SORFEST oslavil 18. narozeniny. Festival přilákal milovníky metalu, punku i bigbítovýho dunění

6. června 2026, Ostrava, Slezskoostravský hrad

Text: Jana Navrátilová, Jiří Olszar
Foto: Jiří Olszar

Slezskoostravský Rock-Fest dospěl do plnoletosti a hned v úvodu můžeme rovnou napsat, že oslava to byla více než vydařená. Pořadatelé vybrali pro letošní ročník magické datum 6. 6. 2026, což nevěstilo nic jiného, než že se v areálu Slezskoostravského hradu otevřou přímo pekelné brány. Už ráno byla obloha pěkně vymetená a po dojezdu na místo činu bylo jasné, že letos nebudou z nebe padat boží slzy ani trakaře, ale naopak budou pod kotel řádně přikládat přímo ďáblovi učedníci.

Horké letní počasí ale nijak neodradilo festivalové fanoušky, kteří se začali před hradem srocovat už před otevřením brány, do které zatím jen hluše bušili beranidly. Uvnitř hradu už bylo vše pečlivě připravené, takže všichni mohli po vpuštění do areálu vzít výborně zásobené stánky útokem, aby načerpali potřebnou energii a doplnili ‘palivo‘. A energie byla ten den opravdu potřeba. Celkem se zde představilo osmnáct kapel na třech scénách a mít aspoň něco z každé z nich dalo docela zabrat. Co se týče letošního line-upu, pořadatelé opět sáhli po osvědčeném modelu žánrová pestrost, legendy i neokoukaná jména, zkrátka kapely, které by mohly opakovaně potěšit, překvapit, a především pobavit.

18. ročník odstartoval v pravé poledne na Nádvoří Stagi, kam dorazila letos přesně dvacetiletá progresivně deathmetalová smečka NEUROTIC MACHINERY z Tachova. To byla jedna z kapel, která měla na festivalu svou premiéru. Začalo se tedy hodně zhurta a ‘neurotiky‘ přišli dokonce výrazně podpořit i zatím dorazivší fanoušci, což zde nebývá v úvodu festivalu zrovna zvykem. Začátek setu patřil poslední desce A Loathsome Aberration z roku 2022. Na tomto albu se skupina prezentuje už jako progressive/post-metalová se silnými atmosférickými momenty, takže si na své přišli nejen ortodoxní ‘třepači‘, ale i milovníci promyšlenějších kompozic. Úvodní části dominovala především skvělá Transcendental, která tak nějak shrnovala všechny atributy aktuální tvorby. V druhé části se pak technicky velice zdatní muzikanti pustili do připomenutí předchozího počinu Nocturnal Misery. Nocturnal, Slave a Deceit vzpomněly na poněkud divočejší deathmetalovou éru, kdy ale kapela už začala vystrkovat své technicko-progresivnější růžky, jak bylo patrné zejména v posledně jmenované skladbě, která tento velice zajímavý set zakončila.

„Tak co, Ostravo, jste tady?“ byla asi dost zbytečná otázka Jakuba Forsta, frontmana kapely SYRIDAS, při pohledu na již hodně slušně zaplněné místo před Aréna Stagí, a tak mohli ostravští chachaři rozjet bez váhání svůj deathmetalový cirkus. Nechyběl tradiční kapelní kontrast – růžové kytary a dost temná muzika, kterou během pěti let stihli otisknout do dvou oficiálních nahrávek. Těm byl zasvěcen i ostravský setlist. Úvodní těžkotonážní vál Who Am I a trochu ‘thrashovitější‘ Creation Of Hate právě připomněly obě alba, kterými si kapela získala nejedno srdce příznivců extrémnější muziky. Hned zkraje zůstal již tradičně sirotkem na pódiu bubeník Ondra Mik, neboť zbytek kapely se rozprchl mezi fanoušky, kde se již rozjel první menší circle pit. Tahle jízda bavila všechny přítomné hned od začátku, a když zpěvák Kuba ohlásil, že zahrají jen tak něco na pohodu, bylo jasné, že to bude ještě větší masakr a chaos, jako například v titulní When Death Calls. Syridas sice postihl menší technický problém, který znamenal zredukování setlistu na šest songů, ale i tak to byla velice povedená ‘zahřívací‘ show.

Mezitím se rozjel i program na třetí scéně. Club Stage patřila především severomoravským spolkům se zaměřením na extrémnější produkci a fanouškům, kteří se tu nachomýtli třeba jen tak náhodou, když procházeli okolo (vstup zde byl zdarma), ale mnoho se jich vypotácelo i z hradních útrob, neboť i muzika na ‘detašovaném pracovišti‘ stála určitě za pozornost. Úvod zde patřil ostravské thrashmetalové legendě DENET. Old school jaksepatří, návrat do devadesátek, prostě kultovní syrový thrash. Zpěvák a kytarista Jarda Opiela zhodnotil slušnou návštěvnost slovy „Je krásné se na vás dívat, je vás tady hodně!“, ale po druhé skladbě už se musel smířit s realitou: „Druhá písnička, a my už nemůžeme.“ A nebylo divu. V tom vedru si připadali doslova jako na grilu, a tak nám ukázali aspoň pravou Tvář smrti. Kapela vyhrabávala právě fláky z pravěku a některým z nich bylo již více než čtvrt století. Zda měli v plánu nějaký ucelený setlist, netušíme, ale hrálo se třeba i na přání, jako v případě syrově brutální Oslavy zla. Tohle možná ani neměli v plánu, jak poznamenal Jarda: „Je to takové kostrbaté, ale pocvičíme a zahrajeme si na jukebox.“ K chuti jistě přišla i skvělá Dotek smrti nebo ochutnávka jediného oficiálního alba Terrestrial Dying. Finále už byla docela krizovka, neboť o frontmana se pokoušely mdloby. Výlet do minulosti to byl ale parádní.

Po pořádné divočině přišel čas na poněkud ‘folklornější‘ zklidnění. SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY se loni omluvili kvůli účasti ve finále Wacken Metal Battle, ale přislíbili, že na letošní ročník určitě dorazí. Jak slíbili, tak se i stalo, a jejich folk/doom metal s lehkým nádechem středověké hudby velmi dobře zapadl do historických kulis hradu. Poslední deska Jiná odhalila čistě akustickou tvář skupiny, ale pro tohle klání SSOGE zvolili svou energičtější metalovou polohu. Na pořadu byly jak dobře známé kusy – někdy pěkně hopsavé, jindy melancholicky ‘zadoomané‘ –, tak i poměrně nové věci, jako třeba Pod Babíma horama, která vyšla právě jen v akustické podobě, ovšem naživo má i svou metalovou verzi a ta zde byla ke slyšení. Podobně dobře ale zafungovala i skvělá Ten, který ukoval slunce, která ale vyšla v obou zvukových verzích. Chybět nemohla ani letitá hitovka I Would Dance, při které fanoušci více ožili. Každá z kapel měla s sebou nějaký ten merch i řadu vtipných poznámek. Zpěvák Pavel Hrnčíř lákal právě návštěvníky do stánku, ať ještě využijí příležitost, dokud tam jsou dvě sličné kobry, než je nahradí škaredí kluci. Nic naplat, model ‘beauty and the beast‘ ve spojení s podmanivou, místy i hodně temnou muzikou po letech pořád dobře fungoval.

Prostoje mezi koncerty nebyly, takže rychlý přesun z Nádvoří do Arény, tedy přímo do trosek starého světa. Thrash/deathoví NAHUM opět potvrdili pověst profíků, kteří dokážou probudit mrtvé v jakoukoliv denní hodinu. Loňská deska Old World Dead sice rozšířila žánrové vody, které momentálně kapela čeří, ale úvodní Through The Rotting And Cremation měla ještě ten původní divoký charakter předchozích nahrávek. Nahum měli jednoznačný cíl: nekompromisně ukončit trápení všech přeživších hned ze startu. Apokalypsa, chaos, smrt a nekonečná svoboda projevu. Nikdo nebyl ušetřen, nikdo nebyl spasen. Kromě představení nové desky došlo i na exkurzi do minulosti, třeba k výbornému opusu Within Destruction. Titulní song měl stále nekompromisní tah na branku a Mother Death byla už jen takovou třešničkou na apokalyptickém dortu. Tuhle skladbu věnoval zpěvák Pavel všem, kteří již nejsou mezi námi. Ti, kdo ale zůstali naživu, si tuhle jízdu divoce užili.

Jak už bylo uvedeno, prodlevy mezi hlavními scénami nebyly, takže program na Club Stage logicky kolidoval s programem v hradních prostorách. A přestože to tedy měly některé kapely před hradem dost těžké v přetahování fanoušků, vždy se zde sešlo poměrně hodně návštěvníků, kteří dávali přednost extrémněji laděné muzice. Hodně hrubě se do toho obula ostravská hardcore/metalová úderka KHATANO. Ta vsadila na absolutní upřímnost a zrychlený proces. Žádné dlouhé proslovy, jen v úvodu frontman Pancho uvedl, že jsou zcela nová kapela. Tedy až tak nová ne, jen momentálním obsazením. Rychle tedy představil všechny členy a nakonec i sám sebe slovy: „…a já jsem kokot!“ Nic víc dodávat nebylo třeba. Za všechny pak už hovořila jen muzika – těžká, nekompromisní, místy načichlá i death metalem. Kapela má na kontě několik nahrávek a celý set odpálila příznačnou Kill pocházející z debutového dema Against This System, ze kterého ještě vytáhla například i našlapanou My Life, těžkotonážní Hell nebo hezky skočnou God. Loni vydali nové album In Shackles, které vlastně také připomněli, ovšem v rodném jazyce, jak tomu bylo na albu V okovech.

Zhruba v polovině setu Khatano začali přikládat pod kotel na Nádvoří pekelníci z kapely INGOTT. Ono to vlastně ani jinak než v pekle nemohlo vypadat, když frontman Jura Šperl hned v úvodu na všechny hulákal: „Já nejsem Jezus!“ A nadšen zdejší návštěvou (bylo téměř vyprodáno) a atmosférou poznamenal v první pauze: „Tohle výjimečné místo si zaslouží titul ‘Hrad rocku‘!“ A měl pravdu. Kombinace rockové a metalové muziky spolu s hradní kulisou má vždy své osobité kouzlo. Pak už to šlo ráz na ráz: Rebel, Sodoma a Gomora a další šťavnaté heavymetalové fláky. Jeden z nejsilnějších emotivních momentů nastal při vzpomínce na legendárního básníka, písničkáře a vlastně také rebela Karla Kryla. Lásko!, Salome a Bratříčku, zavírej vrátka v propojení s metalovým soundem zněly vskutku zajímavě a o nadčasovosti textů snad ani nemá smysl se více rozepisovat. Byla to taková trochu uklidňující vsuvka, a tak bylo potřeba opět hezky prásknout do koní. Reje pekel byla ta správná nakopávačka pro další dění, kde fanoušci směle zapojili i své hlasivky. Pochodně se pak naplno rozhořely s našlapanou Sentinel. Při mrazivé Charon I (Prosba) si asi nejeden z přítomných fans vzpomněl na baskytaristu Aldu, kterého loni bohužel převozník dopravil přes řeku Styx. Nutno ale podotknout, že jeho nástupce Libor Trucálek (dříve Penzistor) je podobný pohodář a výborný muzikant. Finále patřilo fanouškovské hymně Commando a přídavek Heavy metal pak připomněl dobu, která byla pro Kryla tolik inspirující.

Nadešel čas přenést kovový hlas i na vedlejší scénu, kde už měli vše připraveno další legendární pekelníci DEBUSTROL. Sluníčko už se mezitím přehouplo nad Aréna Stage, takže matadoři tuzemské thrashmetalové scény do sebe dostali docela slušnou dávku vitaminu D. Nadopovaný Kolinss a spol. hned poslal všechny do prdele. Trendshit na úvod byla prostě klasika a povinnost. Vlastně i následující Zakuklenci lze považovat už za klasiku, byť se jednalo o ‘výstřel‘ z posledního alba Válka. Ono je ale téhle desce už rovných deset let. Kličkovalo se nejen mezi roky, ale dokonce i mezi staletími. Nechyběla tak třeba ukrutně valivá Umučená, zběsilý Protest, při kterém se roztočilo další ‘kolečko‘, podobně jako v případě Krvavé práce. Dalo by se říci, že čím starší kusy a ručička otáčkoměru v červeném, tím větší bordel. Takže po naléhavé a motorovkou rozčtvrcené Masoterian rozsekali čtyři ďáblové všechny přítomné ještě dalšími prohnilými exempláři, jako například Antikrist nebo Údolí Hádu, kde došlo i na menší wall of death. Finále se nekompromisně přiblížilo, slunce dál vraždilo, pot cákal na všechny strany, a tak nezbývalo nic jiného, než ještě umřít pro potěchu pána. Kult Vyznání smrti svým textem vyloženě kopíroval dění pod pódiem: „Tělo končí v plamenech, duše v extázi.“ Vše bylo řečeno, vše bylo zničeno. Co taky čekat od těchto novodobých nekromantiků.

Nejtěžší roli se ‘sháněním‘ fanoušků měli patrně karvinští MATRONES. Původně grunge/post-hardcorová kapela lehce pozměnila svůj název a dost razantně styl. Setlist byl naplněn zejména skladbami z posledního alba Changes, ale došlo třeba i na menší připomenutí tvorby vzniklé ještě pod názvem The Matrones. Úvodní Stomp On The Liver, kde si zpěvák Hagen zarecitoval menší představovačku „Jak se máte dnes? My jsme Matrones!“, byla právě ochutnávkou nové produkce vycházející z drtivého death metalu s občasnými deathcorovými úlety. Další z novějších kusů Back In Time byla tak trochu návratem v čase k drsným hardcorovým kořenům, ovšem hustě prorostlým. Milovníci Terror nebo Madball si na tomhle určitě smlsli. Enemy byla pro změnu opět správná řezničina a titulní Changes to hrnula jako parní válec. Zpěvák Hagen měl před sebou ještě další set, a tak se zodpovědně ‘dopoval‘ jen vincentkou. Fanoušci nenechali Matrones na holičkách a sešel se jich zde slušný houf. Pařilo se mocně a nejlepší ‘tanečník‘ získal volnou vstupenku na zbytek festu. Celou tuhle veselici zabil svým komentářem postarší fanoušek: „Hoši, já jsem tak zapařil, až mi vypadly zuby!“

Na Nádvoří se s tím také moc nepárala další legenda. Punkrocková nestvůra VISACÍ ZÁMEK, jak kapelu představil frontman Jan ‘Honny‘ Haubert, si se setlistem hlavu moc nelámala, a tak hned na startu vysypala z rukávu kultovní Traktor, čímž okamžitě publikum ožilo v divokém pogu. Jasně, pole bylo třeba nejprve pěkně zorat, než se do něj zasadily další punkové klenoty, jako třeba Domovnice, Haubertem starostlivě hledaná Vlasta nebo všem padesátníkům věnovaná Padesát, kterou neopomněl zpěvák okomentovat slovy: „Těšte se na padesátku, je to zralý a krásný věk.“ My dříve narození jsme si jen povzdechli: „Kurvadrát, už nám dávno není padesát!“ Průpovídek měl ‘ředitel zabezpečovacího zařízení‘ poměrně dost, takže se člověk třeba dověděl, jak úspěšně (naštěstí) neuspěli se skladbou Zázraky o postup na Festival politické písně. Nutně by si tam museli připadat jako Klíště přisáté na opačné straně barikády. Koncert poměrně svižně ukrajoval hrací čas i prostor, a tak kapela rychle pozvala všechny přítomné na Britské ostrovy, aby si připomněli legendární Sex Pistols (Hospodskej). Ve finále ještě zavítali na rodnou hroudu, konkrétně na strahovský kopec, aby si ve Stánku dali nějaké to pivo a vykouřili poslední Cigára. Závěrečná skladba byla tedy ‘típnuta‘ a mohlo se vesele pokračovat dál, neboť program SORFESTu ještě zdaleka neřekl své poslední slovo.

Kdo neměl chuť zrovna na punk, mohl opět doplnit energii a zahnat žízeň. I v pozdějších hodinách se toho totiž dalo koupit poměrně dost. Nejlepší volbou ale bylo vyrazit na Club Stage, kde se schylovalo k další deathmetalové destrukci. BLOODY OBSESSION – poctivý old school death, který během téměř dvaceti let neuhnul z cesty. Příznivci takových kapel jako Asphyx, Autopsy, Grave a snad i Benediction museli v tomto případě chrochtat blahem. Zpěvák Hagen dál zodpovědně nasával vincentku, takže byl on i jeho hlasivky dokonale připraven na druhou hrdelní výzvu tohoto dne. Poslední fošna Inevitable Death vyšla již před šesti lety a úvod patřil právě jejímu provětrání. Těžce se valící Heavy Steel And Blazing Fire plynule přešla do mrazivě devastující Exhaustion And Hypothermia. Minulou desku Husaria připomněla skvělá, thrashem načichlá Hussars, ale například i pěkně temná Lamentation Of The Fallen nebo závěrečná zabijácká šleha Zbaraz. Žádné nafintěné serepetičky, žádný Trendshit, jak by řekli Debustrol, jen ryzí deathmetalová energie a muzikantská radost ohlodaná až na kost. Nic víc nebylo v tu chvíli potřeba. Nadšení byli i samotní ‘poddaní‘, kteří si patřičně zadováděli v divokém moshpitu.

Přestože se již schylovalo k podvečeru, slovenští ČAD schytali ten nejbrutálnější solární teror celého dne. Pekelné sluneční plameny totiž začaly olizovat už celé pódium a v tomhle horku bylo jasné, že téma kultovního songu Ľudia smrdia bude poplatné nejen pro kapelu, ale i pro všechny fanoušky pod pódiem. K poctivému metalovému festivalu tohle prostě patří a v případě „zkurveného karpatského thrashe“, jak citoval opět výborný moderátor Marcel Gajdáček žánrovou orientaci kapely, to platilo dvojnásob. Kromě už zmíněné hitovky zazněla například i drsná Abeceda nenávisti, Urážanie hudby, Kromaňon, Čertova kovadlina a další vypečené fláky pro všechny přítomné ‘hovädá a hovädice‘. Keď satan chodil po zemi dost dobře vystihovala nejen tu sluneční nadílku, ale představovala samotného vládce pekel jako naprostého amatéra proti lidem, kteří mají v šíření zla rozhodně navrch. Tady ale bylo vše v naprostém pořádku a dost tomu možná napomohlo i poselství skladby Démon samoty. Je důležité mít někoho, kdo tě vytáhne ven, aby ses z toho všeho neposral. A nejlepší volbou, kam někoho vytáhnout, byl pro tento den rozhodně SORFEST. Skladby ČAD jsou nesmlouvavě úderné a krátké, takže čas zbyl ještě na nekompromisní kritiku moderní doby Diktatúra debilov, katastrofický komplot Zbojnické móresy nebo popiči ultra mega poděkování pořadatelům v podobě závěrečných válů Železný mejdan a Bastard.

Crossoveroví DARK GAMBALLE jsou vždy zárukou kvalitního vystoupení a silné atmosféry. Pro tentokrát jim do původního plánu hodil vidle kytarista Spajsi, který měl ten den jiné povinnosti, to ale nijak neodradilo potomky Rtuti a Nitroglycerinu od toho, aby se do koncertu naplno neopřeli s úvodní Těkavci. Zvuk se ještě během první skladby teprve usazoval, ale po chvíli už mělo vše ty správné grády. Někdo má v hlavě vymeteno, ale rozhodně lepší je mít Baletky v hlavě. Tahle ‘hopsanda‘ skvěle zabodovala nejen u publika, ale i u věžních hodin, které si broukaly své tiché „tik, tak“. V setlistu nechyběly ani songy dlouho nehrané, jako třeba dračím pláštěm zahalený Zlatonoš. Moc pěkná vzpomínka na desku Perpetuum Gamballe. A pokud si někdo myslel, „že už to nemůže být lepší“, tak se mýlil. Poslední albový počin Dobrý lhář byl zastoupen právě titulním songem, aby se následně vše přeneslo k albu předchozímu (Romance panenky a kladiva) s temnou vizí Až na konec. Tuhle nahrávku připomněla i skladba Protipóly, která se před nedávnem objevila na YouTube jako klip. Jak prozradil zpěvák Desed, původně ani neměli v plánu tuhle skladbu jako videoklip udělat, ale skvělé zpracování si oficialitu zasloužilo, a tak má nový snímek během necelého měsíce na kontě téměř sto tisíc zhlédnutí. Se špinavou vykopávkou Tam dole pod kanálem jsme se vrátili o dvacet let zpátky, a přiblížili se tak i k finále celého koncertu. Do finále by se mělo běžet, takže Běh na dlouho trať se k tomu bezvadně hodil a sedl i všem návštěvníkům. Nazuli ‘hlasivkové tretry‘ a spolu s kapelou si s chutí zanotovali „a já vždycky míval srdce černý“. Přídavek Zubatá už byla jen taková coverová ‘topka‘ za opravdu bezvadným vystoupením. Pokud jsme v úvodu zmiňovali, že některé kapely mohou opakovaně potěšit, tohle byl přesně ten případ.

Komu nepřišla k chuti propracovaná muzika a oduševnělé texty, mohl si dopřát pořádný goregrindový chlív v podání smečky PURULENT SPERMCANAL. Ta celý program na Club Stagi uzavírala a všem ‘pozůstalým‘ se představila jako zredukovaný dvoučlenný projekt, který tvořili dva původní členové – Marek Marunič (zpěv/řev/chropot, kytara) a Robert Mandok (bicí). Přestože kapela má většinu songů v angličtině, frontman všechny uváděl pro srozumitelnost českými ekvivalenty, které byly srozumitelné, trefné a vlastně i brutálně zábavné, tak jako muzika sama. Lepší dobrá výtka jak smradlavá pitka byla ale čistě česká záležitost s jasným poselstvím i brutálním hudebním doprovodem. Kytara podladěná na absolutní dno a bicí artilerie pálící jako u Stalingradu. Pokud náhodou padla zmínka o nějakém cajdáku, věřte, že kadence se jen občas dostala pod 200 bpm. Klasik by řekl: „Tatatatatatatatata, někdy ještě mnohem rychlejší.“ Maro vzpomněl i na výlet do Kolumbie, kde se nejen na koncerty chodí s mačetami. Dangerous Street Of Guayaquil byla vzpomínkou na tu dobu. Frenzy In Shopping Centre In Florida (Běsnění v nákupním centru na Floridě) byla možná takovou parafrází na naše kauflandové nájezdníky. K chuti jistě přišla i flákota Vepřový nářez. Zda se jednalo o skutečné vepřové, nelze zcela zaručit. Kanibalští grindeři v tom mají ale určitě jasno. Maso jako maso!

Slunce už pomalu ztrácelo svou nadvládu, ale ďábel zůstával stále ve střehu. Dokonce se převtělil do těla zpěvačky Anety Práglové z kapely ZPUTNIK, která se jako takový malý ďáblík divoce pohybovala na pódiu i mimo něj po celou dobu koncertu. Šílenství, punková drzost, metalová energie, a především pořádná dávka recese, to bylo na programu dne. Samotná Aneta prozradila, že s pohybem to možná nebude nic moc, protože je po operaci. Ovšem to, co předváděla na pódiu, by se dalo srovnat třeba s hyperaktivním Breptou z filmu Karcoolka. Pokud se budeme držet v hudební rovině, tak třeba i s Wendy O. Williams v jejím nejdivočejším období. Prostě byla všude a při tom pohybu a skákání ještě stíhala zpívat a interagovat s publikem. Vše probíhalo v takovém hodně uvolněném duchu, takže když se ozvalo třeba „ukaž kozy“, nezaváhala ani na chvilku a okamžitě sundala bílý nátělník s piercingem, pod kterým měla pro změnu černý nátělník. Čas pokročil, a ne všichni tak křepčili přímo pod pódiem, ale třeba jen decentně vše pozorovali v sedící poloze. Takže ‘kozí dialog‘ mohl pokračovat otázkou: „Chlapi, co vás tam vzadu postaví? Kozy jsou nově vyprané v perwollu.“ Tohle špičkování nebralo konce a publikum dost dobře reagovalo. Když se zpěvačka zeptala, jestli je tady nějaká svině, okamžitě dostala správnou odpověď „Všichni jsou svině“, takže nebylo třeba říkat dál, která ze skladeb zrovna zazní. Někdo srovnává Anetu třeba i s Janou Kratochvílovou, na což skupina zareagovala dvěma covery z její dílny. Ale ne srágorami typu Copánky. Neslo se to spíše v elektrometalovém duchu. Vlastně celkově byla muzika dost prošpikována samply a elektronikou, ať už se pustili do rocku, punku, nebo metalu. Nikoho neurazilo třeba ani disco, jako ve skladbě Sestry. Celé téhle jízdě nasadil korunu jeden z kytaristů, když prozradil, proč šla zpěvačka na operaci: „Přece na zmenšení penisu. Ale ten chlupatý pytel se jí ještě lepí na stehna.“ Samotné finále pak patřilo dvojici Uhlíř/Šíp, když Aneta rozdala aspoň prvním řadám texty k Feťácké hymně, kterou si pak všichni společně zazpívali. Tohle byla opravdu povedená show plná energické muziky, častého převlékání podle toho, do které fáze se koncert dostal, a samozřejmě humoru (pro někoho) za hranou, který ke kapele neodmyslitelně patří.

Další dávka humoru přímo do žíly se dala čekat i v případě ‘prazvláštní‘ kapely MORČATA NA ÚTĚKU. Ta je známá nejen předělávkami známých hitů, které díky osobitým textům dostaly takový sprostonárodní charakter, ale i projevem nekonečně ukecaného dlaždiče Yettyho. ‘Sousedským‘ otvírákem byla rammsteinovská Bych blil, aby volně navázala ve sracím tématu na Kakala z dílny Divokýho Billa. Fanoušci rozjetí ještě ze Zputniku hned zkraje opět vyřvávali na zpěváka: „Ukaž kozy!“ Ten samozřejmě neváhal, a už vystavoval své lajdáky na odiv všem – kvalitní bakelit made in DDR. Fanoušci rozrajcovaní tlustou zpocenou Lídou šli ale ještě dále. „Ukaž čuráka!“ ozvalo se po chvíli, ale ani to Yettyho nezaskočilo. Rozepl si opasek u kalhot, napočítal do tří a… bleskurychle ukázal na jednoho z kytaristů. „Sto osmdesát čtyři centimetrů v klidu,“ dodal vzápětí. Naleštěným šulínkům byla zasvěcena i Swingers party. V disco pecce Můj brácha má príma ségru pak byli všichni přítomní vyzváni k provětrání podpaží, což byla po propařeném dni vskutku voňavá lahůdka. Další erotická mňamka Závit byla takovou úvahou nad tím, že rčení „já ti ho tam našroubuju“ někdy nefunguje tak doslova. Festival probíhal bez zjevných problémů a kromě nějakých drobností se snad nic důležitého neztratilo, jen tedy děda, kterého měla hlídat nějaká mladá kráva. Protože už šlo slunce i nalezený starý moula do hajan, přišel čas i na strašidelnou Twajlajt. Vlkodlaci ještě naposledy zběsile zavyli nejen na bílý měsíc, ale především hnali všechny na rozloučení s Arénou.

Zde se jako poslední představili začínající umělci, kteří se již 38 let snaží na hudební scéně přežít, jak hned v úvodu prozradil Jiří Růžek, frontman legendárního částečně odvážného seskupení VÍTKOVO KVARTETO. Je to až k neuvěření, že si tak dlouhou dobu vystačili jen s jednou live deskou plnou bigbítových klasik a hospodských mouder a ‘projektovou‘ nahrávkou Veteráni studené války. Na sklonku loňského roku, snad ale už mnohem dříve, je políbila múza, a tak se možná trochu nečekaně objevila na světě nová deska Per to do mě, ať je po mně. A právě výběr těchto nahrávek byl zamíchán do festivalového koktejlu. Všeobecně známé u místních fans byly především skladby z ‘live‘ desky, a tak se hned někdo dožadoval Pražského démona. Frontman jej ale vtipně zchladil, že na to je ještě času dost, a tak se zakousli nejprve do nového alba, konkrétně do zkomoleniny Beke Beke Bek Dance, která měla mít původně název Breakdance, což ale nebyl Jirka Růžek schopen vyslovit. Poměrně brzy se ale staromilci dočkali první větší hitovky Bigbítový dunění. A dunělo to vážně moc hezky. Dvě baskytary se v jedné kapele holt jen tak nevidí, ale nevidí se třeba ani bubenické sólo na helmu, jak předvedl Benjamín Vítek. Mezi další profláklé kousky se vecpala houpavá Pizza gril nebo funkově odlehčená Bróňa a Máňa. Ke konci ještě zazněla například novinka Vepřová, dost dobrá bigbítovka s hitovým potenciálem. A nakonec se dočkali i v úvodu hulákající blázni s černými futrály. Až z Malešic dorazil konečně Pražskej démon, což bylo perfektním vyvrcholením koncertu kapely, která dokázala, že i po letech má v sobě tu správnou bigbítovou jiskru.

Aréna Stage osiřela, a tak poslední kroky směřovaly na Nádvoří, kde si dali poslední přípitek k 18. narozeninám SORFESTu velevážení arcirockeři PANOPTIKO. Noc na hradě nemohla skupina odstartovat jinak než Nocí v opeře, čímž zároveň připomněla loni vydané album Nirvana. Během čtyř let vlastně vydali tři desky, což je tedy docela slušný fičák. Bylo tak aspoň z čeho vybírat k všeobecnému pobavení váženého panstva a dvořanů. Slušné pozdvižení ztropila našlapaná ochutnávka vrcholného klasicismu Mozartovy kule nebo i pěkně nabroušená Gilotina. Kulisa nočního hradu pěkně souzněla s ‘teatrálním‘ metalem ochuceným archaickými prvky, a stejně tak dobře se doplňovala i s barokně-renesančními kostýmy, karnevalovými maskami a video projekcemi vsazenými do zarámovaných obrazů. Vše tak umocňovalo pocit, že jste přímo uprostřed dekadentního Ďábelského bálu, kde se může přihodit cokoliv, jako třeba setkání s postřeleným jelenem či pokousání Černou mambou. Nic není nemožné; a vlastně podobné to bylo i se samotnou hudbou, kde bylo možné zaslechnout například lesní roh, housle, banjo, akordeon, píšťaly, fujaru a další, mnohdy samplované syntezátorové zvuky, které měl na svědomí nástrojový šarlatán Baron von Telephon. Přítomné arcirockerstvo se po celou dobu bezvadně bavilo, ale čas byl neúprosný. Zbyl už jen prostor pro přídavky. Tři závěrečné arcikuplety – Moulin Rouge, Poslední tango a krvavá Bathory – udělaly definitivní tečku za krásnou oslavou plnoletosti festivalu.

Jak už bylo uvedeno, letošní ročník se opravdu povedl a z nabízeného hudebního menu si mohl vybrat doslova každý. Celková organizace opět nezklamala a fungovala výborně, takže vše probíhalo hladce a bez větších problémů. Nedošlo dokonce ani na změny v line-upu na poslední chvíli, jen Morčata na útěku a Panoptiko si prohodili své hrací časy. Kladně hodnotíme i skutečnost, že se pořadatelé nebáli probudit samotného ďábla, aby dohlédl na krásné letní počasí. Letos bylo téměř vyprodáno, ale příští rok možná vyprodání už klapne. V každém případě se můžeme už teď těšit na další hudební klání mezi hradbami v rámci SORFESTu 2027. 19. ročník se uskuteční 5. 6. 2027 a už byl dokonce spuštěn i předprodej vstupenek. Kapely budou teprve představeny, ale pravidelní návštěvníci dobře vědí, že v tomto směru se pořadatelé určitě nepřehmátnou.