RAY MANZAREK & ROBBY KRIEGER
13. července 2010, Praha, Kongresové centrum

Text: František Kovač
Foto: Jiří Rogl

Vůbec poprvé přijeli do Prahy společně koncertovat dva zakládající členové legendární kultovní formace z Los Angeles jménem The Doors, jednasedmdesátiletý klávesista a skladatel RAY MANZAREK a čtyřiašedesátiletý kytarista a skladatel ROBBY KRIEGER. A odehráli tu se svou doprovodnou skupinou ve složení Miljenko Matijevic (zpěv), Phil Chen (baskytara), Ty Dennis (bicí) strhující koncert, jehož playlist lze bez nadsázky označit za nepřetržitou šňůru perel, vytaženou z té nejblyštivější rockové klenotnice. Ale vezměme to hezky popořadě.

Pokud už je Jim Morrison skutečně po smrti, musí vzteky rotovat v hrobě. Ne proto, že dva jeho někdejší parťáci jezdí po světě s programem, jehož neodmyslitelnou součástí býval, aniž by do něj aktuálně, respektive oproti originálu přidali jedinou podstatnou notu či písmeno. Ne proto, že vlastní rodina, kterou nejprve fingovaně pohřbil, následně nesčíslněkrát zneuctil, až se k němu sama otočila zády, dnes despoticky sedí na jeho kongeniálním uměleckém odkazu a každého, kdo by ho chtěl nějakým vlastním způsobem oživit, vztekle odhání a zapuzuje. Ale proto, že se na koncertech konaných – ať si to kdo přeje nebo ne – alespoň tak trochu pod hlavičkou 'The Doors' musí na přání kapely sedět a odvážlivci, kteří se snaží striktní zákaz porušit, jsou pořadatelskou službou nevybíravě zatlačováni zpět na svá místa, nebo – pokud se jim nějakým způsobem podaří proniknout do záměrně vyprázdněného (avšak nijak označeného, neohraničeného, tedy vizuálně nezakázaného) prostoru před pódiem a zatančit alespoň jednu piruetu – dosti brutálně odchytáváni a přímo v sále inzultováni! Aby bylo jasno, nemluvím o výtržnících, kteří se snažili lézt na pódiu, kde opravdu nemají co pohledávat. Ani o pirátských kameramanech, porušujících striktní zákaz pořizování audio-video záznamů. S těmi ať je nakládáno bez pardonu. Hovořím o fanoušcích, kteří si chtěli koncert své milované kapely užít z co nejbližší povolené vzdálenosti a kteří byli po 'narušení' (opakuji: nijak neoznačené) zakázané zóny před pódiem nevybíravě atakováni zdejším security servisem. Ano, čtete dobře! Kapela, která v době své největší slávy štvala vlastní fanoušky proti nenáviděným dohlížejícím policejním mravokárcům, má dnes na pódiu vlastního černého šerifa v uniformě, který diriguje najatou ochranku v sále. Vzpomínám na tátova vyprávění, jak se za bolševika nesmělo v průběhu hudební produkce vstávat, natož tančit v uličkách mezi sedadly…

Ale k hudbě samotné. Základem úspěchu byl perfektní, krásně čitelný zvuk s uměřenou hlasitostí. Instrumentálně došlo – nad veškerá idealistická očekávání – na skvělé výkony všech zúčastněných, bez zřetelného rozdílu 'hvězdnosti' jednotlivých umělců. Pochopitelně, karty byly jasně rozdány a Manzarekovy dirigentské schopnosti byla radost pozorovat; neřídil totiž pouze hudební složku show, ale i průběžné rozestavení jejích protagonistů na scéně. Rytmika byla přesná a dynamická zároveň. A i když šlo (sportovní terminologií řečeno) o téměř neviditelné nosiče vody, jejich hře nechyběla dravost a osobitost; přestože baskytara nemá v originálním zvuku The Doors své místo. Dvojice ústředních protagonistů se pak nikterak nešetřila, energie měla na rozdávání. Hned v úvodu, při reprodukovaných iniciačních chorálech z pera Carla Orffa (Carmina Burana) překvapili společným teatrálním slalomem mezi mikrofonovými stojany a odposlechy, v poklusu a ruku v ruce. Co ale bylo hlavní, jejich instrumentální výkony měly hlavu, patu i jiskru. Zároveň byly prosty nadměrného sentimentu, zjevné senility i pověstných 'geniálních' psychedelických improvizací, při zpětném pohledu na doby dávno minulé nezřídka dosti 'hluchých' až trapných. Jedinou vadou na kráse celého spektáklu tak byl pódiový projev zpěváka, pětačtyřicetiletého Miljenka Matijevice, jinak disponujícího velmi dobrým a nebojím se říci i značně charismatickým hlasem, který si prostě a jednoduše dosti křečovitě hrál na Jima Morrisona. Uměřenost a pokora by v jeho případě rozhodně nebyly na škodu, koncert by posunuly do dalšího kvalitativního levelu, blížícího se perfekcionalismu. Na druhou stranu, stačilo zavřít oči, přestat se soustředit na vizuální stránku věci – kněze Manzareka, stařeckou důstojnost samu, za klaviaturou letitých varhan, seschlého skřítka Kriegera, v lesklém fotbalovém dresu a strnulé póze čarujícího na šestici strun, programově upozaděnou rytmiku, v níž byla baskytara vlastně jaksi navíc, a přehrávajícího vokalistu v kožených kalhotách – a bylo to tam! Ladies and gentleman, from Los Angeles, California, The Doors!

Lehce před půl devátou, na úvod, klasické rozehřívací číslo Roadhouse Blues. Po cca 45 minutách improvizovaná představovačka celého souboru z hrdla páně Manzareka. Po necelé hodině Kriegerovo emocionálně silné sólo na klasickou flamenco kytaru, volně přecházející ve Spanish Caravan. Na závěr exaltovaná L. A. Woman a posléze i dvojice přídavků People Are Strange a Light My Fire, která zvedla z plyšových sedadel i poslední doposud vzorně sedící diváky. Ve 21:50 definitivní konec. Přitom, předtím a mezi tím třeba historicky nejstarší skladba repertoáru jménem Moonlight Drive, přecházející klasicky v Horse Latitudes, v níž Ray poprvé podpořil o generaci mladšího Matijevice svým vokálem (dále taky při Back Door Man nebo Light My Fire); davové povstání v průběhu pijáckého štychu Alabama Song (rozuměj: stoupají si dobré dvě třetiny téměř zaplněného sálu); improvizovaný trialog kytary, hlasu a kláves při L.A. Woman; dvojitý začátek předposlední People Are Strange, protože Miljenka po pár úvodních slovech zapomněl text; Manzarekova bota bohatýrsky vetknutá do klaviatury jeho stařičkého nástroje značky Gibson při závěrečném orgasmu v rámci velkého finále v podobě již zmiňované Light My Fire.

Ray Manzarek a Robby Krieger v rozpálené červencové Praze zcela nekompromisně obhájili opodstatněnost vlastních podpisů v rockové kronice universa. Víc netřeba dodávat. Kdo u toho nebyl, může si začít škubat vlasy.