VETROL – Vet'n'roll
vlastní náklad / 47:27

Stěžovat si na početní nicotnost zástupu nových rock/metalových bojovníků patří posledních pár let k bontonu. Je smutnou skutečností, že při transformaci daného úhlu pohledu směrem ke kvalitativním přednostem inkriminovaných souborů – ať už jsou jejich řady jakkoliv široké – dojdeme ke zjištění, že nejde o planý snobský štěk. O to příjemnější účinek na uši i duši má každé zjištění výjimky z tohoto pravidla. Mladíci z Vetrol jsou jednou z nich.
Jak jste se již mohli na našich stránkách dočíst v souvislosti s jejich předskakováním americkému kytarovému špílmachrovi Adamu Bombovi v žižkovském klubu Exit Chmelnice, naživo jim to šlape o poznání lépe než ve studiu. Což ostatně bývá u podobně mladých kapel takřka obligátní vlastností. Ovšem ani sama nahrávka Vet'n'roll, takto jejich oficiální dlouhohrající debut, vůbec není špatným materiálem na poslech.
Po prvních tónech Intra si říkáte, že tihle kluci asi mají zatraceně rádi Iron Maiden. Jenže ono tomu tak je i není. Jak ostatně jasně ukazuje hned následující Špatný den, ze všeho asi nejvíce konvenující ke klasickému osmdesátkovému thrash metalu. Rytmika temně bublá, šestistrunky zlobně řežou, nechybí tradiční kytarové sólo, respektive – dokonce – sóla. Ani zpěv není z nejhorších, byť by se mu určitá neprůbojnost a drobné chyby v dikci daly jistě vytknout. Trojka jménem Smrt přináší potvrzení nastoupeného stylu, asi nejvíce odkazujícího na Metalliku v největším rozpuku sil. Se čtyřkou Plnejkejbl však přichází zásadní stylový zvrat a faktický hudební sestup o tři kvalitativně umělecká patra: servírují se totiž tři akordy vzor ’77, stříknuté trochou pub-rocku à la raný Harlej. Politicky absolutně nekorektní text je sice dostatečně vtipný, ovšem samotný stylový úkrok od tvrdého rocku/metalu – navíc při vědomí, že toto není jediná skladba tohoto 'primitivního' ražení na albu; tudíž se nejedná o vloženou bonusovou legrácku, jejíž logické místo by pak bylo na samém konci tracklistu – je z mého pohledu zbytečný a kontraproduktivní. Což se ostatně ukázalo i naživo před Adamem Bombem, kdy nezasvěcení posluchači vůbec netušili, kam kapelu zatřídit. Následující střednětempý Poseidon, notně evokující tradiční tvorbu Arakainu z jeho druhé existenční dekády, sice zaujme zvukovými aranžemi a vůbec pestrostí nástrojových výrazů, těžký zadek ve smyslu malé skladatelské invence však nezapře. Pěvecký výkon Jakuba Najmana je zde zatím vůbec nejslabší. U Arakainu tak nějak zůstáváme i v šestce Ledová smršť, jen je to o poznání více dřevní thrash metal. Velkou devizou je tu i zpěv hostující Hany Lingrové, matky bubeníka Jirky 'Vejceho'. Kvalitativní laťku se daří vrátit na výchozí úroveň. Zlý znamení je však zase až příliš obyčejná skladba, topící se v metalových klišé středního tempa s táhlými vokály v refrénech a až ječivě speedovými sóly. Jak se tak říká: tady smrdí kravín... K navazující skladbě snad jen tolik, že Led Zeppelin mají svůj Kashmir, Merlin Nevadu a Vetrol Saharu ... a vůbec se za to nemusejí stydět, byť konceptuální inspirace této skladby je absolutně zřejmá. Rocker by se spíš měl jmenovat Punkrocker – a tím je řečeno vše. Obdobně mi příliš nejde na mozek, proč se vypalovačka à la Ace Of Spades od Motörhead jmenuje po fenomenálním kytaristovi-nebožtíkovi, proslaveném především díky spolupráci s Ozzy Osbournem, Randy Rhoads. Za text ovšem dávám plný počet bodů! Závěreční Vládci času se nesou v pomalejší, rozjímavější rock/metalové náladě, výrazné je především ústřední kytarové sólo, ke slabinám ale opět patří nevýrazný pěvecký výkon J. Najmana.
Na závěr se budu tak trochu opakovat: škoda stylové rozháranosti, která technicky dobře zvládnuté tvorbě Vetrol nesluší.