ROCKSHOCK - www.irockshock.net
>>> VYHLEDÁVÁNÍ

Pokročilé vyhledávání


>>> HLAVNÍ MENU

  H L A V N Í   S T R Á N K A
  K O N T A K T Y   &   I N F O

  A K T U A L I T Y
  K A L E N D Á Ř   A K C Í
  VIDEO SHOCKPARÁDA

  R E C E N Z E
  R E P O R T Á Ž E
  F O T O G A L E R I E
  ROZHOVORY & PROFILY
  V Ý S L E C H
  SPEAK ENGLISH OR DIE
  S O U T Ě Ž E

  U N D E R G R O U N D
  Z Á K U L I S Í
  S T O P   -   T I M E
  A R C H I V   Č L Á N K Ů
  PŘEHLED RUBRIK


  ROCKSHOCK NA FB

>>> P A R T N E Ř I

  N A Š I   P A R T N E Ř I

>>> RECENZNÍ TIP


WITCH HAMMER
  – D-Generace

Další recenze zde!

>>> VÝSLECH


Jan 'Skleník' Sklenář
Mirek Dvořák
Milan Hoffmann
Kečup
Loco Loco
Tonda Rauer
Pavel Pešata
Bobby Floutek
Jožin 'Nogando' Noga
Marek 'Mára' Dostál
Tom Wouda
Witch Hammer
Gate Crasher

>>> WEBY REDAKTORŮ


Osobní web Františka Kovače

Osobní web Jiřího Rogla

Osobní web Jiřího Olszara

Web redakčního spolupracovníka Pavla Bartase

Osobní web Mirka Valenty

Osobní web Luboše Hnáta

Carpathian – Donbass Operation Ukrainian Tour 2010
Publikoval: JO - Středa, 02.03. 2011 - 00:59:57
Rubrika: Reportáže
Iljičevsk

Text: Ivo Krátký (redakčně upravil Petr Korál)
Foto: archiv skupiny

Na podzim se dvě tuzemské experimentálně metalové kapely DRACO HYPNALIS a DUOBETIC HOMUNKULUS vydaly pomyslně dobývat svět. Absolvovali společné turné po Ukrajině, které jim přineslo řadu neopakovatelných zážitků. Chtěly se o ně s vámi podělit, proto baskytarista Draco Hypnalis Ivo Krátký sepsal speciálně pro Rockshock obsáhlou reportáž o průběhu tohoto výletu za hranice nejen všedních dnů.

Čtvrtek 16. září
Odpoledne se potkáváme s Mirou na nádraží v Otrokovicích ověšeni kytarama a batohama. Posléze kupujeme potřebné jízdenky tak, aby vše vyšlo dle možností co nejlevněji, a vyrážíme vídeňským Eurocity směr Břeclav. Ve Starém městě u Uherského Hradiště mávám ze dveří vagonu na Peťu a naše bágly se už pomalu nevlezou do úložných prostor kupé... Po příjezdu do Břeclavi se potkáváme s kolostrojními kolegy Duobetic Homunkulus, kteří jsou ještě o něco víc ověšeni vším tím amprnálem. Jízdenky přes hranici již mají zakoupeny a tak za chvíli nastupujeme do motoráku směr Kúty, kde zase přesedáme a kupujeme další jízdenky skoro přes celé Slovensko do stanice Michalovce. Jen paní pokladní mě moc nepotěšila, protože mnou dle webu ZSSK vykoumaná skupinová sleva prý takto nefunguje, takže cena je o 4 eura na osobu vyšší oproti předpokladům... No co se dá dělat, v osobáku do Bratislavy to spláchneme pár předem připravenými zubry. V Bratislavě se kolem nádraží snažíme sehnat normální pivo, ale to tam jaksi nevedou, jen obarvenou alkoholovou vodu z chemiček made in EU a k tomu místy otravné nehumanoidy, kteří dotírají, jakmile si člověk chce koupit něco jídlu. Naštěstí Peťa s Mirou otvírají pár svých lahvových zásob na peroně a posléze i v lůžkovém voze do Michalovců. Jejich malá pivotéka naše chutě dostatečně ukojí.

Pauza na benzínce

Pátek 17. září, Ужгород – ПаДиЮн
Celkem vyspaní vystupujeme v Michalovcích a přecházíme pár kroků z nádraží na menší autobusák poblíž. Za cca půl hodiny by měl odtud vyjíždět místní bus do Užhorodu, což mi potvrzují i v místních informacích. Ale bus nikde a nikde!
Jelikož nečekáme sami a ještě je jeden spoj v záloze, nepanikaříme. Nakonec nakládáme veškerý svůj ansábl do spodních útrob karosy a přes půl hodiny zpožděni jedeme na nesmyslnou hranici pod užhorodskými vinicemi. Slovenští celníci jsou 'v poho'. Když se ptají, kam jedeme, Duobetici je svorně odzbrojí odpovědí "Na Ukrajinu!". Naštěstí se tomu jen smějí... A já dodávám, ať raději ani nechtějí vědět, jak daleko až jedeme. Pak se jim zmíníme o turné a to jim stačí. A jsme kousek před vrcholem, tedy na ukrajinské celnici. Na dotaz kam jedeme, tedy "Kuda vy jedete?", mají Draco Hypnalis v tomto konkrétním místě odpověď, kterou není zrovna vhodno publikovat ani doslovně říct těm dámám a pánům v uniformách. Takže celnici v pohodě vysvětluju, že jsme dvě kapely, co jedou na UA tour, do kterých měst a na jak dlouho. Ptá se jen, kde máme nástroje, ale vidět je nechce a je to. Ani jsme nemuseli vypisovat imigrační kartičky, což se mi při cestách do té části Evropy, ze které soudruh Stalin a jeho nohsledi udělali východní, stalo poprvé.
A jsme v Užhorodu, taháme věci z busu a pryč z autobusáku, kde místy číhají nehumanoidi, do vysoce kultivované haly vlakáče naproti, kam je milice nepustí ani za nic. Odcházíme s Mirou měnit prachy, zbytek hlídá hromadu věcí a transakce řeší v bankomatu v přímo v nádražní hale. Za necelou půlhodinu jsme nazpět a na mistě už nás čeká tourmanažer Váňa s fotografkou Saškou (anebo Alex – jak chcete) a frontmanem skupiny Sinful. Nakládáme věci do přistaveného tourbusu – v reálu Mercedes Sprinter v provedení maršrutka – a potom jedeme podle mapy a mojí navigace (neboť statutární město Užhorod celkem znám) do turbázy na kopci nad měsem, kde nám Kornel (frontman Castrum) zajistil nocleh. Moc zde nepobydeme, jen vyložíme nepotřebné oděvy. Instrumenty vezeme na místo koncertu do domu dětí a mládeže Padiun na nábřeží řeky Uh, nedaleko od středu města. Tam se také vydáváme na malou exkurzi přes prý nejdelší lipovou alej ve střední Evropě, kolem vládních budov a institucí, ale i obytných domů postavených za první republiky. Vše je jako u nás doma. Začíná nepříjemě pršet, ale ve stanu na nábřeží to nevadí. Krmíme se borščem a šašliky ze skopového. Když déšť ustává, jdeme dále do centra a nakonec i na hrad, ale tam zas začne dost pršet, a tak po cestě na turbázu solidně promokneme. Na chvíli zdřímneme a jelikož prší stále vydatně, na koncert jedeme taxíkem. Mladý řidič je ochotný, není problém s ním domluvit, že sveze obě skupiny po sobě, a platím mu až napodruhé za všechny. Cena na osobu v přepočtu jak MHD v Praze.
Na koncertě zjišťujeme, že Maďaři I Divine stále nejsou ani na hranici a Váňa s Kornelem mají obavy, zda vůbec dojedou. První hrají Castrum: konečně je po pěti letech vidím naživo. Mazec, k tomu není co dodat. Duobetici jsou lidmi také přijati vřele, zvuk je OK a je z nich vidět spokojenost. Tak a jdeme na to my s polonovým programem – 4 skladby z desky Imagination plus 4 novinky z připravovaného alba Balance Of Moments. Odezva od lidí je parádní a tak po druhé skladbě máme dojem, že si nás v Užhorodu skutečně z předešlých dvou koncertů pamatují. Několikrát chválím fans za podporu našeho setu a nakonec dáváme i přídavek v podobě skladby Woe Of Passing. Na úvod tour pohoda až paráda. Po nás vlítnou na pódium 'moskviči' neboli Moskvané Sinful. Lidi jejich sympho/atmo/black nasávají plnými doušky. Jak se dozvídám u distra I Divine, kapela je teprve na hranici a tak je jisté, že dnes už hrát nebude. Příjíždí až po skončení akce, kdy kompletní DH+DH popíjí kvalitní pivo různých druhů z Peršoi privatnoi brovarni Lviv. Konečná návštěva koncertu činí 90 platících – bohužel nájem za tento sál je tak šíleně vysoký, že ani tak se tato akce nezaplatí! Škoda, před dvěma lety se to při stejné návštěvnosti ještě vyplatilo...
Odjíždíme na turbázu. Někteří jdou po jednom pivu spát, jiní kalí s I Divine a fotografkou Alex skoro do rána.

Ubytování v Charkově

Sobota 18. září, Чернівці – Черемош
Dopoledne nakládáme celý ansábl, tedy všechny věci již čtyř kapel, a jedeme z Podkarpatské Rusi přes Východní Halič do Severní Bukoviny, přesněji řečeno do Černovic, východní výspy bývalé C. K. monarchie. Po cestě do kopců za Mukačevem začíná opět pršet a déšť nás provází více než půlku celé tour. Kdesi za průsmykem na bývalé československo-polské hranici se zastavujeme v kolibě na jídlo. Saška radí Duobetikům a taky I Divine anglicky, co si objednat, já zase řeším s našima klukama, co si dát, a je z toho celkem 'guláš'. Naštěstí jsme tady sami, a tak osazenstvo podniku má pro tuto jazykovou skrumáž naprosté pochopení. Mezitím mi z Krymu volá Alexander, basák skupiny Terra Impressionum, že se na nás dojedou podívat v Dněpropetrovsku a říká, jak se včera koupal v moři – měli v té době ještě léto a 25 stupňů... Suše, tedy spíš mokře, mu sděluji, jak je tam, kde jsme my.
Asi po hodině pokračujeme dále. Je před námi ještě více než polovina cesty. Město samotné nemáme čas navštívit. Vidíme ho jen zběžně přes okna tourbusu: architektura jak u nás, něco na způsob třeba centra Brna. Skoro vše významné zde postavili ještě za monarchie, potom tady bylo Rumunské království ... a pak to Stalin ukradl! Z centra města ale rychle mizíme, protože koncert je přesunut kamsi na periferii. Kulturák je typickou sokolovnou a na můj dotaz, zda to postavili ještě Rakušáci, se dozvídám "Da!" Hned po příjezdu by měli hrát Duobetic, ale pořadatel rychle posílá na scénu další místní kapelu, a tak Wokis s Walisem mají ještě chvíli na přípravu. Přestože je sobota a akce je propagována jako malý festival s účastí sedmi kapel, je zde tak 60 až 70 lidí, což asi pořadatele moc netěší. Ale fans se baví skvěle, zvuk je též slušný, a tak Duobetici odcházejí z pódia spokojení a náš set je taky celkem v poho. Celkově řečeno, dobrý koncert.
Po návratu do šatny má Mira vztek, že na nás nezbylo nic k jídlu, ale posléze zjišťujeme, že pod alobalem je dalších několik chlebíčků. Již předtím jsme ale napůl ze vzteku zabavili dvě lahve krymského vína, které nakonec dovezeme až domů. Po chvíli odcházíme do blízkých koloniálů (na Ukrajině je běžně otevřeno každý den až do noci) koupit něco k jídlu a ejhle: mají zde i Mykulyněcké pivo, jednu z mála místních dobrých značek. Pak ještě postávám a posedávám u distra (pivo nás jako kapely ochranka nechala vzít dovnitř i ve skle), kecám s pár lidmi o muzice a dokonce mi jeden student připomíná Josefa Hlávku, českého architekta, který projektoval budovu zdejší univerzity původně jako stavbu rezidence řeckokatolického biskupa.
Někdy po půlnoci opět vše spojenými silami nakládáme a máme před sebou nejdelší cestu, ani nevím, kolik stovek kilometrů. Ale ještě předtím se nám naskýtá možnost vlézt do sauny v Hotelu Palace na typicky evropské křižovatce dvou ulic nedaleko centra Černovic – nebo malé Vídně, jak říkali i místní.

Iličevsk

Neděle 19. září, Іллічівськ – Золотой Лев
Ono by to do Iličevska jižně pod Oděsou nebylo tak daleko, nebýt těch hraničních čachrů, co nám v Evropě soudruzi nadělali. Ovšem jet přes samozvanou Podněsterskou republiku, která neuznává oficiální vládu Moldávie a naopak ji kromě Mosky neuznává celý svět, to i Váňa razantně zavrhl. Tam prý by nás celníci obrali o vše, ať máme pasy EU či ukrajinské... Za chvíli po odjezdu umírá celá osádka, tedy kromě řidiče. Já se budím až za světla, kdy stojíme ve Vinici. To si jen Váňa šel pro cosi domů a zbytek pokuřuje a pije kafe u blízkého obchodu. Pak vyjedeme z města a pokračujeme rovnou, případně jemně zvlněnou krajinou pořád na jih. Donekonečna... Kdesi u cesty se zastavujeme na oběd. Typická zastávka v jídelno-motorestu, jak ji známe už z cesty na Krym před dvěma lety. Váňa všem objednává vývar a pelmeně. Pití si každý bere sám, platíme Váňovi, ať v tom obsluha nemá chaos. Alex nás po včerejším koncertě opustila, takže už si tlumočíme vše sami. Najíždíme na dálnici, takže to konečně ubíhá rychleji a jak se blížíme k Oděse, už se vidíme u moře. Oděsu však úplně míjíme a za chvíli jsme u klubu v Iličevsku. Vykládáme jen instrumenty, řidič pak spí v dodávce jako včera. Na tomto i každém dalším koncertě dávají I Divine i Sinful zvukovky před hraním. Trochu to nechápeme, když pak stejně vše rozeberou, hraje první předkapela a pak DH+DH... My se raději odebíráme do města, kde nám bicmen Sinful, radí kudy k moři a kudy do supermarketu. Ale ještě předtím si Wokis v lékárně kupuje vytoužený šampon proti lupům. U moře je po sezóně, téměř ani noha a teplota taky už nic moc. Ale s Wokisem neodoláme, vyhrneme kalhoty a vlezeme tam aspoň po kolena.
Koncert samotný je super. Ač se to zpočátku nezdá, protože klub má i patro, je tady 150 lidí a to jak místních, tak i z Moldávie a Podněstří. Startují Duobetici a hned po nich nastupujeme my. Odezva od fanoušků výborná, komunikace s nimi taky. Jako přídavek hrajeme instrumentální skladbu Variabilní etuda a na 'Utrpení' se z časových důvodů až do konce tour, mám ten pocit, už nedostane. Mezi každou skupinou se na pódiu objeví moderátor, který děkuje předešlé kapele, představuje další účinkující a štengruje lidi, což vhodně vyplňuje nastalou pauzu. Toto pokračuje i na většině dalších koncertů.
Po našem setu sedím dost dlouho u distra, vedu řeči s pořadatelem o tom, jak se bohužel zkazila spousta piv jak u nás, tak na Ukrajině, a prodám místním motorkářům několik našich nášivek. Celkově je prodejnost CD a dalších věcí na koncertech, i přes slušnou návštěnost, dost nízká a nezabrání tomu ani fakt, že se vše snažíme nabízet za rozumné ceny. Je skutečně poznat, že lidé tady moc peněz nemají. Po skončení akce nás čeká pozdní večeře a odjezd do jakési střežené vilové, místy nedostavěné čtvrti, kde spíme v baráku velkém jako hrad, v místnosti velké jako sál. No, spíme: tak maximálně 5 hodin a davaj zase dál...

Krivij Rog

Pondělí 20. září, Сміла – ДК им. Шевченко
Tuším, že jedeme něco přes 400 km na sever. Po cestě nás několikrát zastavuje milice. Jednou chtějí dokonce vidět pasy celé osádky, ale když jim Sinful sedící vpředu a Váňa s řidičem podávají směsku ukrajinských a ruských pasů, tak je to přejde. Na cestu si moc nepamatuji, furt jen rovina nebo mírně zvlněná krajina, dálnice nebo široká cesta. Když vesnice, tak každý barák s eternitovou střechou, rozbité chodníky ... prostě bordel à la SSSR. A do toho všeho zas prší.
Otřesný komunistický kulturák (a to jsme netušili, že ještě uvidíme horší!) je na kraji nevábného sídliště. Vchod jak do antického chrámu, ale na dlažbě před ním stojí kaluž vody. Celý zadní trakt je z neomítnutých cihel, cesta před barákem bez kanalizace, plná vody. Do toho se vchodem mihly dvě krásně ustrojené holčičky, snad šly do baletního kroužku. Zvuk uvnitř sálu je o ničem, ale zvukař je ještě mnohem horší. Vše, co mu řekneme, buď neudělá, anebo v momentě zkazí. Kousek přes sídliště je malý Interspar, kam se vydám s Mirou jednou za světla, podruhé již za tmy – to ale svorně prohlásíme, že už tam raději nejdeme, protože nám to jaksi nepřijde moc bezpečné.
Na akci bylo celkem 70 lidí, ale šlo asi o nejhorší koncert z celé tour. Jak pravil Váňa, kdyby tam zvukař vůbec nebyl, bylo by to lepší... K pozitivům naopak patřilo seznámení s hlavním redaktorem místních novin Смілянська Газета. Navíc nás překvapil slušnou češtinou, tudíž jsme vedli hovor o všem možném a doufáme, že se s ním potkáme i u nás, kam už několikrát zavítal. Smila je totiž družebním městem moravského Přerova. Spíme na hotelu za městem. Na pozdní večeři dostaneme pizzu, tedy aspoň něco na zub, i když dvě krabice na pět lidí nejsou zrovna moc. Ale aspoň si můžu otevřít vlastní pivo, protože v baru mají jen 'chemičku'.
Ráno, když se chci umýt, nejde voda ani elektrika. Šok! V noci se myli kluci, ale já jsem usnul a teď jsem jak prase. Naštěstí se za pár minut vše rozběhne... Pak nám ještě zmíněný pan novinář přináší fotky ze včerejší akce vypálené na cédéčku a obdarovává nás svojí reportážní knihou; my mu zas dáváme naše CD. Snad se mu bude zamlouvat: říkal, že rock a metal má rád.

Krivij Rog

Úterý 21. září, Кременчук – Гриф
Asi někdy před polednem jedeme dál. Několik dalších přesunů je v dimezích okolo 300 km, což je celkem snesitelné. Tento dokonce snad jenom 200 nebo 250. V pro nás bezejmenném městě stavíme u samošky, o kousek dál s Peťou měníme v malé bance peníze a u tržiště kupuji nějaké pečivo. A za chvíli jsme v Kremenčuku, který má okolo 200 tisíc obyvatel. Klub v centru města je vlastně velký sál v budově "kinotěátra", kdy kino je na patře a sál snad bývalého kulturáku ve 'sklepopřízemí'. Po vyložení věcí se s Mirou snažím najít banku, ale moc se nedaří. Aspoň jsme při tom viděli dvě restaurace, což se bude hodit později. Když už skoro měníme eura na hřivny, pokladní na přepážce se omlouvá, že spadl internet. Prý můžeme chvíli počkat nebo dojít později... No co, zbytek výpravy stojí u klubu, jdeme zpět a potom pokračujeme v procházce na druhou stranu náměstí, kde je bank najednou celá hromada. První z nalezených restaurací se nám moc nezamlouvá, odcházíme tedy do té druhé a ta je fakt super. Jediná chybka je, že slečna, co nás obsluhuje, ani paní majitelka, která vše sleduje z povzdálí, neumějí anglicky, i když jídelní lístek je v ruštině i angličtině. S Peťou však tento malý problém vyřešíme ke spokojenosti všech zůčastněných, včetně Balázse, zpěváka I Divine. Ti si prý včera ve Smile objednali jídlo, na které z neznalosti azbuky jen tak ukázali v lístku. Bylo o ničem a navíc pekelně drahé.
Po návratu do klubu s Walisem a Peťou děláme rozhovor – ani nevíme pro koho a kam. Ovšem těm slečnám to prostě odmítnout nešlo. Kluci jim odpovídají anglicky, já rusky, holky vše nahrávají do mobilu. Jestli z toho bude slohovka či co... Koncert startují místní Coram Deo, kteří akci společně s klubem pořádají. Parádní melodic death/black "s mladou Sabinou za mikrofonem". Jediné, co bych vytkl, že slečna by místy mohla mít na můj vkus trochu vyšší vokál. Pak nastupují Duobetici a místních více než 150 fans paří o sto šest. Podobně při našem setu. Na přídavek se ani nemusím dotazovat – prostě ho chtějí. Posléze nám Sinful i I Divine sdělují, že koncert byl super, ale že fans jsme rozbili už my... Akce se protahuje do pozdních hodin, až hodně po půlnoci je definitivní konec. Pak dostáváme ještě bohatou noční večeři. Váňa improvizuje a při pohledu na hodinky navrhuje spaní v klubu.
Souhlasíme, místa je zde dost pro všechny. Jenže jakýsi přiožralý Matěj z personálu klubu začal nad ránem pouštět na celou halu jakési trotloviny a je po spaní. Krom toho, že mě po koncertě stihl otravovat samotný Jehova, je toto jediná stinná stránka věci. Bohužel to je začátek našeho následujícího několikadenního nevyspání...

Charkov

Středa 22. září, Харків – Жара
Ráno – no, spíše dopoledne – celý ansábl naložíme do tourbusu, nakoupíme pár drobností k snědku v blízkém koloniálu u bábušky, kde je zboží doslova až ke stropu, a zase dál – do Charkova s 1,5 milionem obyvatel. Do, jak jsme původně mysleli, nejvýchodnějšího města, kde na turné hrajeme. Ovšem chybička se někdy vloudí a až doma jsme po důkladném studiu mapy zjistili, že nejvýchodněji jsme hráli až o den později...
Centrum města působilo z tourbusu ohromujícím dojmem. Samé vysoké budovy, ať již správní, či obytné. Tam někde k nám přisedl pořadatel a vydali jsme se na periferii do klubu. Jak říkal Váňa, probíhá zde moc akcí, tak uvidíme, kolik přijde lidí. Po vyložení instrumentů se vracíme metrem zpět do centra na procházku a něco pojíst. Děžurná v metru je neochotná baba! Když se jí ptám, jak se dostaneme do centra, řekne na zastávku Sovětskaja. Na otázku, jakým to je směrem, odpoví, že pokud umím číst, ať si to přečtu dole u nástupišť metra. Čert aby ji vzal! Samozřejmě, že jsem si to přečetl, akorát to bylo psané ukrajinsky a ne rusky, jak zde všichni mluví... Ovšem cena za lístek byla made in CCCP: 1,5 hřivny, tudíž ani ne 4 Kč. Poté, co jsme se vydatně najedli, se ještě zkoušíme dostat do nějakého pravoslavného kostela. Ovšem chrám je snad přeměněn na koncertní sál, je zavřeno, jen kasa předprodeje je funkční a nezbytný hlídač si nás prohlíží, co tam vlastně chceme, takže mizíme s nepořízenou. Kousek vedle nakoupíme něco s sebou na svačinu a jede se metrem zpět na Moskevský prospekt a pěšky kolem továrny na turbíny do klubu. Tam nás nechce ochranka pustit dovnitř ani s minerálkou, ani s pivem Stare Misto ze Lvova. Tak jim vysvětluji, že jsme kapela, ale trotlovský starší maník mele furt svoje, že si tam musíme vše koupit. To už říkám, ať zavolají tourmanažera Váňu, ale k tomu nakonec nedojde. Přichází zvukař, umravňuje trotla i jeho poskoka a když se ptají, co máme, ukazuju PETku minerálky, načež oba trotli zas tvrdí, že "eto mnogo". Mluvím už jen se zvukařem, nakonec prostě ty dva osly ignorujeme a odcházíme do zákulisí.
Zase rozbalujeme distro a stojím s Váňou kousek od vstupu. Kluci mi nezitím ladí basu a pomáhají Duobetikům na scénu. Takhle to probíhá vlastně skoro vždy. Lidí se nakonec schází 80, což je hodnoceno jako velmi slušná účast v klubu, kde se každou chvíli něco děje. Zvuk je opět excelentní a publikum nás přijalo velmi dobře. Náladu mi kazí jen to, že mě začína zachvacovat jakási chorota, tak ji léčím trochou vodky, co mi Váňa nabídl. Spíme v rekonstruovaném bytě nedaleko centra, ale barák jako takový nepoznal opravu několik desetiletí jak zvenčí, tak na chodbě uvnitř. Na spaní je zase málo času, hodím do sebe pár prášků a 'umírám'. Ráno se ani nesprchuji a opakuji tabletkový přísun. Posléze se majitelka bytu, diví kolik nás tam spalo...

Východní Ukrajina

Čtvrtek 23. září, Донецьк – Detroit
Opouštíme Charkov a mylně se domníváme, že teď už pojedeme jenom na západ. Reálně míříme na jihovýchod a několik desítek kilometrů před Doněckem jsme v nejvýchodnějším bodu naší cesty Ukrajinou. Za městem opět typická rovina, občas děsuplné vesnice plné a baráků, na nichž eternit je snad jediná střešní krytina. Za vesnicemi obrovské pole střídají mnohdy jestě větší či mensí úhory. Stavíme kdesi v motorestu na kafe a čaj a zase dál... Čím víc se blížíme k Doněcku, tím víc je okolo nás industrálních kulis většinou funkčních fabrik a dolů, ale taky si tady snad chtějí na rovině vystavět vlastní hory. Ve skutečnosti jde o haldy z dolů a hromady strusky z hutí.
Centrum Doněcku působí normálním dojmem nebordelnosti a upravenosti s povětšinou novými stavbami, ba i vznosnými imitacemi menších mrakodrapů – ve skutečnosti jde o moderní obytné činžáky s hromadou nebytových prostor k pronájmu. Klub se nachází nedaleko od centra. Není moc velký a šatna je vlastně jedna delší chodba. Uvnitř je vše pěkné, de facto ještě zářící novotou – otvírali tady někdy koncem jara. Hned vedle klubu narážíme na samobslužnou restauraci Papugaj (Papoušek). Jídla tolik, že ani nevíme, co si vybrat, takže pohoda. Akorát Miru začíná také zdolávat choroba. Volám hned Váňovi a za chvíli přichází řidič, Mira se balí po pár tabletkách do spacáku a uléhá na sedačky v autě. Zbytek výpravy DH+DH potom obchází okolní lékárny, které jsou na každém rohu, a řeší, jaký koupit multivitamín. Paní magistra je ochotná, vyskládá nám několik druhů místních i dovozových, Walis je odborně hodnotí podle chemického složení a nakonec vybíráme nějaký domácí všelék za naprosto přijatelné peníze. Pak ještě objevujeme špičkovou restauraci a na krytém molu si vychutnáváme kávu a čaj za poněkud nekřesťanské peníze.
Přestože na akci hrají tři místní support kapely, které prosadil pořadatel, všechny vystoupily až na závěr večera, takže koncert startují skoro načas Duobetici. Fans už je v klubu dost (celková návštěva byla asi 70 platících) a zvukař taky ví, jak na věc. Pokud jde o naše vystoupení, lidi jsou tradičně v pohodě, bez problému se s nimi dá ze scény komunikovat, což je velké plus všech zdejších koncertů.
Mira ihned po našem setu míří zas do auta potit se a vítězit tak nad chorobou. Hlavní organizátor však, jak se ukázalo, nepořešil žádný nocleh. Spaní v klubu odmítáme a brzy po setu I Divine odjíždíme asi 20 km do města Makijivka, kde máme všichni spát ve dvoupokojovém bytě. Já to posléze komentuji slovy, že ti, co nás pozvali, toho budou navždy litovat... Skoro vůbec se nevyspíme, navíc jen někdo se ráno stíhá osprchovat – v noci totiž voda vůbec netekla.

S přáteli v Dnětropetrovsku

Pátek 24. září Дніпропетровськ – Chaosclub
Obrovský most přes obrovskou řeku Dněpr, cesta kolem centra města, ještě kousek do kopečka, kamsi za nonstop sámošku a jsme u klubu. Jelikož se nachází v původně protiatomovém krytu, který, zdá se, byl tak pět dnů zavřený, působí to asi nejhůře ze všech míst, kde jsme byli. I Váňa říká, že klub "jest samyj brutalnyj"... Ale vybavení uvnitř není zas tak hrozné, jak by se na první pohled zdálo. Posléze odcházíme najít nějakou resturaci, protože po cestě nám vyhládlo. Mezitím už mi volá Alexander (basák Terra Impressionum), tak jdeme stále z kopečka prospektem Kirova až úplně dolů, kde proti nám stojí hlava Šulyna – tedy busta Lenina. Po druhém telefonátu už se vidíme a jdeme do pizzerie za rohem, kde nás čeká zbytek členů Terra Impressionum a jejich místní kámoš Sergej, kterého jsme také poznali na loňském festivalu Metal Crowd v Bělorusku.
Posléze se vracíme do klubu, který už nám nepřipadá zas tak brutus jako na první dojem. Pomalu se scházejí lidi, my nosíme věci do sklepa a nastupuje domácí support. Pak pokračují Duobetici a mají velmi slušný ohlas. Podobně je tomu i při našem setu. Příchozích 50 osob dokázalo v tomto malém klubu vytvořit podobnou atmosféru, jaká vládla i na předešlých koncertech. Ještě předtím se u distra, kde se střídáme s Váňou, setkávám s Vladislavem z kapely Diadem. Vzájemně se známe jen z netu a po našem vystoupení mu ihned kupuju pivo a oddáváme se osobní diskusi o muzice a všem dění okolo. Následně definitvně zvítězí plán návštěvy a noclehu u Sergeje. Skládáme s Peťou svoje věci do tourbusu, oznamuju Váňovi, že do zítřka mizíme a zjišťuju, kde a kdy se setkáme. Ačkoliv je nám jasné, že se zas nevyspíme, vyrážíme do víru velkoměsta. Aspoň konečně zjistíme, co je grečka, o které mluví Alexander již od jarní tour u nás – že nás s ní nakrmí... Za chvíli v samoobsluze kupujeme krymské víno a zjišťujeme, že grečka je pohanka. Posléze přijíždí první taxík a už jedeme se Sergejem na sídliště, kde bydlí. Tam chvíli čekáme, než zbytek dojede druhým taxíkem. Přitom jde okolo nějaký maník a z ničeho nic se ptá, zda jsme nebyli dnes na koncertě. Vzápětí si odpovídá sám, že napřed slyšel známý hlas z klubu a pak že když nás viděl, už mu je vše jasné... To by člověk ve městě s 1,4 milionu obyvateli skutečně nečekal! Sergej má velmi pěkný byt. Dozvídáme se, že vše uvnitř je jeho vlatsní práce. Fakt super! Předtím tam byly jen holé zdi. Chlapi se hned pouštějí do připravy pohanky, otevíráme první víno a kagor, slaďoučký skorolikérek, je fakt naprostý balzám. Mňam! Dlouho debatujeme o všem možném, takže nakonec spíme tak 5 hodin, ale aspoň každý v posteli.

Krivij Rog

Sobota 25. září, Кривий Рoг – База
Napřed je to zase jen nějaká ta dědina, pole, úhor, rovina, případně menší město, ale čím víc se blížíme ke Krivému Rogu, tím víc se objevují haldy, důlní věže, fabriky a nejen industriální bordel všude okolo. Jak zjišťujeme, místo, kde má být koncert, se nachází v satelitním městečku asi 20 km od centra města samého. Přijíždíme před mohutný komunistický kulturák z roku 1955, který se snaží vypadat honosně, přitom se kvůli nekvalitnímu materiálu použitému při stavbě pomalu rozpadá. Před hlavním vstupem je mezi sloupy na zemi fragment rozbitého znaku SSSR... Uvnitř se zdá být čisto, ale po bližším pohledu nacházíme záclony dlouho neprané a prachu je místy taky dost. Prostranství okolo je zalité nekvalitním asfaltem a pěst na oko k tomu tvoří parčík s památníkem, na němž je vyveden nápis ve smyslu "Práce šlechtí člověka". Ale abych jen nebrečel: hned po vyložení věcí a zjištění, že hrajeme na malém sále, který je dostatečně velký a má boční vchod, takže nemusíme přeskakovat přes to, co zbylo ze Sojuzu (tedy z jeho znaku) a čekat, co nám duch nějakého místního soudruha hodí na hlavu, nás slečny pořadatelů hostí borščem a pohankou s masem, kterou mám v krátké době potřetí, ale vůbec mi to nevadí. Pak dostáváme dle libosti čaj nebo kafe, oplatky a minerálku. A jelikož máme čas, jdeme ještě na procházku do trochu vzdálenejšího parku.
Koncert startuje nějaká místní kapela, pak pomáháme Duobetikům na scénu. Zvuk je bohužel kvůli vysokému stropu dost špatný a ač se zvukař snaží co může, zázraky prostě dělat nejdou. Ale lidi řádí i tak, jsou tradičně nažhaveni. V podobném duchu probíhá i náš set. Posléze Wokis pomáha ladit zvuk Sinful a I Divine a v rámci možností vyždímá z mixu i z útrob sálu maximum možného. Když nakládáme věci zpět do tourbusu, zjišťujeme, že nám přebývá jedna baskytara. Místní nám po dvojím ověření říkají, že jim nepatří a jak tak pátráme všichni v paměti, uvědomujeme si, že už pár dní s sebou vozíme basu, o které nikdo ani nevíme, jak se tam dostala...

Iljičevsk

Neděle 26. září, Вінниця – Заря
Ani nevím, v kolik hodin se budím po příjezdu na sídliště, skoro před vchod domu, kde bydlí Váňa. Rychle všichni vytahujeme osobní věci a za chvíli naprosto zaplňujeme jeho dvoupokojový byt. Batohy jdou kamsi do rohu a hned vedle uléháme do spacáků. Nějakým nekoordinovaným a přitom zázračným způsobem se všichni stíháme umýt a dostat na záchod. Někdy před polednem se sbalíme a absolvujeme poslední cestu tourbusem, tentokrát do velmi pěkně rekonstruovaného kulturáku na druhé straně města. Tam se večer uskuteční závěrečný koncert turné.
Podle Váňových instrukcí jedeme tramvají na obhlídku města. V centru jsme na náměstí našli restauraci, kde usedáme na zahrádce a po zjištění kvalitní nabídky v kombinaci s rozumnými cenami zde zůstáváme na pozdní oběd. Krátce pak ještě procházíme hlavní náměstí s památníkem osvoboditelů a věčným ohněm, kde se zrovna fotí svatebčané, a je čas se vrátit na místo činu. Máme trochu zpoždění, ale Duobetici jsou s naší pomocí schopni strašně rychle nastoupit na scénu a nakonec stihnou i pohodovou zvukovku, protože se tradičně nazačíná úplně přesně. Aparát i zvukař tentokrát vykazují nesporné kvality. Lidí dorazilo asi 180 a jako všude si koncert užívají o stošest. Jelikož Váňa sleduje náš set z rohu pódia vedle mě, při uvádění jedné ze skladeb ho zvu k sobě, veřejně mu děkuju za organizaci celého turné a věnuju mu danou skladbu. Myslím, že si to doma naprosto zasloužil. Chvíli po vystoupení odcházíme nakoupit něco k jídlu a pití do sámošky naproti, kde mimo jiné objevujeme další velmi slušné a nechemické pivo, a to z města Chmelnickyj – jak příznačné, že... Potom ještě dáváme řeč s místními fanoušky před kulturákem a pomalu je čas vydat se na vlak směr Užhorod. Loučíme se s kluky ze Sinful, kteří odjíždějí do Moskvy až zítra, a v průběhu setu místních Reactor nakládáme vše do Váňou zajištěné dodávky. Ta nás doveze na nádraží, naposledy se loučíme s Váňou a za chvíli už jsme uvnitř spacího vozu. Napřed způsobíme malý chaos, než se uložíme, protože máme lístky do tří kupé. Wokis po zjištění, že jsou s ním v kupé tři ženy, jásá a hned s nimi zahajuje debatu jakýmsi univerzálním slovanským jazykem. Za chvíli už víme, že jedou na konferenci psychologů (anebo psychiatrů?, to je dost podstatný rozdíl...) do Mukačeva. Plni dojmů vedeme různe diskuse na chodbičce vagonu i uvnitř kupé s dámami a při zastávce v Chmelnickém ještě přikupuju pár místních piv. Potom pomalu uléháme, usínáme a budíme se až kdesi u Čopu, tedy kousek od Užhorodu.

Vinica

Pondělí a úterý 27. a 28. září – cesta domů
To už mi volá Kornel. Čeká na nás v Užhorodu na nádraží a hlásí, že donesl DVD se zánamem prvního koncertu tour. V čekárně rozbijeme malý tábor, kousek od nás se usídlí I Divine. Jdu s Walisem kupovat jízdenky na bus do Michalovců v kase nedalekého autobusáku. Poslední hřivny utrácíme za pirožky ve stánku naproti nádraží... Jelikož nám ukrajinští celníci při cestě tam nedali k vypsání imigrační kartičky, mám trochu obavy – při mnoha mých cestách na Ukrajinu se mi tohle totiž nikdy nestalo. Vše však probíhá v pohodě. Až na slovenské celnici musíme všechny věci z busu vyskládat a nechat prověřit. Sice žádná buzerace, ale tímto se pobyt zde dost natahuje a vlak do Košic v Michalovcích stíháme jen taktak. V Košicích podle plánu ukládáme bágly i instrumenty do nádražní úschovny a jdeme parkem k centru a dále do pivovaru Golem na večeři. Posléze vyzvedneme zavazadla a obsazujeme napřed jedno kupé a vzápětí Duobetici druhé kupé. 'Naležato' v nočním rychlíku konečně putujeme domů, do České republiky. Dorážíme polonemocní a vyčerpaní, ale přežili jsme to!

Iljičevsk


 
>>> ODKAZY

  Prohledat rubriku

  Najít další články autora

 Nejčtenější článek rubriky Reportáže:
Guns N' Roses, Sebastian Bach, Avenged Sevenfold

>>> MOŽNOSTI

 Vytisknout článek Vytisknout článek


  Diskutovat o tématu


   Sdílet článek...
 


Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.
ROCKSHOCK - www.irockshock.net

(c) František Kovač + Rockshock, 2005 - 2011: texty, grafické prvky, přizpůsobení systému United-Nuke, serverová a portálová administrace. Všechna práva vyhrazena.
ISSN 1804-3046. Další publikování nebo jiné šíření obsahu serveru je bez předchozího výslovného souhlasu provozovatele zakázáno. Za obsahovou správnost a právní
bezchybnost publikovaných textů odpovídají výhradně uvedení autoři. Pokud není uvedeno jinak, pocházejí použité fotografie z archivů na nich zobrazených umělců.
Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena. Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.10 sekund