Svátek upírů v plné parádě
6. září 2026, Praha, Sportovní hala Fortuna
Text: Viktor Loukota
Foto: Jiří Rogl
Koncert americké superskupiny Hollywood Vampires se zapsal do paměti diváků jako intenzivní, surová a naprosto nekompromisní oslava čistokrevného rock’n‘rollu aneb jak domácí klasika otevřela brány zámořské smršti. Sportovní hala Fortuna v Holešovicích pamatuje desítky historických koncertů, avšak tento nedělní s sebou nesl specifický druh elektrizujícího napětí. Dav, který se začal shromažďovat dlouho před otevřením bran, tvořil fascinující průřez generacemi. Vzduchem se mísila nostalgie s čistou zvědavostí. Mnozí přišli s pochybnostmi, zda formace postavená na tak silných jménech dokáže fungovat jako skutečné hudební těleso, nebo zda půjde o pouhou estrádu celebrit.
Role předskokana se zhostila tuzemská legenda LUCIE, která prošla v nedávné době personálními proměnami. Dramaturgický tah postavit tyto dvě formace vedle sebe měl hlubší logiku, než by se na první pohled zdálo. Zatímco hlavní hvězdy staví svůj koncept na oslavě zesnulých rockových rebelů sedmdesátých let a coververzích prověřených klasik, domácí formace prezentuje původní autorskou tvorbu, která zformovala již četné generace českých posluchačů. Šlo tedy o střet dvou odlišných přístupů k rockovému řemeslu – jednoho postaveného na nostalgickém ohlédnutí a druhého na živé, neustále se vyvíjející tradici. Když se poprvé objevila tiskovka, že se čeští matadoři stanou speciálními hosty zaoceánské formace složené z ikon stříbrného plátna a hardrockové historie, vyvolalo to vlnu zvědavosti i drobných pochybností. Jak se dokáže domácí ansámbl s obměněnou sestavou, v jejímž čele nyní stojí energický Viktor Dyk místo ikonického Davida Kollera, popasovat s omezeným časovým slotem na pódiu, které technicky i vizuálně podléhá požadavkům globální produkce? Odpověď, kterou diváci dostali hned úderem osmé hodiny večerní, byla rázná a bezprecedentní.
Koncert odstartoval rychlým kytarovým útokem, který okamžitě definoval pravidla hry. Žádné dlouhé intro, rovnou skok do rozjetého vlaku. Hudebníci se rozhodli neexperimentovat a od prvního hrábnutí do strun vsadili na maximální intenzitu vzhledem k vyhrazenému zhruba půlhodinovému bloku, což je pro kapelu s tak obrovským katalogem hitů velmi těsný prostor. Strhující drive od první minuty a bez zbytečných prostojů naservírovali s Krev a r’n‘r, kdy Robert Kodym i zbytek sestavy působili na pódiu velmi sehraným a hladovým dojmem. Zvuk v hale sice v úvodu tradičně trochu bojoval s ozvěnou holešovické haly, ale syrová kytarová energie a nekompromisní rytmika tyto drobné akustické nedostatky rychle přebily. Úder první skladby znamenal okamžitý test pro ušní bubínky přítomných. Zvukový inženýr se rozhodl neriskovat s tichým rozjezdem a od začátku vytáhl šavle na mixážním pultu do horních pozic. Výsledkem byl masivní, hutný zvukový val, který se valil od pódia směrem k zadním sektorům na sezení. V prvních minutách sice trvalo, než se ideálně usadil poměr mezi dominantní basovou linkou a kytarovými tóny, ale jakmile se frekvence srovnaly, hala pocítila plnou sílu profesionálně odvedené práce. Baskytarista P.B.CH. zde tvořil nekompromisní tmel, který držel celou dynamiku pohromadě. Bubny Štěpána Smetáčka (Wanastowi Vjecy, Arakain, Zemětřesení, Die El. Eleffant) jakožto nového motoru v pozadí duněly s přesností a dodávaly i starším kusům moderní, téměř metalový nápřah. Tento modernější sound se ukázal jako klíčový prvek, díky kterému kapela nepůsobila jako retro nostalgický projekt, ale jako současná pulzující formace, která má stále co nabídnout. R. Kodym pak pozdravil publikum a představil svou novou kytaru, kterou trefně pro tyto účely pojmenoval ʻČerná perlaʻ.
Na řadě byl Panic. Kodymův typický rukopis, charakteristický špinavými akordy a táhlými sóly, prořezával vzduch a zvuk kytar byl záměrně ponechán bez přehnaných digitálních příkras – šlo o čistou analogovou sílu, která skvěle korespondovala s tím, co mělo přijít později v podání amerických kolegů. Každé trnutí strun mělo svou váhu a dynamiku, což publikum oceňovalo hlasitým aplausem po každém odehraném motivu. Mimořádným zpestřením celého setu se stalo vystoupení speciálního hosta, kterým byl hostující kytarista Vojta Bureš alias Doctor Victor, který svým energickým stylem a showmanstvím dodal dupárně Lovec, střelec, doktor & vědec moderní rockový šmrnc a dravost. Jeho příchod na pódium injektoval do show další dávku čistého adrenalinu a Vojtův styl hry, silně ovlivněný klasickým hard rockem a bluesovou dravostí, perfektně zapadl do celkového konceptu večera. Jeho kytarové dialogy s Robertem Kodymem patřily k instrumentálním vrcholům celého bloku. Diváci sledovali dva muzikanty různých generací, které spojuje absolutní oddanost rockovému žánru, což vytvořilo elektrizující napětí na scéně. Sestavit program pro tak krátké vystoupení je pro formaci s tak rozsáhlou diskografií nadlidský úkol. Každý vynechaný hit může část publika zklamat. Skupina se proto rozhodla pro setlist složený výhradně z nejúdernějších skladeb, které nepotřebují dlouhý úvod. Sázkou na jistotu byla i Amerika odehraná s lehkostí a pokorou. Co nesmělo také chybět, byli Černí andělé, kdy si bubeník Š. Smetáček odběhl od bicích k akustické kytaře, aby za sebe nechal zahrát sampler. Trošku nešťastné řešení, ale budiž. Zřejmě V. Dyk nebyl ještě zcela připraven hrát na nástroj a zároveň se soustředit na zpěv. To se určitě časem poddá. Poté se R. Kodym zeptal publika: „Máte se fajn?“ Načež se pak zavzpomínalo na kamaráda a muzikanta Oskara Petra s hitem Chci zas v tobě spát, který se stal absolutním trumfem jejich vystoupení. V momentě, kdy zazněly první ikonické tóny, se celá hala proměnila v gigantický pěvecký sbor, kdy Dyk nechal v refrénech prostor divákům, a tisíce hlasů odrážejících se od stěn haly vytvořily jeden velký zpívající organismus. Set byl zakončen klasikou Dotknu se ohně s uhrančivým klávesovým motivem Michala Dvořáka, kdy největší otazník před koncertem visel nad interpretací a pěveckým projevem. Viktor Dyk v pozici frontmana čelil obrovskému tlaku, neboť srovnávání s minulostí je v českém prostředí národním sportem. Dyk se však k úkolu postavil čelem a namísto pouhého kopírování zavedených frází vtiskl písním vlastní identitu. Jeho vokál byl agresivnější, barvově pestřejší a disponoval obrovským rozsahem, což vyniklo zejména v pasážích, kde bylo nutné halu doslova přeřvat. Publikum, které zaplnilo halu, bylo věkově i žánrově velmi rozmanité. Vedle pamětníků, kteří pamatují největší slávu obou formací v devadesátých letech, se v davu objevilo překvapivé množství mladé generace přilákaných charismatem Johnnyho Deppa či nesmrtelným kultem Alice Coopera. Získat si všechny na svou stranu není snadné, obzvlášť když velká část lidí v předních řadách přišla pravděpodobně na herce.
Tuzemská legenda však od první minuty dokázala smazat jakékoliv bariéry. Domácí publikum ukázalo, že texty skladeb má zaryté hluboko pod kůží. Hlasitost, s jakou hala odpovídala na Dykovy výzvy, překvapila i zahraniční produkci sledující dění zpoza pódia. Atmosféra nebyla vlažná, jak tomu u předskokanů často bývá; od první do poslední minuty šlo o plnohodnotný koncertní zážitek, kde lidé neseděli na tribunách se založenýma rukama, ale aktivně se podíleli na tvorbě energie v sále. Žádné konfety, žádná pyrotechnika, žádné zbytečné projekce odvádějící pozornost. Scéna působila přehledně a čistě, což umožnilo vyniknout dynamickému pohybu jak frontmana, tak i zbytku zúčastněných protagonistů v popředí pódia. Jako support tedy Lucie doručila přesně to, co se od ní očekávalo. Chemie v kapele fungovala bez viditelných zádrhelů, což svědčí o intenzivní přípravě nového alba R.A.D.O.S.T. a jasné vizi, s níž skupina do této koncertní éry vstoupila. Kapela tak potvrdila, že i po 40 letech na scéně dokáže zaplněnou halu okamžitě dostat do varu a připravit perfektní půdu pro hlavní hřeb večera.
Přesně podle plánu, za doprovodu potemnělých světel a zlověstného intra, nastoupili na pódium hlavní aktéři večera – HOLLYWOOD VAMPIRES. Žádné zdlouhavé představování. Kapela hned od prvních vteřin vsadila na absolutní dynamiku. Úvodní skladba I Want My Now zafungovala jako sonický granát. Zvuk se okamžitě usadil do překvapivě hutné, tlusté stěny, kde dominovala baskytara a dravá souhra tří kytaristů. Alice Cooper okamžitě převzal otěže absolutního vládce pódia. Ve svých letech disponuje vokální silou a fyzickou kondicí, kterou by mu mohli závidět o několik dekád mladší kolegové. Jeho projev není jen o zpěvu; každé gesto, pohyb černou hůlkou a pohled do publika je chladnokrevně kalkulované divadlo, které však neztrácí ani kapku ze své rockové autenticity. Následující autorská píseň Raise The Dead jen potvrdila, že Hollywood Vampires nejsou pouze revival bandem, ale mají vlastní repertoár s jasně definovaným hudebním stylem. Zlomovým momentem pro pravověrné příznivce v sále byla Cooperova vlastní klasika Iʼm Eighteen. Zde se plně projevila opravdová kytarová synergie. Joe Perry, ikonický kytarista Aerosmith, střídal bluesem nasáklá sóla s neuvěřitelnou lehkostí, zatímco Tommy Henriksen spolehlivě jistil rytmický základ a tvrdil muziku. Skladba My Dead Drunk Friends, věnovaná původnímu pijáckému klubu celebrit ze 70. let v Los Angeles, dodala koncertu temný barový nádech plný melancholie zabalené do tvrdých riffů. Z druhého alba Rise sáhli po The Boogieman Surprise a pokračovali dál ve svých kytarových rituálech a redefinicích převzatých klasik typu potemnělé Venus In Furs od The Velvet Underground, která dostala těžký, hypnotický háv. Johnny Depp se v ní ujal výraznější kytarové i vokální role a dokázal, že jeho přítomnost v kapele není jen marketingovým tahem. Depp nehraje roli rockové hvězdy; on jí v ten moment je. Jeho styl hry na kytaru je špinavý, silně ovlivněný punkem a chicagským blues, což skvěle kontrastovalo s Perryho precizním, nezaměnitelně šarmantním přístupem. Divoká jízda v podobě převzaté People Who Died proměnila stojící plochu haly v jedno velké hybné těleso. Skladba měla neuvěřitelný spád, bicí sekce jela jako švýcarské hodinky a Cooper pálil text s dikcí rozzuřeného pouličního kazatele. Další vzpomínkou, tentokrát na rebela Johnnyho Thunderse (New York Dolls), byla interpretace You Canʼt Put Your Arms Round A Memory zpívaná J. Perrym, jež představila kapelu v citlivějším rozpoložení.
Po mini pauze se z horní části pódia za doprovodu červeně zbarveného osvětlení vyvalil obří upíří předkus a o slovo se přihlásil baskytarista Chris Wise (Owl, The Cult, Ace Frehley, Mick Jagger, Ozzy Osbourne, Nina Gordon), který nastínil svým mini sólem další scénář. Whoʼs Laughing Now jakožto další autorský kousek pak nenuceně otevřela bránu pro pravdivou Livinʼ On The Edge z dílny Aerosmith, kde si Joe Perry opět vzal hlavní slovo a jeho sólo náramně zapadalo do kolektivní kytarové dominance. Hala zpívala refrén společně s kapelou, což vytvořilo jeden z nejvíce hřejivých momentů večera. Hned poté přišla naprostá nutnost. Zavzpomínalo se na bubeníka Keitha Moona a baskytaristu Johna Entwistleho z The Who a po legendárním intru, kdy se lehce rozladěné akustické kytary výjimečně chopil klávesista Buck Johnson (Aerosmith, The Doobie Brothers), odehráli ořezanou verzi Baba OʼRiley, při které v její polovině došlo i na destruktivní bubenické sólo Glena Sobela (Tony MacAlpine, Saga, Jennifer Batten, Impellitteri, Beautiful Creatures, Shark Island). V závěru skladby to nakonec zvedlo ze sedadel i diváky na tribunách. Malý přelet nad hlavami s Bright Light Fright, kde se o slovo opět logicky přihlásil J. Perry, jelikož je jejím autorem, a zpátky na zem s instrumentální Beckʼs Bolero, tentokrát věnované mistrovi strun Jeffu Beckovi. U pocty se zůstalo v Roadhouse Blues od The Doors, kdy A. Cooper zavzpomínal, jaké to bylo pít s Jimem Morrisonem. Skladba The Death And Resurrection Show od Killing Joke věcně posloužila jako atmosférický most k temnějším kouskům, a ukázala tak modernější, industriálně-rockovou tvář skupiny, kde dominovaly syntetizátory a těžký, valivý rytmus. Pódiovým zklidněním s absolutním emocionálním vrcholem celého koncertu se však stala Bowieho píseň Heroes. Zpěvu se ujal Johnny Depp. Jeho projev byl civilní, hluboký, zbavený jakéhokoliv patosu. Na velkoplošných obrazovkách za kapelou se promítaly portréty zesnulých hudebních ikon a v ten moment se smysl existence Hollywood Vampires naplno zhmotnil. Nešlo o smutný tribute, byla to divoká, oslavná jízda na počest těch, kteří tu už s námi nemohou být.
Závěrečný blok nenechal nikoho vydechnout. Smrtící kombinace Highway To Hell (AC/DC) v podání Tommyho Henriksena vytvořila hutnou atmosférickou bombu a Walk This Way (Aerosmith), ve které A. Cooper frázoval jako o život, dokázala mávnutím proutku proměnit halu v obří tektonický zlom. Energie proudící z pódia byla pocitově hmatatelná. Perryho riffy trhaly ušní bubínky a Cooperův komandující vokál kosil hlavy s intenzitou nabroušené gilotiny. Definitivní rozkol nastal se spojením Cooperovy hymny Schoolʼs Out a legendární Another Brick In The Wall od Pink Floyd. Jak se stalo již pravidlem, měl Cooper a spol. publikum pod absolutní kontrolou a na pódium se snesly obří nafukovací balony. A. Cooper pak ještě představil jednotlivé členy včetně hostujících muzikantů a můžete hádat, kdo se dočkal jednoznačně největšího aplausu, zejména díky ženskému osazenstvu. Přídavek v podobě The Train Kept A-Rollinʼ pak byl už jen čistým kytarovým šílenstvím a tečkou za koncertem, který ukázal, že tito rockoví bardi mají stále silný vítr v plachtách.
Závěrečné resumé pražského vystoupení Hollywood Vampires demonstrovalo, že tato formace překročila stín pouhého projektu celebrit. Byl to koncert plný potu, špíny, poctivého kytarového řemesla a především obrovského respektu k historii rockové hudby. Kdo čekal unavené veterány za zenitem, musel odejít domů hluboce zasažen a vyveden z omylu. Postavit domácí špičku vedle amerického all-star týmu nabízí zajímavé srovnání. Zatímco Hollywood Vampires těží z obrovského celosvětového renomé svých členů a jejich show je do značné míry postavená na divadelní stylizaci a celebritním lesku, česká formace kontrovala čistou muzikantskou esencí a silou vlastního repertoáru. Jediným výrazným negativem tak zůstává pouze stopáž. Třicet minut je pro formát Lucie zkrátka příliš málo a diváci odcházeli do pauzy před hlavní hvězdou s pocitem, že by si rádi dali ještě jednou tak dlouhou nálož. Na druhou stranu, nechat publikum hladové je vždy lepší taktika než ho přesytit. Událost ukázala, že rockový žánr má v České republice neotřesitelnou pozici a spojenectví domácích legend se světovými ikonami dokáže vygenerovat momenty, na které se bude vzpomínat ještě dlouhá léta. Toto vystoupení vstoupí do historie jako důkaz, že správně zvolený speciální host dokáže povýšit standardní koncertní turné zahraniční hvězdy na mimořádný svátek pro domácí scénu. Lucie se prezentovala v excelentní formě, nová sestava šlapala s precizností a vokální projev Viktora Dyka definitivně rozptýlil jakékoliv pochybnosti o budoucnosti skupiny. Spojení tuzemské rockové instituce se zámořskou celebritní klikou přineslo večer plný nefalšovaného muzikantství, těžkých riffů a nečekaně syrové atmosféry. Tak zase jindy a jinde.
Lucie setlist:
Krev a r’n‘r, Panic, Lovec, střelec, doktor & vědec, Amerika, Černí andělé, Chci zas v tobě spát, Dotknu se ohně
Hollywood Vampires setlist:
I Want My Now, Raise The Dead, My Dead Drunk Friends, Iʼm Eighteen (Alice Cooper cover), The Boogieman Surprise, Venus In Furs (The Velvet Underground cover), People Who Died (The Jim Carroll Band cover), You Canʼt Put Your Arms Round A Memory (Johnny Thunders cover), bass solo, Whoʼs Laughing Now, Livinʼ On The Edge (Aerosmith cover), Baba O’Riley (The Who cover), drum solo, Bright Light Fright (Aerosmith cover), Beckʼs Bolero (Jeff Beck cover), Roadhouse Blues (The Doors cover), The Death And Resurrection Show (Killing Joke cover), Heroes (David Bowie cover), Highway To Hell (AC/DC cover), Walk This Way (Aerosmith cover), Schoolʼs Out / Another Brick In The Wall (Alice Cooper / Pink Floyd cover), The Train Kept A-Rollinʼ (Tiny Bradshaw cover)
- Naděje z kamionu zavítala do Havířova, aby podpořila malou bojovnici Beátku
- Svátek upírů v plné parádě
- Na Hořepníku se setkaly rockové legendy Keks a Brutus
- Beat – Neurotická plejáda rytmů
- Finští The Rasmus zavítali do legendárního slovenského klubu Majestic
- Festival Rock For People opět plný hvězdných zážitků
Jako bych tam byla. 🙂