FLAMING COCKS - Cockain
Cecek Records / 40:51

Tak tomuhle říkám jízda! A parádní, doslova ozlomkrk. Navíc tak trochu nečekaná, takže onen okamžik překvapení přidává celkovému dojmu ještě více na síle. Když jsem totiž tuhle pražskou partu viděl před nějakými dvěma roky v roli předskokanů legendárních Misfits, příliš mě nezaujali. Působili tehdy totiž celkem nemastně-neslaně, ani zpívající frontman Mireček nebyl zrovna výraznou jevištní personou. Přesto se mi jejich zpunkovatělé rockabilly se signifikantním zvukem klasického kontrabasu tak nějak zarylo do paměti, že jsem po jejich debutovém albu s chutí sáhl. (Zřejmě ve mně zůstal pocit někdejšího nenaplněného potenciálu.) A dobře jsem udělal! V mobilu, který používám i jako MP3 přehrávač, mi tahle deska rotuje už dobře měsíc a zatím rozhodně nepatří k adeptům na smazání.
Mladý kvintet, vzývající především dřevní formu amerického rock’n’rollu z počátku padesátých let minulého století, to rozjíždí zostra hned z kraje. Nestydí se totiž ani za své punkové a ska influence. Klipový singl Pull The Trigger je otvírák jako ´kráva´, kapela se v něm ukazuje téměř v celé své kráse. Kontrabasový slap úchvatně zvoní v uších, jejichž bubínky rozřezávají ostré a přece maximálně melodickou linku ctící kytarové výpady. K tomu uměřené bicí, které rytmice dávají vše, co je k úspěchu třeba. A taky charakteristický zpěv s až černošským akcentem, kdy máte písmenek doslova plnou pusu, ladně je převalujete po jazyku a následně cedíte skrz zuby, bezproblémově interpretující padnoucí anglický text. Dead Cities hodně blízko tradičnímu rockabilly a Stars více stříknuté ska rytmem pěkně udržují nasazené tempo, které opět graduje ve čtyřce Red Lights, doposud asi nejvíce rockové kompozici. Píseň Shut The Fuck Up je pak jakousi rychlejší sestrou úvodní pecky; rock’n’roll, psychobilly, ska – vše (doslova) hezky pohromadě. Kytary létají zvukem nahoru dolů jak boardista po U-rampě, tlusté kontrabasové struny sotva stíhají pleskat o hmatník, blány bubnů nepřetržitě vibrují. Mötherfuckers Über Alles v dosud nejpozvolnějším tempu je vlastně jakousi hymnou téhle party a vůbec celé rockabilly komunity; stačí se zaposlouchat do šťavnatého textu. Následující God Is On His Way s úvodním speedovým vkladem hostujícího kytaristy Jakuba ´Eklhafta´ Švece ze spřízněných Phantoms On Fire pak roztáčí soukolí opět do pekelných otáček. Přesně jak o tom pojednává navazující Neverending Highway: "Every fuckin’ mile grows your smile." V již dobře známých intencích dále přilije petrolej do věčného ohně Johnny. Good Bye zase znamená návrat do rodných křišťálových rockabilly vod, vše podtrženo charakteristickým latinským kytarovým zvukem, o vykutáleném ´gringo´ entrée ani nemluvě. A protože tahle nahrávka vůbec není stereotypní záležitostí, jsou Crossroads více než cokoliv jiného ska-punkrock. Tihle panáčci to holt myslí opravdu vážně, mají prostě rádi svoji netuctovou muziku, mají Something To Die For. Nechcete to taky zkusit? Ostatně sami vás k tomu v předposlední Try Try Try důrazně vyzývají. Jen si dejte pozor, abyste náhodou nedobrovolně nedopadli jako hudebníci samotní i autor tohoto článku (dobrovolně) – takový úděl totiž není pro každého – viz Bunny: "And I will bet my soul / Bet my soul on alcohol / Bet my soul on rock’n’roll…"
Při nejbližší příležitosti se musím na koncert téhle party osobně vypravit, abych si naživo potvrdil, že mě při poslechu Cockain opakovaně nešálilo mých pět smyslů. Ten šestý mi ale už teď říká, že tomu tak nebylo!