ROCKSHOCK - www.irockshock.net
>>> VYHLEDÁVÁNÍ

Pokročilé vyhledávání


>>> HLAVNÍ MENU

  H L A V N Í   S T R Á N K A
  K O N T A K T Y   &   I N F O

  A K T U A L I T Y
  K A L E N D Á Ř   A K C Í
  VIDEO SHOCKPARÁDA

  R E C E N Z E
  R E P O R T Á Ž E
  F O T O G A L E R I E
  ROZHOVORY & PROFILY
  V Ý S L E C H
  SPEAK ENGLISH OR DIE
  S O U T Ě Ž E

  U N D E R G R O U N D
  Z Á K U L I S Í
  S T O P   -   T I M E
  A R C H I V   Č L Á N K Ů
  PŘEHLED RUBRIK


  ROCKSHOCK NA FB

>>> P A R T N E Ř I

  N A Š I   P A R T N E Ř I

>>> RECENZNÍ TIP


MATER MONSTIFERA
  – Vězení bizarních bohů

Další recenze zde!

>>> VÝSLECH


Jan 'Skleník' Sklenář
Mirek Dvořák
Milan Hoffmann
Kečup
Loco Loco
Tonda Rauer
Pavel Pešata
Bobby Floutek
Jožin 'Nogando' Noga
Marek 'Mára' Dostál
Tom Wouda
Witch Hammer
Gate Crasher

>>> WEBY REDAKTORŮ


Osobní web Františka Kovače

Osobní web Jiřího Rogla

Osobní web Jiřího Olszara

Web redakčního spolupracovníka Pavla Bartase

Osobní web Mirka Valenty

Osobní web Luboše Hnáta

Ostrava v plamenech
Publikoval: JO - Neděle, 13.08. 2017 - 16:05:39
Rubrika: Reportáže

OSTRAVA V PLAMENECH
5. srpna 2017, Ostrava, Dolní oblast Vítkovice

Text: Jiří Olszar
Foto: Jiří Olszar

Čtvrtý ročník festivalu Ostrava v plamenech je za námi a jak výběrem kapel, organizací, tak i samotnou kvalitou nezůstal rozhodně pozadu za těmi předchozími. I když je to víceméně festival stále nový a vyvíjející se, dostává se stále více do povědomí zejména metalových fans, kteří jistě s radostí kvitovali další představení jmen světové metalové scény. Pořadatelé vlastně rok co rok vybízejí fanoušky, aby napsali nejen svá hudební přání, a přestože nejde vše splnit najednou, postupně se úroveň festivalu skutečně zvedá.

Celý festival odstartovali v pravé poledne jihomoravští X-CORE. Přestože patří mezi mé oblíbené tuzemské spolky, jejich set jsem bohužel nestihl. Neznalost zákona se neomlouvá, natož pak festivalového line-upu. Nezaregistroval jsem totiž poslední změnu hracích časů, takže jsem dorazil na místo činu, kdy si tihle drsní sympaťáci balili svá fidlátka. Během přestávky jsem ale mohl zmapovat, co se oproti loňsku v areálu změnilo. Jak pořadatelé slíbili, navýšil se počet mít k sezení v odpočinkové zóně. To jistě uvítali především ti, kteří zrovna nemusejí být ve středu dění a dopřejí si poslech raději zpovzdálí. Vzhledem k tomu, že byla odpočinková zóna umístěna za zvukařským stanem, nebyli sedící návštěvníci ochuzeni ani o solidní zvuk a o dění na stagi byli rovněž dobře informováni díky obří LED obrazovce. Patrně byl navýšen i počet výčepních míst, neboť fronty na pivo prakticky nebyly, stejně tak jako na jídlo nebo WC. Ty se tvořily jen u budek s festivalovými žetony. Na žetony si lidi z minulého ročníku docela zvykli, příště tedy jen více výdejních míst, a bude to v pořádku. Možná by nebylo špatné, samozřejmě pokud by to šlo vůbec realizovat, nabízet žetony i v předprodeji spolu se vstupenkami. To je snad jediná výtka ke komfortu festivalu.

Další věc, na kterou byli fanoušci zvědaví především, byla samotná hudební produkce a vše, co k ní patří. Ohledně X-Core tedy bohužel nemohu napsat vůbec nic, ale co se týče následujících CRYSTAL VIPER z Polska, tam jsem si nenechal ujít už ani minutu jejich setu. Od mého posledního setkání s touto polskou čtveřicí vedenou výbornou zpěvačkou a kytaristkou Martou Gabriel uplynulo už pět let, kdy vystupovala na posledním ročníku Noci plné hvězd v Třinci, proto jsem byl docela rád, že si její 'jedovatý' heavy metal můžu po letech opět dopřát. V sestavě jen jedna změna, a to na postu baskytary, v diskografii ovšem přibyla dvě alba včetně letošní novinky Queen Of The Witches. A po úvodním intru se zakousli právě do novinky skladbou The Witch Is Back. I když se tedy CV sami řadí do škatulky heavy metal, nová deska, potažmo její úvodní song, obsahuje poměrně ostré, řekl bych až thrashové prvky. Naživo to sice tolik drsně nevyznělo, neboť chvilku trvalo, než se zvuk usadil do solidních parametrů, jako třeba v dalším novém našlapaném kousku Flames And Blood. Ještě v úvodu se ale sympatická Marta raději ujistila, jakým jazykem má s publikem komunikovat. Na severní Moravě nešlo samozřejmě jinak než polsky. Dokonce jsem zaslechl názory, že by jim samotná polština slušela i k muzice, jak částečně potvrdili i v některých skladbách. Nejen tedy jazyk blízký slezským fans, ale i dobrá nálada plynoucí z pódia poměrně brzy vytvořily tu správnou atmosféru, takže nebyl nijak překvapující les tleskajících rukou třeba v pomalejší When The Sun Goes Down, tedy dalším zářezu z nové desky. Ostatně i samotná zpěvačka je rozená frontwoman, takže si každého dokázala omotat kolem prstu a k tomu všemu ještě bezvadně zpívala. Zkoušela něco ze svých kvalit naučit i publikum. To zpočátku nějaké popěvky zvládalo, ale když vytáhla své ukrutné výšky, byli všichni fans tam, kde slunce nesvítí. Kdo ale na pódiu rovněž vyčníval, byl kytarista Andy Wave, který během let slušně vypiloval svou techniku. Set CV měl docela dobrý spád a s postarší hitovkou Metal Nation se kapela naoko rozloučila. Dobře se bavící publikum se ovšem dožadovalo přídavku, kterým se stala prastará klasika See You In Hell od Grim Reaper.

Crystal Viper publikum pěkně nažhavili, stejně tak jako slunce, které nekompromisně atakovalo celý areál až do večerních hodin. Naštěstí pódium bylo zastřešené a částečně i plocha před ním, takže se to dalo v pohodě zvládnout. Dobrá nálada fanoušky neopustila ani během následujícího vystoupení, kdy mohli směle zapojit i své hlasivky. TRAKTOR už nějakou dobu patří mezi festivalové stálice. Spojení rodného jazyka a chytlavých refrénů na tuzemské festivaly prostě patří, což se potvrdilo i ve vítkovickém areálu. Setlist poskládaný z posledních tří alb odstartovala tak jako na poslední řadovce Artefuckt skladba Vstaňte, pane Lincolne! a skandující dav pokračoval v dobré zábavě tam, kde před malou chvílí skončil s Crystal Viper. Zvuk se zase o něco vylepšil, jen Martina Kapka občas pozlobil mikrofon. To v mnoha případech nebyla zase taková tragédie, neboť publikum po většinu času stejně kapelu doprovázelo. V druhém songu Artefuckt se sice lidé zapojili až v refrénu, ale když čas postoupil, začali si všichni notovat i celé songy. Takto zafungovaly třeba Bludičky, ještě více asi Letokruhy, Defenestrace nebo Katakomby, kterými Traktor zdárně přivedli všechny přítomné až k samotnému závěru. Bylo evidentní, že Traktor nejen své věrné fans nezklamali, takže loučení probíhalo v duchu vzájemné spokojenosti. Ani z mé strany nebylo co vytknout. Kapela šlapala bezvadně, atmosféra krásně gradovala, kotel pod pódiem pěkně bouřil, takže vážně spokojenost.

Během minulých dvou ročníků festivalu si mohli fanoušci dopřát i poněkud exotičtější muziku v podání kapel Orphaned Land a Myrath, a ochuzeni nebyli ani letos. Tentokrát padla volba na 'izraelské' MELECHESH. Izraelské píšu záměrně v uvozovkách, neboť kytarista a zpěvák Murat Cenan alias Melechesh Ashmedi celý ansámbl přesunul v roce 1998 do Amsterdamu. Zároveň je jediným členem s izraelskými kořeny, co se aktuální live sestavy týče. V Ostravě jej doplnil nizozemský baskytarista Leon Nero Caufijn, který mimochodem ve vokálech občas krásně doprovodil Ashmediho svých chraplákem, a dvě 'nájemné duše' v podobě slovinského bubeníka Simona Škrlece a kytaristy, kterého se mi nepodařilo 'rozluštit' – snad se jednalo o kytaristu Kinga, bývalého člena německých Dethroned. Proto možná některé fans zprvu zaujala skutečnost, že kromě Ahmediho nevypadala kapela moc orientálně. To bylo v tu chvíli ale dosti nepodstatné, neboť důležitá byla hlavně muzika. Popravdě, čekalo se právě v tomto směru nějaké to orientální koření. A v úvodním kousku The Pendulum Speaks, který připomněl poslední řadovku Enki, se skutečně ony motivy objevily. V dalších skladbách to už ale bylo jen takové decentní ťukání na orientální bránu a vše směřovalo hlavně k tomu, vytvořit co největší peklo. Sluníčku se to dařilo velice dobře a Ashmedi se potil, jako by jej vskutku vařili v pekelném kotli. Vůbec ale nedbal na dané podmínky a s přibývajícím časem bičoval 'posádku' k ještě většímu tempu, a to v převážně black/deathmetalovém duchu. A přestože to vypadalo jakkoliv zběsile, jako například v parádní 'sypačce' Grand Gathas Of Baal Sin, vždycky se našla skulinka pro nějakou tu orientální kudrlinku. Soudě podle následující Deluge Of Delusional Dreams nechybí kapele ani smysl pro progresivní hudební přístup. V takových momentech se blýskl hlavně bubeník Simon Škrlec. Ten si evidentně v normálních rytmech vůbec nelibuje. Zmiňovaná deska Enki je ale hodně pestrá, jak dokázala třeba i Multiple Truths balancující na hraně thrash a groove metalu. Ačkoliv publikum možná zprvu nechápalo, co se to na ně žene za pekelnou lavinu, ke konci už se s Ashmedim a spol. vařili ve společném kotli. Po loňských Vader zase sáhla pořadatelská ruka do toho správného pekelnického klobouku.

Láďa Křížek s Mikem Terranou či Rolandem Grapowem, tak na toto spojení byli zvědavi nejen příznivci kapely KREYSON. Úvod byl, slušně řečeno, ale hodně rozpačitý. Nebyl jsem svědkem zvukové zkoušky, takže netuším, kdo připravoval bicí, zda Mike sám, nebo nějaký technik, ale když se do toho bubenická mašina opřela, odfoukla zbylé muzikanty nekompromisně z pódia. Po chvíli se naštěstí zvuk srovnal, takže prostor dostaly i ostatní nástroje, a musím uznat, že hudebně to šlapalo parádně. Problém ovšem nastal, když se ozval Láďův zpěv. V úvodu měl totiž dost velké problémy s trefováním rytmu i melodie. Zejména ve skladbách staršího data to docela skřípalo. Třeba Anděl na útěku by se dala označit s prominutím za tragédii, tam se nepovedlo po pěvecké stránce prakticky nic. Poměrně brzy přišlo jako takové odreagování Terranovo bubenické sólo, i když možná pro festivalovou show trošku zbytečně dlouhé, ale fanoušky docela nakoplo, takže svůj účel splnilo. Mike je bubenický démon a nějaké jeho sólo jistě viděl každý, takže popisovat blíže asi netřeba. I ex-člen Helloween nebo aktuálně Masterplan Roland Grapow si střihnul pěknou, i když o poznání kratší sólovou vložku. Trošku to sice nabouralo spád koncertu, stejně tak jako poměrně dlouhý proslov před uvedením nové skladby Přátelství, ale naštěstí tyhle pauzy přece jen Láďovi prospěly a pomalu se dostával do formy. Právě Přátelství s hostujícím britským producentem Chrisem Tsangaridesem a violoncellistkou Barborou Holou vyznělo v jeho podání hodně dobře. Škoda že pro porovnání nedali i druhou novou skladbu, která je prý rychlejší. Docela se ale povedla i Fade Out nebo závěrečná Čarovná noc. Nějak už ale nezbyl prostor pro další očekávané hity. Je třeba si počkat na chystané turné, kde snad bude více prostoru. Kreyson v téhle sestavě odehráli teprve třetí koncert, takže nějaké ty chyby beru, ale aby to mělo fakt nějakou úroveň, chtělo by to ještě trochu dopilovat, hlavně co se zpěvu týče. Přesto nelze říct, že by se vystoupení publiku nelíbilo. Místo před pódiem bylo opět pěkně zaplněné a většina fans si to v pohodě užívala. Vypadalo to, že i sám Křížek se docela baví a sem tam prohodil i nějaký ten vtípek. Škoda tedy jen těch pěveckých nepřesností a roztrhání kontinuity, které celkový dojem poněkud srážely dolů. Šance na reparát ale bude, takže uvidíme.

Den už pomalu předával vládu noci a slunce zvolna směřovalo k zemi, odkud pravidelně každý den vychází a odkud také dorazili legendární metaloví kamikadze LOUDNESS. Ještě než odjistili první granát v podobě skladby Crazy Nights, musel si zpěvák Minoru Niihara rychle vyfotit zaplněný kotel. Jako by ani sám nevěřil, jaký je o tuhle saké odkojenou partu v Ostravě zájem. A to se zatím nedělo nic výjimečného, všichni totiž byli spíše plni očekávání. Kapela si úvodním songem publikum jen lehce proklepla a zjistila, že to půjde. A ono to opravdu šlo. Aniž by totiž tušili, s následující Like Hell rozpoutali v areálu pěkné heavymetalové peklo. Člověk ani nevěděl, koho sledovat dřív, jestli bubenického samuraje Masayukiho Suzukiho, který svým temperamentem nezůstával moc pozadu ani za Terranou, či tři původní členy, kteří se po delší době opět sešli na jedné lodi (od r. 2001) – bravurního baskytaristu Masayoshiho Yamashitu, výborného zpěváka ze staré klasické hard & heavy školy Minoru Niiharu a samozřejmě excelentního kytaristu Akiru Takasakiho, který táhne Loudness bez přestávky od roku 1981. Když k jejich parádním výkonům připočtu i skvělý zvuk – nejlepší, co jsme zatím na festivalu slyšeli –, bylo bez pochyby jasné, že sledujeme to nejlepší, co Ostrava v plamenech letos 'zatím' nabídla.

S poklidnější Heavy Chains jako by uzavřeli úvodní trilogii z desky Thunder In The East. V tu chvíli už to v publiku doslova vřelo a samotné ovace nabíraly na intenzitě. Kolikrát pronesl Minoru během koncertu obligátní „Arigatō", to se snad ani nedalo spočítat. S rock'n'rollově laděnou Loudness připomněli nejen debutovou desku The Birthday Eve, ale taky fakt, proč mají tak pekelně dobrý zvuk. Toho využíval zejména kytarista Akira, který drtil svůj nástroj, jak to jen šlo. Zabijácké riffy prokládal všemožnými vyhrávkami a sóly. V těch si byl až ukrutně jistý, přitom se ale tvářil, jako by vyrazil po nedělním obědě na procházku. Prostě pohodička. Jinak ale energie a radost z pódia tekly jako rozvodněná řeka Šinano, což se samozřejmě odráželo i v publiku, kde už vládla totální euforie. Nevím, jak ostatní fanoušci, ale ti v mé místnosti si navzájem ukazovali, jakou mají husí kůži. To patrně hovoří za vše. A když energicky, tak až do samotného závěru. In The Mirror, Crazy Doctor, S.D.I. a navrch ještě příznačně pojmenovaná Speed – tak tyhle vypalovačky zasadily poslední ránu katanou přímo mezi oči. Poslední výbuch nadšení trochu zaskočil i Niiharua, který si najednou při děkovačce vzpomněl, že tuhle úžasnou atmosféru musí zachytit, a tak chvatně odběhl pro tablet. V tu chvíli mi to vážně připadalo, jako by kapela vůbec nechápala, co v Ostravě způsobila. Neskutečně dobří a neskutečně skromní byli tihle šikmoocí ďáblové. A úžasné to opravdu bylo, protože tahle japonská smršť strhla i fanoušky, kteří se už těšili na další program. Jak Niiharu v úvodu pronesl, tohle bylo vážně „Fucking Crazy Nights", a mně osobně nezbývá než dodat: „Pánové, Arigatō!"

Během přestávky se místo pod pódiem ani příliš nevylidnilo. A nebylo divu, když byl na programu zlatý hřeb večera – ARCH ENEMY. Přiznávám, že i já jsem se na tuhle švédskou smečku hodně těšil – před festivalem určitě víc než na Loudness –, a to nejen z důvodu, že mám rád tvrdší muziku, ale také proto, že jsem byl zvědav na kytarového mága Jeffa Loomise, který je již nějakou dobu stálým členem AE, leč skladatelsky se zatím nemohl projevit. To se ale již brzy změní, neboť 8. září vychází zbrusu nová řadovka Will The Power. Ještě než se rozpoutalo další očekávané peklo, vyslechli jsme krátkou zvukovou zkoušku a usoudili, že teď to bude mít ty správné koule. Vše bylo tedy připraveno, chybělo už jen jediné – kapela na pódiu. Publikum se zatím lehce pohupovalo v rytmu reprodukované Thunderstruck od australských 'elektrikářů', aby se následně ponořilo do tónů Tempore Nihil Sanat (Prelude In F Minor) čili úvodního intra ostravského setu. Jako první se s publikem pozdravil bubeník Daniel Erlandsson, dlouholetý parťák kapelníka Michaela Amotta. Spolu třeba válčili už v legendárních Carcass. Chvíli po něm nakráčeli na stage i Michael s Jeffem spolu s baskytaristou Sharleem D'Angelem a rovnou se pustili do nakopávání zadků všech přítomných fans. Dlouho na sebe nenechala čekat ani metalová modrovlasá diva Alissa White-Gluz.

Celý set odstartovala novinková The World Is Yours, za což jsem byl osobně velmi rád, protože jsem tak mohl během focení pozorovat pěkně zblízka Jeffovu famózní kytarovou práci. Klobouk dolů před Amottovým kytarovým umem, ale Loomis je prostě ďábel a muziku AE značně oživil. Pozornost většiny však samozřejmě směřovala hlavně k Alisse. Ta vletěla na pódium jako tornádo, a s rozevlátými třásněmi tak dokonce i vypadala. Zvuk v místě pro fotografy nebyl samozřejmě nejlepší, proto jsem se zde příliš nezdržoval a za zvuku skvělé Ravenous jsem se přemístil ke zvukařskému stanu. Ale co to? Ani zde nebyl zvuk úplně ideální a měl zatím daleko do toho, co jsme slyšeli během předchozího představení. S připomenutím poslední řadovky v podobě Stolen Life či titulní War Eternal se to ale začalo vylepšovat, přesto se zvuk dostal tak zhruba na úroveň Loudness, ale možná ani tam ne, což vzhledem k brutálnějšímu soundu AE nebylo zrovna to pravé ořechové. Jinak ale vše fungovalo tak, jak mělo. Alissa řádila jako utržená ze řetězu, Michael s Jeffem mezi sebou krásně kytarově 'bojovali' a Daniel s Sherleem to profesorsky jistili. Odezva fanoušků byla rovněž skvělá a Alissa byla za svůj výkon dokonce odměněna plyšáky. Maličko 'uspávací' pasáž rozetnula až výborná As The Pages Burn a monumentální Avalanche, dle mého názoru nejlepší kousek z War Eternal. Pomalu, ale jistě jsme se přiřítili až ke skoro závěrečné We Will Rise. Bez přídavku by to nešlo, takže s předehrou Snow Bound přišla na řadu ještě Nemesis – a 'pomsta' to byla vskutku sladká. Vystoupení jako takové, tedy kromě zvuku, který nebyl vyloženě špatný, ale pro AE neměl ty správné grády, nemělo chybu. Kapela šlapala na jedničku, fans vytvořili opět super atmosféru, ale... Snad se na mě fanoušci Arch Enemy nebudou moc zlobit, ale japonští kamikadze prostě Ostravu v plamenech zbourali.

Závěreční CIVIL WAR už na překonání laťky nasazené Loudness moc šancí neměli, a to i z toho důvodu, že publikum přece jen už trošku prořídlo. Přesto se toho bývalí členové Sabaton spolu s novým vokalistou Kellym Carpenterem nebáli a vtrhli na scénu rovnou s našlapanou USS Monitor. Kelly hned zkraje ukázal, že je více než solidní náhradou za Nilse Johanssona, a kapela naopak, že nemá moc společného s bývalým působištěm. Textově snad ano, ale hudebně mají možná blíže ke krajanům HammerFall. I když ani to není tak úplně přesné, jak třeba naznačili v následující Saint Patrick's Day, kde bylo možné zaslechnout třeba momenty připomínající Runnig Wild. Setlist byl poměrně rovnoměrně zastoupený třemi vydanými alby, jen o něco více převažovala tvorba z debutu The Killer Angels. Kromě zmiňované Saint Patrick's Day to byla rozvážnější Gettysburg, kde právě Kelly předvedl své kvality, další powermetalový kvapík Sons Of Avalon, hymnická I Will Rulle The Universe nebo závěrečná Rome Is Falling. Neztratila se ani rozverná 'westernovka' Tombstone, která tak trošku charakterizovala celé vystoupení CW. Bylo to maximálně v pohodě, s úsměvem na rtu a navíc s hodně solidním muzikantským potenciálem.

Civil War tak příjemně zakončili letošní ročník Ostravy v plamenech, který určitě posunul laťku kvality zase o kousek výše. Kromě zmiňovaných front u budek s žetony to bylo pořadatelsky zvládnuté bezvadně. Co se týče problémů se zvukem, to mohli pořadatelé asi sotva ovlivnit, když většina kapel měla vlastního zvukaře, ale to už se holt někdy stává. Výběr kapel byl ale výborný a jistě nebudu sám, když zvednu pomyslný palec nahoru hlavně za Loudness. To byl dokonalý tah. A přestože nejsem příznivcem opakujících se kapel, tuhle japonskou delikatesu bych si zde klidně dopřál někdy v budoucnu znovu. A co příště? Pořadatelé už zjišťují, koho by fanoušci rádi viděli na dalším ročníku a zda by byli případně ochotní si připlatit za nějakou hudební bombu. Pokud budu hovořit upřímně sám za sebe, klidně bych zůstal u stávajícího modelu, protože velké kapely už nejsou až tak moc velké, nepočítám-li jejich honoráře, a s přehledem jim nakopou zadky méně profláklé spolky, které hrají přece jen ještě pro radost. Ostravě v plamenech se ten zajímavý výběr interpretů zatím daří, takže doufám, že se jí to bude dařit i nadále.

Exkluzivní fotogalerie z celého koncertu zde!


 
>>> ODKAZY

  Prohledat rubriku

  Najít další články autora

 Nejčtenější článek rubriky Reportáže:
Guns N' Roses, Sebastian Bach, Avenged Sevenfold

>>> MOŽNOSTI

 Vytisknout článek Vytisknout článek


  Diskutovat o tématu


   Sdílet článek...
 


Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.
ROCKSHOCK - www.irockshock.net

(c) František Kovač + Rockshock, 2005 - 2011: texty, grafické prvky, přizpůsobení systému United-Nuke, serverová a portálová administrace. Všechna práva vyhrazena.
ISSN 1804-3046. Další publikování nebo jiné šíření obsahu serveru je bez předchozího výslovného souhlasu provozovatele zakázáno. Za obsahovou správnost a právní
bezchybnost publikovaných textů odpovídají výhradně uvedení autoři. Pokud není uvedeno jinak, pocházejí použité fotografie z archivů na nich zobrazených umělců.
Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena. Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.04 sekund