ALDABRA – Pouto
Vlastní náklad / 34:10
Třetí album skupiny Aldabra – Pouto potvrzuje, že český hard rock má stále co říct. Kapela navazuje na tradici sedmdesátkových a osmdesátkových legend, ale zároveň si drží vlastní tvář – syrovou, poctivou a žánrově pestrou. Pouto spojuje klasický hard rock s heavymetalovou energií, nabízí atmosféru staré školy a ukazuje, že i bez bombastické produkce může vzniknout deska, která rezonuje autenticitou a silným řemeslem.
Nikdy jsem netajil, že svůj hudební základ stavím na klasickém hard rocku, který ve mně rezonuje dodnes – a nemusí jít jen o základní kameny rockové historie. Zatímco mí vrstevníci a vlastně i široké okolí hltalo socialismem typizovaný popík a osmdesátkové disco, já byl za obecního a třídního exota. Žádná Ivetka, žádná Sandra nebo Samantha (v tomto případě bylo aspoň na co koukat), já miloval Led Zeppelin, Uriah Heep a Deep Purple; Sabati zatím číhali za bukem na správný okamžik.
Často mi staré známé pocity navozují i kapely řekněme regionální, a to bez toho, že bych se nad nimi nějak ofrňoval. To prosím ani omylem. Třetí deska Aldabry je hard rockem prosycená skrz naskrz a nezůstává jen u něj. Říká se, že do třetice všeho dobrého – třetí album většinou ukáže, co v té které kapele vězí. Aldabra se sice nehonosí bombastickou produkcí, štědrým rozpočtem na promo kampaň ani slávou, co hvězd se dotýká, její přednosti ale tkví v něčem úplně jiném.
Pouto má onen klasický hardrockový nátisk, který příjemně rezonuje napříč celou deskou. Ozvěna starých bardů šumí jako prémiové šampaňské a stáří formy není vůbec směrodatné, zvláště když Aldabra nezůstává pouze u klasického vzorce, s elegancí a nenuceným šarmem proplouvá napříč dekádami a prokládá volnou hardrockovou formu hutnou heavy riffařinou.
Klasická produkce může u posluchače, navyklého na současný, do zářivého lesku vycíděný zvuk, budit dojem muzeálního exponátu, který ocení tak akorát pamětníci. Zdání ovšem klame, stačí na chvíli zapomenout na zajeté konvence, dát volume lehce doprava a ještě lépe – pustit si Pouto do kvalitních sluchátek.
Z nenápadné obyčejnosti se potom vyloupne poctivé uvěřitelné hardrockové řemeslo, které se velmi hezky poslouchá. Časté úskalí řady nahrávek – klávesová sekce, která mnohdy trčí ze skladeb a příliš jim nesluší, v našem případě bezvadně funguje. Klávesy totiž nemají nepříjemný popový chuťový ocásek a spíše připomínají sedmdesátkový styl – a je to jedině dobře.
Pouto je díky žánrovému přesahu i poměrně pestrá deska, která nejede sveřepě v jedněch kolejích. Dokáže přitlačit na pilu a stejně tak ve správný moment zvolnit bez laciného patosu a nelibě sladké pachuti na patře. Hard rock a heavy metal jsou od samého počátku spojité nádoby a Pouto je toho jasným dokladem. Atmosféra přelomu sedmé a osmé dekády se těší dobrému zdraví i v roce 2025 a rozhodně stojí za poslech.
Jiří Vacek
