inzerce

ROCKSHOCK - www.irockshock.net
>>> VYHLEDÁVÁNÍ

Pokročilé vyhledávání


>>> HLAVNÍ MENU

  H L A V N Í   S T R Á N K A
  K O N T A K T Y   &   I N F O

  A K T U A L I T Y
  K A L E N D Á Ř   A K C Í
  VIDEO SHOCKPARÁDA

  R E C E N Z E
  R E P O R T Á Ž E
  F O T O G A L E R I E
  ROZHOVORY & PROFILY
  V Ý S L E C H
  SPEAK ENGLISH OR DIE
  S O U T Ě Ž E

  U N D E R G R O U N D
  Z Á K U L I S Í
  S T O P   -   T I M E
  A R C H I V   Č L Á N K Ů
  PŘEHLED RUBRIK


  ROCKSHOCK NA FB

>>> P A R T N E Ř I

  N A Š I   P A R T N E Ř I

>>> RECENZNÍ TIP


MATER MONSTIFERA
  – Vězení bizarních bohů

Další recenze zde!

>>> VÝSLECH


Jan 'Skleník' Sklenář
Mirek Dvořák
Milan Hoffmann
Kečup
Loco Loco
Tonda Rauer
Pavel Pešata
Bobby Floutek
Jožin 'Nogando' Noga
Marek 'Mára' Dostál
Tom Wouda
Witch Hammer
Gate Crasher

>>> WEBY REDAKTORŮ


Osobní web Františka Kovače

Osobní web Jiřího Rogla

Osobní web Jiřího Olszara

Web redakčního spolupracovníka Pavla Bartase

Osobní web Mirka Valenty

Osobní web Luboše Hnáta

Mötley Crüe, Loaded, Backyard Babies
Publikoval: JO - Pondělí, 22.06. 2009 - 20:36:06
Rubrika: Reportáže

MÖTLEY CRÜE, LOADED, BACKYARD BABIES
17. 6. 2009, Praha, O2 Arena

Text: František Kovač
Foto: Jiří Rogl

Další z druhdy prvoligových zaoceánských rockových kapel, kterou jsme kvůli zdejšímu zatuchlému komunistickému zřízení, živenému miliony pokryteckých kolaborantů v čele s bezpohlavní oficiální kulturní frontou neměli šanci vidět na vlastní oči na absolutním vrcholu jejích tvůrčích i fyzických sil, splatila v polovině letošního června svůj dlouho nastavovaný dluh vůči českým fanouškům, když vystoupila vůbec poprvé na našem území. Smečka se snad vůbec nejhorší pověstí v branži, tedy minimálně co se sexu a drog týče, která svými nástroji psala dějiny dirty rock'n'rollu a glam rocku především v průběhu osmé a deváté dekády minulého století, zahrála v zatraceně řídce zaplněné sterilní vysočanské O2 Areně, v doprovodu hned dvojice stylově i světonázorově spřízněných souborů, švédských Backyard Babies a amerických Loaded.

Špinavý mejdan, kterému jsme přiřkli kódové označení 'na heavy metal do cukrárny', odstartoval o dobrých dvacet minut dříve, než avizovaly veškeré promo materiály, tedy hluboko před osmou hodinou večerní. Z úvodního setu BACKYARD BABIES, kteří hráli pro sotva pětistovku příchozích, jsem tak jako většina ostatních dochvilných stihl pouze posledních pár pecek včetně jejich asi největších dosavadních hitů Minus Celsius a Highlights. Zvuk každopádně nestál za nic, světla na muzikanty skoro nesvítila a velká scéna, na níž měla kapela striktně vyhrazenu pouze úzkou forbínu, byla doslova v přímém protikladu s prázdnotou zející halou, jejíž kapacitu nepomohlo opticky zmenšit ani pódium postavené v její polovině. (Dlužno dodat, že kapacita takto upraveného prostoru, odhadem šest tisíc míst, byla v průběhu celého večera zaplněna sotva ze třetiny!) Co naplat, že se Nicke, Dregen, Johan a Peder snažili, seč mohli, a očividně ze sebe vydali vše, co dokážou nabídnout? Za zlé jim to jistě nikdo mít nebude, právě naopak, žel, chyba nebyla v tomto případě na jejich straně. Kdo kapelu zastihl na sklonku loňského listopadu při jejím o poznání vydařenějším vystoupení v Rock Café, kam přijeli propagovat svou tehdy zbrusu novou eponymní nahrávku, nemusel tolik smutnit a dal mi jistě za pravdu, že tahle parta rozhodně není marná.

I následující LOADED, banda kolem někdejšího baskytaristy Guns N' Roses, dnes člena bez zpěváka stále ještě odpočívajících Velvet Revolver, Duffa McKagana, mě utvrdili v přesvědčení, že tohle měl být jednoznačně klubový koncert. Blonďatý frontman, který v této úderce vyměnil svou tradiční baskytaru za kytaru a zpěvový mikrofon, však bez ohledu na okolnosti nenechal nikoho z dorazivších fanoušků na pochybách, že mu v krvi stále proudí punk-rocková nespoutanost. Jeho průpovídky i kytarová hra měly šťávu, trhaný pohyb po scéně charisma a přidušený chraplák suverénní přesvědčivost. A zahanbit se nenechali ani jeho spoluhráči, především rytmická sekce Jeff Rouse (baskytara) – Geoff Reading (bicí), jejichž výkon dodával celému koncertu tu správnou formu; kytarista Mike Squires byl tak nějak fyzicky lehce upozaděn a zvukově velmi utopen. První polovinu setu tvořil výlučně materiál z dílny samotných Loaded – Dark Days a Seattle Head z první studiové nahrávky Dark Days (2001), Executioner's Song z loňského EP Wasted Heart a dvojice novinek Flatline a Sleeze Factory, reprezentujících aktuální počin Sick. Ve druhé polovině koncertu, jak se blížil nástup hlavních hvězd večera, se zvuk začal jako mávnutím kouzelného proutku zlepšovat. Šlágry Sick (ze stejnojmenné novinky); cover kapely Misfits Attitude, který se po mnoha předchozích živých prezentacích objevil na posledním albu klasické sestavy GNR The Spagetti Incident?; Duffův osmnáct let starý počin ze druhého dílu GNR kolekce Use Your Illusion So Fine; hodně psychedelická předělávka The Stooges I Wanna Be Your Dog nebo závěrečné medley na téma 'Pistole a Růže' Welcome To The Junge – Paradise City – It's So Easy, při němž si McKagan vyměnil nástroj právě s baskytaristou Rousem, tak již mohly zaznít skoro opravdu naplno, skoro s plnou parádou. Pokud chcete slyšet nějaké přirovnání, bylo to jako jízda pořádně nadupanou károu, které ovšem nejde úplně vyhodit ruční brzda. Zatracená škoda!

Před oponou, za oponou, nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát – už jdu! MÖTLEY CRÜE načínají svůj set krátce po půl desáté. Po krátkém intru přichází za řadu exekuce černé opony a pak už první hit z alba Dr. Feelgood (1989) Kickstart My Heart popisující legendární předávkování baskytaristy Nikkiho Sixxe, během něhož byl prohlášen za klinicky mrtvého, načež mu život navrátila až dvojitá dávka adrenalinu, injekčně vpravená přímo do srdce. Inu, start jaksepatří, tedy až na ten zvuk, který se ani v následujícím průběhu koncertu nepodařilo zcela vyladit. Znovunalezený ztracený syn Vince Neil, kterého v mezičase let 1992 až 1997 nahradil u mikrofonu John Corabi, křepčí svými charakteristickými přískoky po celém pódiu a signifikantním ječákem burcuje necelé tři tisícovky šťastných fanoušků. Kytarista Mick Mars, celoživotně oslaben degenerativní chorobou kostí, je naopak rád, že může vůbec stát. Ostatně byly časy, kdy na tom byl ještě hůř než dnes. Na jeho instrumentálním výkonu byste však žádný handicap nepoznali. Klobouk dolů; aneb začínám chápat, proč ho Nikki permanentně označuje za největšího rockového hrdinu všech dob. Wild Side, singl z alba Girls, Girls, Girls z roku 1987, na jehož připomenutí v průběhu večera ještě několikrát dojde, pěkně přikládá do roztopeného ohně. A že je pod ty Tommyho monstrózní kopáky a kotle potřeba pořádná přílož. Další tři roky proti proudu času se vracíme s připomínkou druhé studiovky MC Shout At The Devil. Někdejšímu, s emisí stejnojmenného alba souvisejícímu obvinění skupiny ze satanismu, se dnes nezbývá než smát. Minimálně tak potutelně, jak to právě činí její autor, baskytarista Nikki, při svém tradičním pohupování se z jedné nohy na druhou, ideálně okolo mikrofonového stojanu. První ochutnávkou z aktuálního alba Saints Of Los Angeles, v jehož duchu je vyvedena i scéna, po níž jsou poházena třímetrová písmena tvořící právě nápis Los Angeles, s jedním ústředním a dvojicí bočních projekčních pláten, je stejnojmenný singl Saints Of Los Angeles, na loňském albu doplněný charakteriskou 'gang vocal'. Po chaotickém kytarovém sólu páně Marse následuje nejstarší historická sonda jménem Live Wire, debutový singl kapely z roku 1982, pocházející z ještě o rok staršího alba Too Fast For Love, jejíž titulní skladba zní hned vzápětí, aby se v samém závěru prolnula s fragmentem On With The Show z totožného dlouhohrajícího nosiče. S určitou dávkou zklamaní je třeba přiznat, že se žádná velká show nekoná. Ale divte se, před takto mizernou návštěvou. Prim tak hraje především vtipná, sexuálně a politicky zcela nekorektní videoprojekce, podpořená střídmou baterií světel. Na druhou stranu je ale třeba dodat, že muzikantské výkony legendární čtveřice snesou ta nejpřísnější měřítka v intencích jejich vlastních mantinelů. Do své druhé poloviny se show pomyslně láme při srdečném proslovu bubeníka Tommyho Lee, který nejen neváhal vstát od své monstrózní soupravy, aby z přední linie pozdravil své nejvěrnější tuzemské fanoušky, ale nebylo mu následně zatěžko ani seskočit do prostoru pod pódiem a podat si ruku s pár šťastlivci a vyměnit polibek s pár šťastlivkyněmi v první řadě. Návrat zbylé, v průběhu Tommyho exhibice v zákulisí odpočívající trojice se nese v hodně zahuštěném rytmu novinek Motherfucker Of The Year a White Trash Circus. Zklidnění naopak přináší jemná, pravou americkou country music stříknutá pecka z roku 1989 Don't Go Away Mad (Just Go Away), k jejímuž zdárnému průběhu přispívá svou hrou na akustickou kytaru i frontman Vince, který šestistrunný nástroj neodkládá ani v následující šlapavé Same Ol’ Situation, taktéž připomínce alba Dr. Feelgood. A pak už na řadu v rychlém sledu přicházejí hitovky Primal Scream s Nikkiho šťavnatým basovým úvodem; Looks That Kill, doprovázená úžasným zbrojařským promo-videem, plným spoře oděných krásek; Girls, Girls, Girsl, v jejímž úvodu celá hala přidá pod Vincovým vedením unisono plyn na virtuálních motocyklových řídítkách, a závěrečná stadionovka Dr. Feelgood. Jediný přídavek, na nějž méně než poloprázdná hala čekala tři minuty, nese název Home Sweet Home a přesně v jeho textových intencích vypadá i doprovodná projekce – historické záběry kapely z dob její největší slávy. Úvod obstarává Tommy na zakázkové bílé piano, jehož design odpovídá muzikantově tetováži, improvizovaně umístěné v přední části jeviště, střední část hraje klasická sestava na své tradiční nástroje a samotný závěr je opět v režii bubeníka, břinkajícího do černo-bílých klapek. Pak už jen úklona, déšť trsátek a paliček padající vstříc lačnému kotli, rapované rozloučení z řádně proříznutých úst páně Leeho a definitivní světlo.

Když jsem se dozvěděl, že k nám konečně přijedou Mötley Crüe, měl jsem radost. Jakmile jsem ovšem zjistil, že budou vystupovat v monstrózní O2 Areně, nevěřil jsem svým očím. Po předchozích návštěvách stylově i odhadovanou tuzemskou fanouškovskou základnou spřízněných ESP či Rose Tattoo v Retro Music Hall jsem čekal MC tamtéž či v podobném bezprostřednějším prostředí. Žel se tak nestalo a na atmosféře koncertu se tento fakt nemile podepsal. Po střechu našlapaný, vyprodaný klub by těmhle špinavcům seděl rozhodně o poznání lépe. Stejně jsem ale rád, že jsem je viděl!

Text: Viktor Loukota
Foto: Jiří Rogl

Na tento den jsem čekal neuvěřitelných dvacet let. Přesně od chvíle, kdy jsem v roce 1989 poprvé spatřil na obrazovce klip ke skladbě Dr. Feelgood a v duchu jsem si řekl, hochu, tak tohle má šťávu.

Celý galavečer zahájili švédští BACKYARD BABIES, kteří ve svém mini setu odehráli věci z posledních řadovek a částečně tak rozpumpovali pomalu se plnící halu svojí porcí špinavého rocku s příměsí punku.

Další na ráně byli američtí LOADED, v jejichž čele stál, u mikrofonu a s kytarou, bývalý baskytarista legendárních Guns N' Roses Duff McKagan, který si nyní užívá volnosti v dočasné pauze svých domovských Velvet Revolver. Jako v případě Backyard Babies, i Loaded navázali na pomalu se přihušťující atmosféru materiálem z novinkového alba Sick. Taktéž se jednalo o směsici rocku se znatelným punkovým nádechem doplněnou Duffovým neohroženým výrazem. Sice jim trvalo vcelku dlouho naladit přítomné publikum na stejnou notu, ale myslím, že se to nakonec zčásti povedlo. Inu, žádný zázrak se nekonal, protože lidí začalo přibývat až s příchodem 'svatoušků z Los Angeles'.

Kolem půl desáté se toužebně rozeznělo mluvené intro, které mimochodem také otevíralo jejich poslední sérii vystoupení v rámci amerického festivalového turné, na němž jim dělali společnost Buckcherry, Papa Roach, Sixx A. M. (bokovka Nikkiho Sixxe) a v Evropě relativně neznámá kapela Trapt. K tomuto turné vyšlo i DVD s názvem CrueFest 1, které je téměř zcela identické s tím, co měli diváci možnost vidět na vlastní oči v Praze – až na pyrotechnické vymoženosti a Tommyho osobní kameru. Ale zpět do víru dění v O2 Areně, protože podívaná teprve začala. V tuto chvíli skončila předehra a spadla opona. Halou se začali linout úvodní tóny z Kickstart My Heart, a hoši tak zapíchli adrenalinovou jehlu do srdce všech nadšených skalních fanoušků jak v kotli, tak i těm sedícím. Hala se díky svižným rytmům začala pomalu probouzet k životu. Co čert nechtěl, po úvodním šlapáku spustili další rychlejší číslo v podobě Wild Side, která se kvůli celkově horšímu ozvučení proměnila v hustou hlukovou bariéru. Po hlasitém potlesku pánové neubrali na síle a zaútočili s kultovní hymnou Shout At The Devil, přičemž donutili publikum ještě o něco více reagovat. Připomínky Nikkiho Sixxe k sedícím divákům byly trefné, a pomohly k celkovému 'napětí' v aréně. Vince Neil hecoval kotel k větším ovacím a pobíhal z jednoho konce pódia na druhý, aby se ujistil, zdali obecenstvo dostatečně reaguje a náležitě spolupracuje. O slovo se následně přihlásila aktuální skladba Saints Of Los Angeles, po které si kytarista Mick 'Skull' Mars vystřihl své chaotické sólíčko za pomoci efektových pedálů a pomocí snímače vyloudil z kytary takový zvuk, že by i Jeff Beck se založenýma rukama nevěřícně zakroutil hlavou. Poté se k němu přidalo rytmické duo Sixx – Lee, aby Marsovo sólo proměnili v malý hendrixovský jam. V tento moment zbývajícím popíječům u baru došlo, že Mötley Crüe již pravděpodobně začali hrát, a hala se začala konečně zacelovat. Z malé vsuvky se rázem stala Live Wire, která vmžiku proměnila postávající v masu skandujících chuligánů. Na tyto ovace pánové navázali stejnojmennou skladbou z prvního alba Too Fast For Love, do které zakomponovali taktéž ze stejné desky věc On With The Show. Tohle jsem opravdu nečekal. Pěkné zpestření připravil i bubeník Tommy Lee, když se zvedl od své bicí soupravy a přišel pozdravit fanoušky v přední řadě. Odměnou byla flaška jägermeistera, kterou nechal náležitě kolovat. Zároveň uvedl další novou věc Motherfucker Of The Year, na kterou navazovala White Trash Circus. Pak nastal čas na Vincovu akustickou vsuvku jménem Don't Go Away Mad z alba Dr. Feelgood, která svého času rotovala nejenom v amerických hitparádách, ale byla úspěšná i v Evropě. Ze stejného alba si MC střihli také Same Ol’ Situation, která byla provázena promítanou montáží sexuálních a politických sestřihů se špetkou násilí. Zkrátka vzato, jako kulturní vložka pro větší pobavení diváků to zafungovalo. A akce pokračuje, o slovo se přihlásil Nikki Sixx a spustil basovou předehru k Primal Scream. Aby publikum nevychladlo, vzápětí vyrukovali s Looks That Kill, která byla jako vždy řádně odehraná, a připravila tak půdu pro strip-barovou hymnu Girls, Girls, Girls, před kterou zpěvák Vince Neil donutil publikum zvednout ruce a učinit jimi pohyb jako při přidávání plynu na pomyslných motocyklových řídítkách, přesně jak káže intro dané skladby. Večer se pomalu blížil ke konci, na rozloučenou přistála klasická Dr. Feelgood. Po jejím prodlouženém dokončení se skupina odebrala do zákulisí a nechala zúčastněné několik minut žadonit o přídavek. Na pódiu se mezitím odehrály změny v podobě přistavení zakázkového piana s motivy tetování bubeníka Tomyho Lee, za které tento v šeru matného osvětlení usedl s cigaretou v koutku úst a spustil úvodní tóny překrásné balady Home Sweet Home. Po chvilce se z přítmí vyloupnul kytarista Mick Mars a doplnil Tommyho hru zapadajícím kytarovým motivem, při kterém se přidal i baskytarista Nikki Sixx. Parta byla pochopitelně kompletní až ve chvíli, kdy zpěvák Vince Neil spustil úvodní sloku a vybídl obecenstvo ke spolupráci. Po předehře Tommy přeběhl za bicí soupravu, aby tam odehrál hlavní kostru skladby. Následoval návrat k pianu a dokončení započaté práce.

Za letu paliček, trsátek a skandování popřáli muzikanti dorazivším fanouškům hezký večer a po klasickém úklonu nenávratně zmizeli v útrobách zákulisí haly. Tentokrát se druhý přídavek nekonal a lační přihlížející měli pro tuto chvíli již definitivní smůlu. Celkově vzato i přes zvukové výkyvy, které ubraly nástrojům tendenci vynikat a odehraným skladbám sebraly studiové kouzlo, se koncert vydařil. Po bezmála třech dekádách existence tahle partička odvedla solidní výkon, i když z jejich hry vyzařovaly rezervní signály spíše v duchu hesla dnes tady, zítra jinde. Kapela v sestavě Nikki Sixx (baskytara), Mick Mars (kytara), Tommy Lee (bicí) a Vince Neil (zpěv) má do budoucna rozhodně co nabídnout. Na druhou stranu by to ale chtělo ještě o něco více koncertní materiál oživit, aby se z toho celého nestala 'zajetá kolej'. Je ale myslím jenom otázkou času, s čím tihle pánové vyrukují na slibovaném příště…

Text: David 'Géba' Gebler
Foto: Jiří Rogl

Do, pro rockový koncert podle mého názoru nepříliš vhodné, O2 Areny jsme dorazili až ke konci vystoupení první předkapely BACKYARD BABIES. S pivem se zde holt nesmí 'na sál'...

Po nezbytné výměně aparátů a krátkém intru ve stylu disko vtrhl na pódium někdejší blonďatý basista od Guns N' Roses, Duff Mc Kagan, se svojí smečkou LOADED. Většinu setu odehrál frontman, pro mnohé přítomné překvapivě, na kytaru. V závěru koncertu si ale přece jenom vyměnil nástroj s živelným baskytaristou Jeffem Rousem a došlo i na pár taktů z jeho nejslavnějšího období, a to úryvek Paradise City. Hudebně bych Loaded zařadil zhruba na pomezí rock'n'rollu a punku. A abych pravdu řekl, kromě již zmíněného baskytaristy, který řádně tvrdil muziku, mě tahle parta příliš nezaujala. Ostatně i sotva z jedné třetiny naplněná hala přijala její show s jistými rozpaky.

Lehce po půl desáté padá opona a na pódiu před již relativně slušně zaplněnou arénou začíná burácet legendární špinavý rock'n'roll hlavní hvězdy večera, glamrockových rebelů MÖTLEY CRÜE. Jako úvod se halou nese řízná věc Kickstart My Heart. Za kapelou probíhá projekce na gigantické ploše, stejně jako na plátnech zavěšených z boků pódia. Na zmíněných místech se objevují více či méně kontroverzní výjevy ve stylu padajících obrácených křížů, spoře či spíše neoblečených slečen nebo třeba George Bush ml. s neustále zvednutým prostředníčkem. Po bloku prvních tří písní, kdy oficiálně pozvaní fotografové pořídili nějaké ty snímky, následuje titulní novinková, opravdu hitová záležitost Saints Of Los Angeles. Nemohlo samozřejmě chybět kytarové sólo, o které se postaral nejklidnější člen kapely Mick Mars. Ostatně každý z účinkujících dostal svůj prostor, třeba Tommy Lee zhruba v polovině vystoupení vyběhl od bicí soupravy, jíž vévodil ohromný kopák se symbolem posledního alba, a složil poklonu Praze jakožto nádhernému městu a zároveň slíbil opětovný návrat. Kromě věčně se křenícího, dalo by se říci nestárnoucího krotitele čtyř strun jménem Nikki Sixx je zaručeně nejdivočejším členem této smečky její frontman a zpěvák Vince Neil, který neustále rozezpívává a roztleskává nikterak početné, zato však nadšené publikum. V závěru vystoupení pak dokonce doprovodil v jemnějších pasážích své kolegy na akustickou kytaru.
Během celé té dirty rock'n'rollové smršti zazněly pecky jako neskutečně úderná Primal Scream, moderním zvukem kořeněná nová záležitost Motherfucker Of The Year, klasika Shout At The Devil, vyřvávačka Girls, Girls, Girls nebo závěrečná hitovka Dr. Feelgood. Přídavek, baladu Home Sweet Home, odstartoval bubeník, v první půli zcela posledního čísla hrající na piano. Na plátnech se mezitím promítaly historické vzpomínkové záběry kapely. Show to byla strhující, jen se mi stále do hlavy vkrádá myšlenka, jestli byl správně zvolen prostor jejího konání. Možná to bylo právě ono prostředí, které mohlo odradit některé potencionální zájemce o vůbec první vystoupení této legendy z Los Angeles v Čechách, už třeba jen při pomyšlení na pakárnu u vstupu.


 
>>> ODKAZY

  Prohledat rubriku

  Najít další články autora

 Nejčtenější článek rubriky Reportáže:
Guns N' Roses, Sebastian Bach, Avenged Sevenfold

>>> MOŽNOSTI

 Vytisknout článek Vytisknout článek


  Diskutovat o tématu


   Sdílet článek...
 


Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.
ROCKSHOCK - www.irockshock.net

(c) František Kovač + Rockshock, 2005 - 2011: texty, grafické prvky, přizpůsobení systému United-Nuke, serverová a portálová administrace. Všechna práva vyhrazena.
ISSN 1804-3046. Další publikování nebo jiné šíření obsahu serveru je bez předchozího výslovného souhlasu provozovatele zakázáno. Za obsahovou správnost a právní
bezchybnost publikovaných textů odpovídají výhradně uvedení autoři. Pokud není uvedeno jinak, pocházejí použité fotografie z archivů na nich zobrazených umělců.
Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena. Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.07 sekund