ROCKSHOCK - www.irockshock.net
>>> VYHLEDÁVÁNÍ

Pokročilé vyhledávání


>>> HLAVNÍ MENU

  H L A V N Í   S T R Á N K A
  K O N T A K T Y   &   I N F O

  A K T U A L I T Y
  K A L E N D Á Ř   A K C Í
  VIDEO SHOCKPARÁDA

  R E C E N Z E
  R E P O R T Á Ž E
  F O T O G A L E R I E
  ROZHOVORY & PROFILY
  V Ý S L E C H
  SPEAK ENGLISH OR DIE
  S O U T Ě Ž E

  U N D E R G R O U N D
  Z Á K U L I S Í
  S T O P   -   T I M E
  A R C H I V   Č L Á N K Ů
  PŘEHLED RUBRIK


  ROCKSHOCK NA FB

>>> P A R T N E Ř I

  N A Š I   P A R T N E Ř I

>>> RECENZNÍ TIP


BLOODY OBSESSION
  – Husaria

Další recenze zde!

>>> VÝSLECH


Jan 'Skleník' Sklenář
Mirek Dvořák
Milan Hoffmann
Kečup
Loco Loco
Tonda Rauer
Pavel Pešata
Bobby Floutek
Jožin 'Nogando' Noga
Marek 'Mára' Dostál
Tom Wouda
Witch Hammer
Gate Crasher

>>> WEBY REDAKTORŮ


Osobní web Františka Kovače

Osobní web Jiřího Rogla

Osobní web Jiřího Olszara

Web redakčního spolupracovníka Pavla Bartase

Osobní web Luboše Hnáta

Vladimír Mišík – Koncertování mě pořád baví
Publikoval: JO - Sobota, 25.03. 2017 - 16:58:05
Rubrika: Rozhovory & Profily

Text: Supraphon
Foto: Kačka 'Darlene' Smidová, Ája Dvořáčková

Osmého března, na svátek známý jako Mezinárodní den žen, VLADIMÍR MIŠÍK oslavil kulaté sedmdesáté narozeniny. U té příležitosti měl premiéru nový dokumentární film režisérky Jitky Němcové Nechte zpívat Mišíka a také vyšla jubilejní edice jeho slavné první sólové desky, mezi příznivci dnes známé podle už nesmrtelného hitu Stříhali dohola malého chlapečka. O týden později, ve středu 15. 3., byl pak Mišík na koncertě v Malostranské besedě oceněn Jubilejní diamantovou deskou Supraphonu. Právě letošní jubileum, výpravná reedice kultovního alba a dokument jsou i hlavními tématy našeho rozhovoru.

Posloucháte někdy svoje starší nahrávky?
Neposlouchám. Dokonce ani v případě téhle reedice jsem zatím neměl čas. Dělal jsem asi dvacet rozhovorů, do toho jsem měl koncerty, takže když jsem z vydavatelství dostal to CD, jen jsem si ho přinesl domů. Ale rozhodně se na něj chystám, zajímá mě porovnat si ten zvuk s tím, jak si ho pamatuji. Protože gramofon už dávno nemám.

Mnozí si ho dnes znovu kupují, a vaše reedice je ostatně k dispozici jak na CD, tak znovu na vinylu...
To je také moc dobře. Aspoň má Supraphon co prodávat. (smích) Mně se ten tradiční zvuk vždycky líbil víc, je takový 'měkčí' než ten digitální. S kapelou se také pořád snažíme natáčet do pásu, i poslední desku Ztracený podzim jsme tak točili. Ne že bychom byli tak staromilní, ale právě kvůli tomu zvuku.

Album, známé spíš jako Stříhali dohola malého chlapečka, je mnohdy mylně považováno za debut Etc..., ale ve skutečnosti vzniklo jako vaše sólové. Proč? Pokud vím, skupina Etc... už v té době existovala.
Ano, my jsme v té době už zkoušeli. Ve chvíli, kdy ta nabídka od Hynka Žalčíka přišla, jsme ještě ani neměli první koncert. A chyběl nám materiál. Měl jsem ale písničky, které jsem hrál s Honzou Hrubým a Vláďou Mertou, říkali jsme tomu ČDG neboli Čundrgrunt. To ale bylo jen s akustickou kytarou, s Etc... jsme je zatím ani nezkoušeli. Takže sólová deska vyplynula ze situace. Jsou tam sólové písničky, skladby, které jsme pak zkoušeli i s Etc... a také v té době čistě studiové záznamy. I proto je se mnou nahrávala studiová sestava, ve které byl kytarista Pavel Fořt, baskytarista Vláďa Padrůněk nebo saxofonista Honza Kubík.

O sólovém hraní jako akustický písničkář jste nikdy nepřemýšlel?
Ne. Spíš jsme ČDG všichni měli jako 'doplňkovou činnost', i když v počátcích Etc... jsme koncertovali asi i častěji. Mě hlavně bavilo hraní s ostatními. Vláďa Merta je geniální básník a skvělý muzikant, a v té době mě hodně inspiroval. Ostatně chodil jsem tehdy i na koncerty dalších písničkářů ze sdružení Šafrán. Na ČDG pro mě bylo nejlepší to, že jsme zásadně nezkoušeli, takže když jsem měl nějaký nápad na písničku, rovnou jsem si ho ověřil na reakcích publika. Mnoho těch skladeb, už vyzkoušených před lidmi, jsme pak hráli s Etc... Navíc to bylo zábavné.

Tušíte, jak došlo k tomu, že posluchači to album začali označovat podle jeho nejslavnější písničky?
To je docela zvláštní. Na obalu bylo jen moje jméno, sama deska žádný název neměla. Písnička Stříhali dohola malého chlapečka ale až osudově u lidí 'zabrala'; bylo to v době, kdy to kluci s dlouhými vlasy vůbec neměli jednoduché. A když například odcházeli na vojnu, tak to pro ně byla skoro hymna. Když jsem poprvé tu báseň pana Kainara četl, silně mě to zasáhlo, protože se mi okamžitě vybavila vzpomínka na mládí. Máma mě vždy posílala ostříhat k takovému starému holiči, bylo to tam takové podobně olezlé, i ty jeho nůžky už toho dost zažily. Tahalo to s nimi a bolelo. Nenáviděl jsem to, a po letech se mě to znovu dotklo.

Jak vzpomínáte na tu neradostnou dobu, kdy album vznikalo? Normalizace byla v plném proudu, skupiny s anglickými názvy je musely počešťovat, dříve slavní rockeři často nastupovali jako doprovodní muzikanti k popovým hvězdám, aby se vůbec uživili.
Já už jsem si to užil předtím s Flamengem. Natočili jsme Kuře v hodinkách, a protože tehdy výrobní lhůty trvaly přinejmenším rok, skupina se vydání desky nedožila. Muzikanti se pak rozutekli do Semaforu i jinam. Ale přes to všechno jsme s Etc... poskrovnu začali. Koncertů ze začátku nebylo moc, hráli jsme i po hospodách. Než jsme se trochu zavedli, tak to nejhorší období přešlo, a když vyšla druhá deska, hráli jsme už i v celkem velkých sálech. Ale i když jsme měli různé dílčí problémy, nikdy jsme přece jen nebyli vyloženě underground.

Nové vydání se od původního liší obalem. Co tehdy vadilo nejvíce?
Na zadní straně měl být původně sleevenote od Jiřího Černého. Ten se pak ale nějak dostal do nemilosti, a tak to vyšlo bez něj. A některé původní návrhy rovnou skončily v trezoru. Je dobře, že když Supraphon připomíná reedicemi ta původní vydání, že ani na tyhle věci nezapomíná. Výborné jsou i remasteringy, i když zrovna tahle deska byla obdivuhodně dobře nahraná už tehdy. Každý to štěstí neměl. Také, i když byla ta originální matrice dělaná na určitý počet kusů, aby se ušetřilo, se toho tehdy často vylisovalo více. Kvalita těch dalších kusů pak byla pochopitelně nižší.

Ta původní gramodeska ovšem byla i přesto nějaký čas zcela nedostupná a pamatuji si, že jsem ji jednou viděl na ilegální burze asi za čtyřnásobek ceny.
To bylo tehdejší vydavatelskou politikou a plánováním. Udělal se nějaký náklad, někdy byl i docela velký, ale ten často rychle zmizel. Než pak někdo schválil reedici, trvalo to klidně třeba dva roky. Vše se podřizovalo plánu, a tak někdy nebylo maso, jindy toaletní papír, a občas tak nebyla ani ta 'elpíčka'.

Na druhou stranu ovšem později vyšla pod značkou Artia verze They Cut Off The Little Boyʼs Hair, nazpívaná v angličtině. To je fenomén, který asi současní mladí posluchači sotva budou chápat.
To byla celkem legrace. Artia sice tehdy vydávala takzvané exportní desky, ale ty se prodávaly jen v dalších socialistických státech, třeba v Bulharsku nebo v Polsku. Přesto se to točilo v angličtině, i když na 'Západ' se to obvykle nedostalo. Takže jsem to nazpíval anglicky, a pak už jsme to nikdy neviděli. (smích)

Váš pozdější zákaz je dnes už slavný. Předtím jste žádné problémy neměli?
Samozřejmě že bylo pořád něco. Všechno se muselo dávat ke kontrole, měli jsme například schválený koncertní program, pořadí skladeb, od kterého jsme se správně nesměli odchýlit. Když jsme si ale usmysleli, že třeba zahrajeme novou pecku, tak jsme ji prostě zahráli. Kašlali jsme na to... což potom vedlo i k tomu zákazu. Faktem je, že si mnozí skladbu Stříhali dohola malého chlapečka potom vykládali jako pocit malého človíčka, který se ocitl v neúprosném prostředí, což přesně odpovídalo té době. Veškeré veselí se odehrávalo s myšlenkou, že je všude kolem spousta udavačů. Už jsem to někde přirovnával k tomu, že tehdejší doba byla podobná, jako když se někdo narodí do pracovního tábora. Který je obehnán plotem, a ze kterého když chce utéct, tak ho mohou beztrestně zastřelit. Když neměl někdo razítko, že někde pracuje, mohli ho klidně zavřít.

Když pak přišel zákaz a nebylo jasné, kdy skončí, přemýšlel jste, co budete dělat jiného?
Já jsem shodou náhod krátce předtím dostal velkou sumu za desku, asi třicet tisíc, takže jsem o tom vůbec přemýšlet nemusel. Což byla na jedné straně spása, ale na druhé mě to dovedlo k určité dekadenci, kdy jsem nemusel řešit základní existenční problémy. Takže jsem se tak poflakoval. Muzikant musí hrát pro lidi, a já najednou nemohl. Dost jsem v té době pil, ale také jsme měli s mojí tehdejší ženou doslova otevřený byt a kdokoli k nám mohl přijít, fungovalo tam určité společenství. Pankáči tomu říkají 'no future' – vůbec jsem netušil, jak to dlouho může trvat. A nakonec to byly skoro dva roky.

Když jste pak znovu obnovil Etc..., hrál s vámi na klávesy i Petr Skoumal. To bylo naopak radostné období?
Ze začátku z toho byl vyloženě nadšený. On byl o něco starší než my ostatní, ale ten rockerský život si vyloženě užíval. Nakonec to ale trvalo jen asi rok – přece jen mu brzo začaly vadit ty dlouhé cesty na koncerty. Těžce to nesl. Navíc tenkrát nebyly žádné nonstopy a tolik benzinových pump jako dnes. A neprodávali na nich pivo!

Kromě reedice k vašemu jubileu vznikl i pozoruhodný dokument. Jak jste s ním spokojený?
Chechtal jsem se už u pracovní verze. Pak už jsme jen drobně upravovali použitou hudbu, nějaké další zásahy vůbec nebyly potřeba. Tu premiérovou projekci v kině Oko jsem si vyloženě užil a pozval jsem tam i svoje znovunalezené americké bráchy, takže pocit jsem z toho měl skvělý. Bylo to určitým způsobem dojemné – ve filmu se všichni dozvědí, jak to vlastně s mým tátou a s nimi je.

Jak se vám líbil režijní záměr, že v dokumentu budete rozmlouvat ke slepici, která vyrostla z Kuřete v hodinkách?
To byla roztomilá fabulace, proč ne? Byl to dobrý nápad, jak se vyhnout v podobných filmech obvyklým 'mluvícím hlavám'. Zároveň to doplnilo tu zvláštní atmosféru – Jitka Němcová mluvila o inspiraci Chagallovými obrazy. Pojetí 'neseriózního' dokumentu mě nadchlo.

Ve filmu je i planetka, což je dobrá připomínka toho, že je jedna po vás pojmenovaná. Jak jste na to tehdy reagoval?
To bylo myslím v roce 1995, kdy ji astronomové objevili. Celou tu zdlouhavou proceduru, kdy se musí mezinárodně požádat o evidenci jejího jména, přede mnou zatajili a prozradili mi to, až když to bylo jasné. Ale byl jsem hrozně rád. Kdo to má, nějaký šutr, který lítá ve vesmíru s jeho jménem? Samozřejmě nejsem sám – lítá tam myslím i třeba Matuška, podobných asteroidů jsou tisíce. Ale některé mají jen čísla.

Budete své kulatiny ještě slavit nějakým speciálním koncertem?
Určitě ne. Já už ty velké koncerty moc nemusím. Mám to radši v Malostranské besedě. I když pokud děláme společná dvojvystoupení s Ivanem Hlasem, jsme schopni vyprodat i poměrně velké sály pro několik set lidí. Na festivaly v létě se ale těším. Koncerty mě pořád baví, i když už jsem důchodce. Co bych taky jiného dělal? Přece nebudu chodit do parku krmit labutě!

www.vladimirmisik.cz


 
>>> ODKAZY

  Prohledat rubriku

  Najít další články autora

 Nejčtenější článek rubriky Rozhovory & Profily:
INEKAFE - Kofeinový retro(zhovor)

>>> MOŽNOSTI

 Vytisknout článek Vytisknout článek


  Diskutovat o tématu


   Sdílet článek...
 


Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.
ROCKSHOCK - www.irockshock.net

(c) Jiří Olszar + RockShock, 2005 - 2018: texty, grafické prvky, přizpůsobení systému United-Nuke, serverová a portálová administrace. Všechna práva vyhrazena.
ISSN 1804-3046. Další publikování nebo jiné šíření obsahu serveru je bez předchozího výslovného souhlasu provozovatele zakázáno. Za obsahovou správnost a právní
bezchybnost publikovaných textů odpovídají výhradně uvedení autoři. Pokud není uvedeno jinak, pocházejí použité fotografie z archivů na nich zobrazených umělců.
Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena. Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.08 sekund