ROCKSHOCK - www.irockshock.net
>>> VYHLEDÁVÁNÍ

Pokročilé vyhledávání


>>> HLAVNÍ MENU

  H L A V N Í   S T R Á N K A
  K O N T A K T Y   &   I N F O

  A K T U A L I T Y
  K A L E N D Á Ř   A K C Í
  VIDEO SHOCKPARÁDA

  R E C E N Z E
  R E P O R T Á Ž E
  F O T O G A L E R I E
  ROZHOVORY & PROFILY
  V Ý S L E C H
  SPEAK ENGLISH OR DIE
  S O U T Ě Ž E

  U N D E R G R O U N D
  Z Á K U L I S Í
  S T O P   -   T I M E
  A R C H I V   Č L Á N K Ů
  PŘEHLED RUBRIK


  ROCKSHOCK NA FB

>>> P A R T N E Ř I

  N A Š I   P A R T N E Ř I

>>> RECENZNÍ TIP


MATER MONSTIFERA
  – Vězení bizarních bohů

Další recenze zde!

>>> VÝSLECH


Jan 'Skleník' Sklenář
Mirek Dvořák
Milan Hoffmann
Kečup
Loco Loco
Tonda Rauer
Pavel Pešata
Bobby Floutek
Jožin 'Nogando' Noga
Marek 'Mára' Dostál
Tom Wouda
Witch Hammer
Gate Crasher

>>> WEBY REDAKTORŮ


Osobní web Františka Kovače

Osobní web Jiřího Rogla

Osobní web Jiřího Olszara

Web redakčního spolupracovníka Pavla Bartase

Osobní web Mirka Valenty

Osobní web Luboše Hnáta

Guns N' Roses, Biffy Clyro, Jesse Jo Stark
Publikoval: JO - Čtvrtek, 13.07. 2017 - 07:28:29
Rubrika: Reportáže

GUNS N' ROSES, BIFFY CLYRO, JESSE JO STARK
4. července 2017, Praha, Letiště Letňany

Text: Viktor Loukota
Foto: Robert Sedmík

Vítejte v džungli aneb když jsou ve hře miliony, lze zakopat i tu nejválečnější sekeru. Turné s příznačným názvem Not In This Lifetime doposud vydělalo více než 250 milionů dolarů a čísla stále naskakují, protože konec je zatím v nedohlednu. To není zase tak špatné a nikdo z nich takto pozitivní reakci zřejmě ani nečekal. Teda aspoň ne z části. Znovuzrození GN'R v čele s nevypočitatelným raubířem W. Axlem Rosem, ikonickým kytaristou Slashem a baskytaristou Duffem McKaganem, který to všechno spunktoval dohromady, jsou v této sestavě doplněni o staronové členy.

Bývalí bubeníci Steven Adler a Matt Sorum jsou ze hry venku, i když na několika amerických koncertech byl původní bubeník S. Adler přizván ke dvěma skladbám z období jeho působení v kapele. Jediný, kdo zůstal z dob minulých, je klávesista Dizzy Reed (Hookers & Blow, The Dead Daisies), který také donedávna působil v Axlově verzi skupiny. Inu, když vlastníte jméno a donutíte ostatní členy, aby se ho vzdali, můžete spoluhráče střídat jako ponožky a přitom nemáte ani výčitky svědomí. Tak to prostě chodí. Jako další z Axlových přisluhovačů zůstal na své židličce bubeník Frank Ferrer a dále pak kytarista Richard Fortus (Love Spit Love, The Dead Daisies), který v tomto 'reunionu' nahradil jak legendárního Izzyho Stradlina (údajně chtěl moc velkou výplatu), tak i talentovaného Gilbyho Clarka ze druhé sestavy 90. let. Novinkou v klubu je nadějná klávesistka s popovým vzhledem i hlasem Melissa Reese, která také vypomáhá se sbory, jak jen to je možné. To by bylo k současnému složení a faktům, nyní přejdeme k samotnému vystoupení hned tří výrazně se odlišujících seskupení. To nejlepší samozřejmě zůstává na konci, a to právem.

Pseudo-umělkyně JESSE JO STARK věnující se hudbě a designu dostala místo prvního skokana roku sice z protekce, ale zhostila se toho, dá se říci, s pokorou. Nikdo od dvacetileté holky nemůže čekat zázraky, a podle toho se to také odvíjelo. Stres a neznámé prostředí hrají svou roli do jisté míry také, ale když se někdo chce věnovat něčemu profesionálně, tak do toho musí jít naplno – a to se jí a jejímu doprovodu řekněme částečně podařilo. Stylově dosti připomínající manekýnu Lanu Del Rey chvílemi působila unaveně a většina její tvorby je protkaná melancholií natolik, že to má tendenci člověka spíše uspávat nežli nabudit. Vzhledem k počasí, kdy se mraky honily po obloze, to kupodivu ani nevadilo a její sexy projev byl příjemnou kulisou počátečního programu.

BIFFY CLYRO to měli jakožto druhý střelec z ranku oproti JJS o něco lehčí. Návštěvnost začala stoupat a nálada se dostávala do bavící se hladinky. Kapela se se svou průbojnou hrou a syrovým alternativním zvukem drala kupředu a neponechala nic náhodě. Pro někoho to nemusí být to pravé ořechové, ale snaha se cení i v tomto případě. Vzhledem k omezenému času vsadili na osvědčenou jistotu a projeli své singly takřka od A do Z. Od nové tvorby po starou to náležitě prokládali svými křečovitými pohyby na pódiu a předávali energii dál do lidí. Od počáteční, relativně svěží Wolves Of Winter přes osvědčené Friends And Enemies či Bubbles se bez problémů prosekali až ke zdárnému konci, k zajímavé Mountains. Byla to pro ně určitě velká zkušenost a z jejich hry bylo cítit nadšení a pocit úspěchu. Těch, co dorazili na předskokany, byl docela solidní počet a ta poslední vlna se měla teprve blížit.

Odpočítávání začalo. Zamířit a pal. Po devatenácté hodině se po cartoonovém intru rozezněla rozjezdová It's So Easy, kdy dav začal plesat nadšením a dokonce se mezi mraky prodralo i pár ostrých letních paprsků. Vzhledem ke třicátému výročí od vydání Appetite For Destruction se zůstalo u kořenů i se závisláckou Mr. Brownstone, aby GUNS N' ROSES nenásilně otočili list a přeladili na čínskou demokratickou vlnu à la Chinese Democracy. Zde bylo vidět, že Slash ani Duff nemají problémy s hraním Axlova materiálu, na kterém se hráčsky ani skladatelsky nepodíleli, a je jim to prakticky jedno, hlavně když to odsýpá. A hurá rovnou do víru velkoměsta s Welcome To The Jungle. Axl je mistr rychlého frázování a tuhle básničku zná dokonale nazpaměť. Double Talkin' Jive je živoucím důkazem toho, co bylo již zmíněno. Dravost, vulgarita a nevypočitatelnost. Přesně to, co je proslavilo před více než třemi dekádami, pokračuje dál, ale v poklidnějším, rodinném stylu. Zásekovou Better vystřídala epická perla Estranged, kterou zahrát naživo je doslova nemožné bez různých triků a vychytávek. Osvojená Live And Let Die (Wings cover) měla grády jako za starých časů a Axl s kumpány okupovali pódium jako vojáci bitevní pole. Excentrická Rocket Queen s prodlouženou mezipasáží byla až na přepálený zvuk balzámem pro duši a i ikonická terminátorovka You Could Be Mine dokázala pevně udržet padesátitisícový dav hlav s přehledem v pozoru.

O mikrofon se poté přihlásil baskytarista Duff a se zbytkem tam vystřihli punkovou Attitude z repertoáru Misfits. Axl si zřejmě potřeboval oddáchnout a tento krátký přímočarý kousek byl nyní spíše zbytečnou záplatou. Axl je rozený vypravěč a This I Love dostala až pohádkový nádech, hlavně díky doprovodné projekci. Antiválečná a politicky korektní Civil War nezestárla ani o minutu a vzhledem k současnému světovému dění je stále více aktuální a pravdivá jako nikdy předtím. Ke konci ji Slash navíc okořenil úryvkem z Hendrixovy Voodoo Child. Po nesoudném množství alkoholu, sexu, bolesti, drog a následných odvykacích kúrách se v jaderných muzikantech nakonec pohnulo svědomí a podkladem k tomu budiž óda Yesterdays. To samé platí o Coma jakožto odvrácené straně života, dlouhého na míle daleko.

Nezávazné představení sebranky a o slovo se přihlásil skromný chlápek s cylindrem, disponující nezaměnitelným zvukem a stylizací. A je to tady. Moment, který každý očekával od samého začátku. Onen zbožňovaný hit několika generací, díky kterému se jejich kariéra začala zvedat do astronomických výšek. Řeč je o Sweet Child O' Mine, kdy si chytlavou melodii pobrukoval snad každý, ať už stojící, či sedící. Po krátkém humorném úvodu k Used To Love Her rozpálili biografickou My Michelle, kdy si Axl cvičně přehazoval mikrofon z ruky do ruky, jak je u něho zvykem. Při kytarovém duetu Slash – Fortus při Wish You Were Here od mohykánů Pink Floyd došlo k odstávce energie a všichni se vláčně začali houpat do rytmu. Instrumentálně a bravurně zvládnuté, to ano. Nikdo nikomu nešlapal na paty a z obou byl cítit spíše respekt nežli rivalita. Až na zbytečné natahování příjemné zpestření večera.

Začínalo se stmívat a atmosféra začala chytat nový nádech. Romantická balada November Rain s téměř desetiminutovým závěrem byla zakončena pyrotechnickým deštěm, a dokonce před samotným vyvrcholením v mini pauze Axlovi donesl poslíček lahvového Budweisera, zřejmě na vlastní požadavek. Pak že Axl není primadona. Malé ohlédnutí do roku 1992, kdy GN'R vystoupili na pražském Strahově společně s Faith No More a Soundgarden, kteří se v té době vezli na vlně popularity s albem Badmotorfinger. Uběhlo tedy 25 let od utvrzení kamarádství mezi oběma tábory a na počest nedávno tragicky zesnulého zpěváka právě zmíněných Soundgarden Chrise Cornella zvolili nejznámější Black Hole Sun, kterou věrně interpretovali po svém, a sklidili pak zasloužený aplaus. Jako odborní tlumočníci klasiky sáhli i po legendární Knockin' On Heaven's Door od folkaře Boba Dylana, jejíž začátek ozdobila trochu rozpačitá předehra Only Women Bleed naopak z dílny mistra shock rocku Alice Coopera. Axl prohodil sloky, a tak kytarista celé fiasko pohotově zahrál do autu. Takhle se zametá pod koberec. Jak se dalo u Slashe předvídat, převládala až na výjimky krátká sóla, osvědčeně fungující postupy, potažmo ty nejméně unavující. Další z velmi důležitých ingrediencí a pamětník zlatých časů je baskytarista Duff, který celý koncert neotřele držel nástroj pevně v rukou a ani při rychlých zatáčkách nepustil nohu z pedálu. Ať žije poctivá baskytara s jedinečným zvukem a nápřahem, kde se snoubí síla a jednoduchost. To, a ještě něco navíc, nabídla Nightrain, jež uzavírala strhující první část koncertu.

Přídavků bylo hned několik, až nad tím lidé žasli, jak se to po padesátce dá pěkně roztočit. Po setmění se zvuk prakticky ustálil, bubínky otupěly a začalo další kolo. Sorry byla až na lehce rozhozený začátek sóla odříkána ze srdce a připravila atmosféru pro baladu Patience, při níž muzikanti akusticky hráli, jako by byli v nějakém klubu bez známek stresu z velké sledovanosti. Došlo i na vzpomínku Whole Lotta Rosie z minulého roku, kdy si Axl odskočil do AC/DC a kolektivně rozpálili Letňany podobným způsobem. Kdyby koncert v tuto chvíli skončil, odcházeli by všichni tak jako tak spokojeni, ale bez chybějících kousků by nebylo dílo, jak se říká, dokonáno. Ne zrovna často hraná citovka Don't Cry potěšila nejenom dámy, ale i ty nejskalnější příznivce druhé éry, doplněná nenásilným intrem Melissa od Allman Brothers. Budiž to poctou dalšímu padlému hrdinovi Greggu Allmanovi, který v tomto roce nedobrovolně odešel do rockového nebe. Naprosto zbytečné plýtvání energií byla The Seeker od The Who, jejíž podstata v setlistu se vymyká logice při již tak obsáhlé zásobě skladeb ze všech alb kombinovaně. Ale budiž, protože cesta do rajského města s idylicky zelenou trávou a krásnými děvami se nedala již dále odkládat. Majestátní Paradise City jest impozantním vyvrcholením rockového umění. Má v sobě vše, co by měla každá klasika žánru obsahovat. Chytlavý refrén, silnou melodii a pořádné koule. V kotli to zabublalo a s ohňostrojem přišel grandiózní závěr s hozenou rukavicí odpůrcům poctivého řemesla.

Stručně shrnuto. Axl nastoupil včas na plac a piloval takřka jako zamlada. Slash nezklamal a zacementoval svůj status kytarového boha, Duff hobloval struny s neomylnou razancí a zbytek muzikantů sehrál jenom solidně sehrané křoví. Dvoje klávesy jsou dle mého názoru zbytečné, obzvlášť když nejsou prakticky slyšet. Zde jsou dominantní struny a to se nikdy nezmění. Více než tříhodinová kanonáda ostrých nábojů byla pro zasloužilé rockery pořádnou střelbou, kterou s ledovým klidem a důstojností odstříleli do vítězného konce.

Biffy Clyro setlist:
Wolves Of Winter, Living Is A Problem Because Everything Dies, Biblical, That Golden Rule, Friends And Enemies, Bubbles, Black Chandelier, Animal Style, Many Of Horror, Mountains

Guns N' Roses setlist:
It's So Easy, Mr. Brownstone, Chinese Democracy, Welcome To The Jungle, Double Talkin' Jive, Better, Estranged, Live And Let Die, Rocket Queen, You Could Be Mine, Attitude, This I Love, Civil War, Yesterdays, Coma, Slash guitar solo, Speak Softly Love, Sweet Child O' Mine, Used To Love Her, My Michelle, Wish You Were Here, November Rain, Black Hole Sun, Knockin' On Heaven's Door, Nightrain, Sorry, Patience, Whole Lotta Rosie, Don't Cry, The Seeker, Paradise City


 
>>> ODKAZY

  Prohledat rubriku

  Najít další články autora

 Nejčtenější článek rubriky Reportáže:
Guns N' Roses, Sebastian Bach, Avenged Sevenfold

>>> MOŽNOSTI

 Vytisknout článek Vytisknout článek


  Diskutovat o tématu


   Sdílet článek...
 


Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.
ROCKSHOCK - www.irockshock.net

(c) František Kovač + Rockshock, 2005 - 2011: texty, grafické prvky, přizpůsobení systému United-Nuke, serverová a portálová administrace. Všechna práva vyhrazena.
ISSN 1804-3046. Další publikování nebo jiné šíření obsahu serveru je bez předchozího výslovného souhlasu provozovatele zakázáno. Za obsahovou správnost a právní
bezchybnost publikovaných textů odpovídají výhradně uvedení autoři. Pokud není uvedeno jinak, pocházejí použité fotografie z archivů na nich zobrazených umělců.
Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena. Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.05 sekund