Z dalších skladeb, které v průběhu večera zazněly, vybírám ty podle mého názoru nepovedenější – například známý otvírák alba Zoot Allures Wind Up Workin' In A Gas Station, Magic Fingers z téměř dvouhodinového soundtrackového počinu 200 Motels, Outside Now ze sklonku osmé dekády a alba Broadway The Hard Way, Purple Lagoon zachycenou mj. na Frankově populárním živáku Zappa In New York z roku 1978, komerční hit z největších Montana, pro jehož původní verzi z alba Over-Nite Sensation (1973) nazpívali vokály Tina a Ike Turnerovi, rytmickou dvojkompozici The Black Page # 1 a The Black Page # 2, částečně ufonskou epopej Inca Roads (One Size Fits All, 1975) nebo kompletní přídavkový trojblok, singl z roku 1970 Peaches En Regalia (jinak na ještě o rok starším albu Hot Rats), singl z kolekce You Can't Do That On Stage Anymore, Vol. 1 Zomby Woof z roku 1988 a závěrečnou, opět čtyřicet let starou Willie The Pimp z již zmíněné legendární nahrávky Hot Rats, kterou Frank věnoval právě tou dobou se na svět klubajícímu Dweezilovi.
Souhra kapely byla po všech stránkách příkladná, a přestože se to v tomto konkrétním případě tak nějak automaticky očekává, rád ji zde vyzdvihnu. Bylo totiž evidentní, že jí momentální improvizace není cizí, že ji baví bavit se hledáním dalších dimenzí Frankova už tak šíleného materiálu. Což se jednak obecně velmi cení, druhak velmi těžko realizuje, pokud dotyční nejsou instrumentálně a rytmicky opravdu silní v kramflecích. Jenže my byli svědky pravého opaku, a tak bylo jednou z hlavních, pochopitelně příjemných starostí Zappy mladšího udržet celý ansámbl takříkajíc na uzdě. A to se mu po celou dobu vystoupení dařilo na výbornou – působil jako přísný, ale spravedlivý principál –, tudíž pomyslný řetěz pohánějící mnohohlavé soukolí na jevišti ani jednou nespadl. Díky tomu, díky vskutku preciznímu nazvučení jednotlivých nástrojů i ozvučení sálu, dopadla celá vzpomínka na geniálního umělce jménem Frank Zappa lépe než dobře, byť jí pochopitelně jeho osobní étos a neopakovatelnost citelně chyběly.
