TORTHARRY – Round Table Of Suicide
Noisehead Records / 47:16

Hronovské smečce Tortharry začíná být domovina malá. Dokazuje to nejen podpis s vydavatelskou firmou Noisehead Records z Rakouska, ale také zvuk jejich novinkového CD Round Table Of Suicide. Neznalý věci bych si je totiž troufal zařadit do zaoceánského, věru 'floridského' šuplíku – a to v nejmenším nepřeháním. Po čase experimentování na albu White (2003) Tortharry poněkud obměnili sestavu a s předchozím počinem Reborn (2006) dali najevo návrat do vod, ve kterých se cítí nejlépe – do hájemství death metalu staré školy.
Nová, 'sebevražedná' deska na tuto myšlenku navazuje a rozvíjí ji. Proč jsem použil takový přívlastek? Album Round Table Of Suicide je koncepční v jistém slova smyslu, všechny songy (které tentokrát nemají názvy, jsou označeny pouze Case 1, Case 2 apod.) se případ od případu zabývají dobrovolným ukončením lidského života. Každý text Štefana 'Unseen' Lazoviče postihuje problematiku suicida z jiného úhlu. Najdeme tu jak demonstrační sebevraždu, která se ovšem 'nepovede', tedy vlastně povede (Case 10), rozjímání muže opásaného bombami ve jménu Alláha (Case 4), deprese různého druhu, například vánoční (Case 6), dobrovolný odchod ze světa dívky znásilněné vlastním otcem (Case 8), tak i tradiční japonskou libůstku harakiri (Case 12).
Pakliže je textová složka nesporně zajímavou částí alba (anglické texty v bookletu obsahují i český překlad; nejsem sice velkým přítelem tohoto, neboť jsem si vědom, že některé myšlenky a obraty zkrátka nelze dobře přeložit, na druhou stranu je sympatické, že Tortharry myslí i na anglicky nemluvící fanoušky), hudebně se dočkáme precizně zahrané a mistrně odvedené práce, byť nás nečeká nic překvapivého.
Jak jsem už naznačil zkraje, s prvními tóny alba nasedáme do rozjetého deathmetalového vlaku, který jen minimálně zvolní tempo a déle než tři čtvrtě hodiny jede v děsivých otáčkách. Těžko tomu vůbec něco vytknout, snad jen že jednotlivé 'záseky' mohou posluchači připadat dost podobné. Jenže v kovu smrti, jak ho napsali floridští věrozvěstové (podle jejichž not Tortharry hrají), se na velkou diverzitu a pestrost nehraje. Tady jde především o výraz, a ten tahle smečka v žádném případě nepostrádá. Co se týče vokální stránky, je trochu poznat, že si frontman Dan 'Heatley' Pavlík nějaký čas krátil chvíle zpíváním v Sepultura Revivalu – Max Cavalera, respektive Derick Green jsou z jeho zpěvu místy dost slyšet. Dech mi každopádně vyrazilo bubnování Jiřího 'Panthera' Rosy, který naklepal už předchozí počin a jenž se technicky vytříbenou a přitom maximálně brutální hrou může směle poměřit s velikány Romanem Lomtadze a Milošem Meierem, kteří zahostovali na experimentálním albu White. Ve skladbách Case 7 a Case 2 předvádí tento benjamínek skupiny věci až neuvěřitelné.