Trent Reznor se do Prahy vrátil ani ne po dvou letech od posledního vystoupení NINE INCH NAILS na zimáku v Edenu. Tehdy mu ovšem sekundovala úplně jiná kapela – dnešní sestavu totiž tvoří jen trojice Robin Finck (kytara, mj. ex- Guns N' Roses), Justin Meldal-Johnsen (baskytara, mj. Beck nebo Macy Gray) a Iian Rubin (bicí, mj. ex-Lostprophets). Nedefinovaný samostatný klávesový post byl ale ve finále jednoznačným kladem, protože všelijaké syntezátory, samplery a computery obsluhovali na přeskáčku i paralelně Trent, Robin i Justin, k nimž se pochopitelně se svým klikovým vkladem z bubenické stoličky přidával i Iian, čímž celá show pouze získávala na dynamice.
Zatímco se sítnice snaží srovnat s oslňující kanonádou stroboskopů a laserových světel, která tentokrát mimochodem zcela nahrazuje jakoukoliv videoprojekci, jedna z vůbec nejlepších světových koncertních kapel současnosti se dává do díla. Thrash/core/metalové pasáže se snoubí s ladnou elektronikou, aby právě ona jako mávnutím kouzelného proutku přebrala v přesně vytýčený moment dirigentskou taktovku a sama se stala tou nejbrutálnější sonickou bouří, jakou si dovedete představit. Viděl a slyšel jsem už opravu hodně ostrých 'prasečin', některým okamžikům dnešního výkonu NIN však nesahaly ani ty nejextrémnější z nich více jak po kolena. Brutalita, která byla ovšem hojně a vhodně vyvažována jemnými – ať už kytarovými, či elektronickými – pasážemi, byla doslova dech beroucí. A co se hlasitosti a hlukového tlaku týče, větší randál už dělají jenom rock'n'roloví špinavci Motörhead!
Na úvodní rozcvičku v podobě Somewhat Damaged a Terrible Lie navazují prakticky bez pauzy Heresy s kultovním startovním výkřikem "Your God is dead! … and no one cares!", March Of The Pigs, Piggy a subtilní cover Garyho Numana Metal. První vydechnutí, první pozdrav s diváky. Ostatně Reznor s publikem, přesně v duchu své tradice, v průběhu celého koncertu prakticky vůbec nekomunikoval, pouze několikrát krátce poděkoval, představil jednotlivé spoluhráče … a zahodil do davu pod pódiem tamburínu. Ale kola se znovu neúprosně roztáčejí a drtí, co jim přijde do cesty: The Becoming, Head Down sice umožňuje tanečníkům i headbangerům další krátký odpočinek, jenže pak se na ně ze zatáčky vyřítí dvojice řádně rozjetých vagonů Burn a Gave Up a zas jim není pomoci. La Mer a Gone, Still lze naštěstí považovat takřka za chill-out program. Ne tak ovšem The Fragile a The Downward Spiral, s nimiž se kapela rozhodla halu opětovně probrat k čilému životu a ruchu, který ultimativně graduje při trojbloku Wish – Survivalism – 1,000,000. Tenhle koncert se zcela opodstatněně odehrával ve sportovní hale! Zběsilé fandění, sestávající především ze synchronního poskakování více než pětitisícového davu na ploše O2 Areny, ustalo při svébytné baladě The Day The World Went Away a ve víceméně poklidném tempu se nesla i Hurt, při níž se ovšem většině fanoušků zatraceně rozbušilo srdce. Touhle peckou totiž v minulosti Nine Inch Nails většinou své koncerty končili – je tedy konec, v tomto případě vlastně (údajně) zcela definitivní, tak blízko? Hysterické dívčí pištění "Ne!", myšlené principiálně jinak, předznamenalo věci příští: dalších pět pecek, jimiž se Trent Reznor se svými Pražany, kteří mu tolik rozumějí, už skutečně loučil. Nebylo to ale jen tak, v mezičase totiž došlo na matení davů a jejich smyslů ohlušujícím řevem sirén. Odchod ze scény se pak konal po The Hand That Feeds a Head Like A Hole. Odehráno bylo jedenadvacet kompozic, což by za standardních okolností bohatě stačilo, ale rozlučkový večírek je něco extra, a tak se čtveřice vrací na pódium ještě s trojlístkem Echoplex, Dead Souls a In This Twilight, z nichž asi nejvíce vyčnívá druhá v pořadí, doslova rozkošná předělávka Joy Division. Úplně poslední číslo pak – prý – zní na téhle šňůře, pojmenované přiléhavě Wave Goodbye, teprve podruhé.
Pokud na své minulé pražské zastávce, u příležitosti vydání alba Year Zero, zahráli šest skladeb z tehdy aktuální novinky, dnes jsme se z – zatím, či definitivně? – poslední studiovky NIN The Slip dočkali pouze tří ochutnávek. Důvodem je jistě avizovaná rozlučka kapely s tímto světem, díky čemuž byl playlist jednoduše, respektive záměrně bilanční a průřezový. Což byla jistě výjimečná událost nejen pro ty, kteří Trenta Reznora viděli naživo poprvé v životě, ale i pro jeho skalní fanoušky až za hrob, kteří nejlépe vědí, že na některé etapy svého života by tento svébytný frontman velmi rád zapomněl. Nemohu se zbavit dojmu, že právě sám fakt, že nás do oněch temných tenat nechal opět zprostředkovaně nahlédnout, nejlépe potvrzuje jeho rozhodnutí udělat za Nine Inch Nails definitivní tlustou čáru.
Bylo to krásné a bylo toho dost. Takže: díky!
