ROCKSHOCK - www.irockshock.net
>>> VYHLEDÁVÁNÍ

Pokročilé vyhledávání


>>> HLAVNÍ MENU

  H L A V N Í   S T R Á N K A
  K O N T A K T Y   &   I N F O

  A K T U A L I T Y
  K A L E N D Á Ř   A K C Í
  VIDEO SHOCKPARÁDA

  R E C E N Z E
  R E P O R T Á Ž E
  F O T O G A L E R I E
  ROZHOVORY & PROFILY
  V Ý S L E C H
  SPEAK ENGLISH OR DIE
  S O U T Ě Ž E

  U N D E R G R O U N D
  Z Á K U L I S Í
  S T O P   -   T I M E
  A R C H I V   Č L Á N K Ů
  PŘEHLED RUBRIK


  ROCKSHOCK NA FB

>>> P A R T N E Ř I

  N A Š I   P A R T N E Ř I

>>> RECENZNÍ TIP


THE ROLLING STONES
  – Blue & Lonesome

Další recenze zde!

>>> VÝSLECH


Jan 'Skleník' Sklenář
Mirek Dvořák
Milan Hoffmann
Kečup
Loco Loco
Tonda Rauer
Pavel Pešata
Bobby Floutek
Jožin 'Nogando' Noga
Marek 'Mára' Dostál
Tom Wouda
Witch Hammer
Gate Crasher

>>> WEBY REDAKTORŮ


Osobní web Františka Kovače

Osobní web Jiřího Rogla

Osobní web Jiřího Olszara

Web redakčního spolupracovníka Pavla Bartase

Osobní web Mirka Valenty

Osobní web Luboše Hnáta

Sonisphere Festival 2010
Publikoval: JO - Středa, 23.06. 2010 - 01:33:20
Rubrika: Reportáže

SONISPHERE FESTIVAL 2010
19. června 2010, Milovice, letiště

Text: František Kovač
Foto: Jiří Rogl

Velký metalový svátek jménem Sonisphere dorazil třetí červnovou sobotu na milovické letiště. Bývalý neprodyšný sovětský vojenský prostor provětrala někdejší velká americká thrashmetalová čtyřka Anthrax, Megadeth, Metallica, Slayer (řazeno abecedně) – a symbolicky tak potvrdila vítězství imperialistů v našich zeměpisných šířkách. Co na tom, že si kapely myslely, že hrají "v Praze"...

Žel, obdobně aktuální jako popularita a forma 'The Big Four' (rozuměj: 'pravé ořechové' to bylo před dvaceti lety, teď už pouze setrvačně přiživují své statusy legend žánru a doplňují věčně děravá bankovní konta) byla i samotná organizace festivalu. Zásadnější pochybení byste nenašli, spíše naopak – kam se do strmého kopečku hrabe valná většina tuzemských podniků – s dnešním západním standardem se však ani první český Sonisphere měřit nemůže, byť se distance průměrného zaostání notně zkrátila. Příklad za všechny: skvěle organizovaný příjezd na parkoviště v areálu festivalu, které bylo navíc k užití zcela zdarma, v noci ovšem neosvětlené – a hledejte své auto mezi skoro desítkou tisíc dalších na ploše bratru čtverečního kilometru...

Slayer

Známé rčení sice říká, že v hudbě nelze soutěžit, přesto, kdybych měl zpětně sestavit své osobní stupně vítězů 'made in' Sonisphere, vypadaly by následovně: bronzová příčka pro Debustrol, stříbrná pro Megadeth a zlatá pro Slayer.

První jmenovaní, mladoboleslavští thrasheři DEBUSTROL, sice patřili mezi vůbec první akvizice sobotního odpoledne, přesto ze sebe neváhali na pódiu vydat maximum. Ostatně, byli jedněmi z hodně mála zdejších zástupců domácí scény, tak proč se proboha v konkurenci přespolních umělců nesnažit, že?! Jejich účinkování na 'béčkové' scéně navíc podpořil velmi dobrý zvuk – až na přebuzené Therapy? (snaha o plný zvuk při pouhých třech nástrojích na scéně vyústila v přebasovaný bolehlav) a nevyváženou Metalliku (při obligátních hráčských chybách bylo skoro ticho) – milá to konstanta celého festivalu. Průřez dosavadní diskografií, v níž nechyběly letité pecky jako Antikrist nebo Údolí Hádu i ukázky z třeskutě aktuální tvorby posledních studiových alb, skvěle pobavil dobrou desetitisícovku přihlížejících.

Megadeth

MEGADETH pak na hlavním pódiu předvedli jednoznačně nejzajímavější instrumentální orgie. Sehranost aktuální sestavy Dave Mustaine (zpěv, kytara) – Chris Broderick (kytara) – David Ellefson (baskytara) – Shawn Drover (bicí) opravdu nemá chybu. Klasické thrashmetalové rifforamy v nesmrtelných hitech jako A Tout Le Monde, Peace Sells nebo Symphony Of Destruction, případně novinkové jízdě Head Crusher neměly to odpoledne a večer jednoduše konkurenci. Žel, stará známá bolest téhle kapely je stejně věčná jako egoismus jejího frontmana. Prostě a jednoduše: Mustaine nezvládá současně exhibovat na kytaru a dobře u toho zpívat. Buď jedno, nebo druhé. Nebo jinak, když hraje jako sám Pánbůh, kvičí u toho jako právě podřezávaná svině, které se už už rozjíždějí nožičky ... respektive když mu jde o to, aby v určitých místech opravdu dobře intonoval, fláká kytaru nebo ji rovnou nechává být. To už ale snad nikoho nemůže překvapit, navíc léta koncertní rutiny naučila Davida hledat i nacházet nejvhodnější poměr obého.

SLAYER, předposlední akvizice celého line–upu, byli pro mě osobně jeho absolutním vrcholem. Což mne, proč to nepřiznat, lehce překvapilo; nejvíc jsem se těšil právě na výše zmíněné Megadeth – a oni nezklamali. Ale Slayer byli ještě o chlup lepší, působili kompaktněji a svůj set odehráli (téměř) bez kompromisů. 'Téměř' píšu proto, že jistý kosmetický rozdíl v nasazení mezi takto festivalovým a standardním samostatným vystoupením byl přece jenom znát. Pokud ovšem nemáte kapelu dobře naposlouchanou a neviděli jste ji opravdu několikrát, možná jste ho ani nezaregistrovali. War Ensemble, Seasons In The Abyss, Raining Blood, úvodní World Painted Blood nebo závěrečná Angel Of Death každopádně nechyběly, stejně jako hřeby poseté zkérované zápěstí Kerryho Kinga, věčně zachmuřená tvář Toma Arayi, originálně signované kytary Jeffa Hannemana a náruživost Davea 'Zastrčte mě do zásuvky a uvidíte ten mazec' Lombarda.

Metallica

Co dál? Jak už jsem naznačil, METALLICA potvrdila svou pověst studiové kapely, která má sama se sebou naživo problém. Rozladěné nástroje, úsměvná kytarová sóla, falešný zpěv, bramborové bicí, upozaděný nejlepší instrumentalista souboru (basák Robert Trujillo). Kdybych kapelu neviděl na několika koncertech na západ od našich hranic, mohl bych trpět stihomamem, že kšefty 'pro lůzu z východu' odbývají; není tomu ovšem tak, stejně 'nemožní' jsou vždycky. Přes to všechno sedí právě tahle nejkomerčnější kapela na pomyslném thrasmetalovém piedestalu. Ptáte se proč? Protože se jako jediná odvážila skloubit vyděděnecký drsný thrash s mainstreamovým rockem – a nevzdala to, protože dokáže napsat bezskrupulózní rádiový hit, protože umí udělat největší show. Zní to možná jako paradox, možná jako oxymóron, ale je to právě tak.

ANTHRAX si zase zachovali tvář věčných srandistů. Žel, tentokrát tu legraci z vlastních fanoušků opravdu trochu přehnali, když po několika personálních rošádách přizvali k mikrofonu svého dávného kolegu Joeyho Belladonnu. Pokud jste na místě nebyli, zapojte fantazii a představte si Dee Snidera z Twisted Sister, kterak kokrhá thrash. Na druhou stranu, intonační problémy staronového frontmana byly možná ústředním, nikoliv však nejzásadnějším problémem výkonu téhle party. Precizní instrumentální souhra, energie i drive, to všechno jaksi chybělo. A tak Anthrax působili z 'Velké čtyřky' jako nejúčelovější vykopávka.

Anthrax

FEAR FACTORY v obnovené sestavě s Dinem Cazaresem u kytary a Genem Hoglanem za bicími mě na 'béčkové' scéně potěšili vzpomínkami na legendární cybermetalové album Demanufacture – a nijak nepřekvapili (oproti studiovým nahrávkám) typicky hýkavým vokálem Burtona C. Bella. Velmi mě ovšem zprudili svým aktivismem, když neustále vykřikovali, že "BP must pay!", tedy že British Petroleum musí zaplatit za škody způsobené únikem ropy ze svého vrtu v Mexickém zálivu. Jedna věta ano, ale dělat z toho improvizovaný refrén, to už je fakt moc!

Na úplný závěr svého hodnocení (protože program probíhal současně na obou hlavních scénách, z ostatních kapel jsem neviděl buď vůbec nic, nebo jen takové fragmenty, na jejichž základě si nedovolím celé vystoupení jakkoliv hodnotit) jsem si zcela záměrně nechal formaci ALICE IN CHAINS. Tedy kapelu, od které jsem vlastně nic nečekal, ale poměrně dost dostal. Z drogového oparu, který před osmy lety stál život původního frontmana Layneho Staleye, vykouknuvší formace s novým zpěvákem Williamem DuVallem byla totiž ideálním zpestřením jinak řinčivě metalového večírku. Kdybych chtěl být sžíravý, napsal bych, že na rozdíl od většiny ostatních účinkujících neměla tahle kapela žádný problém s instrumentací ani intonací. A že je to tím, že nehrají tak rychle... Nebylo by to ovšem ani fér, ani úplně pravda. Každopádně uvolněný výkon trojice Jerry Cantrell (kytara) – Mike Inez (baskytara) – Sean Kinney (bicí) byl jedním z nejlepších, jaký jsme mohli na prvním českém Sonisphere vidět, respektive slyšet; tedy na úrovni špičkových Megadeth a Slayer. DuVallův zpěv pak možná tím úplně nejlepším. Jestli se teď nechápavě ptáte, proč tedy Alice In Chains neobsadili žádné místo na mé soukromé, v úvodu zmíněné 'bedně', je to tím, že mě jejich samotná muzika ze své podstaty příliš nebere u srdce.

Alice In Chains

Nezbývá než konstatovat, že zrcadlo, které 'The Big Four' nastavila v rámci putovní karavany jménem Sonisphere sama sobě, bylo zatraceně nekompromisní. (Možná tím spíš, že se hrály převážně staré pecky.) A že, jak známo, nemá smysl se na něj hněvat, když mám křivou hubu... Sám za sebe jsem určitě rád, že jsem u toho vpravdě historického momentu mohl být – ano, ty kapely hrály skutečně poprvé na jednom pódiu, na to nesmíme v žádném případě zapomínat! – , ať už byly motivace jednotlivých zúčastněných jakékoliv. Nechme se překvapit, zda ještě někdy budeme mít v našich zeměpisných šířkách vůbec tu čest s takto formálně silnou sestavou. Třeba už příští rok, na druhém ročníku Sonisphere ... co byste říkali třeba na Iron Maiden, Judas Priest a Motörhead?

Playlist ANTHRAX: Caught In A Mosh, Got The Time, Madhouse, Heaven & Hell, Indians, Be All End All, Medusa, Antisocial, Only, Metal Thrashing Mad, I Am The Law.

Playlist MEGADETH: Holy Wars ... The Punishment Due, Hangar 18, Wake Up Dead, Head Crusher, In My Darkest Hour, Skin O' My Teeth, A Tout Le Monde, Hook In Mouth, Trust, Sweating Bullets, Symphony Of Destruction, Peace Sells.

Playlist ALICE IN CHAINS: Again, It Ain't Like That, Check My Brain, Them Bones, Rain When I Die, Dam That River, Acid Bubble, We Die Young, Angry Chair, Man In A Box, Would, Rooster.

Playlist SLAYER: World Painted Blood, Jihad, War Ensemble, Hate Worldwide, Beauty Through Order, Disciple, Seasons In The Abyss, Hell Awaits, Mandatory Suicide, Chemical Warfare, Raining Blood, Aggressive Perfector, South Of Heaven, Silent Scream, Angel Of Death.

Playlist METALLICA: Creeping Death, For Whom The Bell Tolls, Disposable Heroes, Harvester Of Sorrow, Fade To Black, That Was Just Your Life, Cyanide, Sad But True, Welcome Home (Sanitarium), My Apocalypse, One, Master Of Puppets, Battery, Nothing Else Matters, Enter Sandman, Helpless, Motorbreath, Seek & Destroy.

Megadeth

SONISPHERE FESTIVAL 2010
19. června 2010, Milovice, letiště

Text: Jan Martinek
Foto: Jiří Rogl

Konečně se v České republice objevil festival, v jehož programu doslova nabitém hvězdami nejsou takřka žádné prostoje! Obvyklým morem zdejších hudebních slavností jsou totiž neustále ty samé (většinou bohužel tuzemské) kapely, takže lze nejednou vyhodnotit čekání půlhodinové fronty na pivo jako zábavnější než vydržet právě probíhající, již mnohokrát viděný a slyšený set. Na letošním prvním českém Sonisphere nastal problém spíše opačný. Dvě pódia, jeden den a chtěli byste vidět nejlépe úplně všechno. To ale technicky bohužel nešlo, neboť koncerty probíhaly současně a navíc byl dosti ztížený přechod mezi Apollo stage a Saturn stage, kde existovala prakticky jen jedna cesta strategicky obsypaná stánkaři. Velkým minusem byli i znudění brigádníci u pivních stánků, kvůli kterým se v úvodu zmíněné fronty na tekutý chléb staly v Milovicích nekonečnými. Přes všechny organizátorské minusy (jako další bych například uvedl nedostatečný jídelní sortiment; kdo má pořád jíst ty klobásy, čínské nudle a langoše?) ale vidím jakýsi pokrok, co se pořádání rockových festivalů v České republice týče. Při možnosti srovnání se zahraniční konkurencí lze v posledních letech konečně tvrdit, že už nejsme sto let, ale řekněme deset let 'za opicemi'.

Ale pojďme k hudební stránce akce. 'Velká čtyřka' byla jistě marketingovým tahem z největších. Každého (asi nejen) metalového fanouška jistě napadlo, že se jedná o historický okamžik, který se už třeba v našich končinách nebude nikdy opakovat. Prokázala se ovšem ještě jedna věc, která už tak veselá podle mého soudu není. Všechny čtyři kapely totiž vsadily na velmi nostalgickou notu, čímž možná potěšily své vrstevníky, kterých se sešlo požehnaně, ale na druhou stranu se jeden nemohl ubránit myšlence, že sleduje Jurský park … s Tyranosaurem Rexem raději bezpečně zavřeným v kleci. Právě tak se stalo, že si minimálně po energické stránce nechali dinosauři z 'The Big Four' nakopat zadky chlapíky o generaci mladšími, běsnícími na menším pódiu: STONE SOUR, RISE AGAINST, THERAPY?, FEAR FACTORY. Z nich totiž radost z hraní a našláplá nespoutanost opravdu čišela, kdežto jejich učitelé na 'áčku' až příliš těžili ze zašlé slávy.

Anthrax

Vystoupení ANTHRAX, prvních z 'Velké čtyřky', by se nedalo ani při vší úctě označit lepším termínem než 'rozpačité'. Legendární kapela prošla v posledních letech nevídanými turbulencemi, které vyústily v návrat Joeyho Belladonny za mikrofon. Což byl nejslabší článek už tak poněkud rezatého řetězu. Belladonna, hibernovaný v osmdesátých letech, nejenže nepřekročil svůj stín a jeho pódiová prezentace se v roce 2010 musí zákonitě zdát zoufale směšná, ale ještě ke všemu měl po celou dobu bolestivé problémy s intonací. Koncertní drive, kterým byla tahle kapela dříve pověstná, byl s příchodem zmrtvýchvstalého indiána náhle ten tam. Anthrax přehráli nutné klasiky (přičemž úvodní Caught In A Mosh byla mnohem pomalejší než obvykle), vzpomněli si jedním zářezem v podobě Only i na éru Johna Bushe (a bylo příznačné, že tahle písnička měla u diváků největší odezvu – vedle závěrečné I Am The Law) a vzdali hold zesnulému Ronniemu Jamesi Diovi prostřednictvím coververze Heaven & Hell. A už by nikdy, vážně nikdy neměli hrát písničku Medusa, při které se Joeyho falešné hýkání opravdu, ale opravdu nedalo vydržet! Jistě, Dave Mustaine z následujících Megadeth také neumí (v pravém slova smyslu) zpívat, ale o něm se to ví a od něj se jeho typický vokál-nevokál vlastně očekává.

Navíc když jdete na MEGADETH, víte přesně, co chcete vidět, a největší devizou téhle kapely je a vždycky byla špičková instrumentace. Po téhle stránce udělala parta Dave Mustaine – Dave Ellefson – Chris Broderick – Shawn Drover z celé konkurence nejlepší dojem. Bezchybně sehraná riffoidní mašina, titánské sólové souboje a k tomu schopnost napsat zapamatovatelnou píseň – to je Megadeth. I 'Mustainovci' vybírali hlavně ze staršího repertoáru (skladba Head Crusher z posledního CD Endgame, která téhle sestavě vážně svědčí, by klidně mohla být na Rust In Peace). I publikum se daleko více chytalo na hitovější skladby – A Tout Le Monde, Trust, Skin O'My Teeth a samozřejmě hymna největší, Symphony Of Destruction. Oproti minulým zastávkám nedošlo na thrashový zásek Tornado Of Souls, zkrátka přišla také výborná předminulá deska United Abominations. Škoda, taková Washington Is Next by rozhodně ostudu neudělala!

Fear Factory

Na menší scéně zatím FEAR FACTORY v pozměněné sestavě (vrátil se tlusťoch Dino Cazares se sbíječkou v ruce, za bicími seděl Gene Hoglan) drtili lebky svým strojovým cyber metalem. Robotické běsnění nemohl zadržet ani fakt, že vokalista Burton C. Bell je v melodických pasážích výrazně slabší než na deskách, ani že byl v těchto pasážích jeho zpěv dost utopený. Výlet do kultovního alba Demanufacture prostřednictvím závěrečných tří skladeb ovšem nemohl dopadnout lépe.

Hvězdou hlavní scény byli ovšem následující ALICE IN CHAINS. Zmrtvýchvstalá a z drogového hrobu vykopaná kapela předvedla ten večer nejlepší vystoupení, jaké jsem od téhle zbídačelé kohorty viděl. V prachu byly problémy se sehraností a tempy, které byly dost viditelné na comebackovém turné. Rytmika Sean Kinney – Mike Inez šlapala jak hodinky a přízračné vokály principála Jerryho Cantrella a náhradníka Williama DuValla neměly chybu. Kromě povinných skladeb z prvních dvou desek zazněly i novinky z aktuálního CD Black Gives Way To Blue a jednoznačně vévodil hymnický kousek Check My Brain. Zařazení hardrockové Lesson Learned bylo pro mě překvapením, ale tahle píseň fungovala naživo stejně dobře jako na nové desce.

Stone Sour

Škoda že se jejich vystoupení částečně krylo se STONE SOUR na druhé scéně – pravděpodobně vůbec nejlepší kapelou festivalu. Moderně pojatý, ale zároveň staré vlivy nijak nezatajující metal totiž doslova překypoval energií, za což mohl hlavně frontman s velkým 'F' Corey Taylor, kterého diváci možná znali, možná neznali z mnohem slavnějších Slipknot. V září jim vychází nové album Audio Secrecy a nové skladby zněly hodně slibně (a možná o něco tvrději). Stone Sour zněli jako uragán, který smetl z obou pódií všechno předchozí, byť ani tihle čtyřicátníci dnes už vlastně žádná mladá krev nejsou. Ovšem pokud vám jistí záda šílenec jménem Roy Mayorga (dříve Soulfly, epizodně Sepultura) za bicími, výsledek nikdy nemůže být špatný. Corey Taylor slíbil po závěrečné bombě 30/30 150 brzký návrat. Pokud to bude do klubu, je třeba se těšit.

SLAYER? Sázka na thrashmetalovou jistotu. Nic více, nic méně. Předloňský koncert v Tesla Areně jsem si možná užil trochu více a také se mi zdálo, že kapela hraje trochu unaveně a s rutinou (bylo to vidět například při nesmrtelné War Ensemble, kde frontman Tom Araya místy rezignoval na agresivnější řev), na druhou stranu jim zase ani nebylo možné nic vytknout. Snad jen absenci mé oblíbené skladby Dead Skin Mask. Zato však nechyběly jiné klasiky. Seasons In The Abyss, Raining Blood, South Of Heaven, Mandatory Suicide a samozřejmě závěrečná Angel Of Death, která Slayer katapultovala na pomyslný thrashový trůn. Na něm se zuby nehty drží dodnes a nikdy neuhnuli z vytýčené cesty. Poslední dvě poněkud kolovrátková alba jsou toho důkazem. Slayer je zkrátka Slayer, žádné další popisování není vlastně třeba.

Slayer

A na závěr samozřejmě METALLICA. I zde by vlastně mohl recenzent použít už stokrát napsaná klišé. Koncerty nejslavnější metalové kapely už v české kotlině dávno nejsou takovým svátkem, jako tomu bývalo dříve – vždyť tu Hetfield a spol. byli celkem nedávno. Takže: Metallice jako takové je třeba odpustit spoustu věcí. Rozladěné kytary, bubeníka Larse Ulricha jako takového (který sice dělá za soupravou, co může, ale po svých kolezích a vrstevnících z 'Velké čtyřky' může jenom pošilhávat – bramborové přechody uprostřed taktů bohužel neskryjí neschopnost udržet rytmus, a to je smutná pravda, Sad But True), vokál Jamese Hetfielda, který oproti studiovým nahrávkám trochu tahá za uši, a tak dále a tak dále, jenže je to prostě Metallica. Ční na pomyslném piedestalu tisíce světelných let vzdáleném od těch ostatních. Proč? Hlavně proto, že vždycky uměla přes výše uvedené nedostatky napsat dobrou píseň. Vždyť i ta pravověrnými metalisty nenáviděná Nothing Else Matters je toho důkazem (a stejně si ji zpíval celý areál, tak jakápak nenávist). Metallica splnila úlohu headlinera se vším všudy, jak se sluší a patří. Videoprojekce, ohňostroje, průřez většinou tvorby (s vynecháním 'kontroverzních' alb Load, Reload a St. Anger) plus tři aktuální zářezy (That Was Just Your Life, Cyanide, My Apocalypse). Vrcholem jejich vystoupení budiž průlomová One, před kterou nemohla chybět obligátní válečná introdukce. Největší překvapení? Coververze Diamond Head Helpless coby první přídavek. I Metallice by se ovšem dalo připomenout (nikoliv vytknout) to, co předchozím kapelám: s přibývajícími léty prostě ztrácí oheň, což je sice logické, ale u metalové muziky nesmírně důležité. Blues můžete hrát dobře ještě (nebo spíš až) v šedesáti, ale metal je zkrátka výsadou mládí. Tím neříkám implicitně, že by měly kapely z 'Velké čtyřky' pověsit nástroje na hřebík, zvlášť když stále ještě točí kvalitní desky, ale musím se přiznat, že tahle vtíravá myšlenka mě v milovickém areálu několikrát napadla: že včas odejít je také umění.

Přesto a přese všechno byl pro mě osobně festival Sonisphere velkým zážitkem!

Metallica

Slayer

Slayer

Megadeth

Megadeth

Megadeth

Megadeth

Anthrax

Anthrax

Anthrax

Anthrax

Alice In Chains

Alice In Chains

Alice In Chains

Alice In Chains

Fear Factory

Fear Factory

Stone Sour

Therapy?

Panic Cell

Volbeat

Devildriver

DJ Bobo aneb redakční kolega Bohouš Němec


 
>>> ODKAZY

  Prohledat rubriku

  Najít další články autora

 Nejčtenější článek rubriky Reportáže:
Guns N' Roses, Sebastian Bach, Avenged Sevenfold

>>> MOŽNOSTI

 Vytisknout článek Vytisknout článek


  Diskutovat o tématu


   Sdílet článek...
 


Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.
ROCKSHOCK - www.irockshock.net

(c) František Kovač + Rockshock, 2005 - 2011: texty, grafické prvky, přizpůsobení systému United-Nuke, serverová a portálová administrace. Všechna práva vyhrazena.
ISSN 1804-3046. Další publikování nebo jiné šíření obsahu serveru je bez předchozího výslovného souhlasu provozovatele zakázáno. Za obsahovou správnost a právní
bezchybnost publikovaných textů odpovídají výhradně uvedení autoři. Pokud není uvedeno jinak, pocházejí použité fotografie z archivů na nich zobrazených umělců.
Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena. Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.05 sekund