ROCKSHOCK - www.irockshock.net - Iggy Pop & The Stooges, Visací zámek, Vypsaná fixa

IGGY POP & THE STOOGES, VISACÍ ZÁMEK, VYPSANÁ FIXA
20. 9. 2008, Praha, Tesla Arena

Text: František Kovač
Foto: Jiří Rogl

Iggy Pop je jako malé dítě. Fracek. Sebestředný, náladový, impulzivní, energický, neukojitelný. Spratek. Dožadující se neustálé pozornosti a péče. Když je po jeho, celý se rozdá, jen aby vám udělal maximální radost. Když ne, dokáže to dát zatraceně ostře a nepříjemně najevo.
Nebýt jeho, byli by dnes zbylí Stooges absolutní nuly, které by nikoho netankovaly. Čehož si jsou setsakra vědomi. Na druhou stranu, nebýt jich, respektive jejich společného reunionu před pěti lety, byl by dnes Iggy zřejmě odkecaný. Jeho sólová kariéra pozvolna uvadala; chtělo by se říct, že synchronně s jeho fyzickou schránkou. Obnovení vpravdě legendárních The Stooges se sice zpočátku zdálo jako bláhový nápad. Málokdo dával valnou šanci na přežití seskupení (bývalých) narkomanů a alkoholiků, kteří se v roce 1974 naštěstí rozešli, protože jinak by se zřejmě navzájem povraždili. Jenže idea došla svého naplnění, nápad se osvědčil. Důvodem bylo právě absolutní uvědomění si vlastních rolí jednotlivých protagonistů vzkříšení. Oni potřebovali jeho, pokud si na stará kolena chtěli vydělat ještě nějakou tu pětku, když se jim to v době největší slávy nepoštěstilo; on potřeboval je, pokud se nechtěl na hudebním poli zcela odmlčet a odejít do důchodu. Na nedávném pražském koncertě to bylo krásně vidět, ona vzájemná striktně nalajnovaná participace, která boří veškerá letitá tabu, předsudky a antipatie. Iggy tak na pódiu Tesla Areny vystoupil s maximálně oddanou doprovodnou kapelou v zádech, pro jejíž úspěch u fanoušků byl ochoten položit svůj frontmanský život. Byli jsme tak svědky jednoho z nejlepších koncertů letošního roku.

Ale pěkně popořadě. Dramaturgie večera totiž byla obdivuhodně výživná a lahodná. Jako první předstoupila před ještě nepříliš zaplněnou halu sparťanských hokejistů VYPSANÁ FIXA, která v přidělené půlhodince nabídla svižný a vyvážený průlet svými největšími hity. Kluci správně pochopili, že při takovéto příležitosti nemá smysl více akcentovat aktuální album, jak by se naopak slušelo na standardní koncert ve vlastní režii, za což jim patří velká pochvala. Většina přítomných (s pochopitelnou výjimkou ortodoxně zastydlých pankáčů) se tak dobře bavila, občas si poskočila či zahrozila do rytmu takových pecek jako 1982, Drogový večírek, Stereoid či Barová turistika. Jediné mé výtky směřují ke zcela samozřejmým, očekávatelným a omluvitelným faktorům – předskokanské trémě a předskokanskému zvuku. S tím druhým kapela v obdobném postavení nikdy nic nenadělá, ten první jí mohou pomoci odbourat jedině takovéto praktické zkušenosti. Suma sumárum - velmi dobrá práce. Zpravodajská povinnost na konec: ten primitiv, co po Márdim několikrát ze zálohy a skrytu kotle vrhnul na pódium kelímek s pivem, po koncertě ke vstupu do backstage, kam byl veřejně pozván, aby si své antipatie s pardubickým frontmanem vyříkal osobně, nedorazil...

Druhou akvizicí sobotní show byla, obdobně jako hlavní hvězdy programu, legenda žánru. V tomto případě tuzemská, potažmo domácí pražská. VISACÍ ZÁMEK. Za poslední roky jsem viděl nemálo jejich vystoupení, takže si dovolím tvrdit, že tentokrát se inženýři setsakra činili a snažili. Což bylo pochopitelně k dobru věci. Díky generačnímu náskoku nebyla navíc na 'Visáčích' tolik jako na 'Fixe' patrná nervozita plynoucí z tíhy okamžiku. Takže si svůj set pochopitelně o to více a bezprostředněji užívali. Zatímco Pardubičtí si fakt, že nezklamali, respektive uspěli, uvědomili, až když slezli z pódia, na VZ byla radost a určitá forma zadostiučinění z dnešního angažmá patrná již na scéně. Došlo na všechny tradiční deklamace (např. dnes maximálně sexy konstatování "Punk's not dead, vy volové!") i vtípky (bakelitové číro, kytara ve tvaru traktoru ad.); písně jako Stánek, Traktor, Cigára, Vlasta, Pitomá, Můj hrad nebo Známka punku rozproudily v podpalubí první pogo. Atmosféra i četnost návštěvníků v hale začaly houstnout. Navíc s těmito veskrze pozitivními, navyšujícími se veličinami začala korelovat i celková kvalita zvuku.

Po odchodu Visacího zámku ze scény proběhla standardní rozborka supportní a sborka headlinerovské nástrojovky a operativní zvuková zkouška jak PA systému, tak odposlechových monitorů. Stage manager Stooges, seriózní prošedivělý pán v letech, oděn v na první pohled drahém společenském obleku, lítal po pódiu jak propíchnutý balonek, vše osobně přezkušoval, ověřoval, prověřoval. Jeho základní pracovní pomůckou byla – jak jinak – pověstná stříbrná lepicí páska, držící všechno se vším, za všech okolností. Suverénně dirigoval technickou crew, rozdával příkazy a rozkazy na všechny strany. Natahoval se, ohýbal se, neváhal lézt po kolenou. V průběhu koncertu pak nechyběl při jediném důležitém okamžiku, byl Iggyho osobním stínem, který okamžitě odtuší, kde se rýsuje potenciální problém, co je třeba zařídit, přinést, podat, podržet, odnést, udělat. Koho vytáhnout z kotle na pódium, případně koho zabít.

Krátké trapné intermezzo, kdy se nijak dlouhé čekání na jejich favority snažil fanouškům zkrátit svým výstupem režisér Zdeněk Suchý, citující z fiktivního deníčku českých promotérů koncertu i kapely samotné, radši přejdu bez dalšího komentáře. V hale už je totiž tma, do níž začínají hřmět první tóny skladby Loose z alba Funhouse (1970). Iniciátorem propukajícího šílenství je kytarista Ron Asheton, jehož bratr Scott (oba původní členové The Stooges) se v mezičase pasuje za bicí soupravu. Strohá statická bílá pódiová světla se pozvolna rozžhavují, davu pod pódiem to jde mnohem rychleji. Než stačí baskytarista Mike Watt (ex-The Minutemen, Firehose) nastoupit se svým nástrojem do první sloky, jsou snad všechny ruce v hale nahoře; ty v kotli tedy určitě. IGGY POP vbíhá do arény tradičně vysvlečený do půl těla, jen v botách, ponožkách a obtažených riflích bez opasku. Začíná charakteristicky nekoordinovaně poskakovat a vlát po pódiu sem a tam, máchá kolem sebe mikrofonovým stojanem, samotný mikrofon pak roztáčí jen tak na kabelu v zatraceně dlouhých spirálách. Evidentní radost mu činí třískání s ním o zem. Vyzývavě mrká do hlediště: Tak co, vy bastardi, uděláme tady dneska pořádnej bordel? Jste připravený? Máte na to? My kurva jo! "We are fuckin' Stooges! We are fuckin' happy to be here!" nechává se punkrocková modla slyšet hned v první pauze. Frenetický řev pěti tisíci platícími příchozími solidně zaplněné arény mu dává jasně najevo, že je všechno v pořádku. Tedy alespoň na této straně barikády. Iggymu se totiž vůbec nelíbí zvuk na pódiu, což dává nejprve několikrát mimicky najevo svým zvukařům a technikům, aby následně – když nepřichází kýžené zlepšení – razantně jednal. Při 1969 sráží sloupec monitorů po své levé ruce. Krátký rozběh, šup, drc a reprobedny se poroučejí z pódia dolů, těsně vedle hlav fotografů a ochranky. Show pochopitelně pokračuje bez sebemenšího zadrhnutí. Pop elegantně odhodlaně skáče na basový aparát, který mu zezadu zkušeně přidržuje samotný stagemanager za pomoci dalšího technika, a simuluje zběsilou kopulaci. Opojnost primitivní energie, živelná živočišnost, nesmlouvaná provokativnost, agresivita, syrovost – tyto pro THE STOOGES tolik signifikantní elementy doslova prýští z prvních servírovaných čísel. I Wanna Be Your Dog, pecka pecek z eponymní debutové dlouhohrající nahrávky kapely z roku 1969, na kterou všichni netrpělivě čekali, přichází na řadu hned zkraje, aby se na přetřes dostala i v samém závěru přídavkového bloku, tentokrát obohacena skvělým jazzovým saxofonovým vkladem Stevea MacKaye, který se Stooges hrával v éře albové dvojky Fun House.

'Nejslavnější feťák planety' si rozepíná knoflík i poklopec propocených kalhot a vrhá se (nikoliv naposled) do lesu vztyčených paží svých věrných příznivců. Zpět se vrací až za drahnou chvíli, s holou řití a pasem riflí srolovaným téměř ke kolenům. Nálada v sále graduje ke všeobecnému a všeobjímajícímu krásnému šílenství. Při No Fun pak kulminuje pozvánkou ke společnému paření na scéně, kterou Iggy směruje do prvních řad. Téměř dvě desítky šťastlivců křepčí s jednašedesátiletou seschlou kostrou ve zběsilé skupinové kreaci, security vše sleduje s blazeovaným klidem, technici mají zatraceně napilno. Euforická kohorta totiž smete vše, co jí stojí v cestě; kabely, stojany ... co není přibité, nevydrží na původním místě.

Dále zněly jak letité pecky jako Search And Destroy, TV Eye, 1970 (I Feel Alright), Real Cool Time, Down On The Street, Dirt, Fun House, Little Doll, ale i Little Electric Chair a Skull Ring ze stejnojmenné desky Skull Ring, kterou ještě pod vlastní sólovou hlavičkou nahrával Iggy Pop se znovunalezenými bratry Ashetonovými v roce 2003, nebo tři čerstvé novinky z oficiální comebackové nahrávky Stooges The Weirdness (2007) Trollin', You Can't Have Friends a I'm Fried. Díky fortelnému laufu, v němž se kapela aktuálně nachází, neměl věci detailně neznalý fanoušek šanci odhalit rozdíl tří dekád mezi novým a starým materiálem.
Kytarista Ron Asheton neustával v repetitivním budování svébytných různobarevných hlukových stěn, jejichž základními stavebními kameny byly ty nejobyčejnější riffy, obalené v krustě z nepřeberné palety zkreslených zvukových efektů, jimiž důrazně penetrovaly jen bicí jeho bratra Scotta, které nebyly od začátku do konce setu ničím jiným než surovou kanonádou bez zbytečných technických fines a příkras. Wattova basa navíc všechen ten jejich lomoz ještě zahušťovala, umocňovala a podtrhovala. Jako pověstné světlo na konci tunelu jim pak naproti šel hypnoticky psychedelický saxík páně McKaye, který se vyznamenal především v závěrečné třetině koncertu. O Popovi, performujícím na pozadí stoicky klidných spoluhráčů, již byla řeč; křepčil, hopsal, skákal, padal, kroutil se, hrbil, plival, prskal, políval vodou sebe i okolí, štěkal, mručel, ječel, vyl, křičel. Zpíval a tancoval.

Po hodině a čtvrt čistého času strhující punkrocková show končí. Fanoušci jsou bezmezně nadšeni. "Thank you. Thank you so fuckin' much. So fuckin' much. So fuckin' much!" opakuje radostí a štěstím zářící, orgasticky uspokojený a vyčerpaný Iggy.
Tohle nebyla žádná (komerčně) přijatelná rebelie v mezích (mediálního) zákona, ale pořádnej syrovej nářez. Klobouk... ehm... kalhot(k)y dolů!