inzerce

ROCKSHOCK - www.irockshock.net
>>> VYHLEDÁVÁNÍ

Pokročilé vyhledávání


>>> HLAVNÍ MENU

  H L A V N Í   S T R Á N K A
  K O N T A K T Y   &   I N F O

  A K T U A L I T Y
  K A L E N D Á Ř   A K C Í
  VIDEO SHOCKPARÁDA

  R E C E N Z E
  R E P O R T Á Ž E
  F O T O G A L E R I E
  ROZHOVORY & PROFILY
  V Ý S L E C H
  SPEAK ENGLISH OR DIE
  S O U T Ě Ž E

  U N D E R G R O U N D
  Z Á K U L I S Í
  S T O P   -   T I M E
  A R C H I V   Č L Á N K Ů
  PŘEHLED RUBRIK


  ROCKSHOCK NA FB

>>> P A R T N E Ř I

  N A Š I   P A R T N E Ř I

>>> RECENZNÍ TIP


WITCH HAMMER
  – D-Generace

Další recenze zde!

>>> VÝSLECH


Jan 'Skleník' Sklenář
Mirek Dvořák
Milan Hoffmann
Kečup
Loco Loco
Tonda Rauer
Pavel Pešata
Bobby Floutek
Jožin 'Nogando' Noga
Marek 'Mára' Dostál
Tom Wouda
Witch Hammer
Gate Crasher

>>> WEBY REDAKTORŮ


Osobní web Františka Kovače

Osobní web Jiřího Rogla

Osobní web Jiřího Olszara

Web redakčního spolupracovníka Pavla Bartase

Osobní web Mirka Valenty

Osobní web Luboše Hnáta

Roger Waters – The Wall Live
Publikoval: JO - Úterý, 19.04. 2011 - 00:00:49
Rubrika: Reportáže

ROGER WATERS – THE WALL LIVE
15. dubna 2011, Praha, O2 Arena

Text: František Kovač
Foto: Jiří Rogl

Kéž by byl svět tak jednoduše černo-bílý, jak nám ho v ideově aktualizovaném a technologicky modernizovaném spektakulárním představení dvojalba The Wall prezentuje někdejší mozek Pink Floyd, toho času sedmašedesátiletý sólový umělec, skladatel, baskytarista a zpěvák ROGER WATERS, který se do Prahy vrátil téměř přesně po čtyřech letech od okamžiku, kdy českému publiku samostatně přehrál jiné kolosální dílo z dob svého působení v PF, Dark Side Of The Moon. Kéž by za veškerou bídu chudých mohli ti bohatí, kéž by šlo svobodu a spravedlnost vždy obhájit nenásilnou cestou, kéž by všichni na světě byli tak morálně silné a sociálně zakořeněné osobnosti, že by žádná církevní, politická či ekonomická organizace neměla šanci jimi manipulovat, kéž by pravda byla vždycky jenom jedna, kéž by láska byla univerzální hodnotou. Na druhou stranu forma a styl, jakým svůj světonázor tenhle rebel s příčinou prezentuje, vyvolávají můj neskonalý obdiv a hluboký respekt. Žádný bulvár, žádná sprostota, žádný kýč, žádná prvoplánovost, natož pak pominutí smyslů, hysterie nebo snad dokonce podprahová agresivita se totiž nekonají. Právě naopak, servíruje se do posledního detailu precizně formulovaná a profesionálně ztvárněná hluboká ideová základna, nad níž se jistojistě stojí za to zamyslet. Jinými slovy, sice nevěřím, že pravda a láska jen tak zvítězí nad lží a nenávistí, že účel často nesvětí prostředky, že si lze skutečně vážit svobody nabyté nekrvavou cestou nebo třeba že nejsou situace, kdy je správné se bránit za použití hrubé síly; přes to všechno se velmi rád nechám osvěžit a obohatit v mnohém principiálně odlišným, avšak svrchovaně konsolidovaným pohledem páně Waterse na svět a civilizaci. Pokud už si totiž někdo dá takovou práci s dokonalostí prezentace svých myšlenek, jako to v rámci obnovené Zdi činí právě Roger, jen hlupák by ho a priori oslyšel a s mávnutím odzívnul.

Žádná předkapela se pochopitelně nekoná. Vysočanská aréna je tedy již před osmou hodinou večerní zaplněna až po střechu. Je absolutně vyprodáno, stejně jako následující den na mimořádně přidaný termín. Ze svého včas zaujatého místa nedaleko zvukaře bych ale situaci rozhodně nehodnotil tak, že hala praská ve švech. Zájemci o těsnější sevření davem se mohou mezi ostatními klidně protahovat do přednějších pozic, všichni stojí na obou vlastních nohou, nikdo nemá problém se nadechnout. Proto neváhám a pár minut před očekávaným začátkem ještě vyrážím na toaletu, s přesvědčením, že nebudu mít problém se na 'své' místo zase vrátit. Jenže ejhle, čím víc se přibližuji vstupu do sálu, tím dav nepříjemně houstne, až si poslední desítky metrů musím cestu razit opravdu silou. Každý chce totiž kvůli avizovanému prostorovému zvuku stát co nejblíže prostředku sálu, v jehož pravé půlce je tak relativně volno a příjemno, zatímco nalevo by snad nepropadl ani pověstný špendlík. Jenže znáte to, jakmile se rozhodnete, že tělu v nejbližších chvílích ulevíte, už se mu dost těžko vysvětluje, že by to nakonec mělo být jinak… Pořadatelé si ovšem i v této bezpečnostně složité situaci (kdyby vybídli dav, aby se o pár kroků posunul, věřím, že by mohla nastat mela, která by klidně vyprodukovala pár ušlapaných jedinců) vědí rady. Když se po pár minutách odmočen vracím, jsem stewardem u vchodu požádán, abych se nesnažil procpat zpátky dovnitř, a následně jsem spolu s několika dalšími (ne)šťastníky-opozdilci jeho kolegou odveden přes backstage do prostoru před pódium. Na původním místě bych sice byl přímo uprostřed zvukového dění a celou vizuální stránku show měl z optimální vzdálenosti jako na dlani, takhle ale zase můžu z bezprostřední blízkosti pozorovat nejen Watersovu mimiku.

Začíná se bombasticky. Patrové jeviště je plné herců v perfektně padnoucích uniformách, rudo-černé vlajky s údernickými kladívky důstojně vlají, reflektory žhnou. Přichází vůdce v dlouhém černém koženém kabátě, se slunečními brýlemi na očích a elitářskou páskou na rukávu. Prostorový zvuk, který zajišťují tři obří reproduktorová hnízda rozvěšená nad hlavami publika a další bedny a bassreflexy rozmístěné v přední i zadní části haly, společně s trojrozměrnou videoprojekcí – a pochopitelně i torzem samotné zdi na scéně – demonstrují své přednosti v plné parádě. První číslo, song In The Flesh?, končí efektním náletem stíhačky, která se nejprve zjeví za kapelou na filmové projekci, aby za věrné podpory pyrotechnické kanonády přeletěla ve formě zvukového signálu nad hlavami auditoria a ve fyzické podobě dobře desetimetrového modelu se vrátila zpět a svým nekontrolovatelným pádem v ohnivé záři zbořila kus Zdi. Úlek nepřipravených diváků je až neskutečný, když si uvědomíte, že jste na koncertě!

Na druhou stranu, o to silnější emocionální dopad mají následující – z uměleckého hlediska bezesporu skvělé a krásné – snímky brutálních podob a důsledků válečných konfliktů, humanitárních katastrof a sociálních krizí. Ostatně právě proto, aby dostatečně viditelně poukázal (a apeloval) na to, kam se svět v negativním slova smyslu za posledních třicet let vyvinul, vyrazil Waters znovu na turné s programem The Wall. Nejde mu o prachsprostý komerční revival někdejšího hitu a saturaci vlastního bankovního konta. Proto také před startem šňůry fanoušky na svém webu vyzval, aby mu posílali fotografie a příběhy svých blízkých, o které ve válkách a dalších konfliktech přišli; aby na jejich skutečných příbězích mohl ilustrovat pouze relativně nekonečný pád a zmar nepoučitelné lidské civilizace. To vše jednak v přímém kontrastu, druhak ovšem i absolutním souladu s příběhem jedince, hlavního hrdiny původní story, Pinka, úspěšné rockové hvězdy v profesionální i osobnostní krizi. Na ten poukazoval a masovou linii příběhu s ním geniálně spojoval například při intimním čísle Nobody Home, odehrávajícím se v motelovém pokoji uprostřed již kompletně vystavěné zdi: samotným Watersem ztvárněný Pink, který si vyšinutě představuje, že je fašistickým diktátorem a jeho publikum jsou jeho oddaní následovníci, v něm totiž v televizi sleduje válečný film.

Obě roviny představení pak skvěle držely pohromadě také animované projekce z původního filmového zpracování The Wall z roku 1982, z dílny výtvarníka Geralda Scarfa, který je i klíčovým autorem nové vizuální prezentace celé show – včetně obřích, téměř osm metrů vysokých loutek Učitele (zjevil se při Another Brick In The Wall Part II), Matky (na scéně logicky při Mother) a Manželky –, jež samozřejmě skončila fyzickým zbouráním 73 metrů dlouhé a 11 metrů vysoké zdi, která v mezičase sloužila jako ideální promítací plátno. Zdi, kterou si kolem sebe začal v první části koncertu stavět jeho hlavní personifikovaný hrdina, zdi, jejíž každá cihla představuje jednu věc, která mu způsobila utrpení: dusivá atmosféra rodiny, příliš ochranářská matka, zlomyslní učitelé, nevěrná manželka, stupidní fanoušci, rozpadající se kapela; zdi, jejíž poslední cihla dosedne na své místo přiléhavě při Goodbye Cruel World, zdi, která se začíná rozpadat, jakmile se rozhodne svým mučitelům postavit.

Velký dramatický celek, který bych se ve finále vůbec nebál nazvat konceptuálně promyšleným politickým happeningem, jistě bude mnoho lidí hodnotit pouze na základě vizuální stránky celé show. Její klíčovou složkou byla ovšem hudba, a tak považuji za nebytně nutné explicitně konstatovat, že tato část obnovené The Wall neobsahovala – možná na rozdíl od všech složek ostatních, které byly ovšem diskutabilní především záměrně (nejvíce spornou a po zásluze i medializovanou je scéna doprovázející píseň Goodbye Blue Sky, v níž se z útrob promítaných bombardérů sypou symboly světových náboženství a ideologií, západních měn i nadnárodních průmyslových koncernů) – jediné slabší místo; každá nota Another Brick In the Wall, Don't Leave Me Now, Hey You, The Show Must Go On, Run Like Hell nebo třeba Waiting For The Worms, abych jmenoval zatím nejmenované a přitom výrazné, přesně seděla na svém místě, dokonce i vokální projev nezpěváka Waterse snesl ta nejpřísnější měřítka. Úplně nejsilnějším hudebním momentem celého koncertu bylo skvělé, pochopitelně zcela bezchybně, uměřeně, avšak vyváženě zahrané, husí kůži i euforii nahánějící kytarové sólo Davida Kilminstera v Comfortably Numb. A za speciální zmínku pak stojí ještě výborná práce druhého, o generaci mladšího zpěváka Robbieho Wyckoffa, s nímž si šedovlasý šlachovitý leader pravidelně předával žezlo. Skladbu Mother ovšem Roger Waters zapěl v duetu se sebou samým z původní albové nahrávky!

Na závěr si dovolím konstatovat, že zatímco samotnými Pink Floyd bylo koncepční dvojalbum The Wall z roku 1979, kterého se mimochodem do dnešních dní prodalo již více než čtyřicet milionů kusů, prezentováno naživo pouze ve čtyřech městech v průběhu let 1980 a 1981, sám Waters, který je poprvé vzkřísil v červenci 1990 na koncertě k výročí pádu berlínské zdi, teprve nyní, na stávajícím turné (na kterém ho mimochodem na klávesy doprovází syn Harry, jinak svrchovaný jazzman), které začalo vloni v září v kanadském Torontu, čítá 117 zastávek po celém světě a uzavře se několika červencovými vystoupeními v Německu, naplno využívá jeho sílu, potenciál a podstatu: morální apel, který vůči civilizaci prostřednictvím zrcadlení bílých papírových cihel vznáší, je veskrze nedozírný a nenahraditelný. Za což mu patří (nejen můj) velký dík! A čert vem ze staršího alba Animals vypůjčené černé nafukovací prase, posprejované politicky nekorektními levičáckými hesly, vypuštěné v průběhu koncertu…



Poznámka: 19. 4. přidány originální snímky z dílny našeho hlavního fotografa Jiřího Rogla.


 
>>> ODKAZY

  Prohledat rubriku

  Najít další články autora

 Nejčtenější článek rubriky Reportáže:
Guns N' Roses, Sebastian Bach, Avenged Sevenfold

>>> MOŽNOSTI

 Vytisknout článek Vytisknout článek


  Diskutovat o tématu


   Sdílet článek...
 


Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.
ROCKSHOCK - www.irockshock.net

(c) František Kovač + Rockshock, 2005 - 2011: texty, grafické prvky, přizpůsobení systému United-Nuke, serverová a portálová administrace. Všechna práva vyhrazena.
ISSN 1804-3046. Další publikování nebo jiné šíření obsahu serveru je bez předchozího výslovného souhlasu provozovatele zakázáno. Za obsahovou správnost a právní
bezchybnost publikovaných textů odpovídají výhradně uvedení autoři. Pokud není uvedeno jinak, pocházejí použité fotografie z archivů na nich zobrazených umělců.
Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena. Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.05 sekund