ROCKSHOCK - www.irockshock.net - Alice Cooper, Helpness

ALICE COOPER, HELPNESS
2. 12. 2008, Brno, hala Rondo

Text: František Kovač
Foto: Jiří Rogl

Zatímco středočeská rocková omladina, zmlsaná často nepřebernou nabídkou jejímu vkusu odpovídajících kulturních akcí konaných v hlavním městě, přímo jí pod nosem, povětšinou velmi neuctivě brblala nad situováním úplně poslední zastávky světové šňůry ALICE COOPERA Psycho Drama Tour do brněnské haly Rondo – tedy za pomyslnou východní 'jihlavskou civilizační hraniční čáru', pamětníci rudé totality nad takovou malichernou maličkostí mávali pobaveně rukou. V intencích nemilých vzpomínek na minulé století pro ně byl totiž podstatný samotný fakt, že otce šokantní rockové pódiové show mohli po osmi letech zase vůbec vidět a na cestu si přitom nemuseli vyřizovat výjezdní doložku ani devizový příslib. Navíc (jsme) se tentokrát nemuseli trmácet přes celou republiku do Ostravy, kde minule 'Vincek' hromadně uspokojoval fanoušky z obou stran česko-polské hranice, takže se cesta dala po vlastní ose v pohodě stihnout za méně než dvě hodiny. Každopádně: kdo nezaváhal a udělal si na začátku prosince výlet do Brna, rozhodně neprohloupil; právě naopak!

Minutu před osmou večerní nastupují před již velmi slušně zaplněnou halu v samém centru města, přímo pod – alespoň ve tmě – majestátním Špilberkem, domácí předskokané HELPNESS. Kvartet z Píště u Opavy byl do této role, která například v sousedním Německu, odkud k nám Cooper se svou karavanou dorazil, patřila slovutným Whitesnake, katapultován díky masivní podpoře svých fanoušků. Právě jejich hlasy totiž ve prospěch Helpness rozhodly netradiční SMS anketu mediálního partnera koncertu Radia Hey o lukrativní post Aliceova supportu. A pánové se rozhodli uchopit příležitost řádně za pačesy! Jejich nasazení, jevištní prezentaci, jednotlivým instrumentálním výkonům ani skupinové souhře nelze téměř nic vytknout. Žel, samotný hudební obsah, který z pódia servírovali, již tak kvalitní nebyl. Šlo totiž o těžkopádný rockový crossover stříknutý moderními formami metalu, svým způsobem 'pokus' o někdejší neo-metalovou tvář i formu Metalliky z období alb Load a Reload. Na vině mého celkově nevýrazného dojmu z jejich setu rozhodně není slabší předskokanský zvuk, na ten jsme na obdobných akcích všichni zvyklí, zde navíc nebyl pod obecným průměrem. Mnohem větší slabinou Helpness je skladatelská impotence a nevýrazný vokální projev frontmana Pavla Hericha. Pověstných patnáct minut (slávy) by stačilo.

Hlavní hvězda dnešního večera následně zvolila velmi důvtipnou formu propagace své aktuální studiové nahrávky Along Came A Spider: téměř celá deska zazněla jako intermezzo mezi předskokany a jejím setem, v průběhu horečné přestavby a přípravy pódia, toho času neprodyšně zahaleného obří oponou se všeříkajícím nápisem 'Alice Cooper'. Uběhla sotva půlhodina, tak akorát na pivo a párek, a šlo se na věc! S úderem deváté hodiny zhasla světla v sále, aby se naopak za oponou rozsvítilo pár bodovek, které více než osmi tisícovkám dorazivších diváků zprostředkovaly na pozadí klavírního motivu ze skladby Steven úvodní dramatickou stínohru, při níž silueta Alice Coopera zabodla dýkou siluetu Vincenta Damona Furniera – tedy své druhé já. Následně ušní bubínky rozřízne pekelně ostrý kytarový riff, závěs se poroučí k zemi a ikona popkulturního fenoménu zvaného horror rock startuje svou show letitou vypalovačkou It´s Hot Tonight.

Entuziasmus, s nímž Cooper dovádí na scéně, skočně pobíhá mezi svými doprovodnými muzikanty, je na jeho šest křížků záviděníhodný. Stačí si vzpomenout na formu, v níž se nám (nejen) letos představil Ozzy Osbourne, ale i mnozí o generaci mladší umělci. S jistotou mažoretky mezi prsty protáčí dandyovskou vycházkovou hůlku, s níž co chvíli diriguje jak fanoušky pod sebou, tak kapelu v zádech. Na konci skladby je černé špičaté dřívko s bílou hlavicí pochopitelně vysláno v ústrety lesu fandících rukou. Alice je svým rozhazováním 'suvenýrů' velmi dobře znám a této své pověsti i dnes dostojí vrchovatě. Zvuk je od prvních chvil vyrovnaný a vyvážený, mým zmlsaným sluchovodům by sice vyhovoval ještě trochu více vytažený zpěv, který takto občas zastínila pekelně přesná souhra obou kytaristů, na druhou stranu je možné, že v jiném místě haly tomu bylo úplně jinak než v místech na půl cesty mezi jevištěm a zvukařským pultem. (Žel, vysoká míra zahuštění prostoru mi nedovolila vyzkoušet několik pozorovacích lokací.)

První třetina koncertu byla orientována výrazně 'muzikantsky'. Pódiová show se víceméně omezovala na různé drobnější rekvizity, doplňky výstroje a výzbroje, hru světel, stínů a umělého kouře. Na své si tak přišli všichni, kdo přijeli obdivovat nejen frontmana, ale i jeho skvělý doprovodný band, v němž tentokrát chyběl jindy obligátní klávesista. Ve druhé třetině představení pozvolna gradovalo, jevištní prezentace, jejíž nedílnou součástí byla i taneční vystoupení Aliceových dcer Calico a Sonory, bobtnala a kynula. A v roli jedné ze zombie nechyběla ani paní Sheryl Furnier-Cooper, která byla před dvaatřiceti lety první balerínou téhle (v té době skutečně) šokující rockové show. Závěrečná část, odstartovaná blokem instrumentálních exhibic jednotlivých muzikantů, pak byla skutečným finále, v němž se snoubily jak hudební, tak spektakulární prvky.

Pokud se v úvodní písni Cooper prezentoval v okázale šviháckém duchu, ve druhé No More Mr. Nice Guy je všechno jinak. Po scéně vztekle poskakuje, slova cedí zlobně skrz zuby; kapela se vyžívá v refrénu, kterému dodává až muzikálově-poprockový nádech. Řádně nakopnutá je i Under My Wheels, stylově podaná velmi blízko někdejší tvorbě Guns N’ Roses. Ostatně právě s Axlem Rosem Cooper tuhle pecku z roku 1971, kdy původně vyšla na jeho albu Killer, posléze přetočil jako duet. Při I´m Eighteen nechybí pověstná masivní černá berle, o niž se zpěvák ztrhaně opírá. Je to ovšem pouze póza, představení letí dál jako splašené a jeho hlavní hrdina rozhodně není a nebude jeho brzdou.

Woman Of Mass Distraction startují ječáky válečných sirén, Alice si na vylidněném pódiu hraje na honěnou s rudými a zelenými reflektory. Když se jejich stíny protnou, přivolává si šéf na pomoc své věrné spoluhráče, s nimiž v jednom (nejprve) zástupu a (posléze) řadě dozpívá skladbu do konce. Z aktuální řadovky zazní naživo pouze dvě sklady: Vengeance Is Mine, kterou ve studiu obohatil svým kytarovým sólem legendární kudrnáč s cylindrem a cigaretou na rtech Slash, a Feminine Side. Z léty prověřených hitů naopak nechybí třeba Feed My Frankenstein nebo Cold Ethyl. Přívažek Dirty Diamonds je pak nasnadě: do rozbouřeného podpalubí míří bižuterní náhrdelníky.

Téměř desetiminutové sólo na bicí v podání 'nejvyššího kočičáka' Erika Singera, s jehož zakončením mu pomáhají oba kytaristé, je vybranou lahůdkou pro všechny přítomné. Třešničkou na dortu je pak jeho samotné nasvícení, kdy jednotlivé paprsky světla jakoby vycházely přímo z Erikových paliček. Neméně strhující však bylo i předcházející, čistě akustické kytarové číslo Keri Kelliho, nesoucí se v originálně španělském duchu. À propos – atomicky přesná a přitom maximálně showmanská – kapela: na druhou kytaru Kerimu (jinak např. Slash’s Snakepit, Skid Row, L. A. Guns, Ratt, Warrant, Adler’s Appetite, Dad’s Porno Mag nebo třeba Love/Hate) přihrával neméně pohotový a pohledný Jason Hook (jinak např. Mandy Moore, Vince Neil nebo Lee Aaron), rytmiku zase pomáhal Singerovi (jinak např. Kiss, Black Sabbath, Brian May nebo třeba ESP) tvrdit baskytarista Chuck Garric (jinak např. L. A. Guns, Dio nebo třeba ESP).

Welcome To My Nightmare nemůže doprovázet nic jiného než rej záhrobních masek na setmělém pódiu, útočících na zpěváka fyzicky i psychicky. Only Women Bleed odzpívává Cooper vsedě, schoulený na schůdcích vedoucích na bubenický praktikábl. Jeho hlas je jako mávnutím kouzelného proutku obalen medovým sametem, v hledišti jistě ukápne nejedna feministická slza. A pokud ne teď, tak jistě při následujícím bloku Steven – Dead Babies – Ballad Of Dwight Fry – Devil’s Food. Matka, kočárek, dítě-mutant, dýka, vražda, svěrací kazajka, šibenice, smrt, znovuzrození. I love the dead... A pak: bílý frak, bílý cylindr, hůlka; hotový švihák lázeňský. Inu, Schools Out! Obrovské nafukovací míče plné konfet letí do auditoria. Frontman si bere blyštivý kord a nechává si jeden balon za druhým posílat k exekuci. Odměnou fanouškům za dobrou spolupráci jsou zelené bankovky s Cooperovou podobiznou, které si mohou při předposledním čísle dnešního večera Billion Dollar Babies tradičně stáhnout přímo z inkriminované zbraně, jíž jim jejich ikona mává nad hlavami. Úplný závěr pak obstarává šlágr z největších, osmdesátková Poison. Ruce letí nahoru, světla žhnou, úsměvy září.

Byla to vysoká škola rockové show. Motor téhle mašině nevynechal ani na okamžik, hrát se vlastně od začátku do konce vůbec nepřestalo, první personifikovaný pozdrav přišel až před představením skupiny a technické crew při přídavcích. Zatímco mnozí nohsledi velkého čaroděje působí často jako křečovitě špatný cirkus, v němž se klauni pokoušejí ovládat hudební nástroje, Alice Cooper se svým doprovodným štábem odměřuje poměry hudební stránky představení a související jevištní performance, stejně jako všeobjímající romantiku, kýč a napětí, na lékárnických vahách. Jedině tak to totiž může fungovat. Jedině tak to totiž funguje! Čehož jsme byli v Brně právě svědky.