Organizátoři festivalu, jemuž jsme – jak si pozorný čtenář jistě všimnul – po úvodním nedorozumění a následném korektním obchodním jednání poskytli formou licence k užívání svou ochrannou známku 'Rockshock', totiž nejen dodrželi veškerá smluvní ujednání, na nichž jsme se dohodli, ale – a to hlavně – uspořádali opravdu povedený, rozměry i záběrem extraligový festival, jehož letošní první ročník jasně potvrdil, že díra na středo- a jihomoravském kulturním trhu opravdu zela prázdnotou i že její 'záplata' byla vhodně zkonstruována a implementována.
Po všech stránkách profesionální zázemí pro kapely a hosty i opulentní servis pro běžné návštěvníky byly podtrženy perfektním zvukem, zajímavými bočními videoprojekcemi (snímanými a stříhanými skutečnými profesionály, nikoliv realizovanými pomocí obligátní statické webkamery) a v neposlední řadě i monstrózním, veskrze moderně designovaným hlavním pódiem.
Po pátečních a sobotních tahácích jako MONIKA NAČEVA + MICHAL PAVLÍČEK + DJ FIVE, CITRON, F. O. B., COCOTTE MINUTE, VISACÍ ZÁMEK, DARK GAMBALLE, DAVID KOLLER & BAND, SUPPORT LESBIENS, SUNSHINE nebo SIX DEGREES OF SEPARATION, vystupujících paralelně na dvojici scén, doplněných bohatým doprovodným hudebním i nehudebním programem, se v neděli představili mimo jiné IVAN MLÁDEK se svým doprovodným bandem, VLADIMÍR MIŠÍK A ETC... nebo LENKA DUSILOVÁ.
První jmenovaný vnesl se svými věrnými do areálu především ironický nadhled, poťouchlou zábavu a místy i skutečný humor. A pochopitelně i porci vzpomínek na dětství či dospívání většiny přítomných. Hudba se snoubila se scénickou show, průvodní slovo dostávalo skoro stejný prostor jako písňové texty. Závěrečný potlesk byl jistě zasloužený.
To legendární, dnes již značně prošedivělý a se zhoršujícím se zdravím neustále a statečně bojující letenský srdcerváč následně naopak vyškolil všechny přítomné v bigbítové klasice, rocku, rollu i blues. Jak se tak říká: pánové klobouk, dámy kalhotky – dolů! Pro mě osobně jeden z koncertů roku! Skvěle sehraná, s maximální lehkostí performující kapela, repertoár mixující letité šlágry s čerstvými (dlužno podotknout, že obdobně perfektními) kompozicemi, absolutně nenucený stálý host Jan Hrubý … a pochopitelně Vladimír Mišík.
S postupujícím věkem čím dál tím více éterická zpěvačka, skladatelka a v neposlední řadě i kytaristka pak předvedla, že spousta nerockového arzenálu jí není cizí a že to v jejím konkrétním případě vůbec není na škodu, respektive že i intenzivní hledačská cesta může být svým způsobem opravdovým cílem.
Jak z výše zmíněného výběru vyplývá, ve Vyškově si vybral a přišel na své opravdu každý.
Každý z trojice festivalů, které jsem v průběhu letošního třiatřicátého víkendu navštívil, byl obsahově, rozměrově, koncepčně i realizačně diametrálně odlišný. Každý z nich však měl své neoddiskutovatelné kouzlo. A každý taky potvrdil opodstatněnost své existence na zahuštěné letně-festivalové mapě České republiky. Příští rok pojedu do Rokycan, Oleška i Vyškova velmi rád znovu.
Pokročilé vyhledávání
