METAL ATTACK FEST V.
10. října 2009, Karviná, Hard Cafe
Text: Jiří Olszar
Foto: Jiří Olszar
Karvinská deathmetalová skupina Demiurg je tradičním pořadatelem minifestivalu, nazvaného Metal Attack Fest. Letošní ročník byl již jeho pátým pokračováním a tak jako vždy, i tentokrát se konal v karvinském klubu Hard Cafe. Na místo jsem dorazil poněkud s předstihem, takže mne klub zející prázdnotou ani příliš nepřekvapil. Lidé jsou zde přece jen zvyklí chodit poněkud později. Žel, ani s přibývajícím časem se fanoušci do klubu příliš nehrnuli. Že by snad mezi místními fandy bylo tolik ortodoxních příznivců fotbalu, kteří raději v teple domova sledovali vítězné, ale ve výsledku docela zbytečné utkání našich reprezentantů proti Polsku?
Na pódiu se představily celkem čtyři různě-metalové spolky. Jako první uchopili kytary do svých deathmetalových pařátů mladíci SKLEPMASTER. Jejich těžkotonážní death metal, okořeněný špetkou thrashe či hardcoreu i zajímavou melodikou, mě rozhodně zaujal mnohem více než ukázky kapelní tvorby na serveru Bandzone, které jsem si poslechl před akcí. Kluci mají v plánu natáčení své prvotiny, a pokud se jim podaří přenést energii z živých vystoupení i na samotné CD, bude to jen ku prospěchu věci. Nepřehlédnutelnou personou této kapely je rozhodně zpívající kytarista Ondra, který mi v mnohém připomínal Dino Cazarese.
Následující LATITUDE 77 dorazili z Prahy, ovšem ne pro všechny členy skupiny bylo seznámení s místní undergroundovou scénou novinkou. Zpěvačka Agnes je totiž karvinskou rodačkou a svou pěveckou kariéru odstartovala působením v místní kapele Glayzy. Před časem jsme spolu hovořili o tom, že by si ráda někdy opět zazpívala před místními fanoušky, a přestože zklamání z nezájmu fandů na sobě nedávala znát, muselo jí být u srdce přinejmenším smutno. Je to ale profesionálka a do svého pěveckého projevu dávala skutečně vše, ať už bylo v klubu lidí, kolik chtělo. I zbytek kapely se ovšem činil. Zkušenosti kytaristy Dana Krofta byly z jeho pestré hry hodně znát, nejvíc mne ale ten večer zaujal baskytarista Marcel Kunca. Ten člověk naprosto přesně ví, k čemu slouží šestistrunná baskytara! Nesmím ale zapomenout ani na věčně se usmívajícího bubeníka Vlada Knížka a také doprovodného kytaristu Mirka Horvátha, kteří mají v kapele rovněž své důležité místo. Každopádně škatulka nu-metal/post-hardcore je pro Latitude 77 poněkud těsná, jednotlivé skladby jsou mnohem pestřejší, než je tomu u těchto stylů zvykem, což bych připisoval především hráčským zkušenostem a hudebnímu cítění všech výše zmíněných.
Z Polska dorazivší INHUMAN OBSESSED se zřejmě rozhodli pojmout své vystoupení jako pomstu za v úvodu zmíněnou prohru svých fotbalistů s našimi reprezentanty. Smutek se snažili před samotným vystoupením utlumit alkoholem, což se jim poněkud vymklo z rukou … a samotná hra podle toho také vypadala. Osobně jsem vůči chybám při živé produkci hodně tolerantní, ale tohle bylo i na mě příliš. Kolik chyb stihli nasekat během jedné skladby, to se jen tak nevidí. Po doslova znásilněném coveru Crystal Mountains od Death (chudák Chuck se dozajista musel obracet v hrobě) jsem si hodně přál, aby to raději zabalili, což k mé velké úlevě i brzy učinili. Celkové skóre tedy zní: na hřišti 2:0, na pódiu 3:0.
Poslední BLACK MIRROR pojali své vystoupení jako veřejnou zkoušku, poněvadž Inhuman Obsessed dokonale odradili podstatnou část fanoušků od dalšího setrvání v klubu. Byla to ovšem poměrně škoda, protože Black Mirror svému černému řemeslu rozumějí velice dobře. Aby taky ne, když v jejich čele stojí kytarový černokněžník Larva, jehož domovská kapela Amon je momentálně u ledu, a blackmetalovým fandům nebude zřejmě neznámé ani jméno druhého kytaristy Lorda Sezarbila (Sezarbil, ex-Astaroth) – oba jmenovaní se podělili o krkavčí vokální party. Syrovější pojetí muziky bych zařadil spíše do klasičtější podoby black metalu, místy trochu koketující i s thrashem, podobně jak to kdysi předváděli například Venom. Rozhodně ale nezněli nijak starosvětsky. Jedinou vadou na kráse téhle party bylo snad jen použití bicího automatu.
Mé dojmy z letošního Metal Attack Festu jsou poněkud rozpačité. Hudebně, až na Inhuman Obsessed, mu prakticky nebylo co vytknout, ale něco ten den bylo prostě špatně. Že by skutečně zájem o fotbal odradil fanoušky od hojnější návštěvy této akce? Těžko říci, ale úbytek návštěvníků podobných akcích je v poslední době poměrně častým jevem. Metal Attack Fest psal letos svůj již pátý ročník, ovšem docela se obávám, jestli to zároveň nebyl i jeho ročník poslední. Byla by to určitě škoda, protože se na něm téměř vždy sešly zajímavé spolky různorodého metalového zaměření.
