ABBAND – Deratizer
TTT Aleš Brichta / 51:55
Hned na úvod si prosím udělejme pořádek v jedné věci: ano, nepřijde mi nemravné psát recenzi na desku vlastního kamaráda. Naopak. Jsem přesvědčen, že ta moje, založená na logicky bližším vhledu do situace i problematiky a znalosti maxima dostupných informací, bude o poznání hodnotnější než všechny od stolu sepsané elaboráty většiny mých kolegů. Tím spíš, že Deratizer servíruje v mnoha ohledech na první pohled značně kontroverzní materiál.
Začněme třeba tím, že novinka, takto v pořadí třetí oficiální studiové album AB Bandu, je tou bezkonkurenčně nejtvrdší nahrávkou, kterou Aleš Brichta vydal po rozchodu s druhdy mateřským Arakainem v roce 2002. Všeobjímající nekompromisně navztekanou náladou se Deratizer asi nejvíce blíží trojpísňové nahrávce !New Spirit! kapely Grizzly, kterou Brichta sestavil ihned po ukončení dvacetileté spolupráce s 'Áčky', přesto hudebně naprosto hladce a logicky navazuje na dvojici předchozích desek Divadlo snů a Nech si to projít hlavou.
Protože jsem měl v průběhu vzniku alba možnost slyšet jeho různé pracovní verze od jednotlivých základních nahrávek ještě bez zpěvu až k rough mixům konkrétních písní, mohu dnes, po finálním masteringu materiálu ve studiu ADK Prague, konstatovat, že způsob, jakým Oldřich Slezák utáhl nahrávku do jediného naprosto kompaktního a homogenního celku, je vskutku excelentní. Zamýšlený opravdu moderní hard & heavy zvuk ze studia Propast, který takto opravdu funguje bez jakýchkoliv dodatečných zvukových korekcí, byl totiž obohacen o další dimenzi. Nezbývá mi než potvrdit a zopakovat svá slova ze 6. června: hodně lidí tu bude po emisi Deratizera s otevřenou pusou blbě koukat a vzteky křivit obličeje.
Další velkou devizou dnešního AB Bandu, respektive jeho zbrusu nového počinu, je fakt, že letošní padesátník Brichta je obklopen kohortou mladých spoluhráčů – autorů, kteří nejsou díky svému relativně nízkému věku útrpně svázáni vlastními skladatelskými klišé, ale naopak se snaží svůj autorský potenciál co nejvíce košatit v intencích nejmodernějších postupů a trendů světové nejen tvrdě rockové muziky. A na druhou stranu, zcela pochopitelně, je to právě Aleš, kdo je díky svým letitým zkušenostem a ustálenému hudebnímu názoru nenechá při eventuálních potenciálně nebezpečných rozletech zbytečně padnout na hubu. Trocha statistiky: matador Zdeněk Vlč má na novince pouze dvě skladby, zatímco mladické jádro souboru Miloš 'Mimi' Knopp – Jiří Urban ml. – Lukáš Pavlík se dělí hned o devítku z celkových čtrnácti položek. Ty zbývající pak pocházejí z tvůrčích dílen dalších zkušených mazáků Petra 'Blackieho' Hoška a Oty Hereše. Zajímavostí v této souvislosti jistě je, že až na posledně jmenovaného člena Alkeholu, Törru a Hattricku si do svých skladeb kytary vždy nahrávali samotní autoři, a to včetně jinak bubeníka Lukáše Pavlíka.
Co se jednotlivých skladeb týče, mezi mé jasné favority patří titulní otvírák Deratizer, hudebně velmi zahuštěná, a přece našlápnutá skladba s nekompromisním textem, jehož určitá záměrná naivita přesně koresponduje s aktuální politicko-sociální bezmocí většiny společnosti; jediná opravdu pomalejší Píseň pro bílou hůl, v jejímž textu Brichta exaktně dokazuje, že jednak není xenofob, druhak že mu nechybí sociální cítění; energií natlakovaný a stylovými odkazy nabušený crossover Supi, jehož autorství byste na první poslech asi jen těžko připisovali klávesistovi Zdeňku Vlčovi; moderně thrashmetalová jízda Zrcadla mají paměť, jež v textu tepe dnešní zapálené pravičáky, kteří ještě pár dní před Listopadem přísahali věrnost jediné (rudé) straně a vládě, zatímco hudebně dává příjemně vzpomenout na někdejší arakainovské album Forrest Gump; přesně v intencích svého názvu zrádná Vůně ženy, vedle Písně pro bílou hůl zřejmě jediná další skladba s určitým mediálně-komerčním potenciálem; silová nakládačka s uštěpačně přiléhavým textovým poselstvím No Madam.
Jen o pověstný fous menší hudební požitek mi přineslo možná až příliš hutné a v důsledku lehce těžkopádné Večerní utkání; z obdobného hudebního základu jako Zrcadla mají paměť vyrůstající Čerti, beroucí si prostřednictvím Brichtových slov opět po čase na paškál zhoubnou křesťanskou církev; hudebně zběsile ostrá, textově naopak značně odlehčená Gorila; závěrečný nabroušený kvapík Voyer.
Chladným mě pak naopak nechávají tak nějak textově i hudebně nedotažená odrhovačka Česká zem (škoda, téma Lisabonské smlouvy je zajímavé i ožehavé zároveň, navíc se s Brichtou v dané záležitosti shodneme); textově perfektní, hudebně ovšem zbytečně kostrbatá a neučesaná Jsi trochu zvláštní; až příliš očividně nastavovaná tříakordová kaše Žáby; po všech stránkách tuctová Prej jsem starej, navíc s divně posazeným Brichtovým zpěvem.
Vyloženě špatná však na Deratizerovi není jediná skladba. Palčivou otázku, zda by albu více neslušela stopáž někde okolo čtyřiceti minut, byť za cenu přísnější selekce materiálu, nechávám na zvážení každého z posluchačů. Osobně bych byl ale pro.
V celkovém součtu pak nezbývá než konstatovat, že máme tu čest s nadprůměrným počinem, a to nejen v intencích domácí scény.
František Kovač
Poznámka: 23. 6. přidán druhý recenzní pohled na album z pera Františka Kovače.
Pokročilé vyhledávání
Petr Korál