ZZ TOP, THE CELL
26. 5. 2009, Praha, Tesla Arena

Text: František Kovač
Foto: Jiří Rogl

Masivní přívalový déšť, česky slejvák, mě chytil v půli cesty mezi stanicí metra Nádraží Holešovice a holešovickým viaduktem. V očekávání předpokládatelného vývoje meteorologické situace a vůbec věcí příštích jsem se rozhodl, že návrat nemá smysl. Za stejných, ne-li horších podmínek bych onu cestu musel stejně absolvovat znovu, tudíž v celkovém součtu zbytečně, násobně delší. Pochopitelně pouze pokud by i nadále trvala má touha vidět poprvé v životě na vlastní oči texaské trio ZZ Top, o čemž jaksi nemá valný smysl polemizovat. Jak všichni víme, dešťovým kapkám se žádným specifickým pohybem vyhnout nelze, některé teorie navíc tvrdí, že čím rychleji se pohybujeme, tím jsme ve finále a důsledku promočenější. Přidal jsem tedy svižně do kroku (sprint, kterým se pohybovaly některé postavy okolo mě, to rozhodně nebyl) a v relativním přístřeší zmiňovaného železničního nadjezdu počítal škody. Zjednodušeně řečeno, najít na mně suchou nit by dalo setsakramentskou práci. Nemělo smysl čekat, jak rychle se příroda umoudří. Stejně tak jako se směrem k hale sparťanských hokejistů pohybovat vyšší než standardní rychlostí. Volnou chůzí jsem si tedy došel vyzvednout svou novinářskou akreditaci (popoběhnul jsem jen před projíždějícím automobilem, u jehož řidiče jsem si nebyl jist, zda mě přes přívaly vody, které se mu hrnuly na přední sklo, aniž by si s nimi stěrače dokázaly jakkoliv poradit, viděl) a přemítal o tom, že bych z koncertu, v aktuálně parném konci května, stejně neodcházel suchý, ale propocený.

První, co v hale překvapí, je nebývale posílená pořadatelská služba. K rockovým fanouškům v minulosti velice přívětivá a komfortní 'Sportovka' dnes připomíná nechvalně proslulou, bezpečnostními opatřeními do kozelce svázanou O2 (dříve Sazka) arenu ve Vysočanech. Situaci, kdy mě a moji vstupenku na cestě od vstupních dveří na plochu haly kontrolovali tři pořadatelé, asi nejlépe charakterizuje následující glosa, kterou jsem mimoděk v různých variacích hned několikrát vyslechl: "Dřív ses tady mohl klidně vysrat do kouta a každýmu to bylo jedno. Dneska se tu nesmí ani kouřit na chodbě." Zda byla důvodem zpřísněných bezpečnostních opatření očekávaná návštěva koncertu ze strany našich přátel z motocyklového klubu Hells Angels, či se jedná o nový trend, těžko soudit. Každopádně když jsem po koncertě chtěl vystrčit nos ven, abych zjistil aktuální povětrnostní situaci, a následně pokračoval v zapředeném hovoru s kolegy a přáteli, bylo mi fyzicky znemožněno se do haly vrátit; koncert skončil, tak musí všichni ven a nikdo nesmí dovnitř, znělo vysvětlení sotva dospělého mladíka v kontrastní security vestě, který se mě jal vlastním tělem vytlačovat z pomyslného vchodového prahu, na němž jsem, lačný aktuálního meteorologického statusu, zuřivě balancoval.