ROCKSHOCK - www.irockshock.net
>>> VYHLEDÁVÁNÍ

Pokročilé vyhledávání


>>> HLAVNÍ MENU

  H L A V N Í   S T R Á N K A
  K O N T A K T Y   &   I N F O

  A K T U A L I T Y
  K A L E N D Á Ř   A K C Í
  VIDEO SHOCKPARÁDA

  R E C E N Z E
  R E P O R T Á Ž E
  F O T O G A L E R I E
  ROZHOVORY & PROFILY
  V Ý S L E C H
  SPEAK ENGLISH OR DIE
  S O U T Ě Ž E

  U N D E R G R O U N D
  Z Á K U L I S Í
  S T O P   -   T I M E
  A R C H I V   Č L Á N K Ů
  PŘEHLED RUBRIK


  ROCKSHOCK NA FB

>>> P A R T N E Ř I

  N A Š I   P A R T N E Ř I

>>> RECENZNÍ TIP


LUCIE
  – EvoLucie

Další recenze zde!

>>> VÝSLECH


Jan 'Skleník' Sklenář
Mirek Dvořák
Milan Hoffmann
Kečup
Loco Loco
Tonda Rauer
Pavel Pešata
Bobby Floutek
Jožin 'Nogando' Noga
Marek 'Mára' Dostál
Tom Wouda
Witch Hammer
Gate Crasher

>>> WEBY REDAKTORŮ


Osobní web Františka Kovače

Osobní web Jiřího Rogla

Osobní web Jiřího Olszara

Web redakčního spolupracovníka Pavla Bartase

Osobní web Luboše Hnáta

Dropkick Murphys, Glen Matlock
Publikoval: JO - Čtvrtek, 08.02. 2018 - 15:10:36
Rubrika: Reportáže

DROPKICK MURPHYS, GLEN MATLOCK
1. února 2018, Praha, Malá sportovní hala

Text: Michal Ton
Foto: archiv skupiny a Glena Matlocka

Po dlouhých šesti letech se do Prahy vrátila parta divočáků z Bostonu a dávno dopředu vyprodaná Malá sportovní hala byla zvědavá, co nám parta, která se během těch pár let stala ještě známější a 'větší', předvede. Murphys už dávno nejsou pouze punkrockovou skupinou, překročili tuhle škatulku poměrně brzo a s každým dalším albem a rokem rostou na popularitě více a více. Dnes již vyprodávají haly a jsou hvězdou na mainstreamových festivalech, což je naprosto v pořádku a jsem za to rád. Zaslouží si to! Styl melodického punk rocku spolu s folkovým nádechem, dudami, harmonikou, píšťaličkou a přehráváním několika irských lidovek zkouší hrát spousta kapel, ale jen minimum se prosadilo a jen jedna je nejvýš.

Murphys umí totiž to, co souputníkům chybí. Umí psát neustále veliké hitovky! Nejsou skupinou tří čtyř hitů, přičemž by zbytek postavili na známé irské odrhovačce. Zároveň umí složit pomalou písničku, která je prostě líbivá pro všechny lidi napříč žánry a přitom není laciná a podbízivá. Takhle na sebe nabalují nové a nové posluchače, a bylo to vidět i zde v Praze. Zatímco před lety v ROXY byl sál prakticky plný 'punks and skins', teď bylo na první pohled vidět, že dorazila spousta lidí, co asi ne tak běžně chodí na podobné koncerty a jsou zde prostě proto, že to je 'in'. To jsem i tak nějak očekával a příběh při výstupu z tramvaje mě v tom hned zkraje utvrdil. „Tohle je vlastně můj třetí koncert, byla jsem, na Redhotech, Depešákách a teď tady na ty," říkala jedna slečna vedle mě nějakému chlapci. Ale nevadí, každý je vítán a rock'n'roll je třeba šířit. Po tomto koncertu na něj jistě ti, co přišli, nezanevřou. Ba naopak.

Večer odstartoval GLEN MATLOCK – původní baskytarista Sex Pistols. Asi netřeba více nic dodávat, ne? Bohužel místo očekávané doprovodné kapely a nášupu punkových vypalovaček přišel na pódium pán s akustickou kytarou a broukal si. Ne, nechci tím nikterak urážet Glena ani jeho vystoupení, protože to vlastně nebylo špatné a nesmrtelné hity od Pistols na lidi fungovaly dobře i tak – sborové „no future" při God Save The Queen mělo sílu, ale nebyla to asi úplně správná volba... Přece jen v tak obrovském prostředí haly se osamocený pán na opuštěném pódiu (veškerá nástrojovka byla ukryta za plachtou) ztrácel a lidi, co právě nebyli příliš znalí repertoáru, to očividně nebralo a nenakoplo. Ale viděli legendu, aspoň, pokud z toho něco měli...

Po nějakých čtyřiceti minutách předskokana následovala cca dvacetiminutová pauza a zcela potemnělý sál se ponořil do zvuků Foggy Dew od Sinnead OʼConnor, které plynule přešly do již kapelní skladby The Lonesome Boatman, při které už celá hala vytleskávala do rytmu, a když spadla plachta a DROPKICK MURPHYS stáli jako věže na vrcholu aparátů, působilo to výborně efektně a silně. Parádní úvod. Okamžitě následuje provařená hitovka The State Of Massachusetts následovaná punkovkou Famous For Nothing, takže sál se rozjel od začátku velmi snadno a obrovské pogo vepředu podporoval zpěv sálu odzadu. Našlápnuto bylo dobře a nebyl důvod ke zpomalení. Následovaly převážně songy z novinky 11 Short Stories Of Pain & Glory, kterou podle očekávání kapela přehrála téměř kompletní. Konkrétně osm z jedenácti songů a většinu v první polovině koncertu. Nicméně času na naposlouchání alba bylo více než dost, a tak hitovky jako First Class Loser, Blood či Paying My Way pěl celý sál sborově. Přesto cca zhruba v polovině koncertu tempo opadlo. Několik pomalejších a ne příliš obecně známých songů zapříčinilo, že atmosféra od kotle dál se poněkud uklidnila a i kapela v ten moment nevypadala příliš rozjetě. Naštěstí to netrvalo tak dlouho a Murphys se vytáhli se starou skinheadskou úderkou Barroom Hero a za ni zařadili hymnu známou nejen fanouškům FC Liverpool – You Will Never Walk Alone, což byla sázka na jistotu. Na pódiu muzikanti taky jako by najednou ožili a zbytek základního setu podpořený slavným coverem I Fought The Law (nejvíce známý od The Clash – v originále od The Crickets) se nesl ve skvělém tempu.

Pochopitelně následovaly přídavky. Murphys na sebe nenechali čekat moc dlouho, a šlo se na věc. The Boys Are Back hráli hudebníci snad až příliš rychle, aby záhy opět zásadně dupli na brzdu a zahráli Until The Next Time za podpory mnoha lidí z předních řad přímo na pódiu. Zdálo se, že ideální závěrečná píseň byla předzvěstí té poslední, která musí zaznít vždy, ale k mému potěšení následovala další 'plešatá' hitovka Skinhead On The M.B.T.A. Jedna z nejlepších 'riot' písní znovu rozpogovala celou halu. Pak se ovšem muzikanti stáhli, pódium se poměrně dost rozsvítilo a zdálo se, že je to snad opravdu konec... Pauza byla delší a mnozí už začali odcházet. Ale ne, asi by vzniklo povstání, tour bus by byl zapálen a šatna hudebníků obsazena rozlíceným davem, kdyby nezazněla tahle píseň. Takže Iʼm Shipping Up To Boston – a všichni jsou spokojeni. Na úplný závěr pak další cover, tentokrát od Johnnyho Cashe, Folsom Prison Blues a to už byl opravdový konec.

Osmadvacet písniček je velmi dobrý počet, po této stránce v pořádku. Snad jen setlist mohl být možná o něco lépe sestaven. Dost zásadních písniček dle mého názoru chybělo, kapela vsadila pochopitelně na nové věci a k tomu nečekaně přidala spoustu hodně starých. Má ale tu výhodu, že její repertoár je prostě dobrý a slabá písnička se najde jen těžko. Směs rychlejších a pomalejších byla taky vesměs vyvážená, takže v pořádku. Zvuk byl velmi obstojný, i když při rychlejších písničkách se občas valila koule, ale rychle se to srovnalo. Lidi zpívali, tančili, žádný problém nenastal, až na pár chorých hlav, co si neumí obejít plochu a najít si volné místo a raději se někde mačkají a pak nadávají pořadatelům. Ale to už je jiná věc. Dropkick Murphys ukázali, že jde dělat velkou punkrockovou show i bez kudrlinek kolem a vsadit jen na hudbu a upřímnost a souznění s publikem, a tohle jim vyšlo na jedničku.


 
>>> ODKAZY

  Prohledat rubriku

  Najít další články autora

 Nejčtenější článek rubriky Reportáže:
Guns N' Roses, Sebastian Bach, Avenged Sevenfold

>>> MOŽNOSTI

 Vytisknout článek Vytisknout článek


  Diskutovat o tématu


   Sdílet článek...
 


Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.
ROCKSHOCK - www.irockshock.net

(c) Jiří Olszar + RockShock, 2005 - 2018: texty, grafické prvky, přizpůsobení systému United-Nuke, serverová a portálová administrace. Všechna práva vyhrazena.
ISSN 1804-3046. Další publikování nebo jiné šíření obsahu serveru je bez předchozího výslovného souhlasu provozovatele zakázáno. Za obsahovou správnost a právní
bezchybnost publikovaných textů odpovídají výhradně uvedení autoři. Pokud není uvedeno jinak, pocházejí použité fotografie z archivů na nich zobrazených umělců.
Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena. Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.05 sekund