RockShock

Internetový rockový magazin

Vilém Čok – Workoholikem proti své vůli

Text: Luboš Hnát
Foto: Pavel Novák

Rockový bouřlivák VILÉM ČOK oslavil 7. září šedesáté narozeniny. V ten samý den mu vyšlo nové album, které trochu tajemně pojmenoval 4 kruhy. V následujícím rozhovoru Vilda prozradil, s jakými peripetiemi se při natáčení potýkal, vysvětlil význam onoho názvu a v závěru popsal situaci v Pražském výběru a dalších kapelách, ve kterých v minulosti působil.

Vildo, vím, že ses vyučil spojařem, živil ses tím někdy?
Jo, živil, asi dva roky. Lezli jsme do podzemních betonových šachet, kde jsme opravovali dráty od prasklých kabelů, kterých tam bylo víc než hafo… V těch šachtách byl občas metan, takže šlo o kejhák, pár chlapů tam zařvalo. Já jsem na metan narazil asi dvakrát. Od letlampy vyšlehl pětimetrový plamen, jako když prskne plamenomet… V dobách minulých používali spojaři v kabelových komorách kvůli plynům klece s ptáky. Je zajímavý, že spojařem se vyučilo hodně muzikantů, třeba Pepík Vojtek nebo Slávek Janda.

Proč jsi vlastně začal hrát na baskytaru?
K tomu se váže jedna vtipná historka, kterou jsem ještě nikomu neřekl, chceš ji slyšet?

Jasně.
Když mi bylo asi 14 let, ocitl jsem se na koncertě pana Helekala na pražském Výstavišti (tenkrát slangově Juldafulda). Koncert mě naprosto uchvátil, zejména mě očaroval vlasatý basák, který zcela virtuózně obsluhoval svůj nástroj. Jmenoval se Vladimír Padrůněk, ale tenkrát to nebylo podstatné. Po koncertě jsem čekal s fanoušky u vchodu do šatny a po půl hodině marného čekání jsem tam zbyl sám… I zželelo se bodrému bedňákovi zevlujícího puberťáka a optal se mě, co mám za lubem. Opáčil jsem, že čekám, až vyjde ten pán s basou, abych ho mohl požádat o podpis. No a bedňák opravdu poodešel, někam zavolal a posléze zjevila se máničkoidní gebeň pana nadboha. „Co je, vole?“ řekl a civěl na mě poněkud skelným pohledem… Opáčil jsem, že bych rád jeho podpis… Lehce zamžoural a procedil skrz zatnuté zuby: „A máš nějakej chlast?“ To mě úplně uzemnilo, čili asi po dvou vteřinách pauzy řekl: „Jestli nemáš, tak jdi do prdele.“ No a bylo vymalováno… Holt mé první tvrdé setkání s rokenrolem. (smích)

Než se dostanu k tvojí novince, zajímá mě, kdy a jak se z tvé původní kapely Delirium Tremens stal Bypass.
Ten vlastní přerod byl docela jednoduchej. Já, když jsem v roce 2002 dojížděl Delírko, tak jsem byl fest vyčerpanej a vyhlásil nucenou pauzu. V té době mě finančně zachránily muzikály. Přestávka se protáhla na tři roky a mně se po ní už nechtělo vracet k původnímu názvu, takže jsem zkusil vymyslet nové jméno, které už budu držet do konce své kariéry. Proto vznikl Vilém Čok & Bypass. Jde o obchodní značku. Moje jméno to celý zaštiťuje.

Nedávno ti vyšlo nové album 4 kruhy. Jak bys ho charakterizoval?
Řekl bych, že to je pocta kořenům, ze kterých jsem vyrostl. Protože jsem jedenašedesátý ročník, tak se mě dotýkají kapely jako Black Sabbath, Led Zeppelin, ale i o něco mladší, třeba Mӧtley Crüe nebo Sex Pistols. Takže těm všem vzdávám touhle deskou hold. Ale jsou na ní i modernější vlivy, třeba nu-metal nebo grunge. Takže bych to charakterizoval jako heavy rock s příměsí dalších stylů.

Jak dlouho album vznikalo?
Na albu jsem pracoval celkem pět let. Tři roky jsem ho připravoval a průběžně dva trvalo nahrávání a míchání. Věnoval jsem tedy tomuhle projektu nejvíc času v životě. Samozřejmě to hodně zkomplikoval covid. Kluci z kapely se báli, že toho prevíta dostanou, a nechtěli točit. Já jsem měl zamluvený frekvence ve studiu, takže jsem je hodně přemlouval, nakonec jsem jim řekl, že vydezinfikuju studio, což jsem udělal. Takže nakonec se to celý podařilo natočit.

Původně jsi měl 4 kruhy vydat před Vánoci 2020. Může za zpoždění pandemická situace, nebo byly i jiné důvody?
Zásadní zpoždění bylo opravdu zapříčiněný covidem. Ale na druhou stranu výhoda byla, že jsem na to album měl hodně času. A mohl jsem se mu věnovat opravdu maximálně. Od doby, kdy jsme desku zdánlivě dokončili, jsem absolvoval sedm dalších kol, kdy jsem písničky různě opravoval, přemíchával a vylepšoval. Takže Zdeněk Šikýř, u kterýho jsem točil, mi říkal: „Vildo, proboha už to musíš vydat, nebo se úplně zblázníš.“ Pro přiblížení čtenářům: jenom míchačky mi zabraly tolik času, že jsem si každou z těch skladeb poslechl asi třistakrát. Ve finální fázi dokončení jsem dostával z poslechu jakékoli písně z alba fobii z přepracování a dělalo se mi fyzicky blbě od žaludku. Takhle drsnou práci s hudbou jsem ještě nikdy neměl.

Jaká sestava desku nahrávala?
Kytary natáčel velmi talentovaný rockový hráč Michal Brož, kterýmu je dvacet tři let. To je úžasný kytarista, myslím si, že o něm bude ještě hodně slyšet. Basu nahrával můj dlouholetý souputník Milan Libich a bicí nástroje natočil Vítek Blažek, taky výborný muzikant, což jsou ostatně všichni.

Dnes je v kurzu si do studia pozvat spoustu hostů zvučných jmen, koho jsi pozval ty?
Jak už jsem říkal, nahrávali jsme v Hostivaři u Zdeňka Šikýře. A on mi do jedné písničky natočil pravý hammondy. V jedný věci, která se jmenuje Jménem lásky, je symfonický orchestr, ten aranžoval a nahrával Dan Barták, který je fakt machr ve svém oboru. Dalších pár kamarádů mi nazpívalo doprovodné vokály.

Asi před rokem jsi řekl, že smysl názvu alba 4 kruhy se fanoušci dozvědí, až přijde čas. Už přišel?
Jojo, už ten správný čas.

Můžeš mi to tedy vysvětlit?
Abys to pochopil, musíš se zároveň dívat na ten obal. (Vilda vytahuje z tašky cédéčko) Jde o tři menší kruhy a jeden velký, to je ten ciferník. Čtyři kruhy mají vyjadřovat to, co by muzikant nebo skupina měli umět, aby uspěli v téhle branži, takže: ten první s notama znamená, že musíš umět adekvátně zpívat a hrát. Kruh se čtyřlístkama vyjadřuje štěstí. Muzikanti musejí mít štěstí na správný lidi, správný situace a podobně. Kruh se žárovkou znamená ideu. Muzikanti musejí vědět, jaký styl budou hrát, jak se budou vyjadřovat, kam kapelu chtějí táhnout. A poslední, nejdůležitější, je kruh času, ten všechny ostatní obepíná. Nejdůležitější je proto, že muzikanti musejí vydržet třeba léta strádání, kdy jdou nahoru z úplnýho bahna a krůček po krůčku se vylepšujou a nikdo neví, jak dlouho to potrvá. Proto je tenhle kruh i největší a nejdůležitější. No a v tom ciferníku jsou pak vyobrazeny věci, které muzikanti mají rádi, např. mikrofon a kytara znamenají muziku, orel a motorka symbolizují svobodu a nechybí ani pivo a ženský. (úsměv)

Osobně si lámu hlavu nad tím, proč jsou v něm ty hvězdičky. Vysvětlíš mi to?
Jaký hvězdičky?

No, název alba píšeš *4 kruhy*.
Jo tohle, (smích) to píšu místo uvozovek, který se mi nechtějí hledat na klávesnici. (smích)

Aha, to mě nenapadlo, já jsem blbej.
Nic si z toho nedělej.

Sám sebe považuješ za workoholika, v jednom rozhovoru jsi řekl, že každou práci vyžaduješ co nejvíce dotaženou. Uplatňoval jsi tenhle přístup i na aktuální desce?
Workoholikem jsem se bohužel stal nechtěně. V dobách dávno minulých, když jsem začínal dělat muziku, tomu nikdo z mých spoluhráčů nebyl ochoten obětovat tolik času jako já. Ať už šlo o zkoušení, zabezpečování koncertů a veškerý činnosti okolo hudby. Takže jsem začal kopat kluky do prdele, aby makali, jenže jim se moc nechtělo a v kapele to vytvářelo napětí. Takže já musel všechno dělat sám. To je tedy začátek mé sólové dráhy a bohužel i mého workoholismu. Sedím 8 až 10 hodin denně u počítače a proklínám svoje schopnosti… Na druhou stranu jsem se tím naučil celý můj přístup k muzice včetně základů grafiky, umění komunikace a získal spoustu kontaktů na různý rádia, promotéry a pořadatele. Jediný, co nedělám, jsou nový ajťácký postupy spojený s internetem a programmingem. Na to už nemám ani čas, ani sílu, proto si najímám lidi, který se mi starají o část promotion. No a všechno samozřejmě taky platím.

Na předchozím albu Zbožňuju tvou buchtu (2016) jsi v písních mimo jiné kritizoval snobský způsob života. Co sis vzal na paškál tentokrát?
Rocková muzika kromě toho, že musí bavit, musí mít jasný osten – bodavý trn. Musí být provokativní, tím se odlišuje od pop music, která většinou nemá tu motivaci, aby u ní lidi museli nějak hluboce přemýšlet. Rock má svým způsobem vzdělávat a odporovat. Samotná jeho podstata je vzdor, ale i energie. Původní název mého alba měl být Environmentální žal. První texty, který jsem skládal, byly o tom, jak lidstvo naši zemi doslova ničí, ale zároveň ničí i sebe. První písnička, kterou jsem složil, se jmenuje Rychlost a prachy. Je o tom, jak jsou lidi drcení penězi, kterým všechno podřizují. Pak jsem složil Jménem lásky o obecném pohledu na vlastnosti lidstva. Najednou jsem si ale začal říkat, že ten původní název je moc depresivní a že to vlastně ani nechci. Hledal jsem tedy jiný nosný prvek, který by se vázal k názvu, a napadlo mě téma čtyř kruhů, takže výsledek je taková směs pocitů, který jsou smutný i veselý.

Ty jsi někde řekl, že 4 kruhy jsou možná tvou poslední nahrávkou; takže jsou, nebo nejsou?
Doba, kdy muzikanti chrlili desky každý rok nebo dva, už je dávno pryč. Trh s cédéčkama se hroutí a teď je hlavní digitální distribuce a streamovací služby. Na druhou stranu jsou pořád lidi, kteří to cédéčko, desku nebo třeba knihu stále chtějí držet v ruce. Takže fyzický nosiče podle mě nikdy úplně nevymizí. Ale jak říkám, český trh je čím dál tím menší, proto si myslím, že trendem bude spíš dělat singly. Takže je velmi pravděpodobný, že jde o moje poslední takto komplexní řadový album. Ale jak se říká: nikdy neříkej nikdy.

Pojďme na chvíli k Pražskému výběru, nechystáte nástupce už téměř čtvrtstoletí staré fošny Běr?
My jsme asi před pěti lety udělali demosnímky, každý z nás přinesl nějaké fláky na novou desku, všechny jsme dali na hromadu a řekli jsme si, že už nám to zbývá jenom vyselektovat a nahrát. Jenomže to je strašná práce. A pak jsme hlavně já s Michalem Pavlíčkem začali mít obavu, aby to nebylo, jako když pejsek s kočičkou vaří dort. Prostě aby to nebylo roztříštěný. Například ty věci, který skládal Klauda a Jirka Hrubeš, jsou hodně elektronický, já mám zase úplně jiný. Michael Kocáb sice říká, že by se toho nebál, že to pak dostane jednotný kabát díky našim zpěvům a zvukům. Ale z nějakých prazáhadných důvodů se k nahrávání nemáme. Je to asi i z důvodů, že my všichni jsme hodně vytížený v jiných projektech. Michael Kocáb navíc dělá politiku. Ale já bych si moc přál, abychom ještě alespoň jednu desku natočili, a jsem přesvědčen, že k tomu dojde, jen nevím kdy.

Když jsem nedávno viděl Pražský výběr v Branických ledárnách, byl s vámi na pódiu DJ Roxstar. Jde o nějaké hostování, nebo jde o stálého člena?
Je to pořád hostovačka, protože s námi hraje, jen když má čas, což není vždycky. On má svou práci, momentálně ho zaměstnává postavička delfínka Adolfína. A má s ním neskutečnej sukces, což je opravdu neuvěřitelný… Ale hraje s námi šest nebo sedm let, to je docela dlouhá doba, takže se stal už skoro stálým členem.

Nevím, jestli se o tom chceš ještě bavit, ale v období rozpadu Pražského výběru obě znesvářené strany řekly hodně nepěkných věcí. Je tohle už definitivně za vámi?
Tenkrát to bylo hodně nepřátelský a vostrý. My jsme se rozhádali na základě toho, že Michael Kocáb založil Pražský výběr II. Ale uběhlo čtyři až pět let a dali jsme dohromady reunion a odpustili jsme si, řekli jsme: „Co jsme si, to jsme si.“ Michael Kocáb přišel první s nataženou rukou a to se musí ocenit. Od té doby se naše vztahy jenom zlepšují. Letos jsme měli zatím sedm koncertů a ty byly, co se týče atmosféry, vynikající. Opravdu jsem si to moc užíval. Lidi, když koukají při koncertě na kapelu, velmi brzy poznají, jaký jsou v ní vztahy.

Některé z oněch výroků jsi řekl i ty. Když se za tou situací ohlédneš, nemrzí tě?
Když člověk něco blbýho řekne nebo udělá, jde o nevratný proces, na který se už jen můžeš pokusit zapomenout. Já jsem jako my všichni taky jen hříšná nádoba, proto si z toho moc hlavu nedělám. Jak říkám, prostě jsme si podali ruku a hrajeme dál.

Jaká je situace v Nové růži?
Asi před pěti lety jsme se pokusili o comeback, během kterého jsme odehráli asi dvacet nebo pětadvacet solidních koncertů různě po republice. A mysleli jsme si, že nás podržej pamětníci a na ně se nabalej nový. Jenže my jsme ten reunion, který trval dva roky, udělali příliš pozdě – asi po třiadvaceti letech. A ty starý fanoušci nepřišli, možná jsme neměli dobrou propagaci, možná fanoušci umřeli nebo zlenivěli… Doteď mi někteří píšou, kdy už budeme hrát. Toto nechápu, v době internetu si to stále lidi nejsou schopni dohledat. Takže my jsme si odehráli fajn koncerty a šli si zase každý po svém, to se stává.

Když pominu tvou školní partu Exploze, tak první zásadní kapelou, ve které jsi hrál, byl Zikkurat. Nechystá se nějaký návrat Zikkuratu v jeho nejslavnější sestavě (Křivka, Havrda, Čok)?
To asi ne. Bubeník Tomáš Havrda žije v Americe, Jirka Křivka, který byl hlavním mozkem Zikkuratu, má své aktivity a já si buduju svoji sólovou dráhu. Dospěl jsem k názoru, že nejlepší je, když si všechno dělám po svém. Samozřejmě, týmová práce v kapele je taky skvělá, ale ty muzikanti musejí spolu pracovat od začátku a potom mají všichni stejný nárok na svoje dílo, na úspěch i na neúspěch. Pokud přicházejí po etapách a jsou pouze hráči, čili nemají z různých důvodů zájem investovat čas nebo peníze do projektu, týká se jich úspěch logicky jen částečně.

Nedávno jsi oslavil šedesátiny, chystáš nějaký speciální koncert?
Jasně, 14. října na Barče (kulturní dům Barikádníků v Praze – pozn. red.), kde zároveň pokřtíme album 4 kruhy. Startujeme od 19.00 hodin a bude to velmi energický rockový večírek!

www.vilemcok.com


DALŠÍ ROZHOVORY

Shlédnutí: 244

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *