The Rasmus – V mnoha ohledech jsme měli dost štěstí
Text: Michaela Horáková
Foto: archiv skupiny
Finská skupina THE RASMUS po úspěšném loňském listopadovém koncertu v Praze překvapivě v rámci své Dark Matters Tour zavítala poprvé také na Moravu. Konkrétně v úterý 2. října přijela do brněnského Sono centra. A právě zde nám zpěvák LAURI YLÖNEN exkluzivně během více než půlhodinového setkání odpověděl na několik otázek.
Vítám tě zpátky v České republice. Na úvod chci zmínit, že některé z otázek pocházejí přímo od českých fanoušků, kteří by na ně rádi znali odpověď.
Moc děkuji, to je milé. A zní to jako skvělý nápad.
Příští rok s kapelou oslavíte už 25 let na hudební scéně, což je skvělé. Už víte, jak s tímto výročím naložíte?
Už jsme o tom s kluky mluvili, že je to opravdu skvělé číslo. Určitě chceme ohledně toho něco podniknout, ale teď jsme dost vytížení letošním dlouhým turné, připravujeme i nové skladby. Proto zatím nemám úplně přesný plán.
Když se vrátíš myšlenkami do minulosti, kdy jsi poprvé na vlastní kůži pocítil slávu?
Hmm, úplně poprvé? Asi když jsem prvně uviděl svůj obličej v novinách v deseti letech. Hrál jsem v té době na bubny ve školní kapele. A při koncertu v parku si mě odchytil novinář, že se mu zalíbilo, jak divoce na ty bubny hraji. (názorně s úsměvem předvádí) Zeptal se, zda se mnou může udělat rozhovor. Pak si mě vyfotil a položil mi pár otázek. A pamatuji si na to, že se mě ptal, jakým způsobem trénuji. Já mu na to odpověděl, že nemám doma žádné bubny, protože ve spodním patře měli sousedé čerstvě narozené miminko. Z toho důvodu mi rodiče žádné bubny nekoupili, tak jsem musel bubnovat o sedačku. (smích) Pak to vyšlo s mou fotkou v místních novinách. Takže tohle byl ten první moment.
A kdy tomu tak bylo s kapelou?
Nejprve jsme byli s kapelou známí jen ve Finsku, kde jsme koncertovali zhruba osm let se svými prvními třemi alby. A potom jsme začali dostávat zprávy z celého světa a naše singly uspěly v hitparádách. To byl opravdu nádherný moment, protože ve spoustě zemí najednou měli rádi tyto písničky a znali naši kapelu. Bylo to na pomezí období let 2001–2003.
Co podle tebe bylo tou největší výzvou pro vaši kapelu?
Tak to musím říct, že jsme určitě v mnoha ohledech měli dost štěstí. Okolnosti šly docela dobře a snadno, ale zároveň jsme se naučili dívat do budoucnosti, jak určitým věcem předcházet. A podle mě je nejdůležitějším pravidlem v dobře fungující kapele, aby členové spolu zažívali pěkné chvíle, byla tam ta vzájemná chemie a skutečně je to bavilo. Toho si podle mého názoru opravdu vážíme a máme to neustále na paměti, aby se na prvním místě každý cítil spokojeně. Důležité je o věcech hned mluvit, protože když se to neudělá, mohou nastat konflikty, což by pomalu, ale jistě kapelu odkázalo k zániku. Proto je třeba neustále pečovat o dobré přátelské vztahy a komunikovat spolu. A pro nás byla asi největší výzvou situace, když někdo z kapely uvažoval, že z ní odejde, jak se nám to stalo na postu bubeníka. Když ne všichni do kapely vkládají to stejné úsilí a neobětují tomu určité věci jako všichni ostatní, tak to nemůže fungovat. Pokud ale do toho jdou členové se stejnou myšlenkou, že pro kapelu udělají vše, pak se to odrazí na celkovém výsledku.
Vydali jste už devět alb. Jak bys zhodnotil celkový vývoj kapely od jejích počátků až po současnost?
Jedna z věcí, která se za ty roky změnila, je celkový zvuk. Zkoušeli jsme různé věci, kromě už tradiční rockové muziky jsme třeba začínali se saxofony ve stylu funky nebo zapojili DJské prvky a jiné šílenosti. (smích) Objevila se tam elektronika nebo i rap, případně vážnější období, prostě nás bavilo experimentovat. Na posledním albu Dark Matters nás například lákalo vyzkoušet různé elektronické nástroje. Ale myslím si, že v pozadí všech našich skladeb je stále slyšet typický zvuk této kapely. Mohu je téměř všechny zahrát na kytaru. Ostatně i na koncertech máme krátký akustický set. Na předchozí show jsme třeba zahráli v akustické podobě i rockovější píseň Wonderman z nového alba a byl to zřejmě nejsilnější moment celého večera. A jak jsem řekl, fungovalo to skvěle i pouze za tónů kytary. Přesně takhle obvykle píšeme skladby. Nezávisí to na konkrétním zvuku, ale ta skladba musí fungovat třeba u táborového ohně. (smích) Rád si brnkám na kytaru v zákulisí nebo v našem autobusu, a tak většinou vzniknou nové melodie. Až potom k tomu přidáváme různé zvukové proměny. A když experimentujete s tím, jak to celkově bude znít, tak si kolikrát pak fanoušci mohou říct: „Co to jako je? Proč neuděláte skladbu, jako je třeba na předchozím albu?” A další fanoušek má zase raději jiné album. (smích) Možná to bude znít trochu sobecky, ale nemůžeme se zavděčit všem fanouškům. Asi se to zdá divné, ale tak to prostě je. Hlavní totiž je, abychom předně my dělali to, co nás baví, a cítíme, že je to to pravé. A pak nezbývá než doufat, že se to bude líbit i fanouškům a nezavládne zklamání. Ale samozřejmě máme na mysli, že je nemožné mít další singl ve stylu In The Shadows 2 nebo něco podobného. Ten už je hotový, je součástí naší kapely a je potřeba se posunout někam dál. Ale vážně jsme se s kluky bavili, že se do budoucna více přiblížíme rockovému zvuku. Protože v těch skladbách je spousta energie, což je i příkladem pro skladby na novém albu. Naživo je hrajeme trochu jinak, než jak možná znějí na albu, a to se nám moc líbí. Je to skvělá kombinace elektroniky s rockem, což nás baví. Proto bychom se tím chtěli nechat inspirovat na dalším albu. A samozřejmě je pro nás inspirující nejen samotné aktuální turné, ale i setkávání s fanoušky, klidně na ulici během procházky, trávení společného času s kapelou. Šli jsme třeba dneska spolu do posilovny, poznávali okolí města a zašli do místní čajovny. Jsme spolu hodně často, s Akim jsme stihli nakoupit i nějaké oblečení.
To zní opravdu skvěle, že si pořád tak dobře mezi sebou rozumíte.
Ano, jsem za to velmi rád. A čas strávený na turné je opravdu zábavný, zažíváme spoustu zajímavých věcí. Včera jsme měli den volna a strávili ho v Mikulově. Vyšlo nám slunečné počasí, bylo snad téměř dvacet stupňů. Je to moc hezké a klidné město. Měli jsme štěstí i na dobrou restauraci, příjemný hotel se saunou a bazénem úplně nahoře. Šel jsem si zaběhat do kopečka a kochal jsem se neuvěřitelným výhledem na město a okolí. V tu chvíli jsem byl opravdu vděčný, že jsem v naší kapele a mohu zažívat takové věci. Nikdy jsem nebyl v Mikulově, upřímně jsem ani o tomto místě nevěděl. Ale promotéři nám doporučili, že bychom tady mohli strávit den předtím, než dojedeme do Brna na koncert, že tam budeme mít soukromí. Bylo to úžasné, moc se mi tam líbilo.
V dřívějších dobách bylo tvým poznávacím znamením, že jsi ve vlasech nosil havraní pírka, nyní už ne. V čem spočívá ta změna vzhledu?
Víš, teď mám kratší sestřih vlasů, tak by ve vlasech moc nedržela. (smích) Možná až dorostou, třeba se tam zase objeví. Nosil jsem je snad asi patnáct let. Ale stále jsou pro mě symbolem supersíly. Jestli znáš dětský animovaný film Dumbo, tak tam je slon, který má křídla. A když je ztratí, tak si přestane věřit, že bude schopný létat. Takže to může být svým způsobem trochu o pověrčivosti. Stále se ale ptačí pírka v mém životě objevují.
Jak jsi prožíval přestěhování do Kalifornie? V čem nyní vidíš největší rozdíl mezi životem v Americe a ve Finsku?
Je tam opravdu hodně rozdílů. Cítím se více ve stresu, když jsem ve Finsku, protože většina lidí pozná můj obličej a média sledují každý můj krok, no vlastně už od mých deseti let. (smích) Je ale obtížné běžně vyjít třeba jen na ulici s mými přáteli, a to nemusím být ani s kapelou. Kdekoliv se pohybujeme, jdou za námi další lidé a pozorují nás třeba i při jídle v restauraci. A klidně přijdou ke mně v jakémkoliv stavu, někdy i ne zrovna střízliví, ve stylu: „Čau, Lauri, můžeš si se mnou udělat fotku?” (názorně se smíchem předvádí) Je sice hezké, že máš obdiv fanoušků, ale jsou chvíle, kdy bych uvítal být v klidu jen se svou rodinou, rodiči nebo přáteli. Vážím si svého soukromí. A před časem mě napadlo, že bych chtěl zkusit žít v jiné zemi. Amerika mi přišla jako dobré místo, kde se toho spoustu děje, mohu načerpat novou inspiraci v hudbě i umění, navíc je tam spousta sluníčka, do toho různé sporty typické pro toto prostředí. Žije se mi tady opravdu dobře a myslím, že je tu mnohem víc věcí k vidění, než si možná lidé myslí. Když jsem tu kdysi hrál s kapelou, to město mě zase tolik neoslovilo, navíc jak je všechno roztahané docela daleko od sebe.
To máš pravdu, Los Angeles je opravdu pozoruhodné město. Jen s tou dopravou to skutečně není nejlepší.
Právě že jsem to město kdysi viděl jen z pohledu turisty, navštívil jsem pouze ta známá místa, která by se neměla vynechat, což asi nebyl tenkrát dobrý nápad. Změnilo se to, až když jsem se společně s přáteli prvně setkal s místními obyvateli a pozvali nás k sobě domů, kde na zadním dvorku pořádali barbecue party, jejich děti pobíhaly všude okolo a hrálo se během toho všeho na kytaru. V ten moment jsem si řekl, jak je to skvělé, že takhle bych chtěl žít. A tam se zrodil nápad se sem přestěhovat. Navíc při mé práci je jedno, kde bydlíš. Někdy je to sice komplikované, když Eero žije v Austrálii a Pauli stále ještě v Singapuru, ale pamatuju si, jak jsme každý letěli z jiného koutu světa, asi na koncert v Benátkách, a zvládlo se to. (smích)
A jaké místo v Los Angeles je tvé oblíbené, kde se cítíš dobře?
Víš, je to opravdu velké město, takže někdy tam může být problémem ten smog. Já bydlím blízko moře, kde je krásný čerstvý vzduch, vodu mám opravdu rád. S tímto místem se mohu ztotožnit. Navíc se mi líbí, že město nabízí i různé scenerie, protože jsou tak krásná pohoří v okolí. Kopce mám asi deset minut od mého domu a moc rád tam chodím i několikrát týdně na procházky nebo si zaběhat. Je tam k dispozici asi padesát kilometrů různých stezek, krásný výhled a klid, pouze sem tam nějací hadi nebo jiná zvířata, a pak já. (smích) Ta příroda je neuvěřitelná, půda je sice místy trochu vyschlá, ale pořád je tam co obdivovat.
Můžeš nám nastínit vznik nového singlu Holy Grail?
Písničku jsem napsal na jaře během turné v Rusku. Bylo to chvíli po koncertě, v zákulisí probíhala afterparty s několika lidmi. Já ale během show vydám ze sebe vše, proto si většinou pak zalezu někam do soukromí a nechce se mi moc s nikým mluvit. Maximálně si někdy v klidu brnkám na kytaru. Proto mi přišla zajímavá myšlenka osamoceného člověka, který se drží dál od davu. Vídám to totiž na našich setkáních s fanoušky, že vždy se tam v té skupince lidí najde aspoň jeden člověk, který je upovídaný, plný energie a rád je na výsluní. A pak je tu ta opačná stránka věci, že se tam ukáže někdo mimo tu skupinku, kdo zase nestojí o moc pozornosti. Působí to pak tak záhadně, co má asi ten člověk za sebou… A je kolikrát zajímavější se zamyslet nad tím nenápadným člověkem. Píseň je tedy o této retrospektivě.
Objevil ses v deváté řadě finského pořadu Vainelämää. Slyšela jsem, že ti dokonce Samu Haber ze Sunrise Avenue doporučil, že se určitě máš zúčastnit. Jak vzpomínáš na účinkování v tomto populárním pořadu?
Už jsem byl ohledně toho dotazován několikrát, ale z určitých důvodů to nevycházelo. Pak jsem zvažoval, zda do toho skutečně jít, že to bude velká výzva. Po deset dní jsou totiž všichni účinkující spolu a hned od brzkého rána je na každého namířená kamera. (smích) A když na tebe přijde řada, že máš podle sebe přezpívat píseň někoho z dalších účinkujících, máš pocit, že to bude stát za houby. Je to totiž takový osobní moment pro každého z nás, navíc to sledují miliony lidí, proto se pak snažíme ze sebe vydat to nejlepší. Ale je to úžasný pocit být toho součástí. Myslím si, že pro obyvatele Finska a okolí je tento pořad oblíbený a dává to smysl, když ty osobnosti znají. Ale předpokládám, že tobě ti jednotliví umělci nejsou zrovna povědomí.
Našla jsem si jejich tvorbu na YouTube, takže kdo chce, dokáže tomu konceptu porozumět. Společně s kapelou jste tam představili i anglický cover Elephantʼs Weight. Je to opravdu krásná a emotivní píseň. Dočkáme se na tomto turné i živého provedení?
Děkujeme. Nyní ji v setlistu nemáme, ale uvažovali jsme o tom, že by ji někdy naživo na letních akcích ve Finsku společně s námi představila i zpěvačka Ellinoora, která je autorkou této silné skladby.
Ještě si v dnešní době kupuješ hudební CD, nebo hudbu posloucháš už jen přes různé aplikace?
Nyní už hudbu poslouchám jen na Spotify, protože jak jsem neustále v pohybu, většinou na turné, navíc mám domov jak ve Finsku, tak v L. A., CD ve fyzické podobě jsou v tomto ohledu zrovna pro mě nepraktická. Ale jinak je fajn mít album svého oblíbeného interpreta.
Vybavíš si nějaké místní interprety nebo něco typicky českého?
Upřímně, ani moc ne. Ale vzpomínám si na zajímavou historku. V roce 2006 jsme přijeli s kapelou v rámci úspěšného turné do Prahy. Myslím, že jsme tenkrát hráli v ROXY. A vybavila se mi vzpomínka, kdy jsem byl někdy v devadesátých letech na výletě a zašel na show v tomto klubu, kde hrál nějaký DJ Josh Wink. A já tam prvně ochutnal becherovku a trošku to přepískl, jak jsem na to nebyl zvyklý. (smích) A vím, že je u vás populární kreslená postavička Krtečka, ten se mi opravdu líbí.
A co Lauri vzkázal českým fanouškům The Rasmus? Na to se můžete podívat právě v tomto videu:
- Salieri – Jen mrtví tančí
- Trautenberk – Písně o štěstí a Aniččině kráse
- Horizont – Silná osobní výpověď o pocitech a emocích
- Škwor – Dostat ze sebe maximum
- Ingott – Poslech vinylu je pastva pro všechny smysly
- Warning Vision – Vize soudného dne
Views: 743