RockShock

Internetový rockový magazin

Five Finger Death Punch, Megadeth, Bad Wolves

14. února 2020, Praha, Tipsport Arena

Text: Viktor Loukota
Foto: archiv RockShocku

Co se má stát, to se stane. Americký trojlístek spojil své mocné síly a společné turné nesoucí výstižný název MegaDeathPunch Tour, které momentálně křižuje Evropský kontinent v těchto dnech zanechává po sobě akorát spoušť a ohnivé brázdy viditelné na míle daleko. Pražská stopka byla také jen jednou z dalších štací ke zdolání a dá se s klidem říci, že zde šlo vše jako po másle a co se zdálo být před několika lety nemožné,dnes už je úplně jinak. Vzrůstající popularita headlinerů za velkou louží měla vliv i na rapidní nárůst návštěvnosti u nás a i přes personální změny, zdravotní problémy a odvykací procedury se podařilo jádro 5FDP zachránit, nahrát nové album a vyrazit ho směle propagovat.

O úvod večera se postarali BAD WOLVES jakožto relativní nováčci na moderní scéně, kteří jsou dle jména nejenom hladoví, ale taktéž mají zjevně chuť čelit novým výzvám. Jak to tak v takříkajíc rozjezdech bývá, jejich snaha se cení a v limitovaném hracím prostoru předvedli standardní výkon. No Messiah počínaje, skrze v duu akusticky odbrnkanou baladu Sober až po osvědčený cover Zombie od The Cranberries, který pro ně díky nešťastnému načasování ironicky zaznamenal první větší mediální úspěch. Smutnou pravdou a společným pojidlem s 5FDP je jednak vokální výpomoc, kdy T. Vext zaskakoval za mikrofonem v sousedním campu, když Ivan Moody prožíval v r. 2017 krušné životní chvilky, a druhou a zásadní shodou jsou úspěšné předělávky od jiných autorů, převlečené do nového, přivlastněného kabátu. Proč se namáhat, když to sype. Hyperbolický frontman Tommy Vext se snažil napumpovat adrenalin do stále přibývajícího publika a zbytek smečky mu v tom poslušně přitakával. Půlhodina vypršela a program pokračoval do druhé fáze.

Rychlá přestavba jeviště pro MEGADETH do postapokalyptického stylu navodila temnou atmosféru a ukázala cestu do zóny, kam není radno vstupovat. Rezonující intro Prince Of Darkness, kouřová clona, osvětlení v různých barevných variacích a tematická projekce. To vše bylo předzvěstí velké bitvy s prvotním náletem na cílený Hangar 18. Tempo vypálených střel bylo strhující a neúprosné. Po studené sprše přichází hrozba The Threat Is Real ze zatím posledního studiového alba a zabroušení do osvědčených arzenálů s vypocenou Sweating Bullets. Vysoký kalibr hráčského umu a mnohaletá zkušenost jak ovládat nástroje muzikantům nedávala prostor pro zbytečné chybování. Ještě aby. Opět něco novějšího a dobyvatelská Conquer Or Die! Atmosféra gradovala a bylo cítit příjemné napětí. Kam se asi tak zabrousí tentokrát? Volba padla na jejich nejpotentnější periodu a tou byla 90. léta. Komu pak mám asi tak věřit. Delikátní Trust vystřídala vychytávka z vynikajícího soundtracku k filmu Last Action Hero Angry Again, kterou jen tak v koncertní podobě nezaslechnete. To celé podtrhla naprostá rarita Dread And The Fugitive Mind z výběru Capitol Punishment, posléze také zařazenou na The World Needs A Hero (r. 2001), kterou hráli speciálně pro pražské publikum poprvé od turné k dané řadovce naživo. Sám frontman a leader Dave Mustaine dal publiku patřičně na vědomí, že toto se nestává každý den a jedná se tímto o malé poděkování za všechna ta léta mega podpory a vstřícnosti.

Také se před skladbou Dystopia otevřel, když promluvil o svém boji s rakovinou hrtanu, jejíž léčba dopadla dle doktorů úspěšně a Dave dostal zelenou, aby mohl znovu vyjet, byť kvůli zdravotnímu stavu jen v omezeném časovém prostoru právě jako speciální host. Nic se nemá přehánět a zdraví má člověk jenom jedno. Což je pochopitelné. Nesmrtelná Symphony Of Destruction aneb co vás nezabije, to vás posílí, a kdopak to asi tahá za drátky. Neskrývané utlačování ze strany politického systému, kdy se nadvláda strojů vymyká kontrole. Peace Sells – a obří postava maskota Vica Rattleheada se vynořila ze tmy a přišla pobavit nejenom samotné muzikanty, ale i dokonale konsternované svědky události. Pohledy do tváří, rozdané úsměvy a teď už jenom si vytleskat přídavek. Nic se neponechalo náhodě a antiválečná Holy Wars… The Punishment Due ze zásadního alba Rust In Peace (r. 1990) dokonala započaté dílo. Pánové zde odvedli úctyhodnou práci. V sestavě Dave Mustaine – zpěv a kytara, David Ellefson – baskytara, Kiko Loureiro – kytara a obzvlášť nováček za bicími Dirk Verbeuren, který svým stylem po dlouhé době od časů Gara Samuelsona nebo Nicka Menzy (oba již zesnulí) perfektně zapadá do nezaměnitelného originálního stylu kapely. Příjemné překvapení a velký respekt.

Devátá hodina odbila a teď už začínalo být opravdu dusno. Za černou plentou, na které problikával laserovým projektorem vytvořený znak FIVE FINGER DEATH PUNCH ve tvaru smrtícího boxeru rotujícího o 360 stupňů stála již připravená elitní bojová jednotka. Řezný riff Lift Me Up, pád opony, výbuch, Moodyho dvojitý vodní gejzír z úst a žabí seskok z frontmanského ‘kostko-můstku’. Solidní nášlap na plnou, kdy se již předvařená hala začala tlakovat jako Papinův hrnec. Laťka byla nastavena vysoko a teď už jen zbývalo, jak se s tím dotyční popasují. Poctivý rozjezd s nepokojnou Trouble spláchnula povedená Wash It All Away, v níž měl možnost vyniknout kytarista Andy James (ex. Sacred Mother Tongue) zaskakující za osiřelého Jasona Hooka, který musel toto turné ze zdravotních důvodů opustit. Operace žlučníku si u něj zjevně vybrala zase své. Všechno v normě a teď trochu cirkusáctví, kdy Moody udělal malý hokus pokus v Jekyll & Hyde a za pomoci hůlky a klobouku některé jedince zhypnotizoval a poté naladil na svou houpající vlnu. Dále podotkl, že na světě existuje jenom pravda nebo lež a vše mezi tím je pouze Sham Pain. Po odehrání zmiňovaného singlu nastalo další tmelení interpreta s publikem, které vyústilo v předělávku skladby Bad Company od stejnojmenné britské legendy. Ošklivou skutečností je, že autoři Paul Rodgers a Simon Kirke s tímto kouskem v r. 1974 takový úspěch v USA zdaleka neměli. Pro 5FDP to byl naopak v r. 2010 katapult do hitparádových žebříčků. Někde se zřejmě stala chyba a toto je jasný příklad, jak funguje princip načasování.

Ať to tedy všechno raději lehne popelem. Burn It Down a Got Your Six, která jí záhy vykryla záda. Zhasla světla a v modronachovém oparu se arénou linulo instrumentální mini dílo The Agony Of Regret, které jakoby uvedlo další vsuvku, tentokrát intimní a víceméně akustickou. Odvážný to krok a v tomto segmentu à la unplugged ve dvou, kdy část pódia připomínala obývací pokoj s rozsvícenou lampou a židlemi, zazněla kromě plně akustické Wrong Side Of Heaven také Battle Born,bohužel krajně ochuzená o skvělé kytarové sólo, i když se v její druhé polovině zbytek hráčů vrátil na plac, aby ještě navíc dohráli další cover Blue On Black, tentokrát pro změnu z pera Kennyho Waynea Shepherda. A čekal nás pád směrem dolů. Coming Down minula ve výtahu nenasytná Never Enough, po které proběhlo sólo na bicí od nováčka Charlieho ‘The Engine’ Engena, jenž vystřídal původního člena Jeremyho Spencera, který mu ze zdravotních důvodů přenechal své místo a raději se nechal zaměstnat u policistů. Určitě dobrá volba, a už to tam palte. Burn MF s trochou obřích ohnivých plamenů a pyrotechniky, kdy po usmažení zaživa přišel zlom. Po krátké pauze došlo již tradičně na přídavky, a to hned tři. Zprvu novinková nálož Inside Out ze zbrusu nového studiového alba F8 (Fate) vycházejícího celosvětově 28. 2. 2020, které nebylo v čase koncertu ještě na pultech, starší držák Under And Over It a závěrečná The Bleeding. Té předcházel narozeninový popěvek pro jednoho z jejich crew a v rudě zbarvené tečce létaly vzduchem konfety a hrozící paže. Moody a spol. se poté rozloučili a za doprovodu studiové verze House Of The Rising Sun ze sebe kromě náramků, falešných bankovek, trsátek a jiných artefaktů vydali vše, co měli v tu chvilku k dispozici.

Bilance jest následující. V dnešním klimatu, kdy se hraje spíše na image než na tu vyloženě muzikantskou stránku, je produkce 5FDP a jim podobných vcelku ideálním zdrojem obživy. V žádném případě zde nelze upřít houževnatost, sebevědomí či hodně kuráže, ale jejich ‘macho-cirkus’ je v jistém směru snadno předvídatelný a někdy až za hranicí kýče. To, že to umí prodat, je věc druhá, a to se také nepodaří jen tak ledakomu. Pár škraloupů za profitování z cizí tvorby by se našlo, ovšem na druhou stranu zde lze vyzdvihnout dobrou organizaci a práci s publikem. Nikoho zřejmě moc nezajímá, jestli recyklujete stejný riff, postup, tempo nebo popěvek několikrát do hodiny a sprostými slovy nešetříte, ale to je prostě showbusiness. I Moody měl pevně v paži nejenom svou milovanou pálku, ale i hlasivky, a celkově vypadal po dlouhé době šťastně a energicky. Zajímavostí je i to, že kromě něj a kytaristy Zoltana Bathoryho z původní sestavy už prakticky nikdo nezbyl. Argumentovat se dá jenom tím, že pokud je někde zádrhel, musí se jednoduše odstranit, aby se mohlo kolektivně pokračovat dál. Jak to pak dopadne, je už pouze a jenom na osudu.

Five Finger Death Punch setlist:
Lift Me Up, Trouble, Wash It All Away, Jekyll & Hyde, Sham Pain, Bad Company, Burn It Down, Got Your Six, The Agony Of Regret, Wrong Side Of Heaven, Battle Born, Blue On Black, Coming Down, Never Enough, Burn MF, Inside Out, Under And Over It, The Bleeding

Megadeth setlist:
Hangar 18, The Threat Is Real, Sweating Bullets, Conquer Or Die!, Trust, Angry Again, Dread And The Fugitive Mind, Dystopia, Symphony Of Destruction, Peace Sells, Holy Wars… The Punishment Due

Bad Wolves setlist:
No Messiah, Learn To Live, Remember When, No Masters, Killing Me Slowly, Sober, I’ll Be There, Zombie


DALŠÍ REPORTÁŽE

Zhlédnutí: 739

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *