Eric Clapton, Andy Fairweather Low & The Low Riders – Nekončící cesta po strunovém poli
4. května 2026, Praha, O2 arena
Text: Viktor Loukota
Foto: archiv RockShocku (ilustrační foto)
Legendární britský kytarista a zpěvák Eric Clapton se po čtyřech letech v rámci probíhající European Tour znovu objevil před českým publikem a potvrdil, že některé hudební legendy zkrátka nepodléhají času. V zaplněné O2 areně se odehrál večer, který nebyl jen koncertem, ale spíše hlubokým ponorem do historie hudby, do emocí i do samotné podstaty blues.
Koncert zahájil velšský rodák ANDY FAIRWEATHER LOW jakožto bývalý člen seskupení Amen Corner a Claptonův dlouholetý spolupracovník a kamarád. Fairweather Low se svou čtyřčlennou kapelou THE LOW RIDERS nastoupil před publikum bez zbytečných velkých gest. Žádné efekty, žádné teatrální intro. Jen muzikanti, nástroje a hudba, která stojí na tradici rhythm & blues, raného rock’n’rollu a britského beatového odkazu. Právě tato civilnost se stala jednou z jeho největších devíz. Působil autenticky, neokázale a zároveň velmi jistě.
Úvod koncertu v prozatím poloprázdné hale nastavil rámcově uvolněnou atmosféru a on dobře věděl, že jeho role není publikum zahltit, ale postupně si ho získat. Jeho současná koncertní prezentace, vesměs složená z interpretací převzaté tvorby, fungovala jako pozvánka do světa, kde hudba plyne přirozeně a bez tlaku. Mixem elektriky a akustiky v Rollinʼ And Tumblinʼ či Donʼt Think Twice, Itʼs All Right od B. Dylana donutil publikum opustit barové zázemí a plac se začal pomalu plnit. Po odehrání Life Is Good pak dostal koncert jasnější obrysy a představil Fairweathera Lowa jako autora, který se neohlíží jen zpět, ale stále má co říct. Tyto písně působily možná až nenápadně, ale právě v tom spočívala jejich síla. Nesnaží se být velkými hity, ale spíše upřímnými výpověďmi. Vrchol koncertu přišel s (If Paradise Is) Half As Nice od již zmíněných Amen Corner doplněnou o Lay My Burdens Down, jež patří mezi jeho známější tvorbu, a publikum tudíž reagovalo okamžitě. Zde se ukázalo, že i po desetiletích mají tyto skladby stále sílu. Ne jako relikty minulosti, ale jako živé písně, které fungují i dnes. Tutovka Sweet Soulful Music patří k pilířům jeho současného repertoáru a ukazuje, jak silně je jeho tvorba zakořeněná v americké tradici, přestože ji interpretuje s britským nadhledem.
Fairweather Low není typ zpěváka, který by ohromoval rozsahem, jeho síla spočívá v barvě hlasu a schopnosti vyprávět. Významnou část setu tvořily převážně skladby s historickým přesahem. Dlouhodobé napojení na britskou hudební tradici a osobní vazby na hudebníky, s nimiž v průběhu kariéry spolupracoval, se mu zde nakonec zúročily. Tyto momenty nejsou nostalgické v prvoplánovém smyslu. Působí spíše jako přirozená součást hudebního jazyka, který si Fairweather Low postupně osvojil. Nechyběla ani Spider Jiving, která dala prostor celé kapele. The Low Riders zde ukázali svou sehranost, kdy se jednotlivé nástroje nenápadně doplňovaly a nikdo nevyčníval na úkor toho druhého. Prostě kolektivní muzicírování v tom nejlepším slova smyslu. Výsledkem byl kompaktní set bez hluchých míst. Každá skladba měla své místo a žádná nepůsobila nadbytečně. V tomto případě se jednalo o svébytné, stylově ukotvené vystoupení, které dokázalo publikum naladit s elegancí a lehkostí, jaká se dnes na velkých halových turné už příliš často nevidí. V kontextu velkého turné s Ericem Claptonem tak Andy Fairweather Low neplnil roli pouhého ‘rozehřívače‘. Byl spíše průvodcem. Někým, kdo publikum připravil na večer plný hudby tím nejpřirozenějším způsobem. A i když jeho set skončil dříve, než se člověk stihl úplně ponořit, zanechal po sobě dojem poctivě odvedené práce a respektu k tradici, ze které celá tato hudba vychází.
Jakmile se v hale podruhé setmělo, bylo cítit napětí téměř fyzicky. Šum tisíců hlasů se proměnil v soustředěné ticho, přerušované jen občasným výkřikem nedočkavého jedince. Sedmičlenné kombo nastoupilo bez okázalosti, jako sehraný organismus, který přesně ví, co má dělat. A pak přišel on. ERIC CLAPTON nepůsobí jako někdo, kdo by potřeboval teatrální nástup. Jeho autorita je tichá, ale naprosto neotřesitelná. Stačí pár kroků, lehké kývnutí hlavou a první tón, aby bylo jasné, že večer bude patřit jemu.
Úvod koncertu se nesl v duchu pomalu gradující energie. Clapton tady úmyslně sáhl po Badge z dob skvělých Cream, která neútočí na první dobrou, ale spíše pomalu vtahuje posluchače dovnitř. V pokračující Key To The Highway byla jeho hra precizně úsporná, a přitom nesmírně výrazná. Každý tón měl své místo, svůj význam. I’m Your Hoochie Coochie Man nebyla jen přehlídka techniky, ale ukázka mistrovství, které se opírá o zkušenost a cit.
Kapela za jeho zády fungovala jako dokonale seřízený stroj. Při I Shot The Sheriff klávesové duo Chris Stainton a Tim Carmon vytvářelo barevné plochy, které dodávaly skladbám hloubku, zatímco rytmická sekce baskytaristy Nathana Easta a bubeníka Sonnyho Emoryho držela pevný základ. Druhá kytara Doyla Bramhalla II doplňovala Claptonovy linky s citem pro detail, nikdy nepřebíjela hlavní motiv, ale vždy jej dokázala podpořit nebo jemně rozvinout. Se skvělými sboristkami Sharon White a Katie Kissoon celek působil kompaktně a přirozeně. Blues, které je pro Claptona celoživotní inspirací, tvořilo páteř celého večera. Nebylo to však muzeální blues, uzavřené v minulosti. Jeho početné předělávky zněly naživo aktuálně a místy až překvapivě moderně. Clapton dokázal staré motivy oživit tak, že nepůsobily jako reminiscence, ale jako přirozená součást současnosti. V jeho podání má blues stále sílu vyprávět příběhy, které rezonují i dnes.
Zásadní roli hrála dynamika koncertu. Po elektrických pasážích přišly momenty ztišení, kdy se prostor haly proměnil téměř v komorní klub. Akustická část večera patřila k těm nejintimnějším okamžikům. Clapton seděl s kytarou téměř nehybně, soustředěně, kdy jeho hlas lehce zastřený věkem naléhavě vyprávěl příběhy o ztrátě, lásce i naději. Akustický set se skládal z předělávek Kind Hearted Woman Blues či Nobody Knows You When Youʼre Down And Out, ale také přidal Golden Ring, osvědčenou Layla a na závěr umístil srdceryvnou Tears In Heaven. Publikum reagovalo s neobvyklou pozorností, jako by si všichni uvědomovali, že právě tyto chvíle jsou tím nejcennějším, co máme. Jedním z nejsilnějších aspektů večera byla schopnost kapely pracovat s emocemi. Nebylo to jen o jednotlivých skladbách, ale o celkové dramaturgii. Claptonova kytara v těchto chvílích doslova zpívala. Jeho styl je nezaměnitelný. Není založený na rychlosti, ale na výrazu. Dokáže jedním ohnutým tónem říct víc než jiní desítkami not. Publikum pak na oplátku reagovalo spontánně a upřímně. Nebylo to jen o potlesku mezi skladbami, ale o celkové atmosféře sdíleného zážitku. Lidé zpívali, naslouchali, občas jen tiše stáli a nechávali na sebe hudbu působit. Bylo patrné, že pro mnohé z nich nejde jen o koncert, ale o osobní setkání s hudbou, která je provází celý život.
Ve druhé polovině večera tempo opět narostlo a kapela se pustila do energičtějších skladeb, které rozhýbaly celou halu. Tearing Us Apart následovala nádherná balada Holy Mother z nedoceněného alba August (1986), na kterém spolupracoval s kolegou Philem Collinsem. Pak se lehce přitvrdilo v Cross Road Blues, kde byl rytmus neúprosný, ale zároveň hravý. Clapton si zde pohrával s motivy, rozvíjel je, vracel se k nim a znovu je měnil. Byla to ukázka improvizace v té nejčistší podobě. Nic nebylo předem dané, a přesto vše drželo pohromadě. Napětí se budovalo postupně, nenápadně, až se v určitých momentech uvolnilo v explozivních sólech Little Queen Of Spades a očekávané Cocaine. Závěr koncertu patřil dlouhým, rozvíjejícím se pasážím, ve kterých se jednotliví muzikanti postupně dostali ke slovu. Bylo fascinující sledovat, jak spolu všichni komunikují jen prostřednictvím hudby. Každý přesně věděl, kdy ustoupit, a kdy naopak vystoupit do popředí. Výsledkem byla souhra, která působila téměř telepaticky.
Když kapela opustila pódium, bylo jasné, že večer ještě neskončil. Publikum si vyžádalo přídavek s takovou intenzitou, že návrat byl nevyhnutelný. Poslední skladba Before You Accuse Me pak působila jako symbolické uzavření celého příběhu aneb návrat ke kořenům čistého blues. Celkově to vše působilo jako lekce hudební pokory. Nejednalo se o show v moderním slova smyslu, ale o připomínku toho, že hudba může fungovat i bez efektů, pokud stojí na pevných základech. Tento koncert nebyl o tom strhnout publikum za každou cenu, ale spíše ho nenápadně vtáhnout do světa, kde má každá nota svůj význam.
Eric Clapton dnes stojí v pozici, kdy už nemusí nic dokazovat. Přesto je z jeho vystoupení patrné, že hudba pro něj není minulostí, ale stále živou součástí života. Nehraje z povinnosti ani z nostalgie. Hraje proto, že chce. A právě to je na jeho koncertech cítit nejvíc. Zajímavým prvkem koncertu byla i jeho relativně krátká délka. Inu, pánům už také není dvacet. Večer v Praze ukázal, že skutečné umění nestárne. Mění se, vyvíjí, získává nové vrstvy, ale jeho podstata zůstává stejná. Clapton není jen kytarista – je vypravěč, který místo slov používá tóny. A dokud bude mít co říct, budou jeho koncerty stát za to jako tento.
Eric Clapton setlist :
Badge (Cream cover), Key To The Highway (Charles Segar cover), Iʼm Your Hoochie Coochie Man (Willie Dixon cover), I Shot The Sheriff (The Wailers cover), Kind Hearted Woman Blues (Robert Johnson cover), Nobody Knows You When Youʼre Down And Out (Jimmy Cox cover), Golden Ring, Layla (Derek And The Dominos cover), Tears In Heaven, Tearing Us Apart, Holy Mother, Cross Road Blues (Robert Johnson cover), Little Queen Of Spades (Robert Johnson cover), Cocaine (J. J. Cale cover), Before You Accuse Me (Bo Diddley cover)
- Eric Clapton, Andy Fairweather Low & The Low Riders – Nekončící cesta po strunovém poli
- Jarní Ledenický mejdan se nesl ve znamení punku
- Jarní turné Alkeholu a Bastardu je v plném proudu, tentokrát se zastavilo v KD Čelákovice
- Harlej vyjel na tour Tak jdem dál, dokud ještě můžem…
- V Mrákově si daly dostaveníčko špičky českého thrash metalu
- Rockové Vánoce na Barče byly opět vyprodané
