ROCKSHOCK - www.irockshock.net
>>> VYHLEDÁVÁNÍ

Pokročilé vyhledávání


>>> HLAVNÍ MENU

  H L A V N Í   S T R Á N K A
  K O N T A K T Y   &   I N F O

  A K T U A L I T Y
  K A L E N D Á Ř   A K C Í
  VIDEO SHOCKPARÁDA

  R E C E N Z E
  R E P O R T Á Ž E
  F O T O G A L E R I E
  ROZHOVORY & PROFILY
  V Ý S L E C H
  SPEAK ENGLISH OR DIE
  S O U T Ě Ž E

  U N D E R G R O U N D
  Z Á K U L I S Í
  S T O P   -   T I M E
  A R C H I V   Č L Á N K Ů
  PŘEHLED RUBRIK


  ROCKSHOCK NA FB

>>> P A R T N E Ř I

  N A Š I   P A R T N E Ř I

>>> RECENZNÍ TIP


MATER MONSTIFERA
  – Vězení bizarních bohů

Další recenze zde!

>>> VÝSLECH


Jan 'Skleník' Sklenář
Mirek Dvořák
Milan Hoffmann
Kečup
Loco Loco
Tonda Rauer
Pavel Pešata
Bobby Floutek
Jožin 'Nogando' Noga
Marek 'Mára' Dostál
Tom Wouda
Witch Hammer
Gate Crasher

>>> WEBY REDAKTORŮ


Osobní web Františka Kovače

Osobní web Jiřího Rogla

Osobní web Jiřího Olszara

Web redakčního spolupracovníka Pavla Bartase

Osobní web Mirka Valenty

Osobní web Luboše Hnáta

Ozzy Osbourne, Korn, Black Label Society
Publikoval: JO - Neděle, 22.07. 2007 - 20:50:08
Rubrika: Reportáže
Zakk Wylde

OZZY OSBOURNE, KORN, BLACK LABEL SOCIETY
26. 6. 2007, Praha, Sazka Arena

Text: František Kovač
Foto: Jiří Rogl

Měl na sobě tepláky, rozhodně ale zmateně necupital po pódiu a nedivil se, proč má v obýváku najednou tolik lidí. Naopak. Moc dobře si uvědomoval, že má zrovna koncert, a tak vyprodanou halu burcoval nepřetržitě k součinnosti. Roztleskával tribuny, rozverné úsměvy i fucky rozdával na všechny strany, do prvních řad kotle klopil tradiční kbelíky s vodou. Místy mu sice přeskakoval a vynechával hlas, přesto se ale nijak nešetřil a celou dobu řval bez uzardění naplno, jako by se nechumelilo, aniž by se každou možnou chvilku dopoval v zákulisí kyslíkem či medikamenty. Ze scény vlastně zmizel jen při kytarové exhibici páně Wyldea, v ringu zůstal i před a mezi přídavky. A že na jevišti byla pouze aparatura; bohatě to stačilo!

Pokud budete po tomhle koncertě hledat zástup Madmanových obhájců, vězte, že budu stát v jeho samém čele. A to přesto, že jsem právě zhlédl jeho technicky vůbec nejhorší koncert ve svém životě. Na rock’n’rollu je totiž ze všeho nejdůležitější srdce; a Ozzy nám to svoje dal v Sazce, zcela vědomě a záměrně, úplně celé. Jako každý správný dědeček chce totiž svým věrným rozdávat radost až do (svého) samého konce. Ostatně neexistuje jediný jiný důvod, proč by se ve svém zdravotním stavu a finanční situaci trmácel se svojí hudbou po světě. Čert vem špatný zvuk a pochroumanou hlasovou formu! Kdyby ho příště měli na scénu přivézt na vozíku a on mohl už jen šeptat, šel bych znova. Podobných zahřátí na duši totiž příliš nezažijete, proto je třeba využít každou příležitost, kdy můžete být u toho.

Black Label Society

Vše zahájili krátce po šesté odpolední BLACK LABEL SOCIETY, heavy dirty rock’n’rollový soubor okolo Ozzmanova dvorního kytaristy posledních dvou dekád Zakka Wyldea. Do hlav nám postupně zasekali hejno ohnivých riffů reprezentujících průřez jejich dosavadní diskografií (vkusně sesumírovanou na předloňském výběru Kings Of Damnation), s logickým přihlédnutím k posledním počinům Shot To Hell (2006) a Mafia (2005). Instrumentálně byli bezchybní a zvuk měli nejlepší ze všech tří atrakcí dnešního večera. Byli sice nejméně nahlas, zato však jednotlivé nástroje zůstaly pěkně prokreslené. Sólová kytara vkusně vynikala na uměřeném a přece výrazném pozadí ostatních hráčů, zpěv nebyl nikterak zvukově dominantní, přesto ale maximálně čistý, přirozený, osobitě dřevorubecký, prostý jakýchkoliv umělých kudrlinek či afektů. (Lepší pěvci než sympatický muskulaturní blondýn Wylde by se jistě našli, mělo by ale jejich angažmá v BLS smysl? Tvrdím, že ne, protože tahle kapela je vystavěná jako veskrze instrumentální těleso a sólista s mikrofonem by nejen na jevišti vyhlížel značně nepatřičně, on by tak i fakticky působil. Zpěv je totiž v tomhle konkrétním případě jenom přívažkem, doprovodným elementem, na nějž ani příliš často nedochází. A když, tak rozhodně za uši ve stávajícím podání netahá.) Na druhou stranu to místy byla, obdobně jako na studiových nahrávkách, kompozičně i aranžérsky trochu nuda, byť (pozitivní!) energie ani v těchto kritických okamžicích nepřestala ze scény vydatně tryskat. Stejně jako sliny ze Zakkových úst… Suma sumárum: výstavní prototyp předkapely!

Jonathan Davis, Korn

Mládí vpřed, pomyslel jsem si lehce ironicky při pohledu na stěhování národů před začátkem setu KORN. Tahle kapela mi z řadových alb k srdci moc nepřirostla a velký dojem na mě nikdy neudělala ani naživo. Co se totiž tvrdosti a kvality instrumentace týče, jsou to v porovnání například s příbuznou Panterou doslova čajíčci, za Faith No More zase na míle zaostávají v měřítku invence a modernosti. A nepřesvědčili mě ani tentokrát. Dvoje bicí (Joey Jordison, Michael Jochum) se pouze ve svrchovaném zájmu efektu navzájem přehlušovaly, místo aby bylo toto netradiční instrumentální uspořádání opravdu efektivně využito. Munky a Clint Lowery měli své kytary, stejně jako Fieldy basu, podladěné až ke kolenům, takže z aparátu nelezlo nic než zahuhlaná zvukové koule, z níž byl pro Janathana Davise a jeho vokální stín jménem Kalen Chase možný pouze jediný úhybný manévr směrem k jakés takés slyšitelnosti: sluchovým receptorům vyloženě nelibé převýškování jejich mikrofonů. Zac Baird se svými klávesami a dalšími elektronickými mašinkami celkovému zvuku na čitelnosti samozřejmě taky nepřidal. Méně může někdy znamenat více… ale co, hlavně že lidi skáčou! Že? Setlist byl poskládaný z tutovek napříč celou kariérou kapely včetně debutového singlu Blind (1994) a novinky Evolution, takže skalní fanoušci odcházeli spokojeni; Here I Stay, Coming Undone, Falling Away From Me, Somebody Someone, Got A Life, Shoots And Ladders, Freak On The Leash, Blind, Twisted Transistor.
Ostatním, moderního rocku chtivým, nezbývalo než čekat, kolik novinek z alba Black Rain zahraje hlavní akvizice večera. Vpravdě (ze shora uvedených zvukových nedostatků) neposlouchatelná porce značně vyčpělého nu-metalu v podání druhých (navíc profesionálně chladných) předskokanů je totiž rozhodně nemohla uspokojit.

Zakk Wylde

Ve 20:25 vstoupil na scénu OZZY OSBOURNE, jako první a za světla. Na pozadí zněla Carmina Burana, klasika Carla Orffa. Slušně pozdravil a chvíli čekal, jaké bude přivítání. "I can’t fucking hear you! Are you ready?" uvedl po svém do reality všechny, kdo se ještě nestačili vzpamatovat z netradičního entrée. A jelikož následně už byl aplaus patřičně bouřlivý, kývnul významně na své spoluhráče, s papežsky roztaženýma rukama a blazeovaným výrazem ve tváři pronesl zaklínadlo "Let the maddness begin" a na rozjezd nám naservíroval hitovku Bark At The Moon ze stejnojmenného čtyřiadvacet let starého alba.

Zvuk je doslova příšerný. Z rytmiky jsou slyšet jen bicí Mika Bordina, respektive jeho kopák a hajtka, Blaskova basa je úplně zazděná. Zakkova kytara je nečitelně přebuzená, Ozzyho zpěv má na sobě navěšeno takové kvantum efektů, že pomalu není rozumět kloudné slovo. Mr. Crowley z ještě o tři roky staršího debutu Blizzard Of Ozz nepřináší žádné zlepšení neutěšené zvukové situace, naopak v nastalé mizérii se utápí ještě klávesy Adama Wakemana, syna slavného otce Ricka. Not Going Away je naopak ukázkou zbrusu nového materiálu. Poprvé se taky láme chleba Osbourneovy hlasové kondice – v refrénech mu s vyzpíváváním musí pomoci mladý Wakeman, Ozzy se totiž v rychlejších ukřičených polohách dáví. Omluva, která hned vzápětí ze zpěvákových úst zazní, je na místě, jen si nejsem úplně jistý, jak moc velká pravda to s tím akutním nachlazením je… Při War Pigs, první ze dvou připomínek alba Black Sabbath z roku 1970 Paranoid, se ale zase zdá být vše v pořádku. Tedy hlasově, zvukově pokračuje výše popsaná bída, kterou se jakž takž podaří upravit až ve druhé polovině koncertu, kdy je z Osbourneova hlasu odejmuta dobře polovina naprosto zbytečných elektronických berliček, čímž se zpěv sám o sobě zjasnil, takže je mu alespoň rozumět každé slovo; kytara je zesílena ve výškách, takže jsou alespoň sóla čitelnější, a z bicích už jsou slyšet i přechodové bubínky a některé činely. Basa ovšem jako by neexistovala až do úplného konce – možná hrála jen z pódia, jako v nějakém malém klubu, vtipkoval nakvašeně kdosi na odchodu z haly…

Zakk Wylde

Believer z dvojky Diary Of A Madman (1981) je milým překvapením už jenom tím, že byl do playlistu vůbec opět zařazen. Navíc se kapele interpretačně opravdu povedl. Road To Nowhere z multiplatinového, o dekádu mladšího alba No More Tears uvozuje devětapadesátiletý zpěvák slovy "I love you, God bless you all," a myslí to vážně. Následně představuje svoji doprovodnou skupinu. Na řadě je Suicide Solution z již citovaného Blizzard Of Ozz, která volně přechází v několikaminutovou kytarovou exhibici páně Wyldea. K tolik v kuloárech propíranému porovnávání jeho osoby, hráčského stylu, talentu, invence a potenciálu s jeho předchůdcem Randy Rhoadsem podotýkám jen tolik, že oba patří do rodu geniálních kytaristů s tím velkým rozdílem, že Randy byl struník po čertech heavymetalový, přesně jak si to osmdesátá léta minulého století žádala, a Zakk je zase moderně-hardrockový, tak jak to jeho funkčnímu období odpovídá – a exaktní srovnávání těch dvou je faktický nesmysl.

Stylově i časově rozmanitá čtveřice I Don´t Know (Blizzard Of Ozz), Here For You (Black Rain), No More Tears, I Don’t Want To Change The World (obě No More Tears) nás přes několik dalších hlasových zaváhání přivedla na konec základního setu. Na řadě jsou případné přídavky. Že skutečně budou, avizuje Madmanova nepřetržitá přítomnost na pódiu. "I can’t fucking hear you!," bouří radostně, opřený o hradbu Wyldeových beden, a hala mu dává jasně najevo, že rozhodně nemá končit. "If you go extra extra crazy, we’re gonna play one more song!" přikládá Ozzy pod kotel vášní a rozhodně to nemyslí jako vydírání, protože vzápětí hned šibalsky dodává: "…maybe two more songs… ha ha!"

Zakk Wylde

Rozjuchanou atmosféru tlumí komorní šestnáctiletá balada Mama I’m Comming Home, při níž nemůže chybět les rukou se zapalovači. Refrén zpívají opravdu skoro všichni, kdo zůstali. Finále je mocné: poslední připomínka sólového debutu Crazy Train a druhé řadovky Black Sabbath Paranoid.

"Dohlídněte na to, abyste domů dojeli v pořádku. Protože příště vás tu chci vidět zase všechny!" vyprovází nás starostlivě hlavní hvězda večera a zase to myslí smrtelně vážně. Alespoň já mu to věřím! Tak jako mu věřím celý tenhle koncert, během něhož na pódiu nechal úplně všechno. Za to mu patří můj velký dík a neskonalý obdiv.

PS: Koncert Ozzyho Osbournea se nesměl fotografovat...

Jonathan Davis, Korn

Munky, Korn

* *


 
>>> ODKAZY

  Prohledat rubriku

  Najít další články autora

 Nejčtenější článek rubriky Reportáže:
Guns N' Roses, Sebastian Bach, Avenged Sevenfold

>>> MOŽNOSTI

 Vytisknout článek Vytisknout článek


  Diskutovat o tématu


   Sdílet článek...
 


Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.
ROCKSHOCK - www.irockshock.net

(c) František Kovač + Rockshock, 2005 - 2011: texty, grafické prvky, přizpůsobení systému United-Nuke, serverová a portálová administrace. Všechna práva vyhrazena.
ISSN 1804-3046. Další publikování nebo jiné šíření obsahu serveru je bez předchozího výslovného souhlasu provozovatele zakázáno. Za obsahovou správnost a právní
bezchybnost publikovaných textů odpovídají výhradně uvedení autoři. Pokud není uvedeno jinak, pocházejí použité fotografie z archivů na nich zobrazených umělců.
Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena. Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.05 sekund