Den plný legend, neokoukaných tváří i rozmarného počasí – takový byl letošní SORFEST
31. května 2025, Ostrava, Slezskoostravský hrad
Text: Jana Navrátilová, Jiří Olszar
Foto: Jiří Olszar
Už sedmnáctý ročník stále populárnější akce SORFEST přivítal poslední květnovou sobotu spoustu příznivců kvalitní rockové a metalové muziky. Pro mnohé se tento festival konaný v areálu Slezskoostravského hradu stal doslova srdeční záležitostí, redakci RockShocku nevyjímaje, takže pozvolna se táhnoucí houf návštěvníků už v brzkých poledních hodinách nebyl vlastně nijak překvapující. Ranní mraky se rozplynuly a sluníčko s rozšklebeným ‘ampliónem‘ slibovalo krásný festivalový den.
Hudební program startoval přesně v pravé poledne na hlavní Nádvoří Stagi. Druhá scéna – Aréna Stage – se rovněž nacházela přímo v areálu, nově ovšem přibyla Club Stage kousek od hradní brány, kde si mohli fanoušci vychutnat hudební produkci zcela zdarma. Program i zde byl velice rozmanitý a ne zcela korespondoval s názvem scény. Zahrály zde totiž i kapely, které se přímo za klubové rozhodně nadají považovat, byť i klubová scéna je jim hodně blízká.
Tři pódia a osmnáct kapel, to už byla opravdu slušná nálož muziky na jedno odpoledne. Vzhledem k tomu, že se někteří účinkující v čase i prolínali, nebylo možné zmapovat úplně vše, co letošní line-up nabízel, do posledního detailu. Nicméně běhali jsme, podobně jako zkušený moderátor Marcel Gajdáček, z jedné scény na druhou a pořizovali poznámky i nějakou fotodokumentaci, abychom především těm, kteří se letos nemohli zúčastnit, přiblížili tuhle bezva akci.
Vše tedy bylo připraveno – pivo už teklo plným proudem, stánkaři zaklekli do startovacích bloků a na Nádvoří Stagi se už chystala první kapela. Původně potvrzení Silent Stream Of Godless Elegy se museli omluvit, neboť je čekalo ten den finále soutěže Wacken Metal Battle. Bohužel ani tam kvůli zdravotním problémům nedorazili, ale mladí thrasheři Refore, kteří se do Německa podívají, by možná mohli zaujmout i pořadatele SORFESTu. To je jen takový tip naší redakce.
Program festivalu začal přímo pekelně. Záskok za SSOGE v podobě ADOR DORATH byl prostě skvělý. Jednalo se totiž nejen o zkušené borce – pod aktuálním názvem existují už od roku 1998 –, ale především o výborné muzikanty, kteří se nebojí okořenit black a death metal symfonickými prvky, občas i něčím psychedelickým nebo industriálním. Hned v úvodu nakousli poslední zářez Ultimate Black a přilákali k pódiu poměrně slušný hlouček fanoušků. Došlo i na klasiky. Nechyběla například stále skvěle fungující Sheʼs In My Veins s reprodukovaným vokálem Anny Neuwirthové. Model ‘beauty and the beat‘ ale kapela už dávno pohřbila, takže hlavní slovo měl magistr Ivoš Doseděl a tahle nová cesta kapele velice slušela, jak bylo patrné právě v novějších skladbách. Master & Margarita uzavřela pekelné brány tohoto povedeného úvodu, ale jen na pár sekund, neboť PURNAMA na vedlejší scéně ke svému hudebnímu projevu přidala i patřičný vizuál. Nechyběly například hořící zvířecí lebky s rohy či stojany v podobě obrácených křížů. Frontman Jakub Viták – tak jako ostatní členové vyzdoben warpaintem a vražedným výrazem v obličeji – pochválil všechny přítomné, že v sobě našli takovou sílu vzdoru, aby se rebelsky vzdali oběda a přišli si dopřát tuhle parádní black/deathovou divočinu. Odměna byla sladká – Rebellion. Ohně plály i na pódiu. Pohled na hořící obrácené kříže nebyl zrovna asi po chuti postarším fanynkám, které se jen pokřižovaly, nasedly na košťata a rozhodly se strávit čekání (patrně) na Progres 2 v klidnějších končinách. Ostatní fans frontman opět obdařil dalším dezertem Phoenix. Ostatně kdo jiný by měl dostat skladkou odměnu než „ti nejlepší před námi“, jak dále poznamenal. Muzika Purnamy byla pěkně natlakovaná po celou dobu koncertu, až jejich věrný druh – nosič pochodně a hořící mufloní lebky Michal Šedivý – tím přetlakem padl k zemi. Prastará Acheron (vůbec první věc, kterou kdy složili) jej ale jako živá voda přivedla zpět k životu. Povzbuzující poslední slova „nikdy to nevzdávej“, a vítězná Song For Victory rozpoutala první circle pit festivalu. Skvělá práce celého ansámblu a spokojenost na obou stranách.
To už se ale pomalu začal lámat chleba s tím, kam vyrazit. Zhruba v polovině setu Purnamy to na Club Stagi rozjížděla mladá a žhavá punková kapela EMERGENCY BRAKE. Ostravská trojice avizovala, že má venku mega super album PodStav, takže bylo potřeba zjistit, co je na tom pravdy. A z těch pár ukázek, které se nám podařilo nasát, to nebylo vůbec špatné. Kluci sice nevypadali jako praví pankáči, ani anarchie a rebelství jim moc neříkaly, ale vystoupení nechyběla energie, nějaké ty skákačky do rytmu a samozřejmě ani velká dávka legrace, která k tuzemskému pop-punku neodmyslitelně patří. Do setlistu se vešel i zbrusu nový singl Postrach ulice, ke kterému před pár dny vydali i videoklip. Shrnuto, podtrženo, bylo to příjemné punkové Porno. Na Nádvoří Stagi to už mezitím rozjeli bigbítoví SKRAT, pro které to byla již třetí účast na festivalu. Skupina vznikla už v roce 1981, tedy v době, kdy byl třeba frontman Michal Sedláček ještě na houbách. Tak trochu si posteskl, že si ráno neměl brát paralen, aby se svým chraplákem aspoň trošku přiblížil předchozím křiklounům. Stylově jsme se ale přenesli zcela jinam. V tomto případě se jednalo o klasičtější podobu rocku s prvky alternativy, progrese, občas i funku, blues či hard rocku. Během let už mají na kontě samozřejmě několik dobře známých hitů, jako například Jing Jan nebo Kleptomaniak, které nechyběly ani zde. A přestože se Michal Sedláček dobrovolně vzdal svého chrapláku, nebylo to vůbec od věci. K téhle muzice mu jeho přirozený hlas prostě seděl.
O další chraplák ale rozhodně nouze nebyla. Hned na vedlejší scéně se totiž pořádně rozhulákal Ďuro Hrča z mosteckých ARAWN. Nejprve se pozdravil s fanoušky „sever zdraví sever“, aby následně vypluli na vlnách thrash/deathového masakru Veď naše lodě z loňské novinky Kapitola III. A pokračovalo se jako na desce. Světlo ve tmě tak trochu symbolizovalo následující dění. Obloha skutečně potemněla a nebe začalo krutě brečet. Publikum rázem prořídlo, a tak zůstali jen ti nejvěrnější, kteří se dočkali frontmanovy pochvaly: „Dík za to, že jste tady, i když chčije.“ Nedbaje na počasí, vrhl se přímo k fanouškům a užíval si s nimi tenhle Mordor. Ti si tak mohli přímo z očí do očí vychutnat i třetí novinku Už tady nechci žít. Prostor dostaly samozřejmě i dvě předchozí nahrávky – návrat do komunistické minulosti Jáchymov, temné Hlasy z Tartaru, seversky krutý Ragnarok a další songy. Ačkoliv byli všichni mokří jako Krysy, dostali ještě další pochvalu: „Jste krásní, zatleskejte si!“ Bojiště pomalu utichalo, aby ještě Zvuky války zasadily poslední úder. Opravdu škoda toho deště. Tohle parádní vystoupení si zasloužilo rozhodně větší pozornost. Skoro souběžně probíhal další program před hradbami. Jak už bylo zmíněno, na Club Stagi vystupovaly i kapely, které mají zkušenosti s většími akcemi, jako třeba bohumínští GROG, kteří letos zavítají například na Masters Of Rock. Vystoupení na SORFESTu tak mohli brát jako další pilování formy a nového materiálu, který se snad již brzy objeví na nové desce, jako třeba i zde zahraná novinka Už tady jsou, která naznačila, že se z původního rocku a hard rocku skupina pomalu dostává i k mírnému heavy přitvrzení, což neznělo vůbec špatně. Samozřejmě ale nechyběly ani klasické tutovky, jako například Pod vlajkou z překřížených hnát, Ego nebo Mona Lisa ze Stodolní. Vystoupení tradičně sympatické a solidně odehrané, ale čas byl neúprosný, takže zpět na hlavní scénu.
SORFEST měl letos hned několik headlinerů, mezi které bezpochyby patřili i TÖRR. Tahle black’n’rollová legenda, jejíž ‘histörrie‘ sahá až do roku 1977, uzavřela nejen Smlouvu s peklem, ale evidentně i s nebem, které se pro tuto chvíli uklidnilo, a tak mohl vypuknout ten správný Armageddon. Pravěk připomněly i Kult ohně, Ďábluv dech, Válka s nebem, a protože právě končil květen, měsíc lásky, nemohla chybět ani láskyplná Fuck, Fuck, Fuck. Trošku zariskovali, když obnovili Smlouvu s peklem, ale nebe se evidentně nerozhněvalo, stejně tak jako autor songu Daniel ‘Šakal‘ Švarc, který určitě vše shora (nebo zdola) bedlivě sledoval. O tom, že je baskytarista Bart výborný zpěvák, se všeobecně ví, a dokazoval to i zde. Navzájem si s Otou Herešem prohazovali jednotlivé fláky a byli si tak nějak v tomto směru ‘fifty fifty‘. Vzadu to samozřejmě bezvadně jistil bubeník Radek Sladký. Bart si prověřil u fanoušků i znalosti z jejich bohaté diskografie. Ti ovšem u ústních zkoušek propadli a na dotaz, jaká bude následovat skladba s nápovědou „Anální…?“ nijak, nebo jen slabě zareagovali. Na což Bart reagoval slovy: „Je to jako všude, v prdeli.“ Druhou šanci ale dostali s Made In Hell, kde už to dopadlo na výbornou. „Vidím, že jste tady opravu všichni,“ pochvaloval si tentokrát Bart. A to bylo vše? Nikoliv. Ještě bylo potřeba postavit hranici pro očistu těl. Poslední klasický kus Kladivo na čarodějnice se mezi hradbami vskutku zajímavě vyjímal. Ve finále už celý kotel pěkně vřel a neznalost Análního alpinisty byla dávno zapomenuta.
A nejen pro fanynky PROGRES 2 přišla právě jejich chvíle. Patrně největší legenda letošního ročníku konečně dorazila i na SORFEST. Jak asi mnozí vědí, představit se zde měli již loni, ale vzhledem k onemocnění bubeníka Zdeňka Kluky museli na poslední chvíli vystoupení zrušit. Letos ale legenda progresivního rocku dorazila v plné síle a v plné sestavě. Zdeněk Kluka už opět seděl jistě za bicími a leader/kytarista Pavel Váně – druhý původní člen – se s fanoušky přivítal slovy „hezkou hodinku s náma“. Ti tak mohli vstoupit do jejich zvláštního světa s úvodní Nech je být. V ní se ujal jako ve většině případů sólového zpěvu právě Zdeněk Kluka, občas si však od bicích odskočil dopředu mezi své kolegy, aby vyzkoušel i svůj druhý nástroj – flétnu. Sólové vokální linky si ale rozebrali i Pavel Váně a Roman Dragoun, v doprovodných vokálech vypomáhal i baskytarista Jakub Michálek. Celou sestavu pak ještě doplnil kytarista Miloš Morávek, který je součástí kapely už od roku 1977, tedy od doby vzniku názvu Progres 2 (dříve The Progress Organization). V setlistu nechyběl ani vzletný Ikaros, balada Píseň o jablku, pohodová kytarovka Mauglí a samozřejmě kapelní hymna Planeta Hieronyma Bosche II. Hezká hodinka uplynula, ale kdo měl chuť, mohl ještě zaskočit na ‘céčkovou‘ scénu, kde rozhodně céčkové kapely nehrály. Potvrdit to měla i mladá alternativně rocková SÓMA, které se to ale podařilo jen částečně. Vítězové soutěže Líheň z roku 2024, kterou mimochodem pořádá společnost Viking Agency, která měla pod palcem právě i Club Stage, se sice slušně rozjeli, ale než stačili představit širší repertoár – právě ve chvíli, kdy oznámili jednu z energičtějších skladeb –, o energii zcela přišli. Patrně odrovnali elektrárnu, a neměli tak žádnou šťávu. Tedy tu hudební ano, jak šlo usoudit alespoň z toho mála. Technici sice na chvilku stage zprovoznili, ale došlo už jen na pěkně zpěvnou klipovku Howl a poněkud tvrdší záležitost Prick, po které však scéna opět umřela. Víc prostoru už bohužel kapela nedostala.
Zato na hlavním pódiu bylo pěkně dusno. Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, se ovšem neobjevil Rákosníček, ale strejda Tomáš Hajíček a ‘krucikluci‘ z kapely KRUCIPÜSK. Skupina se zde již představila v roce 2021, ale protože opakování je matka moudrosti a frontman si zřejmě dobře pamatoval tehdejší reakce publika, poměrně brzy vypálili do davu kultovní Druide! Ano, to byla ta „magie magie magie magie“, která i tentokrát bezvadně zafungovala. Hopsající kotel i circle pit byly tak namístě. Doutnák byl zapálen, takže nebylo pochyb, že fungovat budou i skladby novějšího data. Tomáš si v jedné z nich prověřil, zda je přítomný i nějaký Pepa a jestli vydrží do rána. A vydrželi by určitě všichni, jen zpěvák si musel občas hačnout, „protože jsem kripl“, jak sám uvedl. A díky bohu, že je po loňské nehodě jen kripl a může dál rozdávat lidem radost prostřednictvím své ‘krucimuziky‘. Ostatně Dědova víra je silná a slova „hraj hraj hraj“ mu nedávala ani jinou šanci. Rock’n’roll, to není prdel a je třeba dál tlačit ten těžký vůz, tak jako život. Radost tak rozdával s dalšími postaršími i novějšími kousky, až s celou svou smečkou dorazil k samotnému finále. Zlý, dobrý, hořký, sladký, černý, bílý, vratký – takový byl závěrečný song Láska je kurva, kde se publikum maličko nechytalo. Nebo jim to nedovolil jen ostych? „Vy se to snad nikdy nenaučíte,“ pokáral je s úsměvem Tomáš, což opět zafungovalo. Než ale svůj vůz dotlačili do konce, na Club Stagi se mezitím podařilo dát vše do pořádku, a tak si mohli thrashoví maniaci dopřát další kultovní smečku SHAARK. Už 34 let hrnou tihle pardálové, jak je označil moderátor, svou nekompromisní muziku a i úvod patřil postarší The Black Grab z desky Suicidal Society (2000). Novější éru v podobě dvou posledních alb pak připomněly například těžkotonážní Union Of Pain, titulní bruska Deathonation, pěkně nasraná The Emperor Of Evil nebo krutě šlapající Love Your Tyrant. Při další vzpomínce Face It frontman Ctibor ‘Peroon‘ Palík smutně zavzpomínal na dobu, kdy byl o třicet let mladší a 50 kilo lehčí. Přestože ale kapele přibyla nějaká ta vráska nebo šedina, na projevu to ani nebylo znát, tedy spíše naopak. Čím starší, tím lepší, nebo chcete-li, zrají jako víno. Holt jižní Morava.
Vítejte v pekle – co víc dodat k vystoupení kapely HEJTMAN. Přesně v duchu stejnojmenné poslední desky a titulní skladby odpálili ostravský set. V zákulisí zaparkovali své černé kozly a spustili svou hlasitou hudbu, kravál a řev, chcete-li Orlokův chraplavý falešný zpěv. Rock’n’roll a peklo, tohle spojení zní v jejich případě dokonale. Pekelné plameny šlehaly opravdu mocně, takže po chvilce byla cítit libá vůně spálené kůže a vlasů fanoušků v prvních řadách. Představení aktuální novinky pokračovalo s pěkně nasraným Bastardem. Byl čas si šňupnout i něčeho úplně nového. Letošní singl Rock’n‘roll, chlast a koks byl tím dalším správným polínkem pod pekelným kotlem. Setřeli z nosů bílý prášek, nikdo je naštěstí nesebral, a tak mohl frontman Ygraen Orlok představit i kapelu – ohavné tváře (baskytara), křivé ruce (kytara) a úsměvy ve tvaru šibenice (celá kapela). Hejtman jsou holt takový Jiný druh. Ve světové premiéře zazněla zatím nikde neuvedená Tohle už není tvůj svět, aby hned vyhnali Exorcistou ďábla z těla. Na SORFESTu s tím ale měli co dělat, posedlí byli všichni. Na vymítání se proto vysrali a všechny raději rozemleli Na prach a popel. To už se ale pomalu všichni loučili s peklem; ale jaké by to bylo rozloučení bez vzpomínky. Pozdrav nahoru nebo dolů letěl třeba za Petrem Hoškem, Jeffem Hannemanem, samozřejmě Lemmym a určitě i Vladem Blasphemerem (Hellocaustor), bývalým kolegou Önslaughtera (ten s křivýma rukama). In Memoriam tak důstojně zabouchla pekelnou bránu, pořadatelé rychle smetli prach a popel a ti, co přece jen přežili, mohli vyrazit za dalším hudebním dobrodružstvím.
Törr využili v zákulisí pauzu, aby se na další koncert rozmnožili. A povedlo se. Na svět přivedli už poněkud vzrostlého kloučka Petra ‘Kunu‘ Buneše, black’n’roll nechali zavřený v dodávce, narazili pivní sudy, ťukli si půllitry a vyvěsili na Nádvoří Stagi obří banner s nápisem ALKEHOL. Původně si možná mysleli si, že se budou flákat, ale fanoušci, kterých se zde sešlo nejvíc za celý den, si žádali něco jiného, takže chtě nechtě museli na druhou šichtu. Pípy ve stáncích spustily stíhací jízdu a výčepním do ucha zněla kultovní Hospodo, nalejvej. Těm, co se poměrně brzy zlili jak zvíře, mohla být věnována Je to k nevíře. Nutno ale podotknout, že se po celou dobu akce nevyskytl žádný větší problém a vše probíhalo v příjemném přátelském duchu. A přátelsky to pojala i samotná kapela, která se křenila na celý areál a jasně všechny vyzývala Pojďme se bavit. SORFEST je vlastně takovou oslavou hudby, tak proč si nedat i něco Na zdraví. Vždyť Rockeři v tomhle mají určitě jasno. Alkehol byli Jako obvykle v dobré formě a náladě, stejně tak jako fanoušci, které musel Ota Hereš za vytvořenou atmosféru samozřejmě pochválit. Každý vlastně dělal přesně to, co měl. Kapela hrála, břinkala a lidi se parádně bavili, tleskali a zpívali. Co na tom, že falešně. Vždyť to bylo bezva. A o čem že to vlastně celé bylo? No jasně, O chlastu. A taky o dobré náladě, jak bylo patrné i během tohoto závěrečného historického kusu. Tady si pěvecké party všichni pěkně rozdělili – nejdříve ‘Kuna‘, pak Bart, Ota a nakonec i publikum. Bezva večírek byl u konce, ale nikoliv však samotný festival.
Poslední kapelou na Club Stagi byli havířovští VIXLAIVANT. Pokud si chtěl někdo vychutnat tuhle punkovou V.I.P. partu v celé délce, musel si přibrat dovolenou, lepe řečeno, musel oželet celé jedno vystoupení na Nádvoří a část dvou v Aréně. Vědomi si toho, že po nich už nikdo nehraje, natáhli svůj set na téměř hodinu a půl. K tomu si ještě střihli odpolední koncert v Havířově, takže slušný pracovní den. Úvodní hymna Máme to u prdele tak korespondovala s jejich počínáním, protože pivo vydrží až do neděle a komu by ujel autobus, mohl nastoupit na Vlak z pekla. Stihli dokonce naučit fanoušky i celý text skladby Nána, takže se po chvilce neslo celým podhradím sborové „nana-na-nananá-nana-na-naná“. Pak už to šlo v rychlém sledu: Rybářská, líný Elektrikář, Oběžná dráha o havířovských putykách, vesnicky teplejší Tanečníci, krabicová Opice či nejpěknější Peklo. Během koncertu stihl kytarista Ondra Kubes i pauzu na chcaní. Možná při tom narazil na Dokonalou ženu z Růžového slona (sexshop), takže se trošku zdržel. V závěru už nikdo nic neřešil, byla to prostě taková Pohoda, a tak mohlo dojít i na dámskou volenku. Celou show frontman Jirka Šařec shrnul docela výstižně: „Na co jezdit na Iron Maiden, když je tu Vixlaivant!“ A na co jezdit na Slovensko za zbojníky, když nám je pořadatelé přivezli přímo do Ostravy. CATASTROFY nepřivezli jen fujaru a valašky, ale i pořádně divokou muziku. „Thrash metal má různé podoby“, jak poznamenal moderátor Marcel Gajdáček, který mimochodem bezvadně odmoderoval všechny stage. A Slováci to celé pojali právě ve zbojnickém stylu. Zbojníci apokalypsy to za zvuku kvílejících kytar a šílených tanečků frontmana Borise Bauera rozjeli pěkně divoce. Z debutu Zbojnicky tanec přidali i neméně drsnou Bastardi spoločnosti. To už se mezi fans opět roztočilo pěkné kolečko, a tak jim kapela přidala i Ančine cecky. Boris zároveň připomněl 20. narozeniny kapely, které oslavili přímo Na detskej oslave. Po menším technickém problému bylo potřeba se opět postavit K lopate a naučit fanoušky i něco zpívat. Výborně se k tomu hodil popěvek „ešte raz a pomaly, jebem vaše idoly“. Catastrofy to teda pěkně rozjebali a šli víte kam…
Další slovenská parta BIJOUTERRIER se na SORFESTu už představila v roce 2022 a tentokrát dorazila v maličko hubenější sestavě (bez baskytaristy), ale s o to větším odhodláním opět všechny přítomné hezky pobavit. Než se ale stačili pořádně rozjet, opět se poměrně slušně rozpršelo a původně velký dav se poněkud rozprchl. Déšť si ale vychutnal jen dvě skladby a odporoučel se pryč, takže se všichni pomalu vrátili na svá místa, a mohli si tak užít mix punku, hardcoru, ale i funku a jiných žánrových ‘úchylek‘. A taky legrace. Nejvíce ukecaná byla zpěvačka Zita Rigondeaux, dokázala na všechno s vtipem reagovat, třeba na porouchaný stojan od mikrofonu, který prý přišel o erekci. Pohotově reagoval i perkusista a ‘pokusný‘ zpěvák Vojtech Ujlaky. Když viděl jednoho z fotografů, jak si jej fotí, pohotově vytáhl mobil, aby si jej taky zvěčnil. Jo, takhle se kradou duše. Mobil ale rychle vyměnil za laptop pro malou Lilu (Karin Is Coming Home). Zita okomentovala i jeho růžový oblek. Jak někdo může vystupovat na rockovém koncertě v obleku? Může, třeba klávesák Martin Roženek z Ador Dorath. Další průpovídky už nechala na chvíli být a raději dala volný průběh pořádnému japonskému bordelu – Japanese Tourbus. Japonsko pak vyměnili za orientální rytmy v letošní novice Strýc Of Persia nebo cajdák Babka Natatrouská a dedo Momuj, kde se sólovým zpěvem pochlubil i kytarista Gejza Pandou. Pěvecky se vlastně kromě bubeníka zapojili všichni, tedy i návštěvník z vesmíru Majka F.T.G. Chybět nemohla ani čokovská klasika Prečo plačeš, Vilém?, jedna z ulítlých věcí se swingovými prvky, kterou si ale všichni přítomní s chutí zazpívali. Přidali i rozfoukanou Neser a v závěru i hopsa hejsa ska záležitost Zaseknutý turniket. Zpěvák Majka F.T.G. odtušil, že by se ještě něco vlezlo, ale pro jistotu se zeptal: „Chcete ešte jednu knedľu?“ Fanoušci tedy dostali ještě jeden nášup, ale domů se ještě nechystali.
Program na obou hradních scénách se pomalu blížil ke konci. Chyběly už jen dvě kapely, shodou okolností dvě velké legendy. Aréna Stage patřila především milovníkům nekompromisního sadistického thrash metalu devadesátých let. Nic jiného než ‘devadesátky‘ v podání KRYPTOR vlastně ani zaznít nemohlo, neboť jediné čtyři řadové desky vyšly v rozmezí let 1991–1994. A dost možná, že k nim ani nic dalšího nepřibude, jak naznačil ‘lidový vypravěč‘ a letošní šedesátník, baskytarista Filip Robovski aka Phill Von Kryptor. Připomněl totiž, že letos slaví Kryptor 38 let existence, ale za dva roky to už pošle do prdele. No uvidíme. Z pódia se tak linul typický syrový a zběsilý old school thrash, jako třeba v úvodní romantické Smrt je samozřejmost (život nikoliv) nebo v poměrně melodické, ale přesto kruté Osudové pouto. Fans se s chutí zapojili do těchto thrashových orgií, kde se taneční kreativitě nekladl žádný odpor. Mohli klidně padnout a zase vstát jako Neznámý vojín. Filip zhruba v druhé třetině vtipně představil všechny členy, konkrétně u zpěváka Michala ‘Paroha‘ Roháčka se slovy, že to je ten, co píše texty o hovně. Postupně se ještě fans nechali zbičovat s krutou Marquis de Sade, nechyběla ani splašená To se nemělo stát a stále spoutaní s kapelou zůstali přímo Vraždícími řetězy. Nakonec si ještě publikum vyžádalo přídavek. Frontman Michal sice uvedl, že jich mají v zásobě hodně, ale čas zbýval už jen na jeden flák. Volba padla na další kultoví věc Klášterní tajemství. Jízda na kole bez sedla byla sice fajn, ale každá rozkoš jednou končí, takže nezbývalo nic jiného než se naposledy vydat na Nádvoří Stage.
Každý festival má nějakou tu pomyslnou třešničku na dortu a SORFEST nebyl v tomto směru výjimkou. A onou třešničkou nebyl nikdo jiný než teplický MOTORBAND. Ten se zde měl poprvé představit už v roce 2020, jenže tehdejší covidová opatření dala stopku nejen kapele, ale i celému festivalu. Teď už to ale klaplo, a všichni si tak mohli užít další metalovou legendu přímo tváří v tvář. Úvodní Kam jdou? ukázala nejen cestu, kterou se dojde nejdál, ale potvrdila i skutečnost, že Motorband jsou prostě profíci ve všech směrech a momentálně i na všech postech. Instrumentálně dokonalé a vokálně prostě luxus. Petr Kutheil je jednoduše excelentní zpěvák a shodli jsme se na tom, a asi nejen my, že tohle je nejlepší vokalista kapely za posledních 35 let. Jak později prozradil, pro něj je vlastně účinkování v Motorbandu splněným snem, protože na nich kdysi vyrůstal. Nejvíce mu samozřejmě seděly především skladby z poslední desky 007, na které se už aktivně podílel. Důkazem budiž například těžkotonážně šlapající Staletej zákon. Krásně zde vyzněly i pěkně nabroušené kytary Libora ‘Máči‘ Matejčika a Vojty Brázdy. Vůbec celkově měl Motorband nejlepší zvuk celého festivalu, všechno bylo patřičně agresivní, jak se na metal sluší a patří, a čitelné. Ještě lépe snad vše vyznělo i v klidnějších okamžicích, které nabízela například letitá Tvý oči lžou. Setlist byl krásně vyvážený, takže si mohlo publikum hezky zaskotačit s adrenalinem narvanou Král noci, pro holky pak byla určena usměvavá Můžem se smát, nechyběla ani houpavá Kde byl Bůh? Bůh si dokonce podal ruku přímo s ďáblem. Další skvělá novinka Ďábel mě svádí byla libá nejen uchu, ale i oku. Vystoupení totiž ozdobila rocková dračice a zpěvačka Vanilla Jane svými tanečními svůdnými pohyby, kterými se snažila dostat z muzikantů nějaké ty úpisy podepsané krví. Kapela ale odolala, neboť bylo potřeba ještě na pódium pozvat nějaké hnusné máničky. Jasně, Doutník, Whisky, háro – a osmdesátky byly zpět. Přestože to byl pro Motorband už druhý koncert v tento den, přejížděli sem z Moravské Třebové, byli pořád skvěle naladění a neúnavně tlačili svou energii do lidí, kteří ji samozřejmě vraceli zpět. A to bylo přesně těch Pár důvodů, proč se vyplatilo setrvat až do samotného finále SORFESTu. Úvod akustického přídavku Tolik otázek tu zní „slábne déšť, šedý mraky odchází“ by se sice hodil k jinému časovému úseku festivalu, neboť během koncertu už byly boží konve zcela prázdné, přesto se jednalo o velice příjemnou tečku za tímto skvělým vystoupením.
A byla to vlastně i poslední tečka za celým festivalem, který můžeme opět bez nadsázky ohodnotit jako velice vydařený. Line-up byl tradičně velmi dobře sestaven, dobrá volba vyšla i v případě výběru zaskakujících Ador Dorath a dobrý byl i nápad na rozšíření programu o třetí stage, kde se mohli zastavit i zcela náhodní kolemjdoucí. Žánrové rozložení bylo taky pěkně vyvážené, podobně jako všeobecná známost jednotlivých účinkujících, kdy si člověk mohl vychutnat jak domácí legendy, tak i neokoukané nebo v Ostravě ne tak často koncertující kapely. Vybrat si tak mohl opravdu snad každý. Z toho, co jsme mohli vypozorovat, musíme pochválit i pořadatele za hladký průběh akce a profesionální přístup i celkově skvělé zázemí pro návštěvníky i kapely, ale to je zde už tak nějak samozřejmostí. Hodně se polepšili ale stánkaři. Nejenže bylo na výběr hodně druhů pochutin a pití, ale byli hlavně dobře zásobeni, takže i v pozdních nočních hodinách nebyl problém u nich doplnit energii. Když k tomu doplníme i pro hudební festival skvělé místo – zejména ve večerních hodinách osvětlením zvýrazněné hradby umocňovaly celkovou atmosféru, kterou si kapely hodně pochvalovaly –, lze jen konstatovat, že SORFEST patří bezesporu k jedněm z nejkrásnějších festivalů u nás. A pokud uvážíme, že vstupné je stále tradičně za ‘lidovku‘, je jasné, kam se budou kroky fanoušků ubírat i v příštím roce.
SORFEST tak úspěšně završil svá pubertální léta a příští rok se konečně dočká i plnoletosti. 18. ročník se ponese ve znamení tří šestek, takže se fanoušci už teď mohou těšit na pěkně žhavou oslavu. Termín dalšího ročníku je naplánován na 6. 6. 2026. Datum si tedy pečlivě zapište a přijďte si užít další našlapaný festivalový den, protože jak říkají pořadatelé, i rockeři mají své dny, tak proč si ten jeden červnový neužít právě na SORFESTu.
