Jiří Černý žije dnes rád a nejen díky muzice
Publikováno: Pondělí, 23.10. 2006 - 13:06:48
Rubrika: Rozhovory & Profily


Text: Pavel P. Král
Foto: archiv

Rozhovor s letošním sedmdesátníkem o letech šedesátých a Beatles, české SuperStar i dění na domácí politické scéně.

Rok 1936 byl v českých zemích plodný na zajímavé a ve svém oboru i stěžejní osobnosti. Krom bývalého prezidenta Václava Havla spatřili tehdy světlo světa umělci jako Janové Tříska a Kačer nebo Zdeněk Svěrák. Hudební publicista, entuziasta a zasvěcenec JIŘÍ ČERNÝ sice nebyl (a není) ani politikem, ani hercem, ovšem k oběma odvětvím nemá zase tak daleko. V revolučním roce 1989 byl členem Koordinačního centra Občanského fóra a spolu s dalšími novými tvářemi rodící se demokracie měl lví podíl na pádu komunistického systému v Československu. Do povědomí lidí se tento rodák z Prahy vytáhlé postavy s nápadně vysokým čelem zapsal však mnohem dříve, již v létech šedesátých. To se tehdy patrně největšímu ohlasu posluchačů těšila rozhlasová hitparáda 12 na houpačce, kde spolu s manželkou Miroslavou necelých pět let prezentovali nejen beatovou, ale vůbec veškerou populární hudbu té doby. S příchodem tzv. normalizace musel zaběhnutou revue ukončit a vrhnout se na provozování spanilých jízd po vlastech československých. V reálu to znamenalo opustit rádiovlny a prezentovat nejen soudobou pop music, ale i nejrůznější alternativní směry v programu nazvaném Desky Načerno, pro které se vžil rovněž i termín ´antidiskotéky´. Těm zůstal Černý s mírně obměněným aranžmá věrný dodnes. Neúnavný vstřebávač a glosátor téměř veškeré (kvalitní) hudby se během života věnoval i publikační činnosti (Fenomén Beatles či Hvězdy tehdejších hitparád).

Za oponou domácí i světové pop music se pohybujete více než 40 let. Nebylo tehdy paradoxně snazší se coby hudební novinář a kreativec prosadit?
Právě že ne. Když dnes přinesete článek, který se v redakci líbí, nikdo se vás neptá, jakého jste původu nebo jestli nejste třeba chartista, což se stávalo – hlavně v sedmdesátých a osmdesátých letech – poměrně často. Dokonce ani jaké máte odborné vzdělání. Dnes je ovšem – i díky této svobodě – mnohem větší konkurence. A to je dobře.
Druhou půli šedesátých let na rozhlasových vlnách doprovázela i tzv. ´Houpačka´. Jak na ty časy vzpomínáte?
Moci se realizovat psaním, publikovat a navíc každé dva týdny natáčet rozhlasový pořad věnovaný veskrze hudbě podle vlastní chuti byla veliká radost. O to větší jsem měl ale zase smutek, když to s jarem 1969 ze dne na den skončilo. Hlavně kvůli tomu, že jsme odmítli přestat pouštět Krylův protestsong Bratříčku, zavírej vrátka. Ale rychle jsem se oklepal a začal jezdit po klubech.
A co ve vás tenkrát zanechalo největší dojem, pocit síly okamžiku?
Úplný výčet by se nám sem ani nevešel, ale v tuzemském podání k silným momentům patřil objev zmiňovaného Karla Kryla, dále pak sourozenci Ulrychovi, Petr Novák, Marta Kubišová či Eva Olmerová. Nemohu opomenout slovenské zástupce, kde ke stěžejním patřil Dežo Ursiny s Beatmeny nebo Prúdy. A samozřejmě hosté ze Západu: Manfred Mann, Julie Driscollová a širšímu okruhu lidí patrně známější Beach Boys.
Přes uvolnění z konce té dekády přece jenom na půdu někdejší ČSSR drtivá většina zahraničních formací nikdy nedorazila. Absenci kterých muzikantů cizí provenience litujete nejvíc?
Pochopitelně Beatles. Jejich posledním kalifornským koncertem v srpnu 1966 jsme ztratili šanci zažít jejich živé vystoupení. Ale jinak jsme si postupně téměř všechno vynahradili, leccos dokonce ještě před převratnými událostmi v roce 1989.
Kde se tedy pak zrodil nápad k provozování ´antidiskoték´, pořadů typu dnešních Ro(c)kování...?
Poté, co jsem ´vyhrál´ soutěž Zlatý blbec, kterou pro hudební recenzenty vymysleli písničkáři ze sdružení Šafrán. Ale vážně – hlavně mne štvalo, že nemohu hudbu, o níž píši do časopisu Melodie, hrát v rozhlase. Tohle určitě patřilo k největším impulzům pro vznik ´antidiskoték´.
Všiml jsem si, že děláte často pořady o kapelách právě z časů panování Beatles, o nichž jste přijel sem do Písku povídat tentokrát. Jde o vlastní záměr, anebo jakési vox populi?
Co vyjde z návštěvnické ankety jako nejžádanější, tomu se věnuji. Někdy mě ale trochu mrzí, že lidé odmítají současné kapely, jež podle mého názoru patří k opravdové špičce – třeba Coldplay nebo Radiohead. Anebo jich na takové pořady dorazí hodně málo.
Ano, nedávno uplynulo 40 roků od posledního koncertu oné liverpoolské čtyřky. Pak už nevystoupili, i když jim nabízeli horentní sumy a většina fandů je chtěla vidět zase pohromadě…
A dobře udělali! Pro staré rockové pardály platí takřka bez výjimky: dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Buď ztratí hlas, energii nebo soudnost. A většinou jim chybí peníze, tudíž se pokoušejí prodat svoje někdejší jméno, svoji někdejší slávu a lesk. The Beatles byli i v tomto lepší než řada ostatních.
Beatles patřili k fenoménu své doby. U nás se dnes jedním takovým stalo i hledání české SuperStar, jehož třetí řada se právě rozjíždí. Jak se díváte na tyhle masmediální pěvecké soutěže?
Zhlédl jsem celý ročník, kdy zvítězila Aneta Langerová. Mě podobné komerční akce ale nikdy moc nebavily a od té doby se už nedívám. Ta soutěž je založena na tom, kdo nejlépe zazpívá něco, co už předtím zpíval někdo jiný. Ovšem skutečná tvorba začíná ve chvíli, kdy interpret musí skladbu dotvořit sám. A ještě zajímavější bývá, pokud si ji i sám napíše. V tom je před námi svět daleko vepředu. Mě osobně zkrátka víc než televizní vítězové interesují osobnosti jako Radůza, Jarek Nohavica, Zuzana Navarová, Karel Plíhal, Iva Bittová a další.
Na letošek připadá vaše kulaté jubileum. Dal jste si, resp. dostal coby hudební fajnšmekr, dárek z této umělecké branže?
Já si dávám dárky celoročně a nešetřím na nich. Kdybyste viděli mé daňové přiznání a ty částky za pořízená cédéčka a DVD nosiče, tak by se vám asi pěkně zatočila hlava. Rád bych však zde poděkoval za všechny prezenty tohoto druhu. Dostal jsem například komplet Emmy Destinové a Velvet Underground. A já ty dárce znám, žádní boháči mezi nimi nejsou, spíš naopak.
V Lidových novinách máte své pravidelní sloupky, v nichž se věnujete převážně celospolečenským problémům. Jak vidí občan J. Č. dnešní povolební (a už zase předvolební) situaci v české kotlině?
Chápu, že politikaření a šarvátky stran lezou v Česku lidem na nervy, ale demokracie prostě je i o dohadování. A dohadovat se dá jak slušně, tak po buransku. Abych byl konkrétní: v červnu jsem dal hlas Straně zelených a ti mě dosud v ničem nezklamali. Jsem vůbec šťastný, že si ve svobodných volbách mohu vybírat. Mám zkušenost s vládou komunistů, kteří si neomezenou moc zakotvili přímo do ústavy. Zažil jsem zadrátované hranice i kamarády za katrem, včetně mého vrstevníka a nedávného jubilanta Václava Havla; a strach z domovních prohlídek. Proti tomu je dnešek pro mne rájem, ať už bude vládnout v podstatě kdokoli. Existují země, kde se vlády mění jako aprílové počasí a podle všeho se tam nikdo nehroutí. Někteří občané jsou možná zbytečně hysteričtí.





Tento článek si můžete přečíst na webu ROCKSHOCK - www.irockshock.net
http://www.irockshock.net

Tento článek najdete na adrese:
http://www.irockshock.net/modules.php?name=News&file=article&sid=736