GREEN DAY – 21st Century Breakdown
Warner Music / 69:15

'Kalkul' bylo první slovo, které mě v průběhu iniciačního poslechu aktuálního počinu amerických novodobých punkrockerů Green Day 21st Century Breakdown napadlo. A dlužno podotknout, že se mi ho z mysli nepodařilo vypudit ani několika poctivě opakovanými poslechy. Holt Billie Joe Armstrong, Mike Dirnt a Tré Cool už nejsou žádní mladíci, táhne jim pozvolna na čtvrtý křížek, a tak mají ve spoustě věcí jasno. Zatraceně jasno. Třeba v tom, jak bezbolestně a hlavně spolehlivě navázat na svůj předchozí, pět let starý opus magnum American Idiot. Z tohoto pohledu nelze novinku, na kterou fanoušci čekali dlouhých pět let, nepochválit. Plně splnila veškerá očekávání. Já se ovšem musím ptát i jinak: přináší v pořadí osmá studiová nahrávka Green Day nějakou přidanou hodnotu? Odpověď může být pro mnohé poměrně zdrcující, zní totiž – nikoliv. Moment překvapení, hlavní deviza počinu z roku 2004, na 21st Century Breakdown zcela chybí. Navíc je vše očekávatelné rozmělněno hned do osmnácti položek tracklistu.
Koncepční, do tří částí (Heroes And Cons, Charlatans And Saints, Horseshoes And Handgrenades) rozdělený příběh dvou mladých lidí opačného pohlaví i náhledu na svět, idealistky Glorie a nihilisty Christiana, kteří se ruku v ruce potloukají po Spojených státech v době bezprostředně navazující na konec prezidentování George W. Bushe, ostatně ani nemůže – v kombinaci s dosavadními politickými postoji kapely – přinést něco nového. Leda by pánové dramaticky změnili svou politickou orientaci, či snad dokonce hudební výraz. Ale tyhle úvahy nechme raději stranou a spokojme se s konstatováním, že některé plamenné sentence z úst páně Armstronga působí v dnešních dnech již trochu nepatřičně a anachronicky, v důsledku až nechtěně úsměvně, respektive melancholicky. Aneb do mrtvol se sice mezi slušnými lidmi nekope, ale co naplat, když je to nejjednodušší a nejbližší terč. K čemuž ještě dodávám noticku, že by mě opravdu zajímalo, jakým způsobem by eventuálně frontman GD stávající texty přepsal v případě Obamovy podzimní volební prohry. Na druhou stranu, spousta skladeb by pak mohla mít opravdovou šťávu…
Co se samotné hudební stránky alba týče, prvních šest skladeb plus úvodní kompozice Song Of The Century patří do skupiny rychlejších a zpěvnějších 'tříakordových' odrhovaček. Máte tedy tu čest s takzvaně klasickými Green Day. Druhé dějství, opět o šesti chodech, je naopak tvořeno výrazně pomalejšími, mnohdy až zbytečně rozvleklými kompozicemi, které se často nepříjemně utápějí ve vlastní (rádoby) složitosti. Na běžné nekoncepční řadovce by myslím neměli valnou šanci na úspěch. Zde však, z logiky věci, mají své opodstatněné místo, byť bych osobně od kapely, která přísahá na punkové kořeny, očekával něco trochu jiného. Závěrečná pětice pak servíruje očekávatelné vyvrcholení, když mísí oba předchozí hudební modely do vzorového prefabrikovaného happy-endu.
Zvuku ani aranžím obecně nelze po profesionální stránce vytknout nic – byť mně osobně vyloženě vadí jeho uhlazenost a sterilita, která je vlastně v přímém kontrastu se samotným obsahovým poselstvím nahrávky, čímž ho pochopitelně značně relativizuje a sráží – a Billie Joe opět často opravdu zpívá. Producent Butch Vig evidentně odvedl dobrou práci. Nezbývá tedy než konstatovat, že pokud se cítíte být příslušníkem té správné cílové skupiny, tento produkt vás jistě uspokojí. Ostatním to všechno bude zřejmě připadat tak nějak málo, byť rádio kvůli těmhle 'písničkám' vypínat asi nebudou.