ROCKSHOCK - www.irockshock.net - Aleš Brichta

ALEŠ BRICHTA – 50 LET
9. srpna 2009, Praha, Tesla Arena

Text: František Kovač
Foto: František Kovač st.

Druhou srpnovou neděli, na den přesně u příležitosti svých padesátých narozenin, uspořádal ALEŠ BRICHTA veřejnou koncertní oslavu tohoto svého životního jubilea, jež obratně relativizoval hláškou "spokojenej budu, až se dožiju svý váhy" – tedy že klidné spočinutí v houpacím křesle přichází v jeho případě do úvahy až v okamžiku, kdy číslovka určující jeho věk bude odpovídat alespoň cifře jeho tělesné hmotnosti. Přesto, respektive právě proto, se 9. srpna na pódiu pražské Tesla Areny, domovského to stánku sparťanských hokejistů, známého pod letitým kódovým označením Sportovní hala, vystřídal nejen početný zástup gratulantů, ale především tři typově i stylově velmi rozličné formace, v jejichž čele legenda českého metalového zpěvu a textařství v průběhu posledních dvou dekád stála – aktuální ABBand, v letech 2000 a 2004 oživený projekt s primárně fotbalovou tematikou Hattrick a v první polovině devadesátých let bodující tribute band Zemětřesení aneb netradiční pocta hvězdnému kolegovi Jiřímu Schelingerovi.
Jak z výše uvedených řádků vyplývá, neslezl Aleš z pódia více než tři hodiny. A pokud si mohu dovolit předběhnout a soudit, rovnou dodávám, že se s tou porcí skoro pětačtyřiceti písní popasoval perfektně.

První jmenovaný soubor, ABBAND, v sestavě Miloš ‘Mimi‘ Knopp, Jiří Urban ml. a Petr Roškaňuk – kytary; Karel Adam – baskytara; Lukáš Pavlík – bicí; Nikola Davídková a Eliška Vlašicová – sbory; stál Brichtovi v zádech celou první třetinu koncertu, trvající zhruba osmdesát minut. Během nich přišly na řadu především skladby s mladším datem vzniku plus obšírné, perfektně zaranžované medley, představující naopak ty největší šlágry Alešovy dosavadní více než třicetileté pěvecké kariéry.
Startovalo se kultovní Metalománií z repertoáru Arakainu, skladbou oficiálně datovanou do roku 1984, na kterou v rychlém sledu a bez větších proslovů navázala trojice z prvního studiového alba právě ABBandu Divadlo snů (2006) – Archanděl, Poslední legionář a Peklo už čeká. Zvuk byl od samého začátku naprosto v pořádku, světelná i pyrotechnická show mocné. Barák na vodstřel a Díky za každej den byly naopak ukázkami Brichtovy sólové tvorby ještě z dob jeho kmenového angažmá u naší někdejší metalové jedničky. Anděl posledního soudu zase připomněl Alešovu stejnojmennou, první skutečně samostatnou a svobodnou, šest let starou desku. Zahuštěný zvuk trojice kytar v kombinaci s opravdu precizní souhrou celé stávající sestavy dělaly s přehrávaným materiálem své: jeho časové i svého druhu stylové disproporce byly téměř setřeny. A působilo to zcela přirozeně, neafektovaně – a hlavně efektně. Jejich genius loci totiž nebyl nijak pošramocen. Když pak oslavenec symbolicky pozdravil svou kolegyni a velkou kamarádku Pavlu Kapitánovou, která se dnešní slávy kvůli nezaviněné automobilové nehodě před dvěma lety nedožila, a to přímo titulní písní Nevěřím z jejího debutového alba, jež sám v roce 1996 produkoval, jen málo očí zůstalo bez jediné slzy. Po Hledači pokladů, titulní písni ze třetí Brichtovy sólovky z roku 1998, přišlo na řadu avizované historické medley, v jehož rámci zazněly 'všechny' ostatní jubilantovy povedené a populární písničky, na které se v playlistu nedostalo se standardní stopáží. Jakmile dozněla vzpomínka na krásná osmdesátá heavymetalová léta jménem Princess, kterou AB s Arakainem natočil v roce 1998 na album Apage Satanas, dostal prostor pro své rozlučkové sólo Lukáš Pavlík. Je všeobecně známo, že se tento mladý nadějný bubeník rozhodl Brichtův doprovodný soubor opustit poté, co se kolem jím složené a frontmanem otextované nové skladby Deratizer strhlo bulvární šílenství, v jehož rámci byl zpěvák označen na rasistu a následně i popotahován s vysvětleními po veřejnoprávních médiích i policejních služebnách. Ostatně následující, již dva roky starý Cizinec ve vlastní zemi to vše vystihuje do puntíku. Tři poslední skladby prvního koncertního bloku byly předělávkami slavných šlágrů minulého století, šedesátkových Hvězdy na vrbě a Dívky s perlami ve vlasech a osmdesátkové Rozdávej alias Ace Of Spades. První jmenovanou, skladatele Karla Mareše a textaře Jiřího Štaidla, proslavil původní Olympic se zpěváky Pavlem Švábem a Bohumilem Starkou. Další pak nahrála v roce 1969 maďarská kapela Omega na svou druhou řadovou desku 10000 Lépés jako Gyöngyhajú Lány. No a třetí, načatou česky a dozpívanou v anglickém originále, mají na svědomí věrozvěsti dirty rock'n'rollu Motörhead, kteří ji vydali na svém stejnojmenném opuse v roce 1980.

Ve 21:30, po bleskové přestavbě aparátu a výměně instrumentalistů, stanul Aleš Brichta v čele formace ZEMĚTŘESENÍ, s níž se jal připomenout často opomíjené a ještě častěji zcela neznámé kvality vůbec prvního československého hardrockového pěvce Jiřího Schelingera. Pány Miloše 'Dodo' Doležala (kytara), Vlastu Henycha (baskytara) a Štěpána Smetáčka (bicí) spojili s dnešním čerstvým padesátníkem před šestnácti lety fanoušci v rámci ankety Černá vrána, v níž mají dodnes možnost rok co rok volit ty vůbec nejlepší české rockové a metalové muzikanty. A protože tehdy slovo dalo slovo, bylo z toho nejen eponymní desetipísňové album, ale i koncertní událost sezony 1993, s mnohem širším – pochopitelně Schelingerovským – repertoárem. A pecka to byla i dnes! Byť zazněly pouze Lupič Willy, Galéra, Co dělá indián, Kartágo, Jsem prý blázen jen a Nám se líbí. Vidět tuhle čtveřici pohromadě je prostě neoddiskutovatelný svátek domácích hudebních fanoušků, o jehož kvalitách nemá valný smysl se jakkoli šířeji rozepisovat. Doležal zahraje suverénně a přesvědčivě cokoliv s prstem v nose a kytarou za hlavou, Henych je rozený showman, Smetáček chodící metronom křížený s kyborgem … a lépe než Brichta to opravdu zpíval jen ten Jirka – před třiceti a více lety.

S úderem desáté večerní se opět mění osazenstvo na pódiu. A zásadně se proměňuje i tematika a nálada koncertu. Připraven je totiž HATTRICK, sportovně-fanouškovská punkrocková kapela, obnovená jen pro dnešní vystoupení ve speciálním složení Ota Hereš a Petr 'Kuna' Buneš – kytary; Karel Adam – baskytara; Daniel 'Hafo' Haftstein – bicí a pochopitelně Aleš Brichta – zpěv. Objektivně vzato, jsme svědky hudebně i instrumentálně nejslabších okamžiků celé show, je ovšem nutné si uvědomit, s čím tento set poměřujeme – s výběrem toho vůbec nejlepšího, co za celou svou aktivní hudební kariéru Aleš Brichta, neoddiskutovatelná legenda tuzemského rock/metalového žánru, napsal a natočil. Jenže byť se Červená, modrá, bílá, Hattrick, Jako bůh musíš hrát, Už musím ven, Ať můžeme být hrdí a Nechte vlajky vlát nacházejí až ve druhé polovině brichtovského 'best of' (snad s výjimkou posledního jmenovaného hitu), pořád máme tu čest s jasným domácím nadprůměrem. Stejně tak nemůže být řeč o tom, že by pomyslný řetěz téhle oslavy v průběhu vystoupení Hattricku markantněji povolil či dokonce spadl. To opravdu ne.

Ve 22:25 startuje poslední blok koncertní oslavy Brichtových padesátin, na niž s úderem půlnoci zcela plynule naváže after party v non-stopu BumBar a klubu Rockshock na pražské Palmovce. Ale nepředbíhejme a důkladně se podívejme na pódium, kde už na bubenické stoličce nesedí Lukáš Pavlík, ale od tohoto okamžiku zbrusu nový člen ABBandu Klaudius Kryšpín, a kam právě nastupuje AB v originální deratizérské masce s dvojicí bočních respirátorů. A hraje se pochopitelně titulní skladba z aktuálního, médii tolik nesmyslně vláčeného alba Deratizer a následně i Vůně ženy, jedna z dalších velkých hitovek letošní novinky. Následující příchod kytaristy Robina Davídka jasně naznačuje, že startuje blok hostí – hudebně aktivních gratulantů. Robin posiluje kytarový triumvirát Roškaňuk – Knopp – Urban ml. o dalších šest strun a společně šperkují připomínku projektu Grizzly, kapely, kterou Brichta sestavil ihned po odchodu z Arakainu v roce 2002, skladbu Není nutný plakat. Někdejšího člena Motorbandu, Vitacitu či Krucipüsku střídá rovněž kytarista a skladatel Marek Podskalský, díky němuž si připomínáme krásnou baladu z prehistorického repertoáru Arakainu Ztráty a nálezy. Pak Karlu Adamovi vypovídá na několik minut službu basový aparát, respektive vysílačka, trojice burácejících kytar však tento výpadek ve výsledném soundu umně maskuje. Nejvíce se asi v inkriminované okamžiky zapotil novic Klauda Kryšpín, na němž zničehožnic ležela veškerá rytmická odpovědnost. Kamil Střihavka si s Alešem střihá nečekaný duet v Exekutorovi – velká škoda, že nedošlo na nějaký ten společný part z rockové opery Jesus Christ Superstar! Co hledá klaun je naopak očekávaný duet AB s Petrem Jandou, který zároveň 'Roškyho' na okamžik střídá u kytary. Původně avizovaní pánové z Arakainu nedorazili, neb to měli ze Slovenska, kde hráli v sobotu, daleko, Karel Gott se zase bál bulváru, nicméně není vyloučena jeho účast na tradičním Vánočním rockovém mejdanu na Barče. A pak už to jde ráz na ráz, hrubý hrací čas ostatně právě přetéká do své čtvrté hodiny. Česká zem, představovačka celého ansámblu, průvod gratulantů a tematická Půl století zakončují hlavní část dnešní příjemné narozeninové show, jejíž záznam by se měl na přelomu října a listopadu objevit na pultech obchodů na DVD. Úplný závěr obstarává Slečna závist, vřele zpívaná celou halou a bubnovaná starým i novým bubeníkem ABBandu zároveň.

Pro mě osobně jeden z koncertů roku, jehož předpokládaný záznam už teď aspiruje na cenu nejlepšího domácího DVD. Z after party, na níž jsem pouštěl desky, jsem odjížděl v šest ráno… Naštěstí mi právě začínala dovolená.