RockShock

Internetový rockový magazin

KISS, ZZ Top, BSP

KISS, ZZ TOP, BSP
19. června 2019, Praha, Sinobo Stadium

Text: Viktor Loukota
Foto: Jiří Rogl

Každá cesta má svůj začátek a následně pak konec. Pro někoho to platí i vícekrát za kariéru, ale to je zase jiná kapitola. V tisku se KISS nechali slyšet, že to tentokrát myslí s výslužbou smrtelně vážně a že turné End Of The Road bude definitivní kariérní tečkou. Není se čemu divit. Po 46 letech rock’n’rollového cirkusu a s miliony na kontech už nezbývá moc možností. Lepší skončit na vrcholu, než se zcela vyždímat.

Letošní mini festival Prague Rocks, působící teprve druhým rokem, přinesl rockovým nadšencům zajímavé spojení s naprosto odlišnými personami a styly. Na poslední chvíli byli do programu zařazeni tuzemští BSP. Po delší pauze opět koncertující prakticky bezbolestně navázali na to, kde tenkrát skončili. Spojení tří výborných muzikantů, kdy každý ví, co dělá, je potom radost sledovat či poslouchat. Kdo si myslel, že je větší publikum rozhodí, byl na omylu. Trio Balage, Střihavka, Pavlíček s výpomocí bubeníka, baskytaristy, saxofonisty a tří sboristek zdárně přeplavalo na druhý břeh, a to bez újmy na zdraví. Zaznělo celkem šest skladeb včetně známější Když se snáší déšť nebo anglicky zpívané I Don’t Know. Došlo i na volně smýšlející Holka, čapni draka, která vyústila do horizontu Země vzdálená. Výkony hlavních protagonistů byly dle jejich letité praxe na vysoké úrovni a kytarové party mistra Michala Pavlíčka byly akorát tzv. třešničkou na dortu. Příjemná a oddechová hodinka.

Dalším, kdo neslavil odchod ze scény, ale padesátileté výročí založení od r. 1969, byli texaští vousáči ZZ TOP. Na pódium nakráčeli přesně v 18 hodin a jako první karta jim z rukávu vylétla hitová Got Me Under Pressure. Nelze říci, jestli byli v tu chvíli opravdu pod tlakem, ale rozhodně tak nevypadali a ani nehráli. Vystoupení se neslo v uvolněném a bezprostředním duchu a do dálky šířilo pozitivní vibrace. Návštěvnost začala stoupat a stadionem začalo proudit čím dál tím více lidí. Gimme All Your Lovin’ proběhla se vším všudy včetně jejich nacvičené choreografie, kdy kytarista Billy Gibbons a baskytarista Dusty Hill předváděli pro ně typické krokové variace. Bubeník Frank Beard se s úsměvem krčil za svou soupravou a poctivě udržoval rytmus dle dynamiky hrané skladby.

Okouzlující sehranost a chuť ze hry se ani po padesáti letech nevytrácela a pořád se zdálo, že mají stále co nabídnout. Do výběru byla zařazena také bažinná My Head’s In Mississippi, aby ji mohli opláchnout s pijáckou hymnou Beer Drinkers And Hell Raisers. Pak už na to šli hlavně skrze hity Sharp Dressed Man nebo Legs z 80. let, kde došlo i na plyšové kytary. Dále připomněli slavnou La Grange, Tush s Gibbonsovým doutníčkem v koutku úst a v závěru klasický cover Jailhouse Rock od nesmrtelného Elvise. Nutno konstatovat, že tito pánové vědí jak na to. Takřka dvouhodinový set si upravili podle svého, kdy nebylo nač spěchat. Času je, jak je vidět, vždycky dost a hraní jim očividně i po půl století stále dodává mladistvou energii a ducha.

Slunce pomalu zapadalo a večer Prague Rocks vrcholil. Po uvítacím sloganu „You wanted the best, you got the best. The hottest band in the world, KISS!” v mžiku odstartovala očekávaná vlna euforie a do jisté míry i smutný nostalgický pocit. Inu, všechno jednou končí a dnes je to pro ČR také naposledy. Při těchto velkých produkcích plných ohně, pyrotechniky a technických vymožeností je prvním nepřítelem denní světlo. Vzhledem k časovým limitacím se začínalo ve 20 hodin, a to je v letních měsících stále vidět. Start i přesto vypadal bombasticky, a když za doprovodu Detroit Rock City čtveřice muzikantů klesala po vyzdvižených plošinách dolů na pódium, bylo jasné, že se bude jednat o jednu velkou oslavu. Ke konci úvodní skladby to dokonce vypadalo, že celá stage vyletí do povětří, včetně bubeníka Erica Singera, který byl pyrotechnickým výbuchům až nebezpečně blízko.

Nějak to ustáli a v Shout It Out Loud to nechali za sebe vykřičet oddané publikum v make-upu či bez. Nastala shoda a Deuce s baskytarovým motivem démonického Genea Simmonse olizujícího krk nástroje vyvrcholila v ikonické houpání tria Simmons, Stanley, Thayer zleva doprava. Ještě řekněte, že se vám to nelíbí. Zajímavá SayYeah (Sonic Boom) z novější tvorby ostře a hlasitě navázala na kovovou I Love It Loud, aby pak v tomto bodě zase zažehly nebe v pudové Heaven’s On Fire. Ze světla do tmy. V dálce bylo slyšet bitevní tanky a War Machine se zabarvila do modro-červených světel. Přicházelo stmívání a s ním i přízrak jménem Gene Simmons aka The Demon, z jehož tlamy se ve vyvrcholení vychrlil oheň, který zapálil v jeho drápech meč jako pochodeň. Teď si to teda slíznete.

Lick It Up byla pro zpestření zčásti okořeněna ústředním motivem Won’t Get Fooled Again od The Who, a aby toho nebylo málo, byla na pomoc zavolána Calling Dr. Love. Po vyléčení se zavzpomínalo na začátky před 100,000 Years se Stanleyho neodmyslitelným omotáváním mikrofonové šňůry kolem krku a stylovým sólem na bicí, kdy Eric Singer (Alice Cooper, Badlands, Black Sabbath, Gary Moore, ESP, Stream, Avantasia) nejprve zrychloval hru a poté ji roboticky zpomaloval. Při tom stačil manipulovat s publikem a vyjet na plošině do výšky a zpět. Je libo panáka? Cold Gin a studená ranní sprcha po kocovině opět obohacená o extra vitaminy v podobě kytarového sóla Tommyho Thayera, který si nemohl odpustit pyrostřelbu z krku kytary, jakožto imitaci původních vystoupení ze 70. let, což zdědil po svém originálním předchůdci a vzoru Ace Frehleym.

Nyní přichází bůh burácení. God Of Thunder, kdy se Gene Simmons za doprovodu kostelních zvonů po svém temném krvelačném čísle znovu ocitl na hydraulické kouřící plošině nad hlavami diváků. Poté bylo možno sledovat samotného démona jak ve vzduchu, tak na menších hranatých obrazovkách z různých úhlů. Impozantní až děsivé. Vítejte v manéži Psycho Circus. Dekorace s tematikou vtahovaly diváky do děje a pustily vás až s příchodem Let Me Go Rock And Roll. Další atrakcí byla tentokrát jízda frontmana Paula Stanleyho na ocelovém laně s kruhem přizpůsobeným pro jeho platformovou botu. Jen co se ocitl o několik desítek metrů dál na předem připraveném mini pódiu mezi lidmi v ploše na stání, už se v dálce ozývala již tradiční Love Gun.

Na své samotce setrval P. Stanley i při disco laděné I Was Made For Lovin’ You, aby pak mohl znovu zamávat fans v průběhu jízdy zpět na mateřskou loď. Stále blyštivá Black Diamond odzpívaná pro změnu z větší části bubeníkem Ericem Singerem opět přinesla další vychytávku v podobě stoupajících bicích na plošině s jiskrným větrníkem v zádech a mocnými výbuchy v pozadí. V centru pozornosti zůstal E. Singer i při baladě Beth, kterou odzpíval a odehrál pro změnu za doprovodu stříbrného piana, postaveného do středu jeviště. Smyčcové party z originálu a některé techničtější části byly bohužel puštěny z playbacku nebo zahrány skrytým klávesistou, jak už tomu v minulosti bylo. I přesto se jednalo o intimnější sblížení s obecenstvem. Řekněme, že Eric to zazpíval věrně a původní bubeník Peter Criss jakožto originátor a spoluautor skladby by se pravděpodobně za jeho výkon nezlobil.

Po náročném dni přichází zasloužená odměna. Oslavná Crazy Crazy Nights vzbudila nadšení a vzduchem směrem od pódia začaly létat balony s logem jako v zábavním parku. Rock And Roll All Nite and party everyday! Tato hymna, která prakticky odstartovala jejich úspěšnou, takřka padesátiletou kariéru, byla, jak se již stalo nutnou tradicí, zařazena na konec vystoupení, a právem. Výbuch konfet, které zastínily hvězdnou letní oblohu, a finále bylo na dosah. Poslední zamávání, kdy plošiny s muzikanty opět vystoupaly vzhůru a P. Stanley souběžně s tím rituálně demoloval svou kytaru pro odiv a zábavu. Tohle není jenom instituce, která tvarovala a definovala po hudební stránce žánr jako takový, ale stanovila hranice, kam až je možné dojít ve spojení se stránkou vizuální. V tomto průkopnickém stylu jsou dodnes de facto bez konkurence.

Tentokrát budeme muset vzít KISS za slovo. Duu Simmons – Stanley sice táhne na sedmdesát, ale kdo by jim zazlíval sem tam nějaký ten falešný tón, odpálené hlasivky či akordový přešlap. To k tomu prostě patří a o tom, že P. Stanley už nemá hlas v takové kondici jako kdysi, už se popsaly stohy papíru. Klidně ať šetří čas a energii pro filantropii, licenční obchody nebo ostatní depozita, které leží těsně za obzorem. Ať už to je poslední kolo nebo ne, volání sirén se nezastavitelně blíží a tahle mezigenerační záležitost by se měla zapsat všem pořádně do povědomí. Navštívit jejich koncert je totiž něco jako rodinný výlet, kde se protínají generace křížem krážem. Teď už mohou své kostýmy s čistým svědomím pověsit na hřebík nebo je věnovat do nějakého muzea či na charitu. V tomto bodě dlouhé historie kapely není prostor pro náhlá překvapení. To, co je drží v chodu po celá desetiletí, je přístup k lidem, kteří si jich váží a bezmezně je milují či podporují a bez nichž by KISS nebyli tam, kde jsou nyní. To samotné si zaslouží uznání a respekt.

BSP setlist: Berkeley, Kredit, Když se snáší déšť, I Don’t Know, Holka, čapni draka, Země vzdálená

ZZ Top setlist: Got Me Under Pressure, I Thank You, Waitin’ For The Bus, Jesus Just Left Chicago, Gimme All Your Lovin’, Pearl Necklace, I’m Bad, I’m Nationwide, I Gotsta Get Paid, My Head’s In Mississippi, Sixteen Tons, Beer Drinkers & Hell Raisers, Just Got Paid, Sharp Dressed Man, Legs, La Grange, Tush, Jailhouse Rock

KISS setlist: Detroit Rock City, Shout It Out Loud, Deuce, Say Yeah, I Love It Loud, Heaven’s On Fire, War Machine, Lick It Up, Calling Dr. Love, 100,000 Years, Cold Gin, God Of Thunder, Psycho Circus, Let Me Go Rock And Roll, Love Gun, I Was Made For Lovin’ You, Black Diamond, Beth, Crazy Crazy Nights, Rock And Roll All Nite


DALŠÍ REPORTÁŽE

Líbil se vám tento článek?

Zde jej můžete ohodnotit!

Průměrné honocení 0 / 5. Počet hlasů: 0

Zatím žádné hodnocení! Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Visits: 81

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *