ADOLF 'BAUDE' VITÁČEK – Je to hra
Tarantino a Čert / 37:43

Bubeník Adolf Vitáček řečený Áda, případně Baude, se na tuzemské rockové scéně pohybuje už čtvrtstoletí. Hrál v kapelách Jogurt BB, VZ, F.A.S., Orlík, Svatý Vincent, Wanastowi vjecy, Původní Bureš, Doktor Triceratops nebo Explose, ale asi nejvíce se kdysi proslavil v dresu Plexis. Porevoluční výron čerstvě nabité svobody s ním ovšem mocně zacloumal a ony společenské turbulence příliš neukočíroval: dlouhou dobu bojoval se závislostí na drogách a ocitl se dokonce i ve vězení. Jeho sólové album je mimo jiné právě důkazem, že tyhle osobní trable jsou zaplaťpámbu definitivně pryč. Hlavně však dokladem toho, že Áda je nejen schopný bubeník, ale také autor (většinu zde přítomných písniček sám složil i otextoval), všestranný muzikant (nahrál kromě bicích rovněž větší část kytarových a baskytarových partů) a také zpěvák, když se sám zhostil zhruba poloviny zde přítomného repertoáru. Pravda, jeho vokální schopnosti jsou velmi omezené, respektive průměrné, ale zase na druhou stranu, jeho výraz působí poměrně autenticky.

Zbytek alba nazpíval Baudeho exkolega z Plexis Petr Hošek, což jen symbolizuje další poznatek. Totiž to, že na vlastní hudební minulost Vitáček rozhodně nezanevřel. Deska obsahuje hned čtyři věci z dávných časů Plexis – kromě nových verzí písní Je to hra a Promiň z legendárního debutu Půlnoční rebel též nikdy oficiálně nevydané songy Realita a Stín. Přiznávám ovšem, že cajdáček Promiň jsem už před lety víceméně přeskakoval, protože se prohýbá pod obludnou tíhou patosu a čistě z uměleckého hlediska příliš neobstojí ani vysvětlení, že to byla skladba, již Áda věnoval své manželce. Jednou se na desce vzpomíná i na Orlík prostřednictvím rovněž regulérně nevydané (vyšla jen kdysi na demu) a pro styl Orlíku hodně netradiční hitůvky Oi! Love song. Další skladby už nemají s punkovou či oi! hudbou prakticky vůbec nic společného a jedná se spíš o takový 'dospělejší bigbít', který vůbec nezní marně. I když ... z Vitáčkových vlastních kriminálních zkušeností čerpající Šepot rtů opět trápí přehnaná patetičnost a naivně, byť upřímně napsaný text. Lahůdkou jsou naopak obě přítomné coververze, ať už energií nadupaná Co chceš si přej vypůjčená od The Cult, nebo nádherná křehká Hurt, zjevně inspirovaná nikoliv originálem od Nine Inch Nails, ale pozdější verzí nebožtíka Johnnyho Cashe.

Úhrnem považuji album Je to hra za velice sympatický počin, byť undergroundové (rozuměj finančně omezené) podmínky nahrávání měly za následek bohužel silně amatérsky působící zvuk CD. Vitáček k desce chystá i turné a za tímto účelem postavil vlastní kapelu – no vida!

Petr Korál

http://bandzone.cz/adolfbaudevitacek