Text: (red)
Foto: archiv skupiny

Už dvanáct let se protloukají českou klubovou scénou. Dramaturgové klubů a festivalů si rvou vlasy. Kam je ksakru zařadit? Chvílemi znějí jako funky estráda, pak jako ostřílení rockeři, vzápětí vyšvihnou pop pro holky a zakončují folkem. Zvláštní jméno pro zvláštní hudbu. SOPOTY. O co jim jde? Odpovídal Martin Říha, kytarista, zpěvák a frontman souboru bez škatulky.

Jak je hudba kapely Sopoty spojená s polskými Sopotami?
V podstatě nijak. To bylo tak: náš první saxofonista Ondřej Boháč jednou přišel na zkoušku a řekl, že by bylo velmi vtipné, kdybychom se jmenovali Sopoty. Nikdo pochopitelně nevěděl, co je na tom k smíchu. Jméno jsme přijali za své, až když nám Šamšulka vysvětlil, že jsou Sopoty dějištěm hudebního festivalu, kde mimo jiné vystupovaly osobnosti ze skupiny Kroky dr. Františka Janečka a další esa osmdesátých let. Dodnes toužíme vystoupit na prknech, která znamenají normalizační pop.
Jak dlouho hrajete a kdy jste vznikli?
Hrajeme již velmi dlouho. Já a pan Větvička jsme založili kapelu asi před dvanácti lety na půdě vily Edita v Říčanech u Prahy. Naším prvním hitem byla píseň Skauti luští.
Neštítím se hloupé otázky – co hrajete za styl? Definujte se.
Pan Čelíčko podal, myslím, pregnantní definici našeho stylu asi takto: "Sopoty hrají směs fusion, jazzu, funky, naroubovanou na českou písňovou formu." Protože to je poněkud zdlouhavé, my ostatní říkáme, že hrajeme bardzo cool music. Žánrově jsme tedy pestří. Dokonce máme v repertoáru i jednu píseň ve stylu country music Kovboj zabil člověka, hoši ji ale odmítají hrát – já osobně bych se nebránil ničemu.