AVENGER – Feast Of Anger – Joy Of Despair
Deathgasm Records / 42:48

Jihočeský Avenger má po letech fungování na české (dark)metalové scéně takřka kultovní postavení. Upřímně doznávám, že jeho raná tvorba mi přišla značně přeceněná, byť měla svoje nepopiratelné kouzlo. Ovšem nikdo učený z nebe nespadl (ehm, v tomto případě by se hodilo spíš z pekla nevyhrabal) a postupem času se hudba Avengeru začala pohybovat v daleko zajímavějších rovinách. Prozatímním vrcholem je tohle nové album, vydané po dlouhatánské šestileté pauze od donedávna poslední řadovky Godless.
Feast Of Anger – Joy Of Despair působí jako vcelku logické pokračování dosavadní tvorby souboru, ale na druhou stranu je naprosto nesrovnatelně vyzrálejší než třeba dávná dema Minster Of Madness a The Black Zone, která zanedlouho vyjdou v reedici na luxusně pojaté LP desce. Hudební alotria, jaká tu Avenger předvádí, jsou poměrně svébytným průnikem mezi původním black metalem 80. let a černěkovovým pojetím typickým pro následující dekádu, to vše s decentní, leč maximálně funkční příměsí současných vlivů. Právě proto nahrávka nejen díky modernímu soundu nezní ani trochu archaicky.
Ne že by Avenger přišel s něčím absolutně převratným, co vás bez milosti posadí na zadek a zůstanete na něm bezmocně uvězněni po celou dobu poslechu alba. To jistě ne, ovšem pozitiv na tomhle albu najdete celou řadu. Ať už jde o většinou v nejlepším smyslu strhující, místy vysloveně monumentální atmosféru jednotlivých skladeb, nikoliv nepodobnou třeba starým dobrým Master's Hammer, anebo například o potřebnou 'rychlostní různorodost' zahánějící kmotru Nudu do bezpečné vzdálenosti. Avenger prokládá převažující střední tempa občasnými kvapíky, úhrnem ale možno tvrdit, že spíš než o vyvolávání nějakých pekelných vichřic mu jde hlavně o hutnost a vskutku drtivou valivost.
No a o tom, že skupina za těch šest roků od vydání minulé desky nezůstala stát na místě, svědčí ještě jedna poměrně významná věc. Avenger se totiž po obsahové stránce výrazně posunul od poněkud stereotypního navážení se do křesťanské víry a potažmo církve, jejích představitelů i řadových vyznavačů, a jeho texty nabraly daleko zajímavější, řekněme nihilisticko-misantropický rozměr. Ano, to beru!