SATCHVAI Band, Ned Evett – Magické propojení spřízněných duší
20. července 2025, Praha, Forum Karlín
Text: Viktor Loukota
Foto: Jiří Rogl
Bylo jen ve hvězdách, kdy si tito dva dlouholetí přátelé udělají ve svém nabitém pracovním harmonogramu čas čistě pro sebe a dotáhnou to do úspěšného konce. SATCHVAI Band, ač nově vytvořená entita, sahá svými kořeny až do r. 1972, kdy mladý učitel Joe Satriani poprvé potkal tehdy dvanáctiletého Stevea Vaie, který u něj zazvonil kvůli lekcím hry na kytaru. Údajně prý v jedné ruce držel holý nástroj a v druhé ruce svíral sadu strun. Ironicky pak oba o několik let později skončili ve stejné kytarové stáji jménem Ibanez. Satriani, narozený v roce 1956 ve Westbury, stát New York, byl původně inspirován smrtí Jimiho Hendrixe, zprávou, která ho ve 14 letech zasáhla jako úder hromu a přiměla ho vzít si do ruky kytaru. Jeho cesta nezačala dráhou umělce, nýbrž učitele. Na začátku 80. let, dlouho předtím, než svět znal jeho jméno, dával lekce generaci budoucích hvězd, mezi nimiž byl zmíněný Steve Vai spolu s Kirkem Hammettem (Exodus, Metallica) a Alexem Skolnickem (Testament). Satrianiho průlom přišel s albem Surfing With The Alien z roku 1987, které nejenže překonalo očekávání, ale také je přepsalo. Byl to hudební moment, který hluboce formoval instrumentální kytarové nahrávky, jak je známe dnes, kde každá skladba zůstala stejně nezapomenutelná jako kterákoli vokální rocková píseň své doby. V průběhu desetiletí si Joe vybudoval diskografii, která vyvažovala technickou bravuru s lyrickým, melodickým psaním písní. Jeho tón, vždy artikulovaný, hladký, navrchu s krémovým sustainem, se stal měřítkem pro sólovou kytaru. Žádný hráč nemohl být tak melodicky virtuózní, a přitom tak hluboce oduševnělý. Steve Vai je na druhou stranu spíše extravagantní surrealista a šílený vědec v oblasti kytary.
Vai se narodil v roce 1960 v Carle Place v New Yorku, jen kousek jízdy od Satrianiho rodného města, a od začátku byl kytarovým zázrakem. V 18 letech poslal samotnému Franku Zappovi přepis jednoho z jeho složitých kytarových sól. Zappa, ohromen jeho schopnostmi, si ho najal jako přepisovatele a brzy se Vai objevil na pódiu jako ‘kaskadérský kytarista‘ v Zappově notoricky obtížné kapele, což byla zkouška ohněm, díky které většina ostatních koncertů vypadala jako mateřská školka. Když Vai v roce 1984 vydal album Flex-Able, bylo už jasné, že je to úplně jiný druh zvířete. Jeho velký komerční průlom přišel v roce 1990 s Passion And Warfare, psychedelickým, spirituálním a technicky ohromujícím albem, které dalo světu jinou dimenzi a intenzitu hry, než bylo doposud někde dohledatelné. Vai hrál s Alcatrazz, Davidem Lee Rothem, Whitesnake a poté také založil superskupinu G3 po boku Satrianiho a dalších. Jeho hra se dokáže třepotat jako hedvábí, řvát jako lev, nebo obojí v jedné frázi. Zatímco Satriani mířil ke hvězdám, Vai se často zdál být přitahován mimozemskými signály z jiné dimenze. Jeho charakteristický styl s výrazným legatem, teatrálností whammy barů a harmonickou manipulací je okamžitě rozpoznatelný jako jeho výrazné obočí a kytary Ibanez vyrobené na zakázku. Ten večer tedy publikum přišlo na to, co bylo označováno jako vzácné spojení dvou největších kytarových hlasů posledního půlstoletí. K nim se na pódiu připojil kytarový kolega Pete Thorne, bůh hromu Kenny Aronoff na bicí a rockový tovaryš Marco Mendoza na baskytaru a zpěv. Předskokana prakticky nikdo neočekával, a to ještě v podání někoho, jehož jméno nebylo většině lidí okamžitě povědomé.
Atmosféra v koncertním sále panovala zvláštním klidem, když se dav poněkud spořádaně filtroval dovnitř, a byl to také ten typ večera, kdy se vzduch třpytil svůdným očekáváním ještě dříve, než zazněla jediná nota. NED EVETT, tichý světoběžník, přinesl do začátku zcela jiný styl pojetí hry na kytaru. Evett, narozený v Nashvillu, ale vyrůstající v horách Idaha, byl daleko od mainstreamových chodeb kytarového průmyslu. Jeho oblíbený nástroj, bezpražcová kytara s hmatníkem ze skla, byl něco, co pomohl vynalézt a zpopularizovat. Absence pražců znamenala nekonečné nuance, ale také nekonečnou výzvu. Každá nota musela být umístěna přesně, intonována kupříkladu jako housle. Výsledkem byl zvuk, který se nepodobal žádnému jinému, plynulý, expresivní, cizí a starobylý zároveň, ohromující, ale zároveň tvořil uměleckou formu, kterou ovládal. Evettovo zázemí bylo prosáklé slide kytarou, fingerstyle kořeny a téměř mystickým přístupem ke kompozici. Jeho tvorba spojuje a ukazuje jeho vrozenou schopnost míchat filmové textury se syrovým vyprávěním. V roce 2003 dokonce vyhrál North American Rock Guitar Competition a získal si chválu od legend, jako je právě sám Joe Satriani. Zatímco Joe a Steve používali struny k vyprávění strhujících příběhů o mezihvězdné romanci a boji, Ned vyprávěl po svém strašidelné příběhy a meditace z periférií světa. Jeho vystoupení na tomto turné Surfing With The Hydra, pro některé možná trochu mystické, nebylo jen o kontrastu, ale o doplňku, který fungoval prakticky spolehlivě, když se ovšem podával pouze před hlavním chodem. Ztělesňoval tajemství a nebezpečí, které předchází bouři, a pomáhal navodit atmosféru pro vše, co následovalo. Ned Evett vešel sám, nesl podivnou, třpytivou kytaru bez pražců s hmatníkem a tělem, které bylo celé ze skla. Vypadal jako bluesman, nenápadně v tmavém jednodílném overalu s krátkým rukávem a svým logem, hrdě prošívaným červenou nití na levé náprsní kapse. Vyzařovala z něj aura sebevědomí a klidu, která slibovala něco jiného. Během dalších třiceti minut následovala hypnotická cesta sklem a hliníkem, rytmem a rezonancí.
Pod měkkým modrým světlem reflektorů a tichem plným zvědavosti spustil Mississippi Ganges, vířivou fúzi kořenů Delta a ducha rágy. Melodie se pomalu rozvíjela, postavená na monotónním modálním pulzu a bezpražcových slide linkách, které zpívaly jako vítr nad vodou. Bylo v ní slyšet vyprávění Rye Coodera či kosmický říz Johna McLaughlina, a to vše pronikalo Evettovým zvláštním, kluzkým frázováním. One man invokace, zemitá a přízračná. Žádné smyčky, žádné efekty, až na doprovodnou instrumentálku, která mu měla sloužit jako opěrný bod. Jen prsty, slide a nápad. Pak přišla Good News, štíhlejší a drsnější, kráčející po křivolaké bluesové linii s gospelovými podtóny a pokřiveným úsměvem. Evettova pravá ruka udávala rytmus perkusními údery palcem, zatímco jeho vokál tančil v ostrém dvojverší. „Dobrou zprávou je, že jsem se dostal do zpráv. Špatnou zprávou je, že jsem hledán ve dvou státech.“ Tón byl špinavý a hravý, slide bodal jako ostnatý drát omotaný sametem. Pak zařadil rychlost a ponořil se do tlumené intimity My Old Eyes, drsné a zranitelné balady, která udržela místnost v tichu. Kytara pod jeho hlasem tiše, beze slov vzdechla, každá fráze klouzala mezi notami, jako by se odmítala dostat ven příliš brzy. „Nevidí to, co viděli, ale vidí, co jsem přehlédl.“ Tíha linky visela těžce ve vzduchu. Představení bylo oholené, nechráněné a tiše zničující. Mars River Delta 2128 působila, jako by nebyla napsána pro Zemi, ale pro marťanskou krajinu. Pulzující věc plná futuristických ozvěn. Jeho slide cvrlikal po roztřepených drážkách zvláštně, až živelně. Mělo to odvahu a nutno přiznat, že i Message To You z jeho posledního alba Strange Kind Of Freedom (2024) s jemnou bluesovou melodií a krásnou slide kytarou se u publika dobře osvědčila. Tohle byl přesně ten typ písně, která si nežádá potlesk, jen vám leží na klíně a pozoruje vás. Nakonec se pustil do skladby Rockstar, vrčícího a ironického závěrečného songu, který s vtipem a dravostí cupuje klišé slávy. Riff byl drsný a sebevědomý, až punkový se satirou uvnitř. Závěrečné sólo bylo šílenstvím bezpražcové palby, zakončené dokonalým ztlumením dlaní a ironickým přikývnutím. Jeho kompaktní set se setkal s kupodivu štědrým potleskem, který ani sám nečekal, a místnost se zdála být nenápadně rozehřátá. Pak tento umělec odešel stejným směrem z pódia, jako přišel, a až na výpadek mikrofonu hned v úvodu, kdy publikum muselo tzv. vypískat zvukaře, aby mu nahodil aparát, proběhlo vše ve vší počestnosti a pokoře.
Zanedlouho po doladění detailů na scéně se ztlumilo osvětlení a kolektivní ticho se změnilo v jásot. Zjevil se totiž SATCHVAI BAND v celé své parádě. Z šumu obecenstva, které si mezi sebou klábosilo, se ozval řev, který najednou zvedal střechu. Jako po cvaknutí vypínače se náhlý záblesk modrých světel a perkusní groove změnily v počátek skladby I Wanna Play My Guitar, jejich posledního singlu z roku 2025, na kterém původně zpíval Glenn Hughes. Pro tento večer to byl Marco Mendoza, kdo se chopil mikrofonu, a nikoho nepřekvapilo, že ho držel s jistotou a hlasovou drsností. Mendozův hlas má totiž ten správný charakter překypující sebevědomím nashromážděným za roky na cestách, takovým, který dokáže proříznout hustou zeď zkreslené kytary a přitom stále nést melodii. Jak se rytmus pevně usadil, Kenny Aronoff bušil do své soupravy s atomovou přesností, Vai a Satriani si na svých nástrojích vyměňovali sloky jako boxeři kroužící v ringu a vše šlo jako po másle. Pete Thorne dodal stejnou měrou jiskry, kdy jeho tón byl o něco soustředěnější uprostřed, sklouzával do harmonií a postupoval vpřed pro stručné, emotivní výplně, které všem připomínaly, že tam nebyl jen proto, aby držel rytmus. Bez jakékoli konverzační pauzy se přesunuli do The Sea Of Emotion, Part I, instrumentálky, která vše vrátila do starých dobrých časů. Nebyla to ani tak píseň, jako spíše pohyb, ambientní akordy rozkvétaly jako květy za pomalou, bolestnou melodií, kterou v harmonii společně hráli. Joeův tón byl zde nezaměnitelný, bohatý, téměř vokální, promočený delayem a overdrivem tak akorát, aby udržel zvuk bez ztráty jasnosti. Vaiův kontrapunkt tančil těsně nad ním, jako by zvolával nevyřčená slova. Po dramatické pauze Satriani tiše odstoupil z pódia a Steve Vai spustil kovanou Zeus In Chains, skladbu ze svého alba Inviolate (2022). Díky okleštěnému aranžmá bylo možné cítit plnou zvláštnost a hadovitost písně. Hranaté rytmy, kvílení pedálů a napjaté hutné riffy ustoupily plovoucím harmonickým a modálním objížďkám. Dav, tichý a soustředěný, sledoval každé švihnutí jeho prstů po hmatníku tohoto sedmistrunného giganta, jako by byl svědkem alchymistického pokusu. Zatímco kouzlil, pomalu se rozhlížel po místnosti zpoza svého stínu a občas zvedl nohu, aby se ujistil, že výška tónu je skutečně ve správné rovině.
Pak přišla Little Pretty, funkovější a šibalštější než předešlá kompozice ze stejného alba. Vai ze své kytary doloval odvážně duté tóny a hravě se obracel k publiku, když přidával další rytmy, které jako by vzdorovaly fyzickému uspořádání hmatníku. Thorne stál zpátky vedle něj a položil mohutnou rytmickou kytaru, zatímco Aronoff a Mendoza udržovali groove pevně napjatý jako zbrusu nová blána na bubnu. Když Vai ukončil svůj sólový segment, Joe se na pódiu znovu připojil ke Steveovi a spustili Ice 9, klasiku z alba Surfing With The Alien (1987). Tón byl nyní ostřejší, Satriani použil svůj klasický zvuk sól z 80. let, kompresor, chorus, echo, distortion a vše měl dokonale vyvážené. Melodie poskakovala a kroutila se, sdílená sóla byla plná hammer-onů a komplexních stupnic. Střemhlavé bomby a dokonalá pyrotechnická lahůdka. Téměř nepostřehnutelně se to překlopilo do The Crying Machine, Vaiovy skladby z alba Fire Garden (1996). Posun tónu byl jemný s oduševnělejšími ohyby, touhou ve frázování, jako by se kytara sama snažila najít svá slova. Vai, plný okázalosti a showmanství, vedl cestu a občas se s úsměvem díval přes Joeovu kytaru, zatímco oba drtili své hmatníky. Dvojice poté pozvala Peta Thorna na posvátný koberec a nechala ho zazářit, než se chopila otěží a všichni tři se seřadili, aby za mohutného jásotu dokončili prstokladový závod. Následovala Flying In A Blue Dream, titulní skladba alba z roku 1989. Je to píseň pro Satrianiho stejně tak zásadní, jako pro život kyslík. Hlavní melodie s čistým výrazem zněla s křišťálovým zpožděním, které se vkrádalo za každou frází. Téměř bylo slyšet dav, jak zadržuje dech. Joeův tón byl zde jemnější než dříve, intimnější, skoro jako šeptající zpověď o jeho dětských snech, jak podotkl, ve kterých se údajně vznášel nad zemí. Jeho použití vlnění hlasitosti a legatového frázování vytvářelo iluzi, že kytara dýchá sama. Na obrazovce nad ním se zobrazoval kočár projíždějící synapsemi vaší mysli a pak to konečně přišlo, důvod, proč jsme všichni zde. Při Surfing With The Alien toto místo náhle explodovalo. Nezaměnitelný úvodní křičící riff, agresivní, hranatý, strhující, zažehl moře hlav přikyvujících do rytmu. Byl to zvuk otevřené oblohy na vzdálené rudé planetě. Vai opustil pódium a nechal Joea samotného, aby to místo roztrhal na kusy. Hrál velmi intenzivně a projekce se znovu přenesla zpět k surfaři, který zdobil obal alba. Aronoff byl ve formě a dupal do tváří zaujatého davu. Mendoza byl celistvý a hřměl basovou linkou, zatímco Pete Thorn s úsměvem poskakoval po své straně pódia, plně pohlcený rytmem. Jak se píseň stupňovala v konečný třesk, Aronoff nám dal ochutnat zvuk své soupravy, zatímco Joe strhl sál k aplausu. Steve se pak k Joeovi vrátil na pódium při písečné Sahara z jeho alba The Elephants Of Mars (2022). Tato novější skladba se opírala o mysticismus a groove, východní modální stupnice poseté zvláštními harmonickými odbočkami a jemným frázováním. Vai vybral harmonii, která se krásně vrstvila na Joeovo sólo, kde se oba nesli na stejné vlně výrazu. Steveova držená nota uprostřed písně byla dechberoucí svou čistotou, když se Joe procházel přes pódium a připojil se k němu. Krásně pak vzájemně kontrastovali až do chvíle, kdy následovala Tender Surrender, Vaiova charakteristická, pomalu pálivá balada z EP Alien Love Secrets (1995). Začínala jemně a introspektivně, Steve táhl z kytary dlouhé, bolestivé noty jako modlitby a pak se to přeměnilo ve spalující emocionální uvolnění. Žádný zpěv, jen ryzí kytarový pláč. Čistá exprese, která byla naprosto magická a fascinující. Pak pódium potemnělo, když vyvezli podivnou mohutnou kytarovou figuru skrytou pod černým pláštěm – Hydru. Načež se následně zjevila Vaiova monstrózní tříkrká bestie. Zčásti kytara, zčásti harfa, zčásti baskytara. Ta byla umístěna uprostřed pódia jako oltář, kdy ji Vai nejprve obešel a pak se ponořil dovnitř.
Začala Teeth Of The Hydra a výsledkem nebyla jen hudba, ale divadlo hodné rezidence. Poklepával a brnkal do všech tří krků s přesností perfektně nacvičeného kouzelníka. Skvěle hrál jak basové linky, tak i střídal kytary s dalšími doplňky, kterými Hydra disponovala, a to vše v reálném čase. Publikum oněmělo, když je čaroděj Vai provedl temným rituálem, kdy vám dojdou pražce a potřebujete posouvat hranice, tentokrát do jiného světa. Když se Hydra opět zahalila a odputovala zpět do zákulisí, Vai opustil pódium a uvolnil místo Joeovi pro jeho tancovačku Satch Boogie. Rozjel se dvojnásobně rychlý swing, ve kterém se Joe prohnal hlavními linkami, zatímco Thorne a Mendoza za ním běželi jako smečka vlků, co chtějí uštvat svou kořist. To se přirozeně změnilo ve zpěvnou If I Could Fly, hymnu středního tempa z alba Is There Love In Space? (2004). Frázování zde bylo úžasné, kde Satrianiho melodická citlivost stavěla dokonalý most mezi emocemi a rychlostí. Pete Thorn se přidal na akustickou kytaru, zatímco Joe se snášel a vznášel na pomyslném obláčku blaženosti. Steve a Joe spolu telepaticky mluvili vnitřním kytarovým hlasem, kdy jejich hlavy synchronicky kývaly do rytmu a Pete se k nim uprostřed přidal, aby dotvořil společné kytarové crescendo. Vai se znovu ujal otěží v písni For The Love Of God, jakožto vrcholu z alba Passion And Warfare (1990). Růžové reflektory pronikaly tmou, když zazněly čisté úvodní akordy, vibrato a konečná erupce do hlavní melodie. Atmosféra se znatelně změnila, když vás Vai vzal na svou transcendentální cestu. Joe mu s úctou hrál druhé housle a Steve se k němu přidal v harmonickém arpeggiu, které nakonec vyústilo do závěrečného momentu. Blaženost. První část společně zakončili skladbou Always With Me, Always With You, jednou z Joeových nejoblíbenějších balad, kdy Vai zůstal tentokrát v pozadí. Vyměňovali si vzájemné fráze a harmonizovali. Vypadalo to jako vyvrcholení společné historie dvou přátel, dvou hlasů v jednom závěrečném refrénu. Jak píseň nabírala na rychlosti, Joe se podíval na Peta Thorna, ten přešel k nim a připojil se k Satchovi a Vaiovi na další skvělý kytarový moment. Po krátkém odchodu dav skandoval, aby se pokračovalo. Kapela se tedy vrátila a Satriani vedl dav ve svém slavném kytarovém chorálu Crowd Chant, poslední písní z Joeova alba Super Colossal (2006). Mendoza sestoupil ze svého sošného podstavce a chopil se mikrofonu, čímž povzbudil dav k tleskání a společnému zpěvu. V tomto okamžiku už celé publikum zvedalo nohy, tleskalo a zpívalo. To, co následovalo, bylo čiré divadlo. Steve Vai začal naznačovat intro ke klasickému coveru Born To Be Wild od Steppenwolf z r. 1968, ale Satch to hned v začátku utnul se slovy, že si to sjedou ještě jednou, ale ne sami. Ze zákulisí na pódium vyšel Satrianiho bývalý americký student, momentálně žijící v ČR, Geoff Tyson, jinak bývalý kytarista kultovních T-Ride či Snake River Conspiracy. Když přišel riff, dav skandoval. Změnilo se to v pořádný jam, kde se Satriani, Vai a později i Tyson střídali v žhavých sólech přes dunění Mendozovy monstrózní basové linky a Aronoffových bicích. Všichni zpívali, opět pod vedením Marca, a kapela si střídala sóla, kde Pete Thorne opět dokázal, že není jen najatý sideman. Úsměvy a riffy se linuly s precizní zuřivostí, dokud nezazněly závěrečné silné tóny všech čtyř elektrických kytar. Přídavek byl u konce a kapela byla opět jmenovitě představena davu za vlny bouřlivého potlesku. Světla zhasla a tím to celé skončilo.
Co se poté vznášelo ve vzduchu, nebyl jen dozvuk nebo vzpomínka na bezpražcovou skleněnou kytaru, ani na mnoho hlasů Hydry, ani na melodie, které se nechtěly vytratit z mysli posluchače. Byla to čirá technická magie bravurních hráčů, z nichž každý čerpal z různých koutů zvukového vesmíru. Joeovo čisté, vznešené frázování, Vaiovy explozivní polymetrické exkurze, Nedovy zemité textury. To bylo celé spektrální know-how, čím kytara může být. Připočtěte k tomu Petea Thornea, jehož vlastní zkušenosti s Chrisem Cornellem (Soundgarden, Audioslave) a Melissou Etheridge přinesly všestranný, moderní nádech, plus solidní baskytarový podklad Marca Mendozy (Bill Ward, Blue Murder, John Sykes, Thin Lizzy, Whitesnake, Black Star Riders, Lynch Mob, Tommy Shaw, Ted Nugent, The Dead Daisies, Delores OʼRiordan, Iconic ad.) a ránu Kennyho Aronoffa (Mellencamp, Jon Bon Jovi, Richie Sambora, The Smashing Pumpkins, Ringo Starr, Elton John, Bob Dylan, Lenny Kravitz, Mick Jagger, Alice Cooper, Meat Loaf, Santana, Joe Cocker, B. B. King, Bob Seger, Eric Clapton, Lady Gaga ad.), a máte kapelu, která působila virtuózně, ale i lidsky zároveň a to je vzácná věc. Nutno také připomenout, že nástroj je hlas, štětec, zbraň i modlitba, a onen večer to byla jedna velká mistrovská lekce, čeho je instrumentální rock stále schopen, když nástroje ovládají správné ruce se správným srdcem.
SATCHVAI Band setlist:
I Wanna Play My Guitar, The Sea Of Emotion, Pt. 1, Zeus In Chains, Little Pretty, Ice 9 / The Crying Machine, Flying In A Blue Dream, Surfing With The Alien, Sahara, Tender Surrender, Teeth Of The Hydra, Satch Boogie, If I Could Fly, For The Love Of God, Always With Me, Always With You, Crowd Chant, Born To Be Wild (Steppenwolf cover)
- Rockové Vánoce na Barče byly opět vyprodané
- Páté narozeniny Kluboofky
- Krucipüsk věnoval koncert v Lucerna Music Baru zesnulému Kamilu Šírovi
- Porta Inferi se během závěrečného koncertu společného turné s Hand Grenade rozloučila se svým zpěvákem
- Koblížc! pokřtili v klubu ROXY desku Ves Nice Story
- Předposlední společná ‘pařba‘ Forrest Jump a Bastard proběhla v karvinském Hard Cafe
