RockShock

Internetový rockový magazin

THE V.I.P™ – Když debut, tak dvojalbový

Text: Zdenek Svoboda
Foto: Tomáš Jungvirt

Kdo stojí za THE V.I.P™? PETR DOLEJŠ KOCH, kytarista, zpěvák a hráč na foukací harmoniku. Stále nezasvěcení možná tápou, a tak přidám další profese, ve kterých byste si ho mohli všimnout. Především textař a ti, co si v časopisech neprohlížejí jen obrázky, jeho jméno mohli zahlédnout i v české mutaci magazínu Playboy. Ale zpátky k hudbě. Dáme slovo tomu nejpovolanějšímu.

Ahoj, Petře. Teď netuším, jestli je to oslovení správné, když se většinou pohybuješ v anglicky mluvících zemích…
Pohybuji se všude možně, už jsem si zvykl, že ne každý pochopí, že používám tři jména, z nichž to poslední ,‘Koch‘, je moje přezdívka od mých patnácti let. Moje původní profese je výtvarník, ale moc jsem se tím nikdy neživil, přestože jsem se po roce 1990 podílel jako spoluautor na layoutu česko-slovenské edice magazínu Playboy, ale hned poté jsem začal pracovat jako kreativní ředitel, většinou v zahraničních reklamních agenturách, kde jsem vymýšlel kampaně pro světové zahraniční firmy a zároveň pro ně také točil reklamní televizní spoty. Časem jsem ty reklamní spoty začal produkovat a režírovat, ale hlavně jsem si na ně vždy dělal písničky. Rád stříhám už na hotovou hudbu, takže jsem si našel nějakou skladbu, která na střih seděla. Sestříhaný spot bez muziky, pouze s informací o rytmu, jsem poslal kytaristovi skupiny Žlutý pes Petrovi Roškaňukovi, který složil originální hudbu, já mu na to obratem napsal anglický text, on to nechal někoho nazpívat a takhle jsme udělali za dvacet let několik třicetisekundových hitů. Jako textař jsem pro české kapely chvíli působil, ale v podstatě z toho zbyla jenom skladba Zvony, kterou dodnes hraje skupina Vitacit, ale zase mi za ni přes třicet let chodí tantiémy. Ale oficiálně jsem teď hudební skladatel, zpěvák a kytarista ve skupině THE V.I.P™.

Titulek je trochu zavádějící, tedy debutové dvojalbum, ale kapela má datum vzniku už někdy v minulém století.
To je sice pravda, kapela dokonce vznikla už v roce 1981 a prošla si postupně názvy jako The Pubbys, The Disturbers, ten byl asi nejvýstižnější, protože jsme pořád někoho svojí hudbou rušili. Jsme klasická středoškolská hudební skupina, která vznikla na střední výtvarné škole. Takových vznikají na světě tisíce, ponejvíce na výtvarných školách; a mnoho světových hudebníků je původně také výtvarníky. Z výtvarníků jsem tam ale už zbyl pouze jediný. S názvem THE V.I.P., ještě s tečkou za ‘P‘, přišel v roce 1985 zakládající člen skupiny, výtvarník a komiksový kreslíř Bohumil Fencl alias Brian Field, protože jsme už tehdy trochu cítili, že hrajeme jinak než ostatní. Takže v tom byla i trocha nafoukanosti. Já jsem tu absurditu loni dovršil tím, že jsem poslední tečku odstranil a za název dal ™.

Představme současné členy skupiny.
Současní členové jsou původní jenom dva a jenom já jsem zakládající, protože Robert Jíša se k nám přidal na chvíli asi v roce 1986 a potom se vrhl do víru pop music. Takže sestava: Petr Dolejš Koch – zpěv, sólová kytara, foukací harmonika, Robert Jíša – klávesové nástroje. Najatí studioví hráči: Jakub Vejnar – basová kytara, Roman Vícha – bicí nástroje. Součástí skupiny jsou ale i zvukař a hudební producent Pierre Savage a hudební a jazykový konzultant Streyda Apache. Oba jsou to mimochodem pseudonymy. Já ještě ve skupině a na dvojalbu působím jako hudební a výkonný producent. Jsem v části kapely, která nahrála dvojalbum, jediný hudební amatér. Jakub Vejnar a Roman Vícha mají vystudovanou Ježkovu konzervatoř, Robert Jíša filmovou skladbu na Berklee College Of Music. Moje jediné hudební vzdělání je, že jsem nějaké věci odkoukal od kytaristy Radima Hladíka, když jsem k němu ještě před revolucí a i chvíli po revoluci, dohromady asi šest let, chodil na kytaru jako jeho žák. U všech 24 skladeb jsem autorem hudby a textů, ale s úpravou textů před finálním nahráváním mi pomohl hudební a jazykový konzultant Streyda Apache a ten mi také hlídal výslovnost během natáčení vokálů. Ale asi největší zásluhu na zvukové podobě má hudební producent Pierre Savage, který mě s Robertem Jíšou nejen přesvědčil, abych svůj hlas nijak zvukově neupravoval, ale také, že nemusím pořád používat chemický zvuk své kytary. A hlavně si dal záležet na mixu a následném masteringu, který dohromady trval více než dva měsíce. Což je dost neobvyklý čas pro české hudební skupiny, ale venku je vcelku běžné, že aby album za něco stálo, děláte na něm i více než rok.

Jaký je důvod, že jsi znovu obnovil kapelu? Máme za tím hledat snad peníze nebo slávu?
Úplně prozaický, přišel jsem na rok o papíry, protože jsem se nechal v tunelu Blanka vybodovat, takže jsem si řekl, že konečně mám čas dát dohromady album. Uložil jsem svého harleye, BMW a jeepa do garáže a v den, kdy jsme začali ve studiu nahrávat, jsem šel vrátit i řidičský průkaz. Ale předtím mě jeden kolega z univerzity, kde jsem přednášel, požádal, jestli bych mu nechtěl produkovat film na námět jedné jeho už vydané knížky. A když jsem udělal takový malý klip jako představení filmu a obcházel jsem s ním potencionální koproducenty, každý si všiml skladby Darkness House, která byla v podkresu. A když už mi asi pátý producent řekl, že ta knížka je sice dobrá, ale takových detektivek už tady bylo a ať se vykašlu na film a dělám tu hudbu, zanechal jsem shánění peněz na film a začal je shánět na nahrávání desky. Peníze za tím nehledejme, už mě ten projekt stál jako jedno nové Porsche 911 a slávy ve světě jsem si trochu užil jako režisér reklamních spotů.

Teď netuším, jak dlouho fungovala první etapa kapely, ale co si vzpomínám, tak za tu dobu jste měli snad 200 autorských písní…
První takzvaná ‘studiová‘ etapa skupiny probíhala následovně: nemohli jsme  nikde veřejně vystupovat – protože jsme trvali na angličtině, a proto jsme nikde nesehnali v roce 1985 zřizovatele – , a tak jsme přítelkyni basového kytaristy pomohli opravit vilku v Malešicích a za to jsme si ve sklepě mohli zřídit zkušebnu. Já jsem nakoupil nástroje, mikrofony a o zvukovou aparaturu jsme se dělili s tehdejší rokenrolovou skupinou Matěj Čech, ze které se později vyklubala hudební skupina Sto zvířat. Takže díky tomu, že nám nepovolili nikde vystupovat, jsme se mohli zavřít ve studiu. Díky tomu, že jsem měl přísun peněz ze západu od svého německého bratra, jsem postupně mohl vybavit skupinu třeba kytarami Hohner Professional ST Special S a Hohner Professional PJ Bass S, na které mimochodem nahrávám dodnes. Etapa, kdy jsme všechno, co jsme hráli, zároveň hned nahrávali, trvala pět let a dnes za ni tomu nepřejícímu režimu děkuji. Tím vznikl onen nepřeberný hudební materiál, z něhož čerpám dodnes. Naučili jsme se základům studiové práce, sice jsme záviděli všem těm kamarádům, co hráli, ale zase jsme nepropadli alkoholu ani drogám. V roce 1990 jsme udělali první koncert v klubu Na Dědině, kde na nás všichni zírali doslova s otevřenou pusou. Ale já dostal nabídku do magazínu Playboy, a tenkrát po roce 1990 zdejším kapelám pšenka moc nekvetla, a tak jsem pozval tehdejší členy skupiny Bohumila Fencla a Radka Simka na slavnostní zahajovací ples magazínu Playboy a rozpustil kapelu.

Zpíváte výhradně v angličtině, ale převzaté věci u vás chybí…
V angličtině zpívám proto, že už jsem v kapele jenom sám zpěvákem, a protože česky zpívat prostě neumím. Kdybych uměl, rád bych si zazpíval. Jednou po dlouhém naléhání mé bývalé přítelkyně, ať tedy zkusím něco zazpívat česky, jsem se uvolil. Jeli jsme zrovna v jejím autě z Božího daru, já řídil, takže jsem naladil nějakou českou stanici, pustil českou písničku a začal s ní zpívat. Chvíli se na mě koukala a potom řekla: „Máš pravdu, Petře, česky neumíš zpívat a už to nikdy nezkoušej.“ A proč nehrajeme převzaté skladby? My jsme to nikdy ani nezkoušeli, protože jak mizerně zpívám v češtině, tak mizerně umím hrát převzaté věci. Ostatně nikdy jsme to – kromě ze srandy jednou zahrané Ob-La-Di, Ob-La-Da od The Beatles – ani nezkoušeli a vždy jsme měli dost vlastního hudebního materiálu.

Ale zpět k albu. Proč zrovna dvojalbum? Půjde o takový průřez tvorbou?
Původně jsem chtěl jenom nahrát znovu ty nahrávky, které jsme měli připravené k nahrávání v roce 1990 – což bylo album Sunk Chest Club (unreleased album) hudební skupiny THE V.I.P. –, protože mě někteří hudební redaktoři občas ukecávali, že by to vydali. Jenže ty nahrávky byly nepoužitelné k vydání, vlastně by je ani nešlo remasterovat. A ani původní zakládající členové skupiny, bubeník Brian Field a baskytarista Radek Simek, neprojevili zájem se na projektu podílet, na rozdíl od Roberta Jíši, který mezitím vystudoval filmovou skladbu na Berklee College Of Music. A ono vlastně o průřez tvorbou nejde, protože já označuji vznik svých skladeb datem vzniku textu, takže skladby jako Plastic Corpses a My Private Aids mají sice datovaný vznik v roce 1986, ale tehdy vznikl jen základ textu a hudbu jsem nahrál jako demosnímek až v roce 2019, těsně před tím, než se šlo do studia. U každé skladby musím mít napřed napsaný hotový text, který považuji za velmi důležitý a až poté na něj skládám hudbu. Občas mohu mít někde nějaký hudební motiv nebo kytarový riff v zásobě. Ale mnohé skladby jako The Deep Fallen Through Chest Boy Club a Wonder Sonny vznikly při rozehrávání v našem malešickém studiu původně jako čistá improvizace, proto ty neočekávané hudební a rytmické změny. Dnes nahrávání demosnímků probíhá tak, že si ve svém domácím studiu vezmu do ruky kytaru Fender Midnight Telecaster, přes kytarový multiefekt Boss ME-80 nahraju základní hudební motiv a zároveň nazpívám zpěv, poté vezmu baskytaru Hohner Professional PJ Bass S a přes basový multiefekt Boss ME 50B nahraji basovou linku a poté tam ještě přidám nějaká sóla. Nahrávám na multistopý rekordér Tascam DP-32SD, a to pouze jednou, a zpravidla jak to poprvé zahraji, tak to i nahraji.

Takže žádná novinka? I když pro publikum asi budou všechno novinky.
Takže žádná novinka, ale jen zčásti. Nejstarší skladba na dvojalbu je Fantasy Of The Mist And Rainbow z roku 1980 a nejmladší Milion Moments Of The Silence z roku 2019. Pro širší publikum to bude rozhodně novinka jak hudební, tak zvuková, protože na nahrávání, mixu a také na závěrečném masteringu jsme si dali, hlavně zásluhou hudebního producenta Pierra Savage, opravdu záležet. Nahrávání začalo 7. 7. 2019 a jsme v polovině dvojalba. Ono tedy jenom zbývá, abych nazpíval ještě 13 skladeb, protože veškeré nástroje na celé dvojalbum už jsou nahrané.

Trochu mě překvapilo, že to vyjde na vinylu. I když ten je ale poslední dobou velmi populární.
Jestli je populární, nevím, ale než jsme začali s Brianem Fieldem dělat nějakou hudbu, tak jsme si napřed navrhovali obaly desek neboli vinylových alb, což je úžasný výtvarný prostor 30 x 30 cm. A potom nás napadlo, že bychom k tomu taky mohli udělat nějakou muziku. Takže naší motivací proč dělat hudbu nebylo, jak tomu obvykle bývá, získat zájem druhého pohlaví, ale to, abychom mohli vytvářet ty obaly. Nakonec obal dvojalba navrhnul můj syn výtvarník Michael Dolejš, který také ztvárnil logo skupiny THE V.I.P™ a grafické ztvárnění custom písma a design webových stránek. A vinyl se nepochybně vrací, takže dvojalbum bude na 4x 22 minutách, ale bude ho možné získat i elektronickou cestou. Ale chci znovu vrátit ten zážitek z hudby poslouchané v klidu na pořádné domácí hi-fi soustavě, a ne někde ve spěchu při řízení auta.

Aby toho nebylo málo, tak i studio a hlavně producent se trochu vymykají místním zvyklostem.
Nevím, jaké jsou místní zvyklosti, ale já hledal studio, kde by se dalo nahrávat naživo. Napřed mi jedno studio doporučilo baskytaristu Jakuba Vejnara a bubeníka Romana Víchu, ale tam to nakonec nedopadlo, a tak jsem napsal Michalovi Dvořákovi z Lucie, kterého znám od našich patnácti let, ať mi pošle číslo na Davida Kollera, kterého zase znám už od osmdesátých let z Junior klubu Na Chmelnici, kde jsem tehdy dělal a se kterým jsem se po letech potkal na festivalu Kytary.cz, kde očumoval mého harleye. A Michal mi na to odpověděl, ať to netočím u Davida, že ho má někde až na Moravě a že on má studio na Barrandově. Tak tam táhnu ty kytary do schodů a ve dveřích se srazím s Karlem Holasem z Čechomoru, kterého zase znám z osmdesátých let z kapely Dobrohošť a hlavně z hospody U Sojků, kde se tehdy scházeli hudebníci. Studio se jmenuje First Floor Studio a je skutečně v prvním patře, takže se tam musí všechno tahat nahoru po schodech. Sídlí tam Michal Dvořák, který tam vytváří projekty jako Vivaldianno a iMucha, ale je to také základna hudební skupiny Čechomor a zároveň to slouží jako zkušebna skupiny Lucie. Takže to nahrávám u kamarádů a s kamarády. Prvních třináct skladeb jsme nahráli v termínu 7. 7. a 8. 7. 2019 a náběr nástrojů měl na starosti hudebník a zvukař Pavel Bohatý a druhý set s jedenácti skladbami v termínu 19. 10. a 20. 10. 2019 nahrával hudebník a zvukař Jiří Janouch. Mimochodem, oba kytaristé ze skupiny Anny K. Hudebník a zvukař Pierre Savage se poté ujal jako zvukař nejen nahrávání vokálů, kytar, basových kytar a harmonik, mixáže a závěrečného masteringu, ale stal se také hudebním producentem celého projektu dvojalba. Nad korektností textů a hlasového projevu angličtiny a jako hudební poradce bděl Streyda Apache. Rytmická sekce, studioví hráči Jakub Vejnar hrající na baskytaru a Roman Vícha hrající na bicí nástroje, nahráli všechny skladbu bez použití metronomu. Trochu k nelibosti zvukaře Pierra Savage, protože jednotlivé skladby musím většinou celé zazpívat a celé zahrát, protože to nejde jako obvykle zkopírovat, poněvadž by to nesedělo.

V současné době, kdy si spolu povídáme, se připravuje nějaká zkrácená verze pro rádia.
Do rádií – a doufám nejen do těch českých – jde výběr jedenácti skladeb z dvojalba, které se jmenuje Sunk Chest Club a Downson Airplane. První album se jmenuje po skladbě The Deep Fallen Through Chest Boys Club, která je jakýsi manifest prvního alba a vyjadřuje můj základní postoj k životu. Ten propadlý hrudník mám opravdu já a je to způsobeno tím, že mám o jeden obratel na levé straně navíc, který mi tvoří právě onen propadlý hrudník, protože ta žebra se tam prostě nemůžou vejít. Mimochodem, během nahrávání se mi bubeník Roman Vícha přiznal, že má také propadlý hrudník. Název druhého alba je odkaz na mou zálibu v létání, takže jako moje letadlo. Jeden čas jsem měl také přezdívku ‘Downs‘, což je tak trochu překlad mého skutečného jména. Na těch jedenácti skladbách jsme si dali opravdu záležet. Díky tomu, že pracuji v jednom ze v současné době nejlépe vybavených studií, rozhodně jsem nešetřil na nástrojích a na albu se podílela současná studiová hráčská špička, jsme docílili zvuku, který snese srovnání se současnou světovou hudební produkcí.

Půjde o rocková rádia, nebo se budete snažit zasáhnout širší publikum? Dá se vůbec ta muzika nějak zaškatulkovat? Vy sami jste se označili za art rock.
Vlastně ani nevím, co hrajeme. Kupodivu základ mojí kytary je velmi ovlivněn kytaristou skupiny Black Sabbath Tonym Iommim, kterému také speciálně na výběru děkuji. Já tam ale děkuji kromě Radimovi Hladíkovi i kytaristovi Tomáši Valáškovi, který mi před nahráváním kytary seřídil, kytaristovi a skladateli Milanovi ‘Jethro‘ Wisockému, který nám velmi dobře radil se zvukem, ale i Paulu Simonovi a Franku Zappovi. Přičemž platí, že se všemi jmenovanými jsem se osobně potkal. V Čechách půjde asi pouze o rocková rádia, ale některé skladby vlastně díky tomu, že rytmická sekce jsou jazzmani, varhaník skládá filmovou hudbu, ale také inscenuje opery, tu poslední třeba ve Vídni, a já jsem ten rockový až heavymetalový prvek, přesahují obvyklou rockovou škatulku, takže ten art rock tam asi není náhodou. Díky klasickému nástrojovému obsazení zpěv, kytara, baskytara, bicí a varhany jsem někdy nejblíže asi skupině Deep Purple, ale i třeba Pink Floyd, Led Zeppelin nebo The Doors. Vlastně zníme ale úplně jinak než všechny zmíněné, takže je to velká hudební fúze.

Máme za sebou ve zkratce minulost, žhavou současnost a teď budoucnost. Kdy se začne lisovat?
Lisovat začneme, až vystojíme dlouhou frontu v Loděnicích, dotočíme zbylých 13 skladeb a až bude výhled, že když se album vydá, bude hned moci následovat turné nebo budeme moci hrát někde na festivalu. Skupina pro živé vystoupení je de facto sestavená a všichni se opravdu těší, až to budeme moci někde před publikem zahrát. Taky se domlouváme, že bychom předskakovali před českými, ale i zahraničními skupinami mimo českou republiku. Trochu využívám svých známostí, co jsem nasbíral po světě jako reklamní režisér, tak to jde snadněji.

Nějaký křest už plánujete?
Já tady přes rok otravuji všechny svoje přátele, že něco nahráváme, ale k vidění jsou na Facebooku a Instagramu pouze fotografie ze studia, tak ten křest chceme udělat nějaký zajímavý. Ale to už si na to někoho najmu, protože zatím okolo kapely dělám všechno sám, ale v budoucnu se chci více soustředit pouze na hudbu. O tom svědčí i to, že si klipy k jednotlivým písničkám nebudu režírovat sám, ale nabídli se mi slavní režiséři jako je Miloš J. Kohout, který už na skladbu Rob A Bank píše scénář. Taky nějaké klipy pro nás už točil a bude točit mladý režisér Nathan Šimčík. Ale hlavně jednáme s několika světovými režiséry, ale to si necháme jako překvapení. Mnozí tvrdí, že ta naše hudba je i hodně filmová, a ty samotné texty vždy mají nějaký příběh, takže přímo svádějí k filmovému ztvárnění. Protože na YouTube kanálu THE V.I.P™ jsou ke slyšení jenom demosnímky nebo šest živých skladeb z jednoho ze dvou živých vystoupení skupiny ze dne 28. 2. 1990, a kromě pár přátel, kterým posílám skladby ze studia na konzultaci, nikdo nikdy žádnou skladbu neslyšel.

Údajně už máš připravené věci na další album…
Ano, už mám hotový materiál na další, v pořadí třetí album s názvem Spare Leads, což byl můj alternativní název, kdyby se neuchytilo THE V.I.P™. Ale už jsem napsal sedmnáct skladeb a už teď je jasné, že se sedmnáct skladeb na jedno album nevejde, takže to zase bude dvojalbum. Jednak jsem se při produkování dvojalba na svých chybách naučil, jak nahrávání zjednodušit, a jednak když nahráváte více než rok, tak se mnohému naučíte, takže si možná troufnu i produkovat album někomu jinému.

Co kapela, bude i koncertní verze, nebo jen studiová?
Rozhodně chceme udělat koncertní verzi. Ono je to i tak nahrávané, aby to, co je nahrané na dvojalbu, šlo snadno přenést na pódium. Jenom čekáme, až se bude moci a až si budou pořadatelé jisti, že jim nikdo nezruší koncert nebo celý festival den předem. Potom to už zbývá nazkoušet, ale už teď si připravujeme, jaké bude výtvarné pojetí stage. Je jasné, že tam budou figurovat nějaké motorky Harley-Davidson. Než se propracujeme k vlastnímu turné, asi to nějaký rok zabere, ale my si na nic nehrajeme. Jak budu vystupovat nebo jak jsem vidět na fotkách ze studia, tak chodím i v civilu a stejně nejvíc času strávím na své motorce. Vozíme tak trochu americkou hudbu do Ameriky. Ale už se zase těším do studia na natáčení dalšího dvojalba, i když v tom studiu trávím už více než rok svého života. Ale zásluhu na tom, že se to přes všechny obtíže dalo všechno dohromady, má mnoho dalších lidí, kterým ale všem poděkujeme na obalu desky.

www.bandzone.cz/thevip
www.facebook.com/THEVIPTM
www.koch.cz

Shlédnutí: 1231

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *