ROCKSHOCK - www.irockshock.net
>>> VYHLEDÁVÁNÍ

Pokročilé vyhledávání


>>> HLAVNÍ MENU

  H L A V N Í   S T R Á N K A
  K O N T A K T Y   &   I N F O

  A K T U A L I T Y
  K A L E N D Á Ř   A K C Í
  VIDEO SHOCKPARÁDA

  R E C E N Z E
  R E P O R T Á Ž E
  F O T O G A L E R I E
  ROZHOVORY & PROFILY
  V Ý S L E C H
  SPEAK ENGLISH OR DIE
  S O U T Ě Ž E

  U N D E R G R O U N D
  Z Á K U L I S Í
  S T O P   -   T I M E
  A R C H I V   Č L Á N K Ů
  PŘEHLED RUBRIK


  ROCKSHOCK NA FB

>>> P A R T N E Ř I

  N A Š I   P A R T N E Ř I

>>> RECENZNÍ TIP


THE ROLLING STONES
  – Blue & Lonesome

Další recenze zde!

>>> VÝSLECH


Jan 'Skleník' Sklenář
Mirek Dvořák
Milan Hoffmann
Kečup
Loco Loco
Tonda Rauer
Pavel Pešata
Bobby Floutek
Jožin 'Nogando' Noga
Marek 'Mára' Dostál
Tom Wouda
Witch Hammer
Gate Crasher

>>> WEBY REDAKTORŮ


Osobní web Františka Kovače

Osobní web Jiřího Rogla

Osobní web Jiřího Olszara

Web redakčního spolupracovníka Pavla Bartase

Osobní web Mirka Valenty

Osobní web Luboše Hnáta

Motörhead Fest
Publikoval: JO - Pátek, 28.08. 2009 - 01:00:00
Rubrika: Reportáže
Motörhead

MOTÖRHEAD FEST
4. července 2009, Brno, Velodrom

Text: František Kovač
Foto: František Kovač st.

Na den přesně u příležitosti 233. výročí amerického státního svátku Independence Day, připomínajícího formální vyhlášení nezávislosti USA na Velké Británii, přivítalo Brno ve Spojených státech domestikovanou anglickou legendu dirty rock'n'rollu Motörhead. U příležitosti této výjimečné hudební události se organizátoři rozhodli pro hudebně velkorysé pojetí akce a k headlinerům přivěsili hned trojici domácích a jednu slovenskou hvězdu. Formulaci 'hudebně velkorysé' z předchozí věty bych rád zdůraznil a podtrhnul. Organizační zajištění festivalu totiž bylo, minimálně co se možností občerstvení přímo na místě týče, dosti tragické. Párky došly v pět, voda v šest, pivo v sedm a víno v osm hodin; pak už byly k dispozici pouze zbytky zteplalých kořalek, které tak nějak z logiky situace rovněž padly za moravskou vlast. Mobilních toalet byl sice v areálu dostatek, žel tekoucí voda nikde.

Doga

Vše vypuklo už ve dvě hodiny odpoledne, kdy začala hrát takřka domácí DOGA. Základním stavebním kamenem jejího setu byl materiál z aktuální studiové desky Karikatury, který vhodně vyztužovaly nejznámější hitovky téhle karvinské party, jejíž bývalý, původní baskytarista Pepa Šiko měl tou dobou před sebou poslední necelé čtyři dny života. Přidělenou předskokansky-debutantskou půlhodinu kvartetu kazil dost špatný zvuk i aktuálně ještě mizerná návštěva. Fanoušci se sice do domovského stánku cyklistického oddílu Favorit Brno trousili nepřetržitě, početnější dav se však na ploše vyskytoval až po osmnácté hodině.

Maťo Ďurinda, Tublatanka

Následující delegace ze sousedního Slovenska, legendární rock/metalová formace TUBLATANKA, měla sice o poznání čitelnější zvuk – mimochodem, zvuková zkouška před samotným vystoupením v režii Maťa Ďurindy, v jejímž průběhu si charismatický frontman zcela přesně, v odborné terminologii naporoučel, jak mají hrát pódiové odposlechy, to byla opravdu velká ukázka profesionality – její set ale nebyl ničím jiným než nostalgicky vzpomínkovou záležitostí na svým způsobem krásné, dávno však již minulé časy. Nic nového, natož progresivního se nekonalo, hrál se průřez největších hitů s datem vzniku v předchozím tisíciletí, s nimiž kapela již drahná léta neúnavně objíždí území bývalého Československa. Což pochopitelně není principiálně špatně, nicméně v porovnání s dalšími dvěma domácími akvizicemi podvečera, které se moderních rockových a metalových trendů rozhodně nebojí a ve své tvorbě nezůstávají na místě, to bylo trochu 'málo'. Byť koncert Tublatanky neměl sám o sobě jinou chybu než logickou absenci druhého silného hlasu, na nějž jsme byli v minulosti tolik zvyklí v podání Palo Horvátha či Dodo Dubána.

Aleš Brichta

ALEŠ BRICHTA BAND, nečekaně posílen zatím nejlepším výkonem zvukaře, nabídl jak exkurzi dosavadní tvorbou svého typicky obrýleného, avšak naprosto netypicky zarostlého frontmana, tak ukázky ze své vlastní čerstvé a šťavnaté albové novinky Deratizer. A byla to vlastně, zpětně viděno, jedna z vůbec posledních možností, kdy mohli fanoušci slyšet – dnes již bývalého – bubeníka a autora hudby Lukáše Pavlíka hrát titulní píseň naživo. Jak známo, po mediálně-bulvárním šílenství, v jehož rámci byl Brichta kvůli textu Deratireza i samotnému obalu desky označen za rasistu, odmítl Lukáš skladbu hrát, což ve finále vyústilo v jeho odchod ze skupiny a související nové angažmá Klaudy Kryšpína za bicí soupravu ABB. Ale zpět do Brna: Aleš a spol. jsou prvními, při jejichž setu o sobě dávají nesměle vědět místní headbangers. V podpalubí se tvoří první početnější hloučky muzikanty na scéně skutečně povzbuzujících fanoušků. A kapela, která je momentálně ve velkém instrumentálním laufu, se díky nim dostává do opravdu žhavého tempa. Nejvíce zabírá vtipně zaranžované historické medley.

Mirek Mach, Arakain

V přímém rozporu s tímto faktem je následující set Brichtova druhdy domovského ARAKAINU, za jehož mikrofonem už dvě alba stojí Honza Toužimský. Tradice jsou totiž ty tam, ať se to komu líbí, či nikoliv. Nový Arakain z Labyrintu a Restartu je mnohem více než klasický thrash metal novodobý progresivní power heavík s evidentním záluskem na komerční úspěch v podobě někdy až přehnaně vlezlých melodií. Staré pecky sice dostaly rádobymoderní kabátek, který mě osobně vůbec nic neříká – to už mi více sedí samotný zbrusu nový materiál, fanoušky ale podle reakcí stejně spíše tankují novinky. Ostatně, i základna příznivců téhle naší metalové legendy se v čase dramaticky proměnila. A především značně omládla. Což pochopitelně značně souvisí se stylovým úkrokem, který kapela pod vedením kapelníka Jiřího Urbana po Brichtově odchodu v roce 2002 učinila. Zvuková kvalita sice při tomhle vystoupení opět lehce poklesla, ta hudební a především pak instrumentální se ale držela v těžko rozporovatelných, očekávatelných výškách.

Lemmy, Motörhead

MOTÖRHEAD pak byli absolutním vrcholem všeho. Že nechali fanoušky na své vystoupení čekat hodinu a půl, aby začali přesně úderem osmé hodiny večerní, jim všichni odpustili během prvního jednoho a půl taktu. Konec konců, přesně tak to bylo v plánu. Samotný koncert pak neměl opravdu žádnou chybu. Výborný zvuk, perfektní světla a hlavně skvělé výkony všech tří instrumentalistů rámovaly průřez největšími hity i ochutnávky z aktuální řadovky Motörizer.
Přestože byl zvuk, jak dobrá tradice téhle sonicky specifické party velí ("It's good, when it's loud!"), zatraceně nahlas, všechny nástroje i Lemmyho hlas byly krásně prokreslené a detailně čitelné. Kdo tvrdí opak, neumí si prostě a jednoduše na tuhle kapelu najít to správné místo. Perfektní byl i playlist, v němž kromě těch úplně největších hitů a ochutnávky z novinky měly své tradičně nezadatelné místo i méně známé historické kompozice. Holt, když máte na kontě na dvě desítky studiových alb, je z čeho vybírat a co připomínat, aniž byste se nepatřičně opakovali.

Phil Campbell, Motörhead

Vše odstartovala pecka z roku 1982 jménem Iron Fist. Následně pánové Lemmy Kilmister (zpěv, baskytara), Phil Campbell (kytara, zpěv) a Mikkey Dee (bicí) narvali do zhruba pětitisícihlavého davu v poměrně rychlém sledu tyto skladby: Stay Clean, Be My Baby, Rock Out, Metropolis, Over The Top, One Night Stand, I Got Mine, You Better Run, The Thousand Names Of God, Another Perfect Day, In The Name Of Tragedy, Just 'Cos You Got The Power, Going To Brazil, Killed By Death a Bomber.
V mezičase stačil Lemmy například zvukaři decentně připomenout, že nástroj, na který hraje, se jmenuje baskytara, a nikoliv bendžo, a že by podle toho měl k jeho výslednému zvuku přistupovat; Phil naprosto přesvědčivě vystřihnout kytarové sólo, jemuž byl termín 'samoúčelnost' vzdálen na hony, jelikož mimo jiné neoddiskutovatelné kvality krásně spojilo skladby I Got Mine z alba Another Perfect Day a You Better Run z desky March Ör Die, které jinak v čase dělí dlouhých devět let a studiový přebytek, respektive absence druhé kytary; a Mikkey předvést své oblíbené estrádní číslo, kdy v průběhu svého sólování (tentokrát nikoliv při obligátní Sacrifice, na kterou vůbec nedošlo, ale po In The Name Of Tragedy) vytahuje z držáku jednu novou paličku za druhou, aby jednak každý úder zahrál jinou a druhak mohl nepotřebné použité dříví teatrálně vyhazovat vysoko do vzduchu.

Phil Campbell a Lemmy Kilmister, Motörhead

Ve 21:10 došlo na první odchod ze scény, po němž přišlo na řadu nádherné, akusticky ztvárněné Whorehouse Blues, při němž Lemmy odložil baskytaru a pouze zpíval a foukal do harmoniky, Phil hrál na španělku a Mikkey bušil jednou nohou do kopáku, druhou do hajtky a ještě u toho všeho drnkal beglajt na druhou akustickou kytaru. Po velkém, absolutně zaslouženém aplausu a druhém ochodu do zákulisí následoval definitivně závěrečný blok Ace Of Spades – představovačka – Overkill.

Lemmy, Motörhead

Jak jsem hned po skončení koncertu, ve 21:33, napsal na svůj web a do několika SMS: "Smrt trendům! Smrt kompromisům! Nesmrtelnost Motörhead!!!"

Lemmy, Motörhead

Phil Campbell, Motörhead

Lemmy, Motörhead

Phil Campbell, Motörhead

Lemmy, Motörhead

Lemmy, Motörhead


 
>>> ODKAZY

  Prohledat rubriku

  Najít další články autora

 Nejčtenější článek rubriky Reportáže:
Guns N' Roses, Sebastian Bach, Avenged Sevenfold

>>> MOŽNOSTI

 Vytisknout článek Vytisknout článek


  Diskutovat o tématu


   Sdílet článek...
 


Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.
ROCKSHOCK - www.irockshock.net

(c) František Kovač + Rockshock, 2005 - 2011: texty, grafické prvky, přizpůsobení systému United-Nuke, serverová a portálová administrace. Všechna práva vyhrazena.
ISSN 1804-3046. Další publikování nebo jiné šíření obsahu serveru je bez předchozího výslovného souhlasu provozovatele zakázáno. Za obsahovou správnost a právní
bezchybnost publikovaných textů odpovídají výhradně uvedení autoři. Pokud není uvedeno jinak, pocházejí použité fotografie z archivů na nich zobrazených umělců.
Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena. Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.04 sekund