Debutové a zatím jediné album polské progresivní formace Lebowski Cinematic vyšlo sice již v roce 2010, ovšem po několika ukázkách jsem usoudil, že i po této době by rozhodně nebylo marné podrobit tuto nahrávku recenzentskému rozboru. Už jen zmínka o tom, že skupina začala pracovat na albu již v roce 2005, dává tušit, že polští hudebníci nechtěli ponechat rozhodně nic náhodě, ačkoliv měli původně v plánu vydat desku co nejdříve.

Karlovarská experimentální úderka Unnecessarity si připsala na konto druhý oficiální počin s názvem Humano. Ten se svou stopáží a počtem šesti songů zařadí tedy spíše mezi EP formáty, což je ale vlastně celkem jedno, především pro posluchače, kteří s kapelou zatím neměli tu čest. Pro ně bude vstřebání nového materiálu i tak představovat poměrně slušně strávenou dobu nad poslechem.

Rockoví NIL loni oslavili desáté výročí existence a fanouškům při této příležitosti nadělili i zbrusu nové album The Velvet Touch On Tongue. Jedná se v pořadí o třetí studiový počin této energické a pro tuzemské posluchače rozhodně ne neznámé party, které nechybějí ambice k tomu, aby se svou produkcí prosadila i za hranicemi naší republiky.

Čerstvá a vzhledem k věkovému průměru i mladá formace Under The Surface z Valašského Meziříčí vypustila začátkem roku do světa svůj debutový projektil Resurrection. Abych byl konkrétnější s tím věkem, není to tak dlouho, co valašští mladíci pokořili hranici plnoletosti. Věkově zde vyčnívá jen devětadvacetiletý bubenický 'dědek' Míra Orel.

Německá úderka Echoes Of Devastation, která vznikla v roce 2006, respektive tedy 1995, kdy se prezentovala pod původním názvem Kobold, se přednedávnem připomněla svým druhým albem (nepočítáme-li jedno vydané pod značkou Kobold) Salt Of Your Tears. Netuším, jak jsou s touto deathmetalovou smečkou obeznámeni tuzemští příznivci extrémnější muziky, ale již první poslech jasně ukazuje, že by tato formace rozhodně neměla uniknout jejich pozornosti.

Američtí Hatebreed, působící zejména na hardcore scéně téměř dvacet let, vydali v lednu pod taktovkou Razor & Tie (v Evropě pod Nuclear Blast Records) sedmé studiové album The Divinity Of Purpose. O koprodukci se postarali Zeuss (Chris Harris) a Josh Wilbur (mix), což už pozornějším čtenářům naznačuje, že se bude jednat o kvalitně odvedenou práci. Během prvního týdne prodeje se prodalo přes 17 tisíc kopií, čímž v Billboard 200 obsadili slušnou 20. příčku. Kromě osobních sympatií k hardcore/punkovým legendám byl i tento úspěch hybným motivem k napsání recenze.

V poměrně krátké době se mi dostalo do rukou již druhé album s názvem 2012. Po pražských D.N.A. se tentokrát jedná o desku rovněž pražských Faidon – kapely, jejíž historie se začala psát již někdy v roce 1997. Jak ale napovídá biografie, s původní formací nemá ta dnešní příliš společného. Muzika přitvrdila, cover verze nahradil vlastní repertoár a změn nezůstala ušetřena ani sestava.

Původně čtyřčlenná punkrocková parta RV-4 se v roce 2011 odchodem zpěváka Kampy smrskla na trio, ve kterém natočila i svou třetí řadovku Chladnokrevně, vydanou loni vlastními silami. Skupina si s hledáním vokalisty nijak nelámala hlavu a role vrchního křiklouna se ujal kytarista Jirka. To je vlastně jediná zásadní změna, která se za dvanáct let existence v kapele udála.

Když se začalo v kuloárech showbusinessu šeptat, že by se Václav 'Noid' Bárta mohl vrátit na scénu s novou rockovou formací – ta předcházející byla Dolores Clan –, měl jsem radost tak nějak napůl. Ta první polovina zajásala, jelikož Noid má skvělý hrubší hlasový projev, má s rockovou, potažmo s metalovou hudbou už jisté zkušenosti a celkově to k němu padne víc než nějaké líbezné romantické popěvky z muzikálů. Jenže ta druhá polovina si právě uvědomila, že zpěvák se bude vracet právě z těch muzikálů a celkově z komerční scény zpět na kolbiště, kterému moc komerce není nakloněna. Strach z toho, aby se z rockové naděje nestala „popová hudba romantických textů s příměsí sem tam daných kytar, aby se neřeklo, že to není rock", byl na místě. Evidentně jsem se ale v odhadech pěkně sekl!

Litevští Alaverdi, průkopníci takzvaného stylu matracore, kteří již od roku 2007 působí v Praze, se přednedávnem připomněli novým albem Egle, The Queen Of Serpents. V tomto případě se ovšem nejedná o klasickou nahrávku, a označení album či deska tak není zcela na místě. Aktuální počin totiž vyšel na USB flash disku (jinak je k dispozici pouze v digitální verzi), který je zasazen do ručně vyřezávaného dřeva, a každý kousek je tak zcela originální kopií.