zakkovu vtipnou kostkovanou sukni a živelnou interpretaci Iommiho partů nic zvláštního pod sluncem. To samé se dělo i v alarmující Suicide Solution, když se Ozzy houževnatě držel mikrofonu, podupával a odříkal si to své za doprovodu solidně sehrané čtveřice. Jiná liga přišla až s nástupem epické No More Tears, kdy se hned v úvodu blýskli i dva lehce upozaďovaní muzikanti. Baskytarista Blasko (Rob Zombie) a klávesista Adam Wakeman (Headspace, Snakecharmer, Black Sabbath), syn slavného Ricka Wakemana z Yes. Jablko nepadá daleko od stromu a cit pro hru má prostě v genech. Už je to nějaký ten pátek, co nebyla zařazena do hraného setu, a bylo jen otázkou času, kdy se zase vrátí na pódia. Ironicky se to stalo až s návratem jejího spoluautora a Road To Nowhere se dočkala svého znovuvzkříšení, a dobře tomu tak. Cesta odnikud vede pořád dál a svůj život pak už jen sledujete ve zpětném zrcátku. Co bylo, bylo.

Nadčasová, protiválečná a na svou dobu kontroverzní War Pigs (Black Sabbath cover) se dočkala současného zpracování v podobě prodlužovacího jamu, kdy kytarista Zakk Wylde exceloval ve hře za zády či za použití chrupu a možná i svého plnovousu. Křížem šlehaly plameny a scéna se zabarvila do ruda. Absolutní špičkou koncertu byla instrumentální medley čtyř pokladů z období 1988–1995. Spojení Miracle Man / Crazy Babies / Desire / Perry Mason, kdy z každé skladby byl použit stěžejní riff a vnitřek s dokonale vystavěným kytarovým sólem, bylo jako návrat v čase do těch nejlepších let éry prvotřídního hard rocku. V mezičase se se svým nástrojem vyřádil i bubeník Tommy Clufetos (Ted Nugent, Rob Zombie, Alice Cooper, Black Sabbath), kdy se navázalo na rychlou I Don’t Want To Change The World, do které Ozzy jen tak tak stačil vtěsnat své náročné sloky a výraz. Shot In The Dark jako záblesk ve tmě napumpoval poslední dávku steroidů do vláčného publika, aby je pak nechal rozmetat parní lokomotivou. Všichni na palubu. Crazy Train, a hlavní část byla ta tam. Za mohutného aplausu se Ozzy & Co. rozhodli příznivce takticky umlčet. Prvním dodatkem byla balada balad Mama, I’m Coming Home, kdy se závěrečné sbory nesly za spolupráce obecenstva až k sousedům a v duchu bylo cítit, že život už nikdy nebude tím, čím býval. Jak již tradice káže a je naprostou nepřípustností tento kousek nezařadit na konec, byla Paranoid za roztleskávání, mávání a burcování dojezdem do vysněného konce. Poté se za pískotu z obřích reproduktorů ozývala duetová verze Changes jakožto symbol podtrhnutí smutného loučení s padesátiletou kariérou, a to je při všech čertech úctyhodný kus práce.

Při součtu let, litrů alkoholu, množství drog, počtu žen a kdovíčeho ještě, čím si téměř všichni zúčastnění parádně prošli, je až zázrakem, kam až to byli schopni dotáhnout. Tento žánr má výhodu v tom, že zde platí jedno jasné pravidlo: „Co tě nezabije, to tě posílí.” A to je při všech svatých naprostá pravda. Když to vezmeme ve finále z gruntu, tak po vizuální stránce měla o hodně navrch hlavní hvězda večera a nebýt několika akceptovatelných přešlapů, kdy celkové otěže a hráčskou zodpovědnost převzal stejně Ozzyho doprovod, není troufalé tvrdit, že všechno v rámci možností dopadlo navýsost dobře. Inu, aby ne, když už nemáte co ztratit. No a s tou rockovou výslužbou ještě nějaký ten pátek počkejte. Tento svět potřebuje hrdiny, kteří svou energií a šarmem dodají všem milovníkům poctivého hraní šanci na lepší zítřky.

Jonathan Davis setlist: Underneath My Skin, Everyone, Forsaken, Final Days, What You Believe, Basic Needs, Slept So Long, Your God, System, Walk On By, What It Is, Happiness
Hollywood Vampires setlist:I Want My Now, Raise The Dead, Five To One / Break On Through (To The Other Side), The Jack, Ace Of Spades, Baba O’Riley, As Bad As I Am, The Boogieman Surprise, I’m Eighteen, Combination, People Who Died, Sweet Emotion, Heroes, Train Kept A-Rollin’, School’s Out / Another Brick In The Wall
Ozzy Osbourne setlist:Bark At The Moon, Mr. Crowley, I Don’t Know, Fairies Wear Boots, Suicide Solution, No More Tears, Road To Nowhere, War Pigs, Miracle Man / Crazy Babies / Desire / Perry Mason, drum solo, I Don’t Want To Change The World, Shot In The Dark, Crazy Train, Mama, I’m Coming Home, Paranoid

Text: Luboš Hnát
Foto: Jiří Rogl (Ozzy Osbourne – ilustrační foto)

Máme za sebou jeden z největších letošních koncertů. Na letišti v pražských Letňanech vystoupil nesmrtelný Ozzy Osbourne, který si do našeho hlavního města přivezl opravdu exkluzivní hosty. V Letňanech nejprve vystoupila španělská heavymetalová formace LORDS OF BLACK. Po ní zahrál zpěvák kapely KoЯn JONATHAN DAVIS se svým sólovým projektem a vyvrcholením byl koncert kapely Hollywood Vampires, ve které se sešla umělecká smetánka, ale o tom až později.

Přeskočme teď vystoupení prvních dvou předkapel a rovnou se věnujme kapele HOLLYWOOD VAMPIRES. Tu v roce 2015 založili Alice Cooper (zpěv) a Joe Perry (kytara) společně s hercem Johnnym Deppem, který se zde prezentuje jako kytarista a ve dvou písních také jako zpěvák. Hrají převážně covery písní kapel, jejichž (někteří) členové již zemřeli. Na setlistu Hollywood Vampires tedy najdeme hity, jako například Ace Of Spades (Motörhead), The Jack (AC/DC) či doorsovskou klasiku Five To One, která je spojena s Break On Through (To The Other Side). Ve všech těchto skladbách vyniká vokál Alice Coopera, zatímco Johnny Depp se svou kytarou zdatně podporuje Joea Perryho, který mistrně sóluje. To, že Hollywood Vampires nejsou jen pouhým revivalem, dokazují vlastními skladbami, jako například As Bad As I Am nebo The Boogieman Surprise, kterými převzaté písně prokládají.

Johnny Depp se pražskému publiku jako zpěvák představil v písni People Who Died, v níž si s Alicem Cooperem zazpíval duet. Deppova velká chvíle však měla ještě přijít. Když kapela spustila slavnou Heroes od Davida Bowieho, postavil se herec k mikrofonu a svým podmanivým hlasem, kterým se velmi blížil Bowieho projevu, skladbu odzpíval. Tohle vyrazilo dech snad každému. Je pochopitelné, že Hollywood Vampires do svého repertoáru zařadili také písně Aerosmith – Combination a Sweet Emotion. Obě s bravurou odzpíval Joe Perry. Další dvě písně pak pocházely z repertoáru samotného Alice Coopera – I’m Eighteen a School’s Out – ta byla ještě doplněna o floydovskou Another Brick In The Wall (Part 2). Tahle kombinace se stala vyvrcholením celého více než hodinu trvajícího setu Hollywood Vampires.

Ta chvíle, na kterou všichni čekali, nastala úderem deváté hodiny, kdy se z reprobeden začalo ozývat intro. První peckou, kterou OZZY OSBOURNE s kapelou za zády dal k dobru, byla Bark At The Moon. Setlist byl složen z největších Ozzyho hitů, a tak hned vzápětí přišel na řadu velký hit Mr. Crowley. Zpěvák se navzdory svému věku a bouřlivému životu snažil na pódiu působit energicky a neúnavně po něm pobíhal. Vedle písní z Osbourneovy sólové kariéry zaznělo i několik kusů z éry Black Sabbath, první z nich Fairies Wear Boots. Je trošku škoda, že se publikum nedalo strhnout k vřelejší reakci a více méně bez emocí poslouchalo. Koncertu takové velikosti, jako byl tento, by slušela bouřlivější atmosféra. Velkou část pozornosti na sebe zaslouženě strhával famózní kytarista Zakk Wylde, jehož hra uhranula nejednoho návštěvníka koncertu. Někteří se dokonce netajili názorem, že Zakk svého chlebodárce skvělým výkonem zastínil. Hnidopiši po koncertě téměř škodolibě poukazovali na Ozzyho pěvecké chyby a hlasové nedostatky.

Že zpěvák neodvedl úplně stoprocentní výkon, je sice fakt, ovšem nalijme si čistého vína a přiznejme, že Ozzy úplně stoprocentní nebyl nikdy. A vyčítat mu to na sklonku kariéry je jako chtít znovu složit War Pigs. V té se Zakk Wylde blýskl bravurním sólem, které sice mohlo být o něco kratší, ale vzhledem k tomu, že kytarista během něho stihl předvést různé hráčské techniky, a to včetně hry zuby, nebylo čtvrthodinové sólo nijak únavné. Ozzy má na svém kontě tolik hitů, že z některých muselo být složeno speciální medley. Toto potkalo mimo jiné slavného Perryho Masona. Koncert pomalu vrcholil, a tak došlo ještě na několik pecek, mezi kterými nechyběla ani Shot In The Dark z desky The Ultimate Sin (1986). Jako poslední pak ještě přijel legendami opředený Crazy Train, po kterém začal Ozzy publikum mocně povzbuzovat k vytleskání přídavku. To sice není moc obvyklé, ale Ozzy je zkrátka svůj a nějaký ten výstřelek k němu prostě patří. V přídavku zazněla pomalá Mama I’m Coming Home a na úplný závěr ještě ‘sabbathovský’ Paranoid. Podle odhadů dorazilo na pražský koncert okolo 35 tisíc lidí. Myslím, že každý se musel výborně bavit, a pokud by někdo nebyl spokojen, nebyl to Ozzyho problém.


DALŠÍ REPORTÁŽE

Líbil se vám tento článek?

Zde jej můžete ohodnotit!

Průměrné honocení 0 / 5. Počet hlasů: 0

Zatím žádné hodnocení! Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Visits: 67

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *